Google

Několik poznámek k válce na Ukrajině

Datum:29 března, 2022
Komentáře
Přidej

Kazatel a skladatel duchovních písní John Newton, autor známé písně Amazing Grace (Tvá vzácná milost) jednou řekl, že čte noviny, aby viděl, jak Pán Bůh řídí svět. Boží cesty nás nekonečně převyšují, jak ukazuje například kniha Job, a proto mnohému řízení našeho světa Boží Prozřetelnosti nerozumíme, proč Pán činí a dopouští to či ono. Že nemůžeme cesty Hospodinovy postihnout, leda z nesmírně malé částečky, by nás však nemělo vést k rezignaci na rozjímání o nich.

To platí i o současném tragickém konfliktu na Ukrajině, kterou zbytečně a nespravedlivě napadla vojska Ruské federace. Ohledně něho, pokud jde o porozumění Božímu svrchovanému řízení všech věcí, nám mnohé zůstane zahalené tajemstvím, určitě po nějakou dobu, než i více uvidíme, jak situace dopadne. To však neznamená, že o této klíčové geopolitické události našich dnů nemáme vůbec duchovně přemýšlet. Některé obecné lekce a připomenutí Božích pravd se nám totiž nabízí, aniž bychom museli přesně vědět, co konkrétního zde Pán ještě zamýšlí nebo dovolí.

Současné události a poslední věci

Překvapivá zpráva o vpádu ruských vojsk, jejž pár dní předtím čekal málokdo, by měla křesťanu připomenout slova Pána Ježíše o posledních časech: „Budete slýchati zajisté boje a pověsti bojů. Hleďtež, abyste se nekormoutili; nebo musí to všecko býti; ale ne i hned bude konec. Nebo povstane národ proti národu a království proti království, a budou hladové a morové a země třesení po místech“ (Mt. 24:6-7). Po několik desítek let se zejména Evropa bláhově utěšovala, že vstoupila do nové dějinné éry, epochy míru a spolupráce, ve kterém se silové řešení konfliktů stalo věcí minulosti. Jakkoliv je mír nanejvýš žádostivý a veliká Boží milost, za níž máme být velmi vděční, Spasitel nám řekl, že univerzální utichnutí rozbrojů před Jeho příchodem čekat nemáme, ba naopak (viz také Zj. 6:4).

A pokud se někdo domníval, že ty zvěsti budeme slyšet z druhé půlky planety: proč by tomu tak mělo být? Evropa není o nic lepší, než jiné země, ba, její zodpovědnost před svatým Hospodinem je o mnoho větší, protože historicky měla více světla, které zavrhla. Z duchovního hlediska neexistuje jiná odpověď, než že zatím s námi Hospodin ve své nesmírné trpělivosti nenakládá podlé hříchů našich, ani nám neodplacuje vedlé nepravostí našich (Ž. 103:10). Ale On se nebude se člověkem nesnadniti donekonečna; tak, jako byla omezená doba milosti za časů Noé, bude omezená i nám na konci časů, které budou stejné (Lk. 17:26-27).

Pokud jde o to, kam přesně současnou válku zařadit do schématu posledních věcí, musíme poctivě odpovědět, že nevíme, mimo toho, co jsme již uvedli, že ladí se zvěstmi o válkách, které máme slýchávat. Kde přesně se nacházíme a jak je příchod Páně daleko, nemůžeme říci. S jistotou víme jen, že dnes je den příchodu Páně a naše plné spasení, totiž oslavení těla, již o hodně blíž, než když náš Mistr vstoupil na nebesa (viz také Řím. 13:11), a že na něj máme být připraveni, jako by to mělo být dnes. Určitě bychom však měli zaznamenat, že některé ze znaků nejposlednějších časů okolo sebe vidíme v míře dříve netušené.

Ano, i v minulosti mohl lid Boží mnohdy slýchávat pověsti bojů a vnímat rostoucí bezzákonost a vychládání lásky mnohých, nemluvě o mnohých časech pronásledování. Někdo by snad řekl, že taková znamení nejsou dostatečně specifická, abychom z nich mohli činit závěry, že my se už opravdu nacházíme těsně před příchodem Páně. Pán Ježíš však věděl nejlépe, jak učedníkům odpovědět na dotaz o znameních posledních časů; On nechtěl uspokojit jejich zvědavost, ale vést k bdělosti, jak ukazuje to první, co na jejich otázku odvětil: „Vizte, aby vás někdo nesvedl. Nebo mnozí přijdou pod jménem mým, řkouce: Jáť jsem Kristus, a svedouť mnohé“ (Mt. 24:4-5). Kristovo vyučování mělo vést k bdělosti všechny generace Jeho církve v historii, a jen na věčnosti budeme moci plně docenit, jakému množství spasených duší tato slova Páně pomohla na cestě do slávy, protože se díky nim a pozorováním událostí okolo nich duchovně probrali.

Vždycky, když je církev postavena před podobnou krizovou situaci, má začít důkladně rozvažovat. Jistě, jedna věc je činit kategorické závěry, že ta a ta událost je již jistě naplněním toho či onoho ze Zjevení či jiných proroctví; s podobnými přehnaně sebevědomými prohlášeními se v různých dobách spletli i mnozí vpravdě zbožní muži a ženy. Ale vždy je na místě opatrnost, zvažování a vyhlížení na naplnění Slova Božího (Abk. 2:1-4). Je už toto pučení fíku, o kterém mluvil Pán? Tak či tak se musím více připravit, více duchovně probudit, více pročistit lampu, více načerpat oleje Ducha, více spěchat k Němu. Protože čas je krátký v každém případě, i kdybychom zde měli prožít plnou délku lidského života, a neustále se krátí.

Jak jsme již řekli, pokud jde o válku na Ukrajině, nevíme přesně, kam zapadá do Božího plánu posledních věcí a kde přesně se v něm v roce 2022 nacházíme. Víme však, že některá znamení posledních dnů se naplňují v míře dříve těžko představitelné – zejména co se týče znamení kázání evangelia všem národům, ale i časů nebezpečných (2. Tim. 3:1-5), např. neobyčejně rozšířené neposlušnosti dětí rodičům. Už jen to má bohatě stačit, abychom se probrali k živějšímu očekávání na příchod Páně a vyvarovávali se svedení od mnohých falešných učitelů, které v posledních časech hrozí.

Problém pýchy

Ačkoliv žádný člověk není vůči nějakému konkrétnímu hříchu zcela imunní – a kdo stojí, musí si vždy dávat pozor, aby nepadl – k některým však mají různí lidé různé sklony. Např. flegmatikovi méně hrozí, že se bude nespravedlivě hněvat, než cholerikovi, činorodé osobnosti méně pravděpodobně podlehnou lenosti apod. Každý má své silnější a slabší stránky. Pýcha je ovšem hříchem zcela univerzálním, před kterým neochrání žádný osobnostní rys. I když se někdo aspoň navenek vyvaruje pyšné aroganci a nabubřelosti, nepůsobí-li v něm Duch Svatý, propadne takový zase duchovní pýše na svou skromnost. S pýchou budeme zápasit celý život. Když jí ale kdo dá naprostý průchod, běží o to rychleji ke své zkáze.

Často se opakuje, že pýcha předchází pád, což pochází z Bible (Př. 16:18), ale ta to ještě detailněji rozvádí: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“ (Jk. 4:6). Pyšný člověk proti sobě staví všemocného Stvořitele vesmíru, Hospodina zástupů, proti němž neostojí ani ti nejsilnější – jako před člověkem neostojí ani ten nejsilnější mravenec, s tím, že rozdíl mezi Pánem Bohem a člověkem je nekonečně větší. Vidíme-li tedy, jak se někdo pyšně povyšuje, můžeme si být jisti, že časem svým, a často dříve než později, Pán takovému ukáže, zač stojí on i vše, na čem si zakládal. To máme očekávat jak ve svých individuálních životech a okolí, tak na nejvyšší politické úrovni. V obém máme vyhlížet a neminout konkrétní naplnění této pravdy Boží. A kéž máme oči k vidění, abychom tento aspekt Božího řízení neminuli.

Již nyní nám Pán dává něco z toho zaznamenat, a nechť pozorujeme dále, jak On své Slovo ještě více naplní v budoucnu. Mnoho analytiků má za to – a nemáme důvod s nimi nesouhlasit – že Putin zahájil invazi na Ukrajinu proto, že se domníval, že menšího a chudšího souseda snadno „přejede“, odpor se za chvíli sesype, prezident Zelenskyj uprchne ze země a Rusko si s ní bude moci činit, jak se mu zlíbí. Proti velké ruské armádě nemá šanci. Podle některých svědectví již před invazí kolovaly na ruském internetu vtipy, že podle svého denního rozvrhu ruští vojáci ráno zahájí invazi, odpoledne dobudou Kyjev a večer je čeká koncert.

Oproti těmto nabubřelým představám vidíme mnohem skromnější realitu. Ruská armáda, jenž si při přehlídkách pyšně vykračovala Moskvou a dávala na odiv nejmodernější vojenskou techniku, má zjevně problémy s logistikou a i když působí ukrajinským městům svým ostřelováním značné škody, postupuje o hodně pomaleji, než se čekalo, a leckde se takřka zastavila. Nejspíše si Rusové ohledně stavu svého vojska lhali sami sobě, resp. svému vůdci. Rovněž Putinově věrchušce nevyšla představa, že očekávané západní sankce dobře ustojí, protože se na ni dlouho připravovali. Již nyní Putinův mluvčí Peskov přiznává problémy, které jeho země v jejich důsledku pociťuje, byť samozřejmě ještě zdůrazňuje, že vláda přijala opatření, která prý situaci uklidní a stabilizují. Ale to je marné utěšování – člověk nemůže dosáhnout ničeho bez Božího dovolení, a pyšní lidé, kteří notabene zabíjejí tisíce v nespravedlivé válce, nemohou doufat, že Pán dá jejich snahám prospěch.

Zkáza pýchy

Rusko se nepoučilo ze své historie, kdy se mu namyšlenost na svou sílu proti domněle slabému nepříteli hrubě nevyplatila. Před Rusko-japonskou válkou (1904-1905) se tehdejší petrohradská elita domnívala, že v jejich očích zaostalé Japonce, s jejichž zájmy se začala křížit ruská východní expanze do Mandžuska, bez problémů převálcuje. Po dlouhém obléhání Port Arthuru, kdy Rusko své vojáky (opět) i kvůli špatné logistice nedokázalo patřičně zásobovat, a katastrofě v námořní bitvě u Cušimy, kde carství přišlo o svou flotilu, ruská armáda kapitulovala. Následovala revoluce roku 1905.

Ještě větší ponížení zakusila tato země v roce 1939, kdy se Stalin pokusil připojit k Sovětskému svazu maličké Finsko. V Zimní válce si houževnatí Finové vedli nadmíru dobře, i když stáli proti ohromné početní přesile. Rozdíl působí až směšně – několik desítek tanků a něco přes stovku letadel Finů proti několika tisícům tanků a letounů Rudé armády. Zejména neschopnost sovětských generálů způsobila, že Sověti si nedokázali Zemi tisíce jezer podmanit. I když si z ní nakonec ukrojili asi desetinu území a začal proces finlandizace, za nepochybného vítěze Zimní války považujeme ubránivší se zemičku Suomi. Ještě uvidíme, zda bude ukrajinský konflikt další v řadě těchto ruských neúspěchů. S touto možností očividně však Putin nepočítal, což opět poukazuje, že historie ho nevedla k opatrnosti vůči svým možnostem. Což neplatí jen o něm, ale obecně o člověku jako takovém.

Putinova pýcha však představuje i nebezpečný element, protože kvůli ní je pravděpodobné, že nebude chtít ustoupit, i když se věci zatím nevyvíjejí, jak si představoval. Bude ochoten jak způsobit, tak snášet vyšší škody – pýcha často dovede člověka, že snese násobek toho, co by mu přišlo absolutně nepřijatelné snášet pro spravedlnost a pravdu Boží.

To vidíme i v Bibli. Farao započal jednání s Mojžíšem pyšným rouháním: „Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele? Hospodina neznám, Izraele také nepropustím“ (Ex. 5:2). A ve své zatvrzelosti nechal dopadnout na Egypt Boží soudy tak, že i jeho služebníci mu museli říci: „Zdaž ještě nevíš, že zkažen jest Egypt?“ (Ex. 10:7) To bylo těsně před osmou ranou, kobylkami. Tak dlouho trvalo, než si zlý panovník více přiznal, co na sebe přivedl – a ani to nestačilo, aby se cele pokořil a propustil lid se vším všudy, jak mu Hospodin řekl. Co začíná pýchou, končí zkázou – zcela jistě na věčnosti, ale velmi často i zde na zemi.

Veškeré hrůzy a zkázy, kterou nyní na Ukrajině vidíme, by nebylo bez lidské pýchy. Podobně by si bez ní Rusové mohli ušetřit jejich současné domácí problémy se zásobováním a nedostatku různého zboží. Pýcha je destruktivní, jak vůči nám, tak vůči druhým. A nemylme se, platí to obecně; nyní jen tuto lekci můžeme vnímat silněji a výrazněji. Byl by nedostatečný závěr, že pýcha dříve nebo později zničí Putina a Rusko. Ano, tak či onak se na to můžeme spolehnout, protože Pán Bůh se pyšným protiví, a máme vyhlížet, jak konkrétně se to bude naplňovat; v posledku to uvidíme na posledním soudu. Ale ještě více si musíme vzít k srdci jejich příklad, abychom se varovali své vlastní pýchy, kterou – dáme-li jí průchod – zničíme sebe a své okolí stejně jistě, jako nyní sebe i Ukrajince ničí Rusové. Každý budeme stát před soudnou stolicí Boží sám za sebe a žádného vysokomyslného z naší generace neomluví, že Putinova pýcha byla větší a vedla k mnohem hrozivějším hříchům, ba zločinům.

Před pýchou a jejími důsledky nás ochrání jedině Boží milost. Z hlediska věčnosti nepomůže nic jiného, než ta zvláštní, spásná milost spojená s osobní vírou v Krista. Pokud jde o časnost, někdy Pán pokoří a zastaví pýchu ze své obecné milosti, pro kterou se náš svět ještě zcela nezničil. „Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zůřivosti skrotíš“ (Žalm 76:11). Jestliže Putin ustoupí ze svých maximalistických požadavků a dohodne s Ukrajinci nějaký pro obě strany přijatelný mír, bude to jen z nezasloužené milosti Boží, která učiní pýše a hříchu ruského prezidenta hráz. Ale před soudnou stolicí Boží mu – ani nikomu jinému – neprospěje nic jiného, než činění hlubokého pokání a víra v Pána Ježíše Krista, k nimž se zatím zjevně nemá.

Závěr

Při duchovním rozjímání nad současnými událostmi bychom se jistě mohli zabývat mnohými dalšími tématy. Boží prozřetelnost a předivné cesty nemůžeme postihnout, natožpak je vyčerpat, abychom se již ohledně nemohli zabývat ničím dalším. S ohledem na omezený prostor jsme tedy rozebrali jen několik jednotlivostí, které nám osobně nejvíce vyskočily. Na závěr však zmiňme ještě jednu věc. Matthew Henry ve svém biblickém komentáři často opakoval, že jakkoliv je člověk nespravedlivý, Pán Bůh zůstává spravedlivý. To je velký princip, jehož se máme držet za každých okolností.

Současná válka je hrozná a ze strany Ruska nespravedlivá, a časem svým se z ní její strůjci budou zodpovídat před svatým Soudce vší země. Na lidské či politické úrovni je na místě Ukrajince, bránící svou zemi, podpořit, včetně humanitární pomoci po jedné stránce nevinným civilistům. Proč svrchovaný Pán Bůh tyto věci dopustil, nevíme, a On se nemusí červíčkům lidským z ničeho zodpovídat. Pokud se někomu vkradly na mysli pochyby nevěry, že snad Hospodin v tomto učinil nespravedlivě, je na místě to vyznat a činit z nich pokání. Pravý křesťan si má takové myšlenky, pokud mu v mysli pro slabost víry vyvstávají, ošklivit a mrtvit aktivním připomínáním si pravdy Písem.

Hříšný člověk si od Pána Boha nezaslouží nic jiného, než trest a smrt: „Nebo odplata za hřích [jest] smrt“ (Řím. 6:23). Že vůbec zakoušíme jakékoliv dobro a svit slunce, je nevystihnutelná milost Boží vůči nám vzbouřencům. Přes relativní nevinu vůči svému velkému východnímu sousedovi se Ukrajinci jistě více než dostatečně provinili proti Pánu nebes i země, aby si vůči Němu nemohli na nic stěžovat. Jakkoliv jsou vůči nim Rusové nespravedliví, o Pánu Bohu to neplatí.

Tím samozřejmě nechceme říci, že Ukrajinci byli hříšnější a horší než ostatní, že na ně dopadly válečné útrapy a na nás více na západ nikoliv. Zní k nám slova Pána Ježíše: „Byli pak tu přítomní času toho někteří, vypravujíce jemu o Galilejských, kterýchž krev Pilát smísil s obětmi jejich. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Co mníte, že ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všickni Galilejští, že takové věci trpěli? Nikoli, pravím vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. Aneb oněch osmnácte, na kteréž upadla věže v Siloe, a zbila je, zdali se domníváte, že by oni vinni byli nad všecky lidi, přebývající v Jeruzalémě? Nikoli, pravím vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete“ (Lk. 13:1-5). My bychom si ji nezasloužili o nic méně, spíše naopak, zejména západní protestantské země, kterým se dostalo většího světla, než pravoslavnému Východu, a více tedy zodpovídají za odvrácení se od něj. Jen Pán ví, proč nás zde i více zatím nepotrestal (i když bahno hříchu, do něhož se západní země noří, je v jednom ohledu dostatečným trestem samo o sobě) a co nás za naše civilizační odpadnutí ještě čeká.

V každém případě se všechno spravedlivě zúčtuje na věčnosti. Na to se můžeme spolehnout. A mezitím využít každé příležitosti, včetně této, abychom si více uvědomili svou nehodnost, pokořili se před Pánem, více žasli nad Jeho milostí a trpělivostí a znovu sami sebe zkoumali a činili pokání ze všeho, čím jsme se proti Němu provinili. „V mnohém klesáme zajisté všichni“ (Jk. 3:2), a v mnohém musíme všichni činit pokání.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.