Jak jsme uvedli na začátku prvního článku zabývajícího se úvodní kapitolou Genesis, evangelikální křesťané, kteří se stále drží aspoň těch nejzákladnějších doktrín Bible, se předně zaobírají obhajobou její historicity. Vzhledem k tomu, pod jakým útokem se nachází, je to jistě potřebné, ba nezbytné. Její zavrhnutí podkopává samé jádro evangelia. Nicméně je trochu škoda, pokud to zde končí. Nakonec, po významnou část evropské historie se to bralo za samozřejmost, a nikdo by jistě neměl za to, že v těch dobách daná kapitola pro křesťanstvo k ničemu podstatnému nesloužila, než pro potvrzení všeobecně uznávané pravdy. Po všechny doby z ní mohl lid Boží čerpat rozličná duchovní poučení, když nad ní rozjímal. A po předchozím zamyšlení se zaměříme na některá další, byť přirozeně ne tak, abychom z kapitoly vyčerpali vše, to ani zdaleka.

Všeobecná metoda Boží

V prvních několika dnech Pán Bůh učinil dost odlišné části stvoření, ale jednu specifickou věc měly společnou. Ovšem, v popisu celého šestidenního cyklu se toho opakuje více: „byl večer a bylo jitro,“ „a viděl Bůh, že to bylo dobré,“ „řekl Bůh…“ Ale jedno slovo si zvláště zdůrazněme. „A viděl Bůh světlo, že [bylo] dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. (…) Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. (…) Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a [rozměření] časů, dnů a let“ (v. 4, 6-7, 14). Je to slovo „oddělit“.

Opakovaně čteme, jak Pán Bůh při stvoření některé věci odděloval. Vedle toho, že tvořil svým Slovem, oddělení zde představovalo další aspekt Boží stvořitelské metody, můžeme-li to tak nazvat. I třetí den zahrnoval jisté oddělení, byť popsané skrze shromáždění zemských vod na jedno místo, aby se ukázalo místo suché. Je zde tedy oddělení vod, oceánů a pevniny, podobně jako oddělení světla a tmy a vod pod oblohou a nad oblohou.

Slovo ‚oddělit‘ zde vyjadřuje rozdělení, učinění rozdílu nebo dělící linie, případně rozlišení. Nacházíme jej třeba v Ex. 26:33: „A dáš oponu na háky, a vneseš vnitř za oponu truhlu svědectví; a oddělovati vám bude ta opona svatyni od svatyně svatých,“ nebo v Leviticu v kontextu činění rozdílu mezi čistým a nečistým. „Mluvil také Hospodin Aronovi, řka: Vína a nápoje opojného nebudeš píti, ty ani synové tvoji s tebou, kdyžkoli budete míti vcházeti do stánku úmluvy, abyste nezemřeli, (ustanovení věčné [to] bude po rodech vašich); také abyste rozeznati mohli mezi svatým a neposvěceným, a mezi čistým a nečistým“ (Lv. 10:8-10).

Když tedy Pán Bůh tvořil svět, činil tak mj. skrze oddělení. Jak jsme si předložili v předchozím článku, Bible klade dost jasnou paralelu mezi dílem šestidenního stvoření a dílem nového stvoření, které Pán činí v srdci při spáse člověka. Užívá obdobnou metodu, což nakonec plyne i z toho, že je věčným Bohem, kterýž včera i dnes tentýž jest, i na věky.

Oddělení a jeho produkt

Zmínky o oddělení jsou dnes velmi nepopulární, církev nevyjímaje. Ale Boží Slovo o něm v kontextu pravé víry a spasení jasně mluví. Apoštol Petr při letničním kázání slovy mnohými osvědčoval a napomínal své posluchače: „Oddělte se od pokolení toho zlého“ (Sk. 2:40) Apoštol Pavel z prorockých Písem vyzýval Korintské: „Protože vyjděte z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte, a přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2. Kor. 2:17-18). Tesalonicenským zase napsal: „Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně, a ne podlé naučení vydaného, kteréž přijal od nás“ (2. Tes. 3:6). A apoštol Jan, apoštol lásky, přikazoval nepřijímat do domu a nepozdravovat ty, kdo nepřináší učení Kristova, totiž čistého evangelia (2. Jn. 10-11).

Křesťané jsou ti, které Hospodin oddělil od světa a světskosti, od principu hříchu a svévole, který ve fyzickém světě panuje od pádu. Ano, na této zemi žádný křesťan není bezhříšný a dokonalý, ale je a má být jasná dělící linie mezi ním a světem. Oddělení od světa není to fyzické, není to mnišské vyjítí ze společnosti a zavření se za dveřmi kláštera. Jak jsme zmínili, fyzické oddělení od hříšníků ve světě není možné, to bychom museli ze světa vyjíti, a to není cílem, pak bychom nikomu ani nemohli sloužit. Ale je jasné vymezení, že my patříme sem a svět tam, že jasně stojíme mimo toto království temnosti, není to náš domov, jsme zde jen příchozími a vyslanci. Jsme občany království Božího, království Kristova a Jeho evangelia, které není z tohoto světa.

Jak jsme si řekli, když Pán Bůh činil první, fyzické stvoření, užíval oddělení. A užívá ho i tehdy, když tvoří nové duchovní stvoření v Kristu, o kterém jsme hovořili v předchozím článku. I podle toho můžeme zkoumat, jestli v našem srdci došlo k novému stvoření v Kristu nebo nikoliv. Když Pán Bůh stvořil svět, učinil oddělení, a když tvoří nové srdce, učiní oddělení rovněž. Oddělení od našeho starého života, oddělení od světa s jeho žádostmi a porušením, rozkladem, které z nich plynou, oddělení od světskosti, i té v církvi, oddělení pro evangelium a oddělení od falešného evangelia – to vše jsou nesmírně důležité věci. Jestliže jdou zcela mimo nás, nezajímají nás nebo možná ani nevíme, o čem se teď mluví, je to velmi varovné znamení. Apoštol vyzývá v listu Korintským, abychom sami sebe zkoumali, sami sebe ohledovali, jestli jsme u víře (2. Kor. 13:5). To, jak je to s naším oddělením, je jedním z kritérií.

Je zde ale ještě jedno poučení. V oddíle o prvních dnech stvoření nečteme jen o oddělení, ale i o ovoci. „Nebo země vydala trávu a bylinu nesoucí semeno podle pokolení svého, i strom přinášející ovoce“ (Gn. 1:12). Zde již máme zemi krásnou a plodnou. Ale zaznamenejme to pořadí: nejprve bylo oddělení, světla od tmy, vody od vod, vod od souše, a až pak ovoce a plodnost. Křesťané by měli toužit po ovoci, totiž ovoci Ducha, jak v osobních životech, tak v církvi. Ale nečekejme, že budeme přinášet ovoce podle jiné metody, než podle které přinesla ovoce naše země při stvoření, jak ho popisuje Bible – totiž bez oddělení. Jestliže se křesťané dívají okolo a vidí málo ovoce, tak podle Písem lze směle říci, že absence oddělení s tím má hodně co dělat. A jestliže si někdo libuje, jaké hojné ovoce dnes má, i když o oddělení v jeho službě není vidu ani slechu, tak by měl zvážit, co je to za ovoce, zda to není spíše trní a bodláčí.

Plnost (pro) stvoření

Když čteme o stvoření živých tvorů – a ostatně nejen jich – Boží Slovo zdůrazňuje, jak jich Hospodin učinil veliké množství, hojnost. „Řekl ještě Bůh: Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a ptactvo, [kteréž by] létalo nad zemí pod oblohou nebeskou! I stvořil Bůh velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti vydaly vody podlé pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že [to bylo] dobré“ (Gn. 1:20-21).

Záměrem pro stvoření byla plnost, hojnost. Člověku byla svěřena do země nikoliv prázdná, ale připravená k obývání (Iz. 45:18) a plná všeho tvorstva podle jejich pokolení. Vůle Boží pro člověka byla a je, aby žil v plnosti.

Při tomto tvrzení věrní křesťany jistě velmi zpozorní, protože to je přeci evangelium prosperity, falešné učení, podle kterého věřící musí být úspěšní, bohatí a zdraví, jinak selhali ve víře, protože Pán Bůh zamýšlí tyto věci dát všem Jeho dětem. A ano, pokud bychom vykládali plnost, kterou pro nás Hospodin zamýšlí v tomto životě, takto tělesně, pak bychom se nacházeli zcela zjevně mimo zdravé učení Bible.

Písmo nicméně o plnosti zamýšlené pro lid Boží mluví mnoho, jen o jiné plnosti, než si představuje a než po jaké touží tělesný člověk. Plnost milosti, plnost přítomnosti Boží, plnost obecenství s Otcem, plnost duchovního požehnání. „A z plnosti jeho my všickni vzali jsme, a to milost za milost“ (J. 1:16). „Abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli stihnouti se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste naplněni byli ve všelikou plnost Boží“ (Ef. 3:18-19). Pavel říkal Římanům, že k nim přijde v plnosti, v hojnosti požehnání evangelium Kristova (Řím. 15:29). A Pán Ježíš chtěl, aby Jeho učedníci měli plnost radosti v Něm skrze Ducha Svatého: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala v vás, a radost vaše byla plná“ (J. 15:11). „Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně. A v něm jste doplněni, kterýž jest hlava všeho knížatstva i mocnosti“ (Kol. 2:10-11).

Ty všechny verše a mnohé další mluví o plnosti, kterou Hospodin pro svůj lid zamýšlí – jen nejde o tu plnost vnější, která právě často stojí proti plnosti duchovní, protože nás otupuje a odtahuje od úzkého obecenství s Pánem. Proto Otec často dopouští zkoušky, nemoci, nedostatek a trápení, abychom vyprázdnili své srdce od všeho, co brání pravé duchovní plnosti, a skrze víru byli v Pánu Ježíši Kristu naplněni ve všelikou plnost Boží. Apoštol Pavel měl osten v těle, který Pán neodstranil, ani když k Němu třikrát volal: „Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se. Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. Protož líbost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích, [a] v úzkostech, pro Krista. Nebo když mdlím, tehdy silen jsem“ (2. Kor. 12:9-10). Neměl zdraví, vnějšně neměl skoro nic, ale měl o to více Boží milosti, a to mu stačilo. V ní měl všechnu duchovní plnost, po které jen mohl toužit.

Pán Bůh připravil pro Adama a Evu při stvoření veškerou plnost, ale hlavně plnost obecenství s Ním samotným. Před pádem plnost fyzická a duchovní nešly a nemohly jít proti sobě, po pádu již kvůli našemu hříšnému srdci často ano. Pokud to budeme ignorovat, spadneme do již zmíněného bludu evangelia prosperity, ale pokud budeme mít nastavené správné priority, aby nám šlo o plnost obecenství s Otcem i Synem skrze Ducha Svatého, tak si můžeme být jisti, že Pán tuto tužbu přes všechny naše zkoušky a žaly naplní, protože je to vůlí Boží pro nás. A i to nám připomíná líčení o stvoření s jeho plností. Přirozeně vedle smutné pravdy, že stejně, jako se o plnost Boží přítomnosti svým hříchem připravili naši první rodiče, tak se o ni často připravujeme svou nevěrou my.

Boží velikost a milosrdenství

Konec první kapitoly mluví vedle dalšího o Boží péči o své stvoření. „Řekl ještě Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž [jest] na tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž [jest] ovoce stromu), nesoucí símě; [to] bude vám za pokrm. Všechněm pak živočichům zemským, i všemu ptactvu nebeskému, a všemu tomu, což se hýbe na zemi, v čemž [jest] duše živá, všelikou bylinu zelenou [dal jsem] ku pokrmu. I stalo se tak“ (Gn. 1:29-30). Ten, který naplnil zemi tvorstvem, ji taky naplnil vším potřebným, co tvorstvo potřebovalo k přežití. Dokonce mnohonásobně – dal jim nejen nějaké ovoce a bylinu, ale všeliké ovoce a bylinu.

Pán Bůh své tvorstvo na počátku hojně zaopatřil a stále jej hojně zaopatřuje. To je lekce, kterou před nás předkládá i Pán Ježíš sám: „Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, ale Otec váš nebeský živí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?“ (Mt. 6:26). A Hospodin tak stále činí, ze svého pouhého milosrdenství a dlouhoshovívání. Před pádem sice stvoření nemělo před Ním zásluhy, takže jej Pán stále živil z milosti, ale na druhou stranu si aspoň nevysloužilo svými skutky opak, tedy zavržení a soud. Nyní však nejenže nemáme žádných aktivních zásluh, ale naopak si člověk dennodenně svou pokračující vzpourou vysluhuje coby spravedlivou mzdu jen bídu a trest. Ale On stále „slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé“ (Mt. 5:45). Mimo poslání Pána Ježíše Krista samotného snad nic více nehovoří o nekonečné lásce a dobrotě Boží vůči padlému stvoření.

První kapitola ovšem osvětluje, proč dobrotivý Hospodin věnuje člověku takovou pozornost – protože jej učinil k obrazu svému. Adam s Evou před tím, než pojedli zakázané ovoce, dokonale odráželi Boží charakter v Jeho svatosti a měli s Ním dokonalé obecenství. To je odlišovalo od zbytku stvoření. Ať už o člověku v jeho hříchu můžeme říci cokoliv, jakkoliv je obraz Boží v něm zkažený a pokroucený, přeci jen má každý svou hodnotu, právě pro ten původní obraz, podle kterého byl učiněn, a pro obecenství s Bohem, k němuž byl člověk určen.

Moderní člověk pod vlivem evoluční filosofie sám o sobě často mluví jako o jednom ze zvířat, byť třebas „nejvyvinutějším“. Není to však projev pokorného ponížení se, podobně jako takovým projevem není, když lidé, koruna stvoření, začnou stvoření, kterému měli vládnout, sloužit. Odmítnutí postavení, které Pán Bůh člověku určil, ať to obecné nebo individuální, je pyšnou vzpourou, jakkoliv se navenek tváří „sníženě“. Pravá pokora spočívá v poddaném a vděčném přijetí pozice, do které nás Hospodin postavil, ať už vysoké či nízké, a poslušném plnění příslušných povinností ke slávě Boží. Kdo to odmítne, bude sám odmítnut a vyvržen, podobně jako byl vyvržen zlý služebník, který zakopal svou hřivnu.

V posledku nás však popis stvoření má vést k žasnutí nad Boží mocí a velikostí. Vypravuje ji jak celý pro člověka nepostihnutelný vesmír, tak ten nejmenší mravenec. Největší i nejmenší část stvoření nám ukazují Boží moudrost a dokonalost, když okolo sebe vidíme ten podivuhodný řád a krásu. Boží stvoření žalmistovi dávalo vždy dostatek důvodů ke chvále, např. v celém Žalmu 104. A také dost důvodů k důvěřování tak velikému Bohu a spoléhání se na Něj, neboť když učinil nebe i zemi, není nic, co by pro nás nemohl vykonat.

Závěr

Když přemýšlíme o stvoření nebe a země, jak nám jej předkládá první kniha Bible, musíme si zároveň připomenout, co o podobném tématu říká kniha poslední, totiž že Pán jednoho dne původnímu světu učiní konec a stvoří všechno nové: „Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula, a moře již nebylo“ (Zj. 21:1). To je naděje lidu Božího: „Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá“ (2. Pt. 3:13). K čemuž apoštol dává i aplikaci: „Protož, nejmilejší, takových věcí čekajíce, snažtež se, abyste bez poškvrny a bez úhony před ním nalezeni byli v pokoji“ (v. 14). Tak jako Adam byl stvořen pro první nebe a zemi v dokonalosti a svatosti, i my budeme Boží mocí učiněni stejní pro nové nebe a novou zemi. Ale nikdo, kdo neobdržel již na této zemi novou svatou – byť ještě ne bezhříšnou – přirozenost, si nemůže dělat naději, že bude mít podíl na té dokonalé obnově naší přirozenost podle obrazu Pána Ježíše, až se naplní naděje nové země a nového nebe, které čekáme. Protože „nevejdeť do něho nic poškvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež, než toliko ti, kteříž napsáni jsou v knize života Beránkova“ (Zj. 21:27).