Google

Bible – mrtvá litera nebo živé Slovo?

Datum:Únor 15, 2015
Komentáře
Přidej

Ač se situace v dnešní církvi vyvíjí a mění, a pro kompromis dochází k čím dál většímu úpadku, většina vyznávajících evangelikálů by Bibli pořád brala jako Boží Slovo (aspoň doufejme). Jakou roli hraje Bible v praktickém životě církve a nakolik dnes křesťané v praxi staví spíš na různých mimobiblických myšlenkách – jako například na psychologických teoriích – ponechme nyní stranou. Neomylná autorita Bible nebývá však evangelikály výslovně popírána, aspoň ne z neoortodoxní pozice, která tvrdí, že Bible není Božím Slovem jako taková, ale jenom ho obsahuje nebo se jím stává, promluví-li k nám skrze ní přímo Duch Svatý.

Přesto se však lze i v těchto kruzích setkat s určitými námitkami vůči konzervativnímu důrazu na studium Bible a na pevném stání na Božím Slově. Ty se většinou zakládají na 3. kapitole 2. Korintským, kde apoštol Pavel srovnává literu, která zabíjí, a Ducha, který obživuje. Můžeme slýchat, že se musíme vyvarovat zabíjející litery Bible a dát prostor Duchu Svatému. Bible sama o sobě jen knížka, jen mrtvá litera, která nemůže dát život, a tak nebuďme jako farizeové, kteří si mysleli, že v Písmech mají život. Musí k nám promluvit Duch Svatý, a na to se soustřeďme. (Vidíme, že vliv charismatických doktrín je zde patrný; a když už jsme u toho, tento typ argumentace není zase tak daleko od argumentace neoortodoxní.)

Na úvod celé problematiky nelze popřít, že bez působení Ducha Svatého je skutečně čtení Bible marné, že bez něj nepřinese čtenáři život, a cílem článku není ani v nejmenším znevážit jeho naprostou nezbytnost. Buďme daleci materialistického racionalismu, který by v promlouvání Písma k lidem viděl něco přirozeného, závislého na pouhém uplatnění lidského rozumu. Boží nadpřirozená moc je zde zcela zásadní. Víra musí být založena nikoliv na moudrosti lidské, ale na moci Boží. Znamená to tedy, že ony námitky vůči Bibli coby mrtvé liteře jsou oprávněné? To ani zdaleka. V tomto článku se tedy zaměříme, jak se vyznat v této problematice, která je zdrojem zmatku mezi mnohými, a jak rozumět slovům apoštola o liteře a Duchu.

Neudržitelná teze

Názor nebo argument, že Bible je sama o sobě jen mrtvou literou, jak lze někdy slýchat, se nedá solidně z Písma podpořit, ba naopak, je jím naprosto vyvracen. Jak může být Písmo mrtvé, když je inspirované, to jest, vdechnuté Bohem? Když Hospodin při stvoření vdechl v chřípí člověka dchnutí života, Adam nezůstal mrtvým; a jak by mohlo zůstat mrtvým Písmo, když jej vdechl Ten stejný Autor (2. Tim. 3:16)? Z toho ostatně vyplývá, že nějaké oddělování Bible od Ducha Svatého je striktně vzato nesmysl, oxymoron. Uznávaný luteránský komentátor 18. století Johann Albrecht Bengel ve svém Gnomonu (v podstatě technickém komentáři na Nový zákon) k tomu píše: ‘Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté, ne pouze tehdy, když bylo sepisováno a Pán Bůh vdechoval skrze [lidské] autory, ale i tehdy, když je čteno a Pán Bůh vydechuje skrze Písma, a Písma vydechují Jej (On sám byvše jejich dechem). Proto je tak užitečné.’ List Židům v tomto smyslu dále osvědčuje, že „živáť [jest] zajisté řeč Boží a mocná.“ (Žd. 4:12) V Jeremiáši čteme: „Zdaliž není slovo mé takové jako oheň, dí Hospodin, a jako kladivo rozrážející skálu?“ (Jr. 23:29) To je přesný opak představy Božího Slova jako něčeho mrtvého a neúčinného. Pán Bůh nás ostatně duchovně zplodil „slovem pravdy.“ (Jk. 1:18)

Tezi o mrtvé liteře nelze potvrdit ani z onoho známého textu z 2. Korintským; ve 3. kapitole čteme, že litera zabíjí, a nikoliv že je mrtvá, což je zásadní rozdíl, a dovodit z jednoho druhé znamená převracet, překrucovat a natahovat Písma k vlastnímu zatracení, před čímž varuje apoštol Petr (2. Pt. 3:16). V mnoha ohledech paralelním textem k této kapitole je 7. kapitola listu Římanům, kde můžeme v 6. verši číst také něco o vetché liteře Zákona a o jejím působení ke smrti. Znamená to však, že měl apoštol Pavel vůči Zákonu nízké smýšlení, že si jej nevážil? Právě naopak; při všem co píše, zdůrazňuje, že ani v nejmenším Zákonem nepohrdá, ba osvědčuje jeho dokonalost: „A tak Zákon zajisté svatý, a přikázání svaté i spravedlivé a dobré [jest]. (…) Víme zajisté, že Zákon jest duchovní. (…) Nebo zvláštní libost mám v Zákoně Božím podle vnitřního člověka.“ (Řím. 7:12.14.22) Podobně i 2. listu Korintským Pavel píše, že „přisluhování smrti, literami vyryté na deskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu oblíčeje jeho;“ (2. Kor. 3:7) – i když přisluhování Ducha je ještě nepoměrně slavnější.

Přisluhování litery a Ducha

Slova apoštola o liteře a Duchu je nutno zasadit do kontextu celé kapitoly a listu; když to učiníme, zjevně vyplyne, že zde vůbec neporovnává působení „mrtvého“ Písma jako takového s živým působením Ducha Svatého. Srovnání se týká dvou dispenzací, přisluhování Mojžíšova skrze Zákon, a Pavlovo přisluhování Nového zákona skrze evangelium. V 2. listu do Korintu Pavel apeluje na tamní křesťany, kteří uvěřili na základě jeho služby, ale pod vlivem falešných učitelů se od něho odvrátili a začali být vůči němu podezřívaví, aby pochopil a uznali, že je pravým apoštolem. Korintští by to měli vědět lépe než jiní – jejich nadpřirozené obrácení shůry skrze Pavlovu službu slouží samo o sobě jako jasný důkaz toho, že Pavla povolal Pán Ježíš Kristus sám. Korintští sami jsou jeho doporučujícím dopisem, protože se obrátili ke Kristu skrze Pavlovu službu, a to nadpřirozeným působením Ducha Svatého s jejich srdci. To je význam 3. verše, a jakožto podporu tohoto argumentu Pavel předkládá srovnání jeho služby a služby Mojžíšovy, služby staré dispenzace a dispenzace nové. Charles Hodge k to mu píše, že Desatero, napsané na deskách kamennných prstem Božím, bylo vskutku nadpřirozené dílo a potvrzovalo Mojžíšovo poslání shůry, ale že se nedá srovnat s vepsáním zákona na masitých deskách srdce Korintských, které se stalo při jejich znovuzrození (viz též Jr. 31:31-33).

Pavlova apoštolská služba tedy přesahovala svým charakterem a slávou službu Mojžíšovu. (Apoštol toto nepíše, aby se povyšoval nad Mojžíše nebo nějak haněl jeho osobu či službu, ale předkládá toto srovnání zřejmě s ohledem na falešné apoštoly, kteří v první církvi působili a stavěli se proti němu; mnozí z nich se na Mojžíše mnoho odvolávali, a tak se proti nim tímto způsobem vymezuje.) Mojžíšovo přisluhování, zde popsané metonymií litery, neboť nalezlo své vyjádření v napsání na fyzických kamenných deskách, přinášelo smrt – skrze něj se zejména zjevoval Boží hněv z nebe proti všeliké bezbožnosti a nepravosti a jeho výsledkem bylo odsouzení, neboť zlořečený [jest] každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knihách Zákona, aby to plnil.“ (Gal, 3:11-12) Naproti tomu přisluhování Pavlovo, popsané metonymií Ducha, protože nalezlo své vyjádření v působení Ducha Svatého v srdcích posluchačů, přinášelo život, neboť jeho výsledkem bylo odvrácení se od hříchu, obrácení se ke Kristu, obmytí nového narození a ospravedlnění skrze víru.

To Mojžíšův zákon coby princip života, aplikovaný ve smyslu „to čiň a živ budeš,“ nemohl vypůsobit. Litera – Zákon – tak vskutku zabíjí. Křesťané proto mívají tendence vnímat Zákon velmi negativně, jako něco samo v sobě zlého, když to přináší smrt. Ano, smrt není nic žádoucího, takže v jistém smyslu je takové cítění pochopitelné. Ale nesmíme zapomenout, že to byl záměr Zákona. Zákon zabíjí člověka v jeho samospravedlnosti, aby pochopil, že sám v sobě nemůže před Pánem Bohem obstát, a hledal ospravedlnění před svatým Hospodinem jinde, ne ve svých skutcích, ne ve své upřímnosti, ne ve své službě Jemu, ale v Pánu Ježíši Kristu, a nikde jinde. Proto je Zákon, právě pro to, že zabíjí, pěstounem ke Kristu (viz článek Lék na zákonictvi, sekce Beznaděj Zákona a naděje v Kristu). Tolik na okraj. Přes tento svůj charakter mělo Mojžíšovo přisluhování takovou slávu, že Izraelci nemohli patřit na jeho tvář. Proto však, že Pavlovo přisluhování Ducha přináší život, spravedlnost a pokoj, je ještě nepoměrně slavnější, než Mojžíšovo přisluhování litery, a to tak, že v porovnání s ním to staré přisluhování jako by ani slávu nemělo (viz 2. Kor. 3:10).

V čem je mrtvost?

Vidíme tedy, že apoštol zde vůbec nedával do kontrastu Písma, která by měla být sama v sobě mrtvá, s Duchem který dává život. I přisluhování Pavlovo mělo přeci Písma za nástroj – ve Skutcích často čteme, že vešel do synagogy a vykládal Boží Slovo, Starý zákon, a to v jeho pravém, kristocentrickém smyslu. O Tesalonických apoštol píše, že „přijavše slovo Boží, kteréž (…) slyšeli od nás, přijali (…) ne jako slovo lidské, ale jakož v pravdě jest, [jako] slovo Boží.“ (1. Tes. 2:13) Proto je hrubým překroucením jeho slov hlásat teze o Písmu coby mrtvé liteře.

Na to by ale třeba někdo namítl, že častokrát lide čtou Bibli, nebo poslouchají její výklad skrze kázání, ale nic to s nimi neudělá. Někteří ji dokonce znají velmi dobře, ale efekt živé víry v jejich životě to nepřineslo. Toto vše nelze popřít. Neznamená to tedy, že jim přeci jen byla Písma mrtvou literou? Nikoliv. Odpověď na to ostatně dává i závěr v článku rozebírané 3. kapitoly. Pavel, coby služebník Nového zákona, jist jsa svým povoláním a úřadem, daným jemu od Krista samotného, se nezdráhal mluvit svobodně, jasně a otevřeně. Nebylo tomu s ním jako s Mojžíšem, který musel klást závoj před svou tvář, protože se na ni pro její zář Izraelité ani nemohli dívat. Takový byl aspoň v jistém smyslu i charakter jeho služby. Mojžíš sice hovořil o Kristu, jak osvědčuje i Pán Ježíš (Jan 5:46), ale jen skrze předobrazy, typy a figury. Jeho zvěst byla přeci jen jakoby přikrytá zastřením, závojem. A tak se dal vystihnout i stav Židů té doby – takové zastření bylo položené i na jejich srdci, jejich smysly, to jest, myšlení, otupělo, protože nevnímali pravý duchovní smysl židovských Písem, že ukazují k Pánu Ježíši. A toto zastření se odnímá jedině skrze Krista, jedině, když se obrátíme k Pánu; pak pochopíme, že Pán Ježíš je středem všeho, a budeme osvobozeni od služby porušení, od prokletí Zákona i od své vlastní slepoty.

Apoštol Pavel zde jasně ukazuje, v čem spočívá jádro problému, že někteří přes četbu Božího Slova zůstávají neproměněni, že jim je jakoby mrtvé – problém je v srdci, nikoliv v Bibli. Když Židé četli Starý zákon, bylo zde jakoby zastření – ale nikoliv na Zákoně, ale na jejich srdcích. Problém tak není v Písmu, problém je v nás; není to Písmo, co je mrtvé, ale my, kdo jsme mrtví, jsme-li neznovuzrození (viz. Ef. 2:1, Kol. 2:13). Ani Pán Ježíš nikdy nehovořil o Božím Slově jako o něčem mrtvém, ale nepřinášelo-li ovoce v životech posluchačů, jasně ukazoval, v čem spočívá pravá příčina: „Nebo ztučnělo jest srdce lidu tohoto, a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili, aby snad někdy neuzřeli očima a ušima neslyšeli a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, a [já] abych jich neuzdravil.“ (Mt. 13:15) „Ó blázni a zpozdilí srdcem k věření všemu [tomu], což mluvili Proroci.“ (Lk. 24:25) Ve stejném smyslu hovoří prorok Izaiáš: „Nebo naplnil vás Hospodin duchem chropotu, a zavřel oči vaše; proroků i knížat vašich nejopatrnějších [oči] zastřel. Protož jest vám všeliké vidění podobné slovům knihy zapečetěné, kterouž dadí-li tomu, kterýž zná písmo, řkouce: Čti ji medle, i řekne: Nemohu, nebo zapečetěná jest. Pakli dadí knihu tomu, kterýž nezná písma, řkouce: Čti ji medle, tedy dí: Neznám písma. (Iz. 29:10-12)

Ano, proroctví byla Izraeli té doby jako zapečetěná kniha. Ale proč? Protože by byla sama v sobě mrtvá? Nikoliv; problém byla zpozdilost jejich srdce (v. 9) Z toho všeho tak vidíme, jak teze o mrtvé liteře nemá v Bibli žádný rozumný podklad, a jak překroucené argumenty podobného typu jsou.

Závěr

Nemálo křesťanů dnes vyjadřují obavy, aby se jim Písmo nestalo mrtvou literou. Toho se bát vůbec nemusíme. Boží Slovo, pocházející od Ducha Svatého, je živé a mocné; to se mrtvým nikdy nestane. Čeho se musíme bát, je naše srdce, aby se nestalo ztučnělým, zatvrzelým, nevěřícím, nepřipraveným ke slyšení a jakoby mrtvým. Problém je v nás, nikoliv v Písmu. Nemusíme se proto modlit, aby nám Duch oživil Bibli; musíme se modlit, aby nám oživil srdce a otevřel oči, jako volal i žalmista: „Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci z zákona tvého.“ (Ž. 119:18) Výše uvedená obava křesťanů by tedy byla oprávněná, byla-li by jen směřována správným směrem, k nám samotným, místo toho, abychom ji obraceli na něco, co má svůj přímý původ u Pána Boha samotného. Ale taková je lidská přirozenost, že raději dává vinu všemu jinému, než sobě. Pán nás od takového postoje chraň.

Z toho všeho vyplývá, že musíme usilovat o asistenci a působení Ducha Svatého, chceme-li, aby k nám Písma hovořila a přinášela nám život skrze evangelium. Ale v tom musíme směřovat k pravému jádru; toto působení potřebujeme ne pro nedokonalost či mrtvost Bible, ale pro zkaženost a slepotu našeho srdce. Odmítněme tedy moderní nesmyslné teze o mrtvé liteře, a raději se ve víře obraťme k Pánu Ježíši Kristu, aby On sám, coby náš Prorok, seslal svého Ducha, aby nás vyvedl z naší přirozené slepoty, a ze svého Slova nás působením Ducha v našich srdcích vyučil všemu potřebnému a užitečnému k našemu spasení i posvěcení, jakož je svatá a dokonalá vůle Páně. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: