„I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také i soboty“ (Mk. 2:27-28).

I když moderní antinomianismus popírá závaznost Desatera pro křesťany coby standardu svatosti jako celek, jde-li se do detailu, v praxi nemůže odmítnout relevanci zákazu ateismu, modlářství, ani braní jména Božího nadarmo, tím méně kteréhokoliv z přikázání regulujících mezilidské vztahy, jako nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš a podobně. Své odmítání Božího mravního zákona mohou dnešní křesťané realizovat pouze u čtvrtého přikázání o dni bohoslužby. U něj má podle nich jít o čistě židovské ceremoniální ustanovení, v éře Nového zákona již nezávazné.

Paradoxně jde přitom o přikázání, o kterém náš Spasitel hovořil ze všech nejvíc. Pravda, plynulo to ze skutečnosti, že Židé v jeho době v důsledku farizejských přídavků zcela převrátili jeho smysl, takže jej Pán Ježíš musel coby Prorok od těchto nánosů očistit pravým výkladem – zejména, když na něj v tehdejším Izraeli dávali takový důraz. Bylo by však naprostým non sequitur z toho vyvozovat, že Kristus přišel čtvrté přikázání zrušit, nebo že z jeho vyučování plyne, že nově už nikdo na svěcení dne bohoslužby, tj. jeho oddělení pro Boží věci, už nemusí dbát.

Když v Bibli, tím spíše v evangeliích, něco čteme, měli bychom si klást otázku, proč nám to Duch Svatý zaznamenal. Důvodem nikdy není pouze to, že se ta událost stala, protože u Jana čteme, že Kristus toho činil a říkal tolik, že by to knihy ani nemohly pojmout, kdyby se mělo zaznamenat vše. Líčení Písma nás má vždy v něčem poučit. Ano, spory se zákoníky ohledně soboty měl Pán Ježíš často, ale to – teoreticky – nutně neznamená, že se všechny musely zaznamenat. Když tak Duch Svatý učinil, plyne z toho, že pro to měl nějaký zvláštní záměr, nějaké vyučení.

Důležitý evangelijní záznam

Všechny oddíly, kde Pán reagoval na převažující zákonický, tělesný přístup ke dni odpočinku, nám jistě říkají, jakým způsobem se nemá na čtvrté přikázání dbát – totiž tak, že budeme dávat excesivní důraz na puntičkářské plnění detailů, ignorujíce přitom duchovní smysl celého přikázání. Farizeové učili o sobotě, jako by měla za cíl vést k maximální nečinnosti. V tom však zcela minuli, proč ji Pán ustanovil. Svěcení soboty měl být projev víry v Něj. A sice je pravda, že víra vede k vystříhání se mnohých zlých věcí, ovšem v nečinnosti jako takové její podstata nespočívá. Víra je vždy „skrze lásku dělající“ (Gal. 5:6).

Tentýž princip se vztahuje i na den Páně, jak také zdůraznil náš Spasitel samotný: „A protož protivili se Židé Ježíšovi, a hledali ho zabiti, že to učinil v sobotu. Ježíš pak odpověděl jim: Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám“ (Jan 5:16-17). Svěcení dne Páně není nic jiného, než oddělení toho dne pro Boží věci, bez zbytečných rozptýlení. Mezi zbytečná rozptýlení ovšem nepatří jak skutky nezbytnosti, tak skutky milosrdenství – a tím méně skutky zbožnosti, jejichž konání tvoří jádro pamatování na Boží den.

Pokud oddělení jednoho dne pro bohoslužbu nepředstavuje již pro křesťany závaznou svatou povinnost – na úrovni povinnosti modlitby či četby Písma – proč tedy Duch Boží nechal evangelisty zaznamenat tolik Kristova vyučování ohledně pravé podstaty sabatu? Ano, za doby své pozemské služby jej Pán adresoval Židům, ale evangelia již jejich autoři napsali pro křesťanské věřící, přičemž mimo Matouše se ostatní obraceli spíše na věřící z pohanů. Pouze extrémní historičtí dispenzacionalisté tvrdili, že pozemská služba Pána Ježíše měla svůj vztah toliko k židovskému národu a že Jeho vyučování nemá pro křesťany z pohanů svou závaznost. Ovšem takový absurdní závěr dnes odmítá i větší část dispenzacionalistů samotných.

Opravdu Duch Svatý vdechnul evangelijní záznam o tom, jak Kristus uváděl na pravou míru farizejská překroucení čtvrtého přikázání, abychom si z něj my pohané vzali, že jej mohou naprosto ignorovat? To by byl hodně odvážný závěr – zejména ve světle toho, že o těch ryze židovských ceremoniích, které se na nás pohany opravdu bezpochyby nevztahují, v podstatě žádné vyučování Pána Ježíše zaznamenané nemáme.

Ohledně obřízky jen čteme, jak ji náš Spasitel jako děťátko podstoupil, aby naplnil veškerý Zákon, pod nímž byl učiněn; a dále ji Pán zmínil právě v kontextu soboty: „Odpověděl Ježíš a řekl jim: Jeden skutek učinil jsem, a všickni se tomu divíte. Však Mojžíš vydal vám obřízku, (ne že by z Mojžíše byla, ale z otců), a v sobotu obřezujete člověka. Poněvadž člověk obřízku přijímá v sobotu, aby nebyl rušen zákon Mojžíšův, [proč] se na mne hněváte, že jsem celého člověka uzdravil v sobotu?“ (Jan 7:21-23) Toto vyučování se tedy vlastně obřízky jako takové netýkalo, ta pouze sloužila za příklad. Když se nad tím ovšem zamyslíme, nelze vůbec vyloučit, že při své pozemské službě Kristus Židům něco o duchovní podstatě ustanovení obřízky vysvětloval; dávalo by to smysl i proto, jak si na ní Izraelité neduchově zakládali. Pokud se falešným spoléháním se na obřízku musel zabývat Pavel, nemusel totéž činit i Pán Ježíš? Duch Svatý nic takového ovšem nezaznamenává – protože ve své nekonečné moudrosti chtěl v evangeliích zdůraznit to vyučování Spasitele, které se univerzálně vztahuje na všechny věřící bez ohledu na původ.

Podobně ohledně čistě židovských aspektů bohoslužby nemáme zaznamenáno mnoho vyučování Páně – hovoříme nyní o těch aspektech, které se na pohanské věřící z pohanů nesporně nevztahují, jako slavení pesachu či svátku stánků, nebo povinnosti přinášet zvířecí oběti do chrámu (pomíjíme nyní, že to coby Žid dle Mojžíšova zákona vykonával). Pán Ježíš dokonce ženě samaritánce výslovně ohledně chrámové bohoslužby řekl, že „jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci, (…) ale jdeť hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě“ (J. 4:21.23), tj. že chrám Hospodin brzy zruší. Podobně mluvil k učedníkům, když obdivovali vnější nádheru domu Božího.

Pokud by i čtvrté přikázání mělo být na stejné úrovni, extenzivní vyučování o něm stojí podivně v protikladu vůči takřka nulovému vyučování Kristovu ohledně jiných čistě židovských ceremonií – a že sobota určitě nebyla jediným Mojžíšovým ustanovením, které farizejské tradice zcela převrátily!

Univerzální užitek sabatu

Že by čtvrté přikázání bylo pouhou židovskou ceremonií, vyvrací i Mistrova slova citovaná v úvodu článku. Nečteme, že sobota byla učiněna pro Židy, ale pro člověka. To se vrací k samotnému stvoření, k sedmému dni, kdy Hospodin odpočinul od svého stvořitelského díla, a oddělil ten den pro sebe: „A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal. I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo“ (Gn. 2:2-3). Jelikož Pán Bůh sám existuje mimo čas, posvěcení onoho dne – totiž jeho oddělení pro sebe samého – se z podstaty věci muselo vztahovat ke stvořenému člověku. Pán Bůh sedmý den oddělil pro sebe a Adam jej měl tedy zvláštně oddělit pro Hospodina.

Máme zde také odkaz na pořadí stvoření. Jelikož člověk existoval před posvěcením soboty, nemohl být logicky stvořen pro ni, ale ona musela být učiněna pro něj, pro jeho dobro. Podobně argumentuje Pavel ohledně autority muže a ženy: „Žena ač se učí mlčeci, ve všeliké poddanosti. Nebo ženě nedopouštím učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení. Adam zajisté prvé jest stvořen, potom Eva“ (2. Tim. 2:11-13). Jelikož Adama učinil Hospodin před Evou, nemohl být on učiněn pro ni, ale ona pro něj, jako pomoc, která by při něm byla – a s ohledem na to nad ním neměla panovat, ale být mu k užitku. Podobně sobota, kterou Stvořitel ustanovil až po učinění člověka, nad ním neměla panovat, ale být mu k užitku. A jelikož při stvoření neexistoval ani náznak konceptu židovského národa, ale pouze celé lidstvo z jednoho otce, pak i den Boží nebyl učiněn toliko coby specificky židovská ceremonie, ale univerzální ustanovení pro každého člověka.

Univerzální ustanovení sabatu pro všechny dnes křesťanům uniká, přitom ono jedině vysvětluje návaznost slov, že Syn člověka je Pánem i nad sobotou. Nemiňme to slovo „protož“ – právě proto, že sobota je učiněna pro člověka a ne naopak, je Syn člověka jejím Pánem.

Onen 28. verš má velký význam ze dvou důvodů. Jednak dostatečně odpovídá na námitku, že Nový Zákon čtvrté přikázání nikde neopakuje, a proto pro křesťany již neplatí. K tomu lze za prvé říci, že Bible nikde neučí, že starozákonní přikázání musí být v Novém Zákoně zopakována, aby si pro nás udržela svou relevanci. Naopak, co se na nás nevztahuje, je v něm výslovně zdůrazněno. Nadto jde o princip, kterým se důsledně nikdo neřídí, ani dispenzacionalisté. Nový Zákon například nikde neopakuje výzvy z Žalmů hrát na hudební nástroje, ale lidi v církvi by dnes zcela šokovalo, kdyby z toho někdo vyvozoval, že žádné nástroje se v ní nemají užívat.

A za druhé zde máme tak silné novozákonní zopakování, že si důraznější skoro nemůžeme přát. Pán Ježíš se sám prohlásil za jeho Pána, Vládce. Syn člověka je mesiášský titul, pocházející z knihy Daniele: „Viděl jsem u vidění nočním, a aj, s oblaky nebeskými podobný Synu člověka přicházel; potom až k Starému dnů přišel, a před něj postaven byl. I dáno jest jemu panství a sláva i království, aby všickni lidé, národové a jazykové sloužili jemu; jehož panství jest panství věčné, kteréž nepomíjí, a království jeho, kteréž se neruší“ (Dan. 7:13-14). Kristovo království nahradí všechna předchozí lidská impéria, a On věčně povládne k jejich dobru nad všemi národy, nikoliv pouze nad Židy. Když tedy v Markovi čteme, že v tomto kontextu náš Spasitel užívá tento specifický mesiášský vládařský titul, vyjadřuje tím, že do svého univerzálního království zahrnuje i sobotu, nikoliv coby něco specificky židovského, ale užitečného pro všechny lidi.

Na to mnozí namítají, že se zde Kristus prohlašuje Pánem soboty, neboť tím deklaruje své právo ji zrušit. Dává však smysl, aby se náš Mistr prohlásil Pánem něčeho, s čím jeho novozákonní lid nemá mít nic společného? Prohlásil se snad v tomto smyslu někdy Pánem obřízky, kterou svým příchodem jednoznačně odsunul stranou? Takový závěr nedává smysl ani v celkovém kontextu našeho oddílu. Pak by totiž Spasitel vyučoval, že sobotu Bůh Otec učinil pro dobro celého lidstva, a právě z toho důvodu se Syn coby univerzální vládce prohlašuje Vládcem tohoto všem lidem užitečného ustanovení, aby jej po třech letech své pozemské služby definitivně mohl zrušit svým dílem kříže. Pak by 28. verš de facto vyvracel svou vlastní propozici ve verši 27., což je zcela absurdní.

Výklad s ohledem na základní princip

Právě z toho, že Boží den představuje univerzální dobro pro všechny lidi, plyne, že také univerzálně pro všechny platí. Samozřejmě se potom čtvrté přikázání musí vykládat a aplikovat v souladu s tímto základním principem. Pokud dal Hospodin oddělený den bohoslužby k dobru člověka, nemůžeme jej aplikovat tak, aby v praxi produkoval přesný opak. Proto se v ten den mohou konat skutky zbožnosti, nezbytnosti a milosrdenství, ba dokonce, konáním skutků zbožnosti a milosrdenství se zvláště naplňuje pravý smysl tohoto dne.

Při praktické aplikaci čtvrtého přikázání v novozákonní době máme také dbát na ten aspekt, že Pán Ježíš nám přišel dát svobodu. Ve Starém Zákoně žil lid Boží ještě pod pěstounem (Gal. 3:24-25), přičemž v originále užité slovo paidagogos označovalo otroka, který měl na starost vzdělávání dětí v rodině, ale ne ani tak jejich výuku jako takovou, jako spíše jejich disciplínu, že se vyučování vůbec účastnily a plnily své povinnosti. Proto tito paidagogové bývali často velmi striktní, až nemilosrdní. Takovou úlohu hrála mojžíšovská civilní a ceremoniální ustanovení, držela Izrael ve striktní disciplíně, než by přišlo plné světlo. Poté již pro lid Boží mnohé původní tvrdé restrikce odpadly, aby se již ve svobodě mohl soustředit na činění Božích morálních přikázání podle jejich nejhlubšího duchovního smyslu.

Proto se na křesťany dnes nevztahují všechna původní striktní starozákonní pravidla ohledně sabatu, zejména ne povinnost kamenovat jeho přestupníky. Mají jen dbát na hlavní duchovní smysl, totiž zanechat zbytečných rozptýlení, aby se ten den mohli cele vydat Pánu, duší, myslí i srdcem, bez čehokoliv, co by od toho bez legitimního důvodu odvracelo pozornost. I když máme žít pro Pána celý týden, v běžné pracovní dny se takto neomezeně oddělit pro službu Boží nemůžeme, protože se – oprávněně – musíme mnoho hodin soustředit na své civilní povinnosti ve škole či v zaměstnání.

Kde přesně se nachází hranice mezi skutky nezbytnosti a zbytečným rozptýlením, je otázka svědomí jednotlivce a jeho vlastní odpovědnosti před Pánem. Při zdůrazňování platnosti čtvrtého přikázání rozhodně není naším cílem stanovovat nějaký seznam povolených a zakázaných činností, o to vůbec nejde. Něco je nepochybně naše povinnost činit a něčemu máme nepochybně povinnost se vyhnout – a zároveň některé činnosti nepochybně můžeme legitimně vykonávat. A mezi nimi existuje také určitá šedá zóna, kde jasnou a zjevnou odpověď hned nenalezneme, a musíme prosit za moudrost a vedení Boží.

Ohledně křesťanské svobody při svěcení dne Páně platí onen základní princip jako u jakékoliv jiné svobody: „Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří, toliko abyste pod zámyslem té svobody [nepovolovali] tělu, ale skrze lásku posluhujte sobě vespolek“ (Gal. 5:13). Svoboda aplikovaná tak, že v den, jež máme jak jen můžeme oddělit Pánu, si budeme činit, co se nám zlíbí a co nám vyhovuje, nemá s pravou svobodou synů Božích podle Písem nic společného, a Pán skrze proroka Izaiáše o tom jasně hovoří: „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova: Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila“ (Iz. 58:13-14). To je duchovní oddělení dne bohoslužby, o němž hovoříme.

Závěr

Neměli bychom minout, že ani případ učedníků, který Mistra pohnul k vyložení pravého smyslu čtvrtého přikázání, rozhodně nepředstavoval žádnou záminku pro vyhovování tělesnosti, jakkoli je z toho obviňovali farizeové: „I stalo se, že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedlníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tedy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží“ (Mk. 2:23-24). Skutečně to pro ně v tu chvíli bylo nezbytné, jak na příkladu poukázal Pán samotný: „I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli? Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné, (jichž neslušelo jísti než samým kněžím), a dal i těm, kteříž s ním byli?“ (v. 25-26)

Nešlo o žádné natahování daného příkladu, ani v nejmenším. Učedníci vymínali klasy po cestě, protože vůbec neměli čas si předtím něco připravit. Celou dobu následovali Mistra a měli podíl na Jeho ustavičné službě evangelia. Pro tu předtím vynaložili všechen čas a vše úsilí, i za cenu zanedbání veškerých pozemských péčí, a proto nyní nešlo spravedlivě požadovat, aby kvůli tomu o sabatu hladověli. Bylo by tedy pro nás z tohoto kontextu nebezpečné pro sebe vyvozovat, že jsme oprávněni k rozličným úlevám ve vztahu ke čtvrtému přikázání, nemůžeme-li o sobě vystavit stejné svědectví o naprostém oddání se věcem Božím i přes ostatní dny v týdnu. Soudit druhé ohledně toho máme s opatrností, ale sami sebe máme raději držet velmi zkrátka.

To vše však stále uvádíme na poměrně obecné rovině, a náš text má mnohá velmi konkrétní a praktická poučení. Z nich také vyplývají detailnější kontury toho, kde se zhruba nachází ona ne zcela ostrá hranice mezi zjevnými povinnostmi podle čtvrtého přikázání a již zmíněnou šedou zónou. Na to se však zaměříme až v následujícím článku.