Google

Perly Matthewa Henryho: Exodus 19

Datum:12 dubna, 2021
Komentáře
Přidej

Apoštol Pavel musel podstatnou část své služby věnovat zápasu proti judaizujícím falešným učitelům, kteří se snažili převrátit čisté evangelium o milosti Boží učiněné skrze Krista, když vedle něj předkládali jako nezbytnosti dodržování židovských ceremonií. Ač jinak vystupoval vůči těm, kteříž pod zákonem jsou, jako by pod zákonem byl, aby ty, kteříž pod zákonem jsou, získal (1. Kor. 9:20), jiným, jenž chtěli vystavit svou vlastní spravedlnost na místo té Kristovy, v ničem neustoupil a nepoddal se (Gal. 2:5).

S ohledem na to musel ve svých epištolách mnoho psát jakoby proti zákonu, který je pro náš hřích naprosto nezpůsobilý přivést kohokoliv ke spáse. O té první smlouvě, uzavřené spolu s vydáním zákona, píše v listu Židům jako o vetché, blízké zahynutí (Žd. 8:13), která je v přímém kontrastu s dokonalou novou smlouvou, zprostředkovanou Pánem Ježíšem. Tato mnohá kategorická slova vedou zástupy křesťanů k pohlížení na Starý zákon jako něco téměř zlého, od čeho se musí křesťan co nejvíce distancovat, aby snad neupadl v zákonictví a nezbavil se Krista.

Novozákonní jádro starozákonní zvěsti

Nesmíme však zapomenout, že všechno to bylo napsáno v kontextu zápasu proti tehdejšímu judaismu, který – ač historicky vycházel z pravé starozákonní víry Mojžíše a proroků – nebyl s ní totožný; podobně jako římský katolicismus v nějakém smyslu historicky navazuje na prvotní církev (i když nemá žádnou „papežskou posloupnost“ odvozenou od Petra), ale ve svém jádře se od ní velmi liší. Praví věřící v době Starého zákona docházeli spásy skrze víru v očekávaného přicházejícího Mesiáše (viz např. Jan 8:56, Sk. 2:25-31, Gal. 3.16, Žd. 11:24-26), na jehož Osobu a dílo poukazovaly ony všechny Mojžíšovi vydané ceremonie. Judaismus 1. století naproti tomu vedl k vystavění si vlastní spravedlnosti před Hospodinem (např. Řím. 10:1-3).

Jistě se máme vystříhat všeho, čím bychom svou víru přiblížili oněm judaizujícím tendencím, proti kterým psal apoštol Pavel, ale to nás ještě neopravňuje distancovat se od onoho vpravdě evangelijního jádra Starého zákona. Rozdíl mezi vírou pravých starozákonních věřících a vírou naší nespočívá v podstatě, ale v míře zjevení. Ve starozákonní době spasení hleděli jakoby na stín Krista, zahalený v typusech (teologický termín pro předobraz, zjednodušeně řečeno), zatímco my na Něj smíme patřit v již plném světle. Pro příklad, typusem oběti Kristovy byly ony oběti zvířat, které ustanovil Mojžíš. Dřív věřící obětovali zvířata, která jim znázorňovala, co pro ně jednou učiní Mesiáš; když to již Pán Ježíš učinil, nemusíme dále hledět k předobrazu zvířecích obětí, můžeme patřit přímo k jejich naplnění. Jelikož ostatní části starozákonní bohoslužby – chrám, jeho vybavení, oltáře, osoba velekněze, jeho roucho apod. podobně ukazovaly na ten či onen aspekt Kristovy osoby a díla, i ony po zjevení plného světla odpadly a pro křesťany již není potřeba v této staré formě bohoslužby pokračovat (viz např. Jan 4:20-23).

To vše neznamená, že každý jednotlivý Izraelita byl spaseným věřícím, podobně jako ne každý člen viditelné církve je pravým, znovuzrozeným křesťanem. Někteří – nebo spíše mnozí – Židé vykonávali starozákonní bohoslužby mechanicky, jako vlastní zásluhy, a jejich životy zůstávaly neproměněné, plné hříchu. Takovým zněla slova proroků, že jejich bohoslužbu nemůže Hospodin snést: „K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdož toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti oklamání. Kadění v ohavnosti mám, novměsíců a sobot a svolávání nemohu [trpěti], (nepravost [jest]), ani shromáždění. Novměsíců vašich a slavností vašich nenávidí duše má; jsou mi břemenem, ustal jsem, nesa je“ (Iz. 1:11-14).

Když přicházíme ke Starému zákonu a chceme jej správně aplikovat ve svém životě, musíme vždy s modlitbou za vedení Duchem Svatým hledat za závojem typusů a předobrazů to univerzální, ono evangelijní jádro, ať už se to týká naší spásy nebo žití posvěceného života vykoupených. Když máme toto na paměti, spadne ona zástěra chápání Starého zákona, o které hovoří apoštol Pavel: „Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Protož až do dnes, když čten bývá Mojžíš, zástěra jest položena na jejich srdci. Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňata bude ta zástěra“ (2. Kor. 3:14-16). To není jen něco, co potřebovali Židé v době apoštola Pavla, to potřebuje každý křesťan dnes, zejména ve vztahu k Božímu morálnímu zákonu, shrnutému v Desateru, což je dnes velmi špatně chápaná oblast.

Příkladem Božího muže, kterému Pán při hledění na Starý zákon dozajista odňal zástěru porozumění, je dozajista puritán a komentátor Písma Matthew Henry, muž plný víry a Ducha Svatého. Jeho šestisvazkový komentář byl později pro praktické užití zestručněn do verze nazývané Matthew Henry‘s Concise Commentary (Stručný komentář Matthewa Henryho). Tyto zestručněné výklady mají vždy silný novozákonní přesah, a výjimkou není ani pasáž týkající se 19. kapitoly Exodu, popisující, jak se lid měl připravit na vstup do smlouvy s Hospodinem a vydání Desatera. V něm v několika odstavcích vysvětluje vztah mezi Starým a Novým zákonem, mezi starou a novou smlouvou, jakož i správnou aplikaci daného textu pro novozákonní církev.

Verše 1-8

Mojžíš byl povolán na horu, a byl zaměstnán jako posel této smlouvy. Tvůrce a prvotní hybatel smlouvy byl Pán Bůh sám. Tato požehnaná charta byla dána z pouhé Boží milosti. Smlouva zde zmíněná je národní smlouva, skrze kterou byli Izraelité učiněni zvláštním lidem pod správou Hospodinovou. Byl to typus té nové smlouvy učiněné s pravými věřícími v Kristu Ježíši, ale jako všechny ostatní typusy to byl jen stín budoucího dobrého (Žd. 10:1).

Jako národ porušili tuto smlouvu; proto Pán prohlásil, že učiní s Izraelem novou smlouvu a napíše svůj zákon ne na deskách kamenných, ale na jejich srdce (Jer. 31:33, Žd. 8:7-10). Smlouva, o které se na těchto místech mluví jako o blízké zahynutí, je ta národní smlouva s Izraelem, kterou pozbyli pro své hříchy. Nemáme předpokládat, že židovský národ byl pod smlouvou skutků, která neznala nic o pokání, víře v Prostředníka, odpuštění hříchů nebo milosti; ale ani že celý izraelský národ nesl charakter a měl výsady pravých věřících, jako by měli v pravdě podíl na smlouvě milosti. Všichni byli v dispenzaci milosti; měli vnější privilegia a výsady ke spáse, ale jako většina vyznávajících křesťanů se s tím spokojili a nešli dále.

Izrael souhlasil s podmínkami. Odpověděli jako jeden muž: „Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti.“ Kéž by vskutku měli takové srdce. Mojžíš coby prostředník oznámil slova lidu Pánu Bohu. Tak Kristus coby Prostředník a Prorok nám zjevuje vůli Boží, Jeho příkazy a zaslíbení, a pak coby Kněz obětuje Pánu Bohu naše duchovní oběti, nejen modlitby a chválu, ale i oddané city a zbožná předsevzetí, totiž dílo Jeho vlastního Ducha v nás.

Verše 9-15

Vážný způsob, kterým byl zákon vydán, měl lid zasáhnout náležitým vnímáním Božího majestátu. A též je usvědčit z jejich vlastní viny a ukázat jim, že nemohli obstát před soudem Božím skrze svou vlastní poslušnost. V zákonu hříšník odhaluje, čím by měl být, a co mu schází. Zde se učí podstatě, nezbytnosti a slávě vykoupení, a toho, že je učiněn svatým. Když byl naučen utéci se ke Kristu a milovat Jej, je zákon pravidlo jeho poslušnosti a víry.

Verše 16-25

Nikdy předtím ani potom nebylo kázáno takové kázání, jako to, které bylo kázáno církvi na poušti. Dalo by se předpokládat, že ony hrůzy by lid zadržely v jeho troufalosti a zvědavosti; ale tvrdé srdce neprobuzeného hříšníka dokáže brát lehkovážně i ty nejhroznější hrozby a soudy. Když se přibližujeme Pánu Bohu, nesmíme nikdy zapomínat na Jeho svatost a velikost, ani na svou nízkost a poškvrnu. Nemůžeme před Ním obstát na soudu podle Jeho spravedlivého zákona. Usvědčený přestupník se tak ptá: „Co já mám činiti, abych spasen byl,“ a slyší hlas: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen“ (Sk. 16:30-31).

Duch Svatý, který učinil zákon, aby usvědčil z hříchu, nyní bere z věcí Kristovy a ukazuje nám je. V evangeliu čteme, jak nás Kristus vykoupil ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím (Gal. 3:13). V Něm máme vykoupení skrze krev Jeho, totiž odpuštění hříchů (Kol. 1:14). Skrze Něho jsme ospravedlněni ode všech hříchů, od kterýchž jsme nemohli skrze zákon Mojžíšův ospravedlněni býti (Sk. 13:39). Ale Boží zákon je závazný coby pravidlo života. Syn Boží přišel z nebe a snášel chudobu, hanu, bolest a smrt, aby nás nejen vykoupil ze zlořečenství zákona, ale úžeji nás zavázal k plnění jeho přikázání.

Několik vysvětlujících poznámek

Text Matthewa Henryho předpokládá základní obeznámenost s reformovanou smluvní teologií (Covenant theology), proto je vhodné si ji zde základně představit. S ohledem na omezený prostor nemůžeme předložit více než jen zcela základní vysvětlení a opodstatnění z Písma.

Smluvní teologie popisuje dvě základní smlouvy, na základě kterých v historii vstoupil Hospodin do vztahu s člověkem. První byla smlouva skutků, ustanovená s Adamem v ráji, kdy jeho postavení záleželo na poslušnosti zákazu jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Aspoň v teoretické rovině (odhlédneme-li od Božího předzvědění pádu a předurčení vykoupení lidstva skrze Jeho Syna, Beránka “zabitého od počátku světa” Zj. 13:8) můžeme říci, že kdyby Adam poslechl, na základě smlouvy skutků by měl věčný život ve stálé přítomnosti Boží, a my spolu s ním.

Nemáme zde nyní prostor na detailní obhájení, že Adam v ráji byl postaven do zvláštní smlouvy, takže můžeme poukázat jen stručně na dva důkazy. Prorok Ozeáš píše o Izraeli: „Ale oni smlouvu [mou] jako lidskou přestoupili, [a] tu se mi zpronevěřili“ (Oz. 6:7) – jak poukazují mnozí komentátoři, v originále se píše doslova „smlouvu mou přestoupili jako Adam.“ Adam tedy stál ve smlouvě, a překročení příkazu bylo přestoupením této smlouvy. To potvrzuje i srovnání mezi prvním a druhým Adamem v 5. kapitole Římanům, kde Pavel mezi oběma staví jasné paralely. Ti, kdo jsou v Adamovi coby své hlavě, propadli smrti pro jeho hřích, a ti, co jsou v Kristu coby své Hlavě, získali pro Jeho spravedlnost život. Jelikož však ti, co jsou v Kristu, jsou v Něm na základě smlouvy – což nám připomínají i Spasitelova slova při ustanovení večeře Páně „tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi“ (1. Kor. 11:25) – z celé analogie můžeme dovodit, že i Adam coby naše původní hlava stál ve své vlastní smlouvě. A vzhledem k tomu, že Adamovo setrvání v ráji ve vztahu s Hospodinem zjevně záleželo na jeho poslušnosti Božímu příkazu, musela to být smlouva skutků. Po pádu, když přišel hřích, není možné dojít spásy na základě plnění smlouvy skutků, ta je již porušená, a žádný hříšník nedokáže naplnit její podmínky, totiž naprosto dokonalou poslušnost v činech, myšlenkách i motivech. „Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před oblíčejem jeho“ (Řím. 3:20).

Učení o smlouvě milosti je poté již zjevné a nepochybné. Jak už jsme poukázali, v Kristu vstupujeme do nové smlouvy, která je nám zprostředkovaná z pouhé milosti. „Podlé čehož lepší smlouvy prostředníkem učiněn jest Ježíš“ (Žd. 7:22). „ Protož tatoť jest smlouva, v kterouž vejdu s domem Izraelským po těch dnech, praví Pán: (…) Nebo milostiv budu nepravostem jejich, a na hříchy jejich, ani na nepravosti jejich nikoli nezpomenu více“ (Žd. 8:10.12).

Smlouva milosti v širším smyslu má však dva aspekty nebo dvě součásti. Jedna je tzv. smlouva vykoupení, která je uzavřena jen mezi Otcem a Synem, že Syn na sebe přijme lidskou přirozenost a vykoupí Otci ty, které On vyvolil. Druhá smlouva, totiž smlouva milosti v užším smyslu, představuje aplikaci smlouvy vykoupení vůči těm, kteří se v Synu ukryjí a stanou se skrze víru Jeho údy. Že mezi Otcem a Synem je smlouva vykoupení, dokládají mnohá slova Pána Ježíše o onom poslání, které Mu Otec uložil. „Jáť musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokudž den jest“ (Jan 9:4). „Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil“ (Jan 17:5). A že toto dílo má smluvní základ, ukazuje Lk. 22:29 („A jáť vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království“), kde slovo způsobit, v řečtině διατίθεμαι, diatithemai, znamená „dát skrze smlouvu nebo závěť.“ Je to stejné slovo jako ve Sk. 3:25 – „Vy jste synové proroků a úmluvy, kterouž učinil Bůh s otci našimi“, nebo v Žd. 10:16 – „Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech, praví Pán.“

Ještě poznamenejme, že ve vztahu k Pánu Ježíši Kristu byla smlouva vykoupení vlastně také smlouvou skutků – závisela na skutcích, na Jeho skutcích. Jelikož první Adam smlouvu skutků porušil, druhý Adam musel smlouvu skutků naplnit. „Nebo jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí“ (Řím. 5:19). Naše skutky však s tím nemají co činit, ve vztahu k nám spočívá ona smlouva na pouhé milosti.

Zákon jako smlouva milosti

Otázka však zůstává, kam si podle toho zařadit smlouvu s Izraelem, kterou zprostředkoval Mojžíš, a se kterou vydal Hospodin zákon. Přirozeně se zdá, že smlouva skutků. „Zákon pak není z víry, ale: Ten člověk, kterýž by plnil je, živ bude skrze ně“ (Gal. 3:12). Ale měl se Izrael za mojžíšovské dispenzace snažit dosáhnout života skrze svou spravedlnost?

Inu, odpověď je snadná. Kdy byl zákon vydán? Až po vykoupení a vysvobození z Egypta, které je velikým typusem onoho vykoupení z hříchu a světa; až po projítí Rudým mořem, které bylo typusem duchovního křtu, kterým jsme připojeni ke Kristu; až po dání chleba z nebe, typusu Krista, pravého chleba z nebe; a až po otevření zřídla z duchovní skály, kterou byl Kristus (1. Kor. 10:1-5). Nejdřív Hospodin vykoupil a dal chléb a vodu života, a až poté vydal zákon. Jistě, jak píše Matthew Henry, mnozí Izraelité neprohlédli k duchovnímu cíli těchto obrazů, spokojili se s tím vnějším, neměli pravou víru a proto zahynuli. Na duchovním významu těchto věcí – a významu jejich pořadí – to ale nic nemění.

Zákon logicky nemohl a neměl být příčinou spásy Izraele, když spása z otroctví a vše s ní spojené přišly již před ním. Ostatně, hned po vydání Desatera dal Pán Bůh instrukce o obětech na oltáři, což opět připomínalo, že bez zástupné oběti nebudou moci obstát, takže zákon není zdrojem jejich přijetí a života. Poslušnost zákona měla plynout z jejich spasení, ne mu dávat příčinu; podobně jako poslušnost křesťanů je důsledkem a důkazem jejich spasení z pouhé milosti.

Pokud byl však Mojžíšův zákon vydán jako smlouva milosti, a v jádru se tedy neliší od smlouvy milosti, v níž jsme zahrnuti my, novozákonní křesťané, proč je naše smlouva vůbec nazývána smlouvou novou? I to je jednoduché. Má se tomu stejně, jako u nového přikázání lásky, které Pán Ježíš vydal svým učedníkům (Jan 13:34), a které zdůrazňoval milovaný učedník Jan: „Bratří, ne nové přikázaní píši vám, ale přikázaní staré, kteréž jste měli od počátku. [A] to přikázaní staré jestiť slovo to, kteréž jste slyšeli od počátku. A zase přikázaní nové píši vám, kteréž jest pravé i v něm i v vás“ (1. Jan 2:7-8).

V jednom ohledu přikázání lásky není v ničem nové, nacházíme ho už v Mojžíšově zákoně: „Nebudeš se mstíti, aniž držeti budeš [hněvu] proti synům lidu svého, ale milovati budeš bližního svého jako sebe samého: Já jsem Hospodin. (…) Jakožto [jeden] z doma zrozených vašich, [tak] bude vám příchozí, kterýž jest u vás pohostinu, a milovati ho budeš jako sebe“ (Lev. 19:18.34). A v jiných ohledech je velmi nové: přichází od nového, lepšího Zákonodárce, než Mojžíš; jsou nám dány nové, lepší důvody k jeho plnění, totiž společné spasení skrze Krista; je dáno spolu s novým, plným světlem a s novou mocí Ducha Svatého k jeho plnění.

Tak je tomu i s novou smlouvou. Není naprosto nová ve své podstatě, jako by předtím spasení Židé ve Starém zákoně nestáli pouhou milostí a nedocházeli spásy pouhou vírou. Ale je nová, protože nám ji dává nový Prostředník, s novým, cele naplněným vykoupením, nejen v typusu, ale v plné realitě; je dána s novým, plným světlem, bez zakrytí stínů a typusů, a s novým, plným vylitím Ducha Svatého. Židům, kteří si zakládali na Mojžíšově zákoně, bylo nutné onen aspekt novosti zdůraznit, aby nebyli v pokušení navracet se k judaismu – celá epištola Židům je jedním velkým varováním těmto židovským křesťanům, aby je to ani nenapadlo. Proto v tomto listě apoštol tak zdůrazňuje, že smlouva v Kristu je smlouvou novou.

Aspekt novosti vidíme i v tom, že podle nové smlouvy je nám dáno okamžité a dokonalé očištění od všech hříchů krví Beránka Božího. Podle Mojžíšova zákona takového okamžitého a dokonalého očištění Židé nedocházeli – myšleno z ceremoniálního hlediska. Často čteme o různých dobách očišťování (Lv. 11:24-25, 15:28), opakovaných obětech a podobně. Některé hříchy ceremoniální očištění nepřipouštěly, byla za ně smrt. Ano, ti Židé, co skrze ony typusy pravě pohlédli skrze víru k přicházejícímu Mesiáši, došli okamžitého a dokonalého očištění srdce stejně jako my, ale ceremonie staré smlouvy jim to takto nezjevovaly. To bylo jednak proto, aby Izraelité vnímali, že skrze pouhou krev beranů a kozlů nemůže přijít pravé očištění, že je to jen obraz dokonalého očištění skrze přicházejícího Mesiáše – a aby o to více vyhlíželi a toužebně očekávali čas, kdy Pomazaný přijde s tímto dokonalým očištěním. Proto apoštol Pavel radostně osvědčoval: „Protož známo vám buď, muži bratří, že skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů. A to ode všech, od kterýchž jste nemohli skrze zákon Mojžíšův ospravedlněni býti, skrze tohoto, každý kdož věří, bývá ospravedlněn“ (Sk. 13:38-39).

Závěr

Pokud však byl Mojžíšův zákon dán ve smlouvě milosti, proč v Novém zákoně čteme tolik o tom, jak skrze zákon nelze dojít ospravedlnění, jak je zákon ze skutků a stojí proti víře a podobně? Inu, protože ti tělesní Židé, kteří nehleděli spolu s Abrahamem, Mojžíšem a proroky ke Kristu, si z Mojžíšova zákona smlouvu skutků učinili, když se nechtěli spolehnout na Spasitelovy zásluhy. Ten, kdo se neskryje v Něm, automaticky zůstává v Adamovi a jeho smlouvě skutků, nemá podíl na smlouvě milosti. Buď se cele spoléháme na Pána Ježíše, nebo budeme odsouzeni skrze smlouvu skutků, kterou nejsme schopni naplnit. To byl problém farizejů a zákoníků, násobený tím, že si mysleli, že skrze plnění zákona mohou dosáhnout věčného života. Proti tomu museli Kristus i apoštolové rázně vystupovat. „Nebo jestližeť jest z zákona spravedlnost, tedyť Kristus nadarmo umřel“ (Gal. 2:21).

Zákon nebyl dán jako cesta života, ale jako standard svatosti, o níž měl vykoupený Izrael z milosti Boží usilovat: „I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv ke všemu množství synů Izraelských a rci jim: Svatí buďte, nebo svatý [jsem], já Hospodin Bůh váš“ (Lv. 19:1-2). Na tom se ani v Novém zákoně nic nezměnilo, když stejný příkaz zopakoval Pán Ježíš i apoštolové (Mt. 5:48, 1. Pt. 1:16). Ale je rozdíl, když usilujeme o poslušnost Božím příkazům z moci Ducha kvůli tomu, že nás Pán Ježíš spasil, než když usilujeme o totéž z vlastních sil, aby nás přijal a spasil.

Příklad farizejů a zákoníků je pro nás velikým varováním, neboť velmi snadno můžeme sklouznout k jejich napodobování – antinomiány, kteří proti jakémukoliv plnění Desatera velmi vystupují, nevyjímaje. Křesťané mají svoje duchovní povinnosti, o nichž není sporu: povinnost bdít na modlitbách, být v Písmu, svědčit o Kristu, neopouštět svých společných shromáždění svých a podobně. Na nich není samo o sobě nic špatného, naopak, jejich plnění je nezbytné pro duchovní zdraví a růst v milosti.

Ale i z nich si můžeme vytvořit zákon skutků, když nebudeme zůstávat v Kristu, jak nás Pán varoval (Jan 15:4). Můžeme si začít byť podvědomě myslet, že když správně děláme vše, co bychom měli, tak je to s námi dobré a Hospodin nás proto přijme. Pokud opustíme každodenní vědomé a aktivní doufání v Krista, v Jeho zásluhy na kříži, v moc Jeho krve a přímluv před trůnem Otce v nebesích, a nahradíme je doufáním v to, že ve svém křesťanském životě všechno děláme, jak máme, činíme si ze svých křesťanských povinností smlouvu skutků. A protože na základě smlouvy skutků nelze dosáhnout přijetí od Hospodina, budeme s tím vším odmítnuti – jako byli odmítnuti zákoníci a farizeové.

Stůjme tedy pevně ve smlouvě milosti a nenavracujme se ke smlouvě skutků. Ne, že máme odmítat jakékoliv plnění Desatera, ale stůjme ve víře a plňme Boží morální zákon v moci Ducha svatého skrze víru Kristovu. Vždyť Pavel řekl: „Což tedy zákon vyprazdňujeme skrze víru? Nikoli, nýbrž zákon tvrdíme“, potvrzujeme (Řím. 3:31). Jděme tedy, a čiňme jako apoštol, který, ač nestál pod zákonem, nežil bez zákona, ale byl v zákoně Kristu, kvůli Kristu, pro Krista (1. Kor. 9:21). Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: