Google

Ivan Foster: Jak bychom měli mluvit o Spasiteli

Datum:11 dubna, 2022
Komentáře
Přidej

Nejvyšším cílem apoštola Pavla – který mají sdílet všichni praví křesťané – bylo spět k čím dál většímu poznání Pána Ježíše Krista, svého Boha a Spasitele, které bude završeno ve slávě, kde Jej uvidíme tváří v tvář. K tomu vyvíjel své největší úsilí. „Ale to, což mi bylo ziskem, položil jsem sobě pro Krista za škodu. Nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za lejna, abych Krista získal, a v něm nalezen byl nemající své spravedlnosti, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, tu spravedlnost, kteráž jest z Boha, a u víře [záleží,] abych poznal jej, a moc vzkříšení jeho, i společnost utrpení jeho, připodobňuje se k smrti jeho, zda bych tak přišel k vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše. Bratří, jáť nemám za to, že bych již dosáhl. Ale to jedno [činím,] na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3:7-14). Pro onu „vyvýšenost známosti“ vše ostatní považoval za hnůj, podle kralických expresivně „za lejna“ – nejen za něco méně hodnotného, ale v porovnání s ní vysloveně ohavného.

Ona vyvýšenost známosti Spasitele plyne ze samotné vyvýšenosti Jeho Božské Osoby. Tak jako by si lidé velmi cenili, kdyby osobně poznali např. anglickou královnu a královně osobně znala je, tak o to více si máme zakládat na našem poznání, ba, přátelství a přijetí do rodiny Krále králů a Pána pánů, který nekonečně převyšuje i ty nejslavnější pozemské panovníky. Když nerosteme v hlubším a hlubším porozumění této velebnosti Spasitele, nerosteme vůbec v Jeho poznání; to by se pojmově vylučovalo.

Skrze hlubší známost velikosti Pána Ježíše také poznáme více onu vysokost, širokost, hlubokost a vysokost Jeho přenesmírné lásky k nám. Když je v naší mysli Mistr jen někdo tak trochu nad námi, nebudeme si dostatečně vážit toho nepochopitelného sklonění k nám, že nelpěl na své rovnosti Bohu a sám sebe zmařil. Že by kvůli nám osobně obětoval svůj život např. kolega, je veliké; že by tak měl učinit třeba premiér, o mnoho větší; a že tak učinil věčný Stvořitel, je naprosto nepochopitelné, a čím více v pravém poznání vnímáme velikost Krista a onu nekonečnou propast mezi Ním a námi, tím více budeme žasnout nad Jeho smilováním se nad námi.

Lidská slova zde na vystižení vůbec nestačí, protože naše mysl samotná je příliš omezená, aby tyto věci mohla plně pojmout. Zvažme jen, jak nepředstavitelně velký pro nás je náš vesmír; i když si podle našich pozorování něco umíme kvantifikovat, z praktického hlediska to nehraje moc roli. Například rozloha Mléčné dráhy se odhaduje na 100 000 světelných let, tj. cca 9,5 biliardy km, ale konkrétní představu nám to moc nedává. Kdo dokáže plně pojmout rozdíl mezi 9,5 biliony a 9,5 biliardami? Jistě, matematicky víme, že druhé je 1000x větší, ale funkčně jsou to pro nás vlastně stejné hodnoty. A to je jen jediná galaxie v celém vesmíru, přičemž Trojjediný Hospodin je tak převeliký, že se musí snižovat, aby ten náš maličký vesmír spatřil (Ž. 113:6). Byť ve svém maličkém mozečku nepostihneme ani zlomek z toho, jaký náš Pán a Spasitel je, nemá nás to odradit, abychom se nesnažili z těchto slavných a velikých věcí Boží pojmout aspoň to maličko, co jen na této zemi ve své omezenosti můžeme. Čím více v tom porosteme, tím více porosteme ve své vděčnosti a náležitém oslavování Pána Boha.

Pokud skutečně po vzoru apoštola pochopíme, jaká je ta vyvýšenost známosti Pána Jezukrista, nutně se to projeví i na způsobu, kterým o Něm hovoříme a píšeme. Oprávněně říkal již zesnulý kazatel Miloš Šolc st., že kdo má ve zvyku mluvit o Spasiteli jen jako o Ježíši, Jej ještě nepoznal, jak měl; kdo Jej plně zná, jaký On jest, nemůže než Mu říkat Pán Ježíš Kristus, Spasitel. Nevyslovit takto jméno Mistra jinak, než s náležitým označením „Pán“, bylo ještě ne před tak dlouhou dobou v českých evangelikálních církvích mezi věřícími široce rozšířeným zvykem. Podobně jako starému kazateli Šolcovi jim mluvit jen tak o Ježíši připadalo vcelku univerzálně nepatřičné. Můžeme doufat, že tento přístup nevymizel zcela, smutně však již není ani zdaleka tak rozšířený, jak býval. Moderní křesťanství, které se stále více rozmáhá a podmaňuje církve a sbory, pramálo rozumí podstatě pravé bázně Boží.

Jistě, nemělo by se jednat jen o pouhý zvyk, užívání naučené fráze, o které nepřemýšlíme. To by bylo braním Božího jména nadarmo – vskutku, to lze učinit i mnoha jinými způsoby, než jak má bezbožně ve zvyku tento svět, kdy si z jména nad každé jméno učinil nadávku. Naše mluva má vyjadřovat postoj vědomý poddanosti a pokory před svým Mistrem. A je to i veliké svědectví před světem ke slávě Páně. Na to někteří lidé v církvi namítají, že současný svět tomuto vyznavačskému jazyku již nerozumí, což je pravda – mnozí v našem bezbožném národě neumí rozlišit mezi označením „Pán Ježíš“ a „pan Ježíš“. To však není důvodem k opuštění zbožné praxe našich předků, ale k vysvětlení a upozornění, co tím vyjadřujeme. Kdybychom měli ve své duchovní praxi opustit vše pro dnešní svět nesrozumitelné, moc by nám v ní toho nezůstalo, a z podstatných věcí už vůbec nic, protože velké věci Ducha se dají postihnout jen v Něm a skrze Něho (1. Kor. 2:14).

Tento historický přístup ke jménu Pána Ježíše však není jen nějakým kulturním specifikem našich českých předků ve víře. Vážností a úctou k Němu se vyznačují a vyznačovali zbožní věřící všech dob a pozadí. Nedávno přesně v tomto duchu psal vzácným způsobem o oslovování Syna Božího kazatel Rev. Ivan Foster, jehož zamyšlení zde předkládáme k důkladnému rozvažování.

Jak bychom měli mluvit o Spasiteli?

„Protož i Bůh povýšil Ho nade vše, a dal Jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemí, a každý jazyk [aby] vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce“ (Filipským 2:9-11).

Někdy se mi zdá, o Spasiteli se mluví – a to dokonce i z některých kazatelen – příliš nedbale a nenuceně. Věru, někdy se dokonce přejímá nevhodný styl oslovení, jenž často slýcháme od „teleevangelistů“ a těch, kdo by chtěli znít jako oni.

Jistě, čteme: „Nazůveš jméno jeho Ježíš; Onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich“ (Matouš 1:21), ale nikdy nesmíme zapomínat, že On je Pánem slávy, a nemáme Jej tedy oslovovat nebo o Něm mluvit tak, aby se zdálo, že je pouhým člověkem.

Domnívám se, že ve snaze ukázat Spasitele jako velmi „přátelského a přístupného“, a ne někoho „zahaleného tajemstvím,“ se vystavujeme velkému nebezpečí, že Jej ve snaze o nerozumné „přiblížení“ oloupíme o Jeho čest a majestát. To se nikdy nesmí stát!

Ježíšem“ jej nazývali i lidé v temnotách: „A přišed do vlasti své, učil je v škole jejich, tak že se velmi divili, a říkali: Odkud má tento moudrost tuto a moc? Zdaliž tento není syn tesařův? Zdaliž matka jeho neslove Maria, a bratří jeho Jakub a Jozes a Šimon a Judas? A sestry jeho zdaliž všecky u nás nejsou? Odkudž tedy má tyto všecky věci? I zhoršili se na něm. Ježíš pak řekl jim: Neníť prorok beze cti, než v své vlasti a v domě svém“ (Matouš 13:54-57).

Po třicet let říkali Božímu Synu sousedé a přátelé v Nazaretu „Ježíš,“ přičemž skoro nikdo z nich neměl ponětí o Jeho pravé a úplné totožnosti. Když však do lidských duší začalo pronikat nebeské světlo, začali toto jméno užívat obšírněji a mluvit o něm s úctou. Pro zjevení, jehož se jim dostalo, viděli dál než za skromné poměry Spasitelova lidství a seznali, že se pod jeho pláštěm skrývá Božská přirozenost.

Když začal svou službu, Otec ho představil a označil ho za svého Syna.: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil i hned z vody; a aj, otevřína jsou Mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici, a přicházejícího na Něj. A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Matouš 3:16-17).

Věřím, že kdykoli přemýšlíme o Spasiteli nebo o Něm hovoříme, máme si vždy připomenout tato slova Otce. On nepochybně chce, abychom měli stále na paměti charakter Spasitele, Jehož zjevil světu.

Probuzená duše vidí dále, než k jméno Ježíš, jež Mu mu bylo dáno při Jeho ponížení: „A aj, malomocný přišed, klaněl se jemu, řka: Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mne očistiti“ (Matouš 8:2). Titul „Pán“ zde znamená „Mistr“. Je to titul vyjadřující úctu, kterou Mu malomocný prokazoval. Stejnou úctu projevovala slova římského setníka: „A když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho, a řka: Pane, služebník můj leží doma šlakem poražený, velmi se trápě. I dí jemu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho“ (Matouš 8:5-7). Ono světlo, jež v duši tohoto muže zazářilo, vidíme v povaze jeho slov ke Kristu a také v tom, jak o něm On později hovořil: „To uslyšev Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl“ (Matouš 8:10).

Stejné svědectví o slávě Kristově slávě máme na mnoha místech, z nichž snad žádné není známější než výkřik slepého Bartimea: „I stalo se, když se přibližovali k Jericho, slepý jeden seděl podlé cesty, žebře. A slyšev zástup pomíjející, otázal se, co by to bylo. I oznámili jemu, že Ježíš Nazaretský tudy jde. I zvolal, řka: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“ (Lukáš 18:35-38).

Fyzicky byl možná slepý, ale oči duše se mu doširoka otevřely, aby uviděl pravou totožnost Ježíše Nazaretského. Nazval Jej „Synem Davidovým“, což je nádherný titul Mesiáše. Viděl dál než za pozemské jméno, jímž Ho lidé běžně nazývali.

Když se lotru na kříži, obrácenému v posledních hodinách jeho života, otevřely oči, otevřely se mu pro slávu Toho, jenž visel vedle něj. „I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lukáš 23:42-43).

Věřím, že přesně takto by Duch Svatý chtěl, abychom mluvili o Kristu: „Protož známoť vám činím, že žádný v Duchu Božím mluvě, nezlořečí Ježíši, a žádný nemůže říci Pán Ježíš, jediné v Duchu svatém“ (1. Korintským 12:3). Duch Svatý chce, abychom o Kristu mluvili jen způsobem, který vpravdě vzdává čest tomu, kým On je.

Měli bychom o Spasiteli mluvit s nejvyšší poctou, v přímém protikladu k tomu, jak užívá Jeho jméno svět, totiž v lepším případě nedbale a v horším jako nadávku. Ve své zaslepenosti lidé o Spasiteli mluví a zacházejí s Ním nanejvýš bezbožně. Golgota nám to zdůrazňuje: „Ale mluvíme tu moudrost Boží v tajemství skrytou, kterouž Bůh předuložil před věky k slávě naší, jíž žádný z knížat světa tohoto nepoznal. Nebo kdyby byli poznali, nebyliť by Pána slávy ukřižovali“ (1. Korintským 2:7-8).

V Exodu 20:7 se píše: „Nevezmeš jméno Hospodina Boha svého nadarmo.“ John Gill (1697-1771), velký biblický komentátor, o těchto slovech z 2. knihy Mojžíšovy řekl: „Neměli bychom: ‚Užívat jméno Hospodin nebo Bůh či jakékoli jiné Jméno a přízvisko Božího Bytí lehkovážně, aniž bychom Mu projevovali úctu a náklonnost; poněvadž jméno Bůh by se nikdy nemělo vyslovit jinak než nanejvýš vážně a s úctou k velikosti Jeho majestátu ve své mysli.“

Vždycky si vzpomenu na setkání jednoho starého muže z Ulsteru, drahého přítele, jenž je nyní ve slávě a dříve žil v Pensylvánii v USA, jak mi ho vyprávěl. Byl to Bob McNeill, hlavní strůjce zahájení duchovní práce v jeho adoptivní zemi. Ta práce se nyní nazývá Svobodná presbyterní církev v Malvernu.

Bob kopíroval nějaké církevní letáky v „drogerii“, jak se tomu říká v USA. Obchod měl kopírku, kterou mohli zákazníci za malý poplatek používat. Když zvedl víko kopírky, zjistil, že její předchozí uživatel v ní zanechal originál, který kopíroval. Když viděl, že se jedná o oznámení o nějakém církevním shromáždění, opatrně ho odložil stranou pro případ, že by se dotyčný vrátil a hledal ho. A vskutku, o něco později do místnosti spěšně vstoupil nějaký muž a zeptal se Boba, zda neviděl onen plakát. Bob mu ho podal a zeptal se: „Vy jste křesťan?“ Ten muž odpověděl: „Ano, Ježíš je senzační!“

Bob ho tiše opravil. „Ne, není. On je Pán slávy!“ Napomenutý muž se okamžitě opravil a omluvil se. „Máte pravdu! Neměl jsem o Něm takto mluvit.“

Křesťané si až příliš často vezmou jméno ‚Ježíš‘ a užívají ho velmi ležérně, způsobem, který Jej obírá o Jeho náležitou slávu. Já sám bych se ve své duši vždy cítil nanejvýš nepříjemně, kdybych měl o Spasiteli mluvit jinak než za užití slov, které vystihují Jeho moc a slávu. Snažím se Jej vždy nazývat „Pán Ježíš“ nebo „Pán Ježíš Kristus.“

V den Kristova příchodu uvidíme, jak má člověk o Kristu mluvit: „I viděl jsem nebe otevřené, a aj, kůň bílý, a ten, kterýž seděl na něm, sloul Věrný a Pravý, a spravedlivě soudí i bojuje. (…) A máť na rouchu a na bedrách svých napsané jméno: Král králů a Pán pánů“ (Zjevení 19:11.16).

Takto bychom na Něj měli vždy hledět a mluvit o Něm. I když jsou nyní před tímto zatemněným světem Jeho Osoba a sláva skryty, pro nás by měl být stále „KRÁL KRÁLŮ a PÁN PÁNŮ“.“

„Králové zemští i všickni národové, knížata i všickni soudcové země, mládenci, též i panny, starci s dítkami, chvalte jméno Hospodinovo; nebo vyvýšeno jest jméno jeho samého, [a] sláva jeho nade všecku zemi i nebe. A vyzdvihl roh lidu svého, chválu všech svatých jeho, synů Izraelských, lidu s ním spojeného. Halelujah“ (Žalm 148:11-14).

„Tváť jest, ó Hospodine, velebnost i moc i sláva, i vítězství i čest, ano i všecko, což jest v nebi i v zemi. Tvé jest, ó Hospodine, království, a ty jsi vyšší nad všelikou vrchnost“ (1. Paralipomenon 29:11).

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.