Google

Dispenzační vytržení, část 1.

Datum:20 září, 2021
Komentáře
Přidej

Jednou z oblastí biblických studií, která se v dnešní době těší mezi křesťany velké popularitě, jsou věci budoucí, studium proroctví a zejména knihy Zjevení. Tento trend není až tak nový, jak by se mohlo jevit, své počátky měl už poměrně hluboko v 19. století. V něčem je ale nakonec podobný i přístupu učedníků, kteří se sami Mistra ptali, kdy přijde zničení chrámu a jaká budou znamení druhého příchodu Páně a skonání světa (Mt. 24:3).

Pán Ježíš sám o této oblasti mluvil více než jednou, nemiňme však, že primárně nesměřoval k tomu, podat informace o budoucnosti, ze kterých by si apoštolové mohli udělat diagramy a na ose chronologicky zařazovat jednotlivé události, které se z uložení Božího měly přihodit. Hlavní smysl byl praktický, jak ukazují i Spasitelova první slova: „Vizte, aby vás žádný nesvedl“ (Mt. 24:4). V tomto ohledu zápal pro proroctví většině moderních křesťanů jen pramálo prospěl, když nedokážou rozpoznat ani ty nejkřiklavější případy falešných proroků a distancovat se od nich, jako například od papeže, který se antikristovsky staví na místo hlavy církve místo Pána Ježíše a hlásá mnohá další ďábelská učení, jako například povinný celibát (1. Tim. 4:1-3) Nejde přitom nyní o to, zda považujeme či nepovažujeme papeže za toho Antikrista s velkým A – v tom lze legitimně zastávat různé názory – ale zda vnímáme, že každopádně patří mezi ty mnohé antikristy s malým a, o nichž psal apoštol Jan (1. Jan 2:18). Pokud ne, pak nerozpoznáme vůbec nic, a jakkoliv pečlivě jsme se zabývali prorockými studii, lze konstatovat, že nám ten čas byl prakticky k ničemu.

Nadšení pro poslední věci je o to paradoxnější, že je ponejvíce spojeno s dispenzacionalistickým schématem, podle kterého bude (věrná) církev před příchodem Antikrista a sedmiletým soužením vytržena do nebes a nic z toho, čím se tak intenzivně zabývá, nebude muset podstoupit. Tento teologický názor se nazývá pretribulacionismus (pre-před, tribulace – soužení); méně rozšířená varianta je midtribulacionismus, podle kterého přijde vytržení v polovině Velkého soužení. Oboje pozice jsou však mylné – pro zjednodušení se budeme dále zabývat jen pretribulacionismem, protože pro teze v tomto pojednání platí pro obě pozice stejně.

Obecně o dispenzacionalismu

Než se zaměříme na biblické odůvodnění výše uvedené teze, musíme předeslat několik věcí. Za prvé, odmítnutí pretribulacionismu není totožné s odmítnutím učení o uchvácením Pánem do nebes, o kterém mluví apoštol Pavel ve 4. kapitole 1. listu Tesalonicenským. To, že při zvuku andělské trouby dojde k této slavné proměně našeho těla a současnému vzbuzení zesnulých svatých, nemůže žádný křesťan, který chce byť jen trochu stát na Písmu, popírat. Zabýváme se toliko otázkou, zda to nastane samostatně před viditelným příchodem Páně, nebo až zároveň či takřka zároveň s ním. Odmítnutí pretribulacionismu rovněž nutně neznamená odmítnutí premileniarismu, tedy eschatologického směru, podle kterého Pán Ježíš přijde podruhé před ustanovením tisíciletého království, o němž hovoří 20. kapitola Zjevení. (Podle postmilenialismu přijde Pán až po Miléniu, které má být zlatým časem, ve kterém všude zavládne evangelium, a amilenialismus bere milénium jen jako nespecifikovaný čas mezi nanebevstoupením Páně a Jeho druhým příchodem, kdy vládne ve své církvi duchovně.)

Rozšířenost pretribulacionismu není ani zdaleka největším problémem moderní církve; ba, kdyby tomu tak bylo, mohli bychom si upřímně blahopřát. Horší dopady mělo spíše obecně dispenzacionální schéma, s nímž je pretribulacionismus nezbytně spojen a bez něhož nefunguje, nedává logický smysl.

Původcem dispenzační teologie byl John Nelson Darby (1800-1882), který pocházel z hnutí Plymouthských bratří, ale skutečného rozkvětu se tento pohled dočkal až s rozšířením tzv. Scofieldovy Bible, což byla Autorizovaná verze (KJV – King James Version) s poznámkami, které tento pohled obhajovaly a propagovaly. Darbyho klasický dispenzacionalismus se vyznačuje tím, že historii lidstva a Boží jednání s člověkem vidí v různých etapách – tzv. dispenzacích – jejichž počet se různí většinou od 3 po 7 (případně 8, počítáme-li i věčnost), přičemž Pán Bůh měl opakovaně stavět lidstvo pod sérii zkušebních období, tj. oněch dispenzací, ve kterých vždy naprosto selhalo a proto vždy následně Hospodin přišel s novým obdobím s novými podmínkami. (Pro pořádek dodejme, že pojem dispenzace se v teologii používal už dříve, avšak ne v tomto smyslu zkušebního období s vlastními specifickými podmínkami pro přijetí člověka Hospodinem).

S ohledem na to dispenzacionalisté kladou jasnou dělící čáru mezi Izraelem a Církví a mezi Starým a Novým zákonem, které jsou oboje v jádru oddělené a samostatné. Dispenzacionalisté také často věří, že církev je v biblické historii jakousi vložkou mezi dobou, kdy Pán Bůh jednal s Izraelem coby národem a kdy s ním začne jednat zas – právě po tajném vytržení Církve. Tato teorie se nazývá teorií odkladu (Postponement theory) a tvrdí, že Pán Ježíš přišel původně založit pozemské království pro Izrael, ale když Ho Židé odmítli, nastoupil plán B, tedy ukřižování, vzkříšení a následné založení novozákonní církve. Což ovšem stojí v protikladu s verši Písma, podle kterých chtěli Pána Ježíše Židé prohlásit svým zemským králem, ale On se tomu bránil (např. Jan 6:15)

Střed všeho

Asi hlavním problémem dispenzacionalismu obecně, a i specificky jeho eschatologie, je, že jako teologie není příliš kristocentrická. Zde vnímejme, co se tím přesně říká. Ne, že jednotliví dispenzacionalisté nejsou kristocentričtí ve svých osobních životech a v službě Pánu; to často jsou a chtějí být, z upřímnosti znovuzrozeného srdce. V praxi zaměřenost na Krista mnohým dispenzacionalistům nechybí, často to jsou upřímní zbožní věřící, kteří chtějí stát věrně na Božím Slově. Ale je to více či méně navzdory jejich schématu, které tento postoj nepodporuje, jak by mělo – dispenzacionalisté jsou tak mnohdy lepší, než jejich teologie. (Samostatná – a v praxi nejproblematičtější – otázka je ovšem antinomianusmus, který mezi dispenzacionalisty kvůli jejich naprosto striktně kladené linii mezi Starým a Novým zákonem ve velké míře bují.)

Nedostatečné stavění Pána Ježíše do středu všeho dění v celé historii spásy lze vidět už v tom, že dispenzacionalismus musel po celou dobu své existence zápasit s obviněním, že učí více cest spásy. Ve spisech první generace dispenzacionalistů (Darby, C. I. Scofield, L. S. Chafer,…) nalezneme mnohé výroky, které na to ukazovaly. Nakonec už samotná myšlenka různých období „testování“ s různými podmínkami implikuje různé cesty a způsoby spasení.

Například Scofield napsal, že změna Božích metod jednání s člověkem se týkala dvou otázek – hříchu a lidské zodpovědnosti. Podle Scofielda v éře Církve Pán Bůh dává spravedlnost, místo co by ji vyžadoval jako dřív. Bodem testování nyní již není poslušnost Zákona jakožto podmínky spasení, ale přijetí či odmítnutí Krista. Což lze těžko interpretovat, že se rozdíl nedotýká lidské spásy, a že tedy v historii nebylo více cest spasení.

Podle Chafera po vydání zákona (ovšem jak to bylo před ním?) jsou dvě velmi rozdílná, standardizovaná božská zaopatření, v nichž může zcela padlý člověk stát v přízni Boží. Dokonce kritizoval klasickou smluvní teologii, že má jen jednu soteriologii, tj. nauku o spáse. Víru vnímal jako zvláštní distinktivu současného věku Církve v protikladu vůči systému Zákona, který byl podle něj zásluhový.

Ano, oni jejich následovníci později argumentovali, že to vše vylo špatně pochopeno, vytrženo z kontextu apod. – např. Chafer v důsledku kritiky uvedl, že co se týče dvou cest spásy, lze říci, že ať už je její povaha jakákoliv, vždy je to dílo Boží ve prospěch člověka a ne naopak. (Ovšem v jakém smyslu byla v době Zákona spása dílem Božím, stála-li v něm spása na záslužných skutcích v protikladu s dnešním „věkem víry“?) Nepochopením argumentoval i Charles Ryrie, autor i u nás známé systematické teologie. Nepochybujeme, že to subjektivně i mysleli upřímně, že vlastně nechtěli učit více cest spásy a že toužili postavit Krista do středu všeho, včetně spásy – ale jejich teologické schéma se tomu prostě více či méně brání.

Tuto upřímnou snahu, ale zároveň vnitřní rozpor vidíme i u Ryrieho, který tvrdil, že všichni lidé všech dispenzací byli spaseni vírou. Chtěl zachovat myšlenku rozdělenosti Božího lidu, a zároveň se vyhnout zjevnému omylu rozdílnosti cest spasení. Základem spásy je vždy krev Kristova a prostředkem víra; zároveň však je podle něj rozdíl mezi obsahem toho, čemu věřili starozákonní a novozákonní svatí. Ve Starém zákoně podle něj věřící nemohli pochopit a vidět stejný slib a stejného Spasitele jako my. Věřili tedy něčemu jinému, i když vlastně nějakým způsobem byl základem jejich spasení vždy Kristus. Což není nejuspokojivější vysvětlení, určitě ne ve srovnání s klasickou reformační smluvní teologií, která konzistentně spásu spojuje s osobní vírou v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista – ve Starém zákoně v Krista přicházejícího, v Novém již přišlého.

Ano, v novozákonní době jsme pod větším světlem, pod plně vzešlým Sluncem spravedlnosti, ale nemůžeme tvrdit, že ti pod menším světlem, svíčkou Starého zákona, nezahlédli z Krista pod stíny a typusy vůbec nic. O Mojžíšovi čteme, že „věrou, dorostlý již jsa, odepřel slouti synem dcery faraonovy, vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti, větší sobě pokládaje zboží nad Egyptské poklady pohanění Kristovo; nebo prohlédal k hojné odplatě.“ (Žd. 11:24-26) Mojžíš si vyvolil Krista; i když Jej třeba neviděl tak zřetelně jako my, jistě byl Kristus nejenom základem, ale i obsahem jeho víry. Pán Ježíš řekl: „Abraham (…) veselil se, aby viděl den můj, i viděl, a radoval se.“ (Jan 8:55) Také vyčítal farizeům a ostatně i učedníkům na cestě do Emauz, že ze Starého zákona nepochopili nic o Něm ani Jeho spásném díle (Jan 5:45-47, Lk. 24:25-27). Bylo tedy možné Jej na základě Starého zákona poznat, jak Jej poznal ostatně i Simeon a dosti přesně vystihl Kristovo dílo spásy (Lk. 2:29-35). Podobně apoštol Petr při svém kázání o Letnicíh svým posluchačům dokazoval, že král David uvěřil v Krista a byl skrze to spasen (Sk. 2:25-31). Všechny citované verše z Žalmů apoštol jasně vykládá tak, že zde měl svatý král na mysli Mesiáše, Pána Ježíše, kterého spatřoval před sebou vždycky, který mu byl po pravici a který mu nakonec skrze vzkříšení učinil známé cesty života.

Jednota lidu Božího

Mnohé z původních dispenzacionalistických pozic pozdější generace opustily či zrevidovaly, ale jednoho ze základních kamenů – totiž striktního oddělení starozákonního Izraele a novozákonní církve – se vesměs stále drží, v protikladu s historickou reformovanou pozicí, podle které jsou praví, spasení věřící v době starozákonní i novozákonní součástí jednoho lidu, spaseného vírou v Krista. Lze ovšem vzít teologický systém, který má od počátku ve svém důsledku integrální problémy s naukou o spáse (!), osekat jej o největší a nejzjevnější omyly, a dobrat se tak nové pravdy, která církvi předtím staletí unikala? To je minimálně velmi podezřelé.

Tato radikální dichotomie přitom ovlivňuje i samotnou otázku pretribulačního vytržení, které na něm staví, viz výše ona teorie odkladu. Byť třebas ne všichni dispenzacionalisté stojí přesně za touto verzí (tj. o kříži coby náhradním plánu poté, co Izrael odmítl Krista coby krále), pořád mají období církve jako „vložku“ mezi prvotním jednáním Božím s Izraelem coby národem ve Starém zákoně a obnoveném jednání v době soužení, kdy novozákonní církev již nemá být na této zemi. Sám Darby psal, že myšlenka tajného vytržení na něj sama z Písma vyskočila, když přijal a konzistentně se držel pozice, která klade jasný rozdíl mezi Izraelem a Církví.

Písmo však neučí, že by bylo více samostatných lidů Božích. V jádru jsou jen děti Boží a děti ďáblovy (1. Jan 3:10). Ti, kdo v jakékoliv době skutečně patřili Hospodinu, jsou součástí jednoho duchovního těla, protože jsou údy Kristovými, na Něhož se spoléhali.

Považme například 2. kapitolu Efezským, popisující přivedení pohanů do Církve. „Proto pamatujte, že vy byli někdy pohané podle těla, kteříž jste slouli neobřízka od těch, kteříž slouli obřízka na těle, kteráž se působí rukama, a že jste byli za onoho času bez Krista, odcizeni od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě. Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu. Nebo onť jest pokoj náš, kterýž učinil oboje jedno, zbořiv hradbu dělící na různo, a nepřátelství, totiž Zákon přikázání, záležející v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby dvoje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj, a v mír uvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj.“ (Ef. 2:11-14).

Efezští byli dřív byli bez Boha a bez Pána Ježíše Krista, což Pavel popisuje výmluvnými slovy: odcizeni od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení. Pohané byli přivedeni do obecenství Izraele; ne samozřejmě podle starozákonních podmínek – skrze obřízku a další kroky související s židovským proselytismem – ale skrze Pána Ježíše Krista, který zbořil hradbu ceremonií dělící na různo.

Stejnou myšlenku předkládal Pavel zbloudilým Galatským v 3. kapitole příslušné epištoly: „Jako Abraham uvěřil Bohu, a počteno jemu to k spravedlnosti. A tak vidíte, že ti, kteříž jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi. Předzvěděvši pak Písmo, že z víry ospravedlňuje pohany Bůh, předpovědělo Abrahamovi: Že v tobě budou požehnáni všickni národové. A tak ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem. (…) Ale vykoupilť jest nás Kristus z zlořečenství Zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, (nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdož visí na dřevě), aby na pohany požehnání Abrahamovo přišlo v Kristu Ježíši a abychom zaslíbení Ducha svatého přijali skrze víru. (…) Všickni zajisté vy synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru, nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši. A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podle zaslíbení dědicové.“

Zde vážně napomíná tamní křesťany, kteří se pod vlivem falešných učitelů ze Židů snažili získat své postavení před Pánem Bohem tím, že se stanou Židy se vším všudy, s obřízkou a dodržováním Zákona skrze rituály a ceremonie. Tito judaizátoři zřejmě poukazovali na své dědictví v Abrahamovi a jemu daných zaslíbeních a tvrdili pohanům, že na nich nemohou mít podíl, pokud se neobřežou a nestanou Židy. Apoštol Pavel v tom viděl zřeknutí se Pána Ježíše Krista se všemi důsledky. V našich verších proto vysvětloval, že Galatší nic takového dělat nemusejí a nesmí, protože oni už na tom všem podíl mají, a to v Pánu Ježíši Kristu. Zaslíbení daná Abrahamovi v sobě s počátku zahrnovala zaslíbení, že v Mesiáši budou rozšířena a přejdou i na pohany. Ti se přitom nemusí stát Židy, aby měl podíl v Abrahamovi a jemu učiněné smlouvě – v Kristu jsou z víry símě a dědicové Abrahama i oni. Jsou-li jeho dědicové podle zaslíbení a símě, jsou tedy logicky i součástí jednoho těla svatých, starozákonních i novozákonních.

Podobně argumentuje apoštol i v Římanům 11. kapitoly. Tato kapitola je celkově důležitá pro správné chápání vztahu mezi novzákonní církví a Izraelem coby národem, ale její rozebrání si zaslouží větší prostor, proto se zaměříme jen na jeden aspekt věci: „Poněvadž prvotiny svaté jsou, takéť svaté jest i těsto; a jest-liť kořen svatý, tedy i ratolesti. Žeť jsou pak některé ratolesti vylomeny, a ty, byv planou olivou, vštípen jsi místo nich a učiněn jsi účastník kořene i tučnosti olivy. Proto ty se nechlub proti ratolestem. Pakli se chlubíš, věz, že ne ty kořen neseš, ale kořen tebe. Pakli díš: Vylomeny jsou ratolesti, abych já byl vštípen, dobře pravíš. Pro nevěru vylomeny jsou, ale ty věrou stojíš. Nebudiž vysokomyslný, ale boj se. Nebo poněvadž Bůh ratolestem přirozeným neodpustil, věz, žeť by ani tobě neodpustil.“ (Řím. 11:16-21)

Pavel zde píše římským pohanům, že byli vštípeni do olivy, že jsou neseni kořenem. Zásadní otázka je: co je oním kořenem a olivou myšleno? Mnohé může přirozeně napadnout, že se jedná o Pána Ježíše, který se přeci nazval pravým vinným kmenem (Jan 15:1 a dále). Je sice obecně dobrý princip hledat primárně kristocentrické výklady, ale zrovna zde bychom tím byli zavedeni stranou. Pán Ježíš zde není kořenem, protože o nikom nemůžeme říci, že k Němu patří z přirozenosti (viz Řím. 11:24). Ani ti nejlepší Židé nemohou být napojeni na Pána Ježíše jen tak podle přirozeného zrození, aniž by se znovuzrodili z vody a z Ducha, jak řekl Pán Ježíš Nikodémovi, který byl vskutku Hebrej z Hebrejů (Jan 3:3).

Kořenem jsou zde dosti zřetelně míněni starozákonní patriarchové, zejména Abraham, Izák a Jákob, ale i praví svatí z Izraele po nich coby jedno tělo Božího lidu (viz např. Jr. 11:16). Takto to vykládají i nejlepší komentátoři – namátkou Jan Kalvín, John Gill, Matthew Henry, Albert Barnes, překladatelé Ženevské Bible, Matthew Poole, Andrew Fausset, Charles Hodge a třeba i John Wesley. O fyzických potomcích Abrahama a dalších praotců již lze dost dobře říci, že jsou přirozenými ratolestmi; takový výklad dává to naprostý smysl. Svatý apoštol pohany tímto způsobem zcela jasně učí, že jsou připojeni, naroubováni k Božímu lidu, k duchovnímu Izraeli, a že jsou součástí stejného těla věřících.

Závěr

Nyní již nemáme prostor rozebírat další aspekty problematiky, ani možné námitky. Jádro věci je, že mezi starozákonním a novozákonním lidem Božím není žádná hradba dělící narůzno, druhý je jen pokračováním toho prvního v jeho duchovní podstatě, s ohledem na vzešlé plné světlo evangelia a nepotřebnosti dřívějších stínů a typusů. Dispenzacionalisté často brojí proti jiným teologickým schématům s tím, že podporují teologi náhrady, která vedla k antisemitismu a mnohému zlu. Ano, antisemitismus a všechny zločiny na židovském národě v dějinách i současnosti je třeba naprosto odsoudit, a nelze pro ně mít jediné slůvko obhajoby. Ale biblická reformovaná smluvní teologie není teologií náhrady, ale teologií jednoty nebo pokračování. Paradoxně by se pojem teologie náhrady hodil víc na dispenzacionalismus s jeho teorií odkladu. Pokud Pán ve Starém zákoně jednal s Izraelem, nyní jedná výhradně s novozákonní církví a po vytržení má začít zase jednat s židovským národem, tak to těžko nazývat jinak, než náhradou, byť to není náhrada absolutní a trvalá.

Ale žádnou takovou náhradu v dispenzacionalistickém smyslu Písmo neučí. Tím neříkáme, že Pán Bůh nemá s židovským národem již žádné plány a že jej již naprosto zanechá sobě samým napospas. Ale Jeho plán je primárně přivést je ke Kristu a všem duchovním privilegiím, společným všem, kteří v Něj věří – ke stejným privilegiím, kterým se nyní těší pohané vštípení v onu olivu.

Co se týče původní otázky pretribulačního vytržení, pro omezený prostor si můžeme to, proč se tato pozice mýlí, konkrétněji vysvětlit z Písma až v dalším článku. Zvažme ale nyní již zmíněnou skutečnost, že Darby na myšlenku o pretribulačním přišel, když začal vycházet z pozice o jasném a striktiním rozdílu mezi Izraelem a Církví. Jelikož je tento předpoklad v jádru mylný (co se týče duchovní podstaty, ne těch vnějších, viditelných věcí), vrhá to zásadní pochybnosti o celé tezi.

– – – – – – – – – – – – – – – – – –

(Zdrojem pro tento článek je především 5. kapitola knihy Reginalda C. Kimbra The Gospel According to Dispensationalism [Evangelium podle dispenzacionalismu], který – sám coby bývalý dispenzacionalista – předkládá ve své knize důkladný rozbor tohoto teologického systému v porovnání se smluvní teologií.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: