Jak jsme již viděli, život C. T. Studda byl plný změn a zvratů. Onen zvláštní muž Boží zakusil všechny možné životní situace, bohatství, sportovní slávu i davy posluchačů, ale i nepochopení blízkých a osamocenou práci daleko od centra dění. To vše si však zvolil z lásky ke svému Pánu, jenž jej vykoupil. Ohledně své služby se vyjádřil tak, že zatímco někteří touží žít na doslech kostelních zvonů, on chce provozovat záchrannou stanici na krok od pekla. A to také skutečně učinil, když se bez vnější podpory, ale v pevném spolehnutí na svého Boha vydal do Afriky.

Práce těsně nad rovníkem

Nepočítáme-li průvodce a nosiče, jako jediný společník jej na cestě doprovázel mladý Alfred Buxton, syn starého přítele z Oxfordu, Rev. Barclaye Buxtona. Sotva dvacetiletý Alfred ani nedokončil svá lékařská studia, aby se mohl vydat na misii. Cestou se museli vyrovnat s mnohými nástrahami a těžkostmi. Neznali dobře jazyky oblasti, do níž vyráželi – totiž do Belgického Konga k Albertovu jezeru. Mnozí, které na cestě potkali, je odrazovali; podle některých je Belgičané do své kolonie nepustí, Alfredovi zase telegrafovali příbuzní, že na tento typ práce není dostatečně vyzrálý. Na cestě je oba postupně schvátila africká horečka. Nemaje u sebe ani léků, ani lékaře – přičemž Charles sám byl nemocen již téměř na smrt – museli se spolehnout na Hospodina samého a modlitbu, a Pán je uzdravil,.

Nakonec s Boží pomocí dorazili na podzim roku 1913 do Niangary a Naly, kde ustavili centrum svým misijních aktivit. Jako prostředek dorozumění užívali tamější bantuský obchodní jazyk Bangala, do něhož postupně britské misijní a biblické společnosti začaly překládat Bibli. Jejich službě v celém široké okolí Pán opět požehnal, jako dříve v Číně i Indii. První křest měli po půl roce; své vyznání víry v něm učinili bývali kanibalové, opilci, vrazi, zloději a cizoložníci. Takovým hříšníkům se stal Pán Ježíš přítelem, aby je spasil z bídy, a po Jeho vzoru činili oba misionáři stejně.

Zkoušky na svých cestách pociťoval C. T. Studd sotva tížeji, než zkoušky doma. Když se na konci roku 1914 dostal zpět do vlasti, kde chtěl opět burcovat další dělníky do služby, zjistil, že manželka těžce onemocněla hypertrofickou kardiomyopatií, zvětšením srdečního svalu, a to tak, že ji to ohrožovalo na životě. Z Boží milosti k tomu nejhoršímu nedošlo, ale nemoc na ní zanechala trvalé následky; podle rozkazů lékaře se neměla už vůbec fyzicky namáhat. To jí však nezabránilo, aby se připojila k domácí misijní snaze nazvané New Crusade (česky Nová křížová výprava; ovšem v anglosaském světě se slovo „crusade“ pro misijní aktivity používalo běžně). Ostatně měla svého manžela za nejlepší příklad, který nemohla ignorovat. Ze svého křesla organizovala modlitební setkání, psala dopisy, rozesílala traktáty a činila mnohou další práci. Oba si je tak Pán Ježíš používal navzdory mnohým ostnům v těle, ale stejně jako u apoštola Pavla se i u nich Jeho moc dokonávala v nemoci (2. Kor. 12:10).

Manžel mezitím opět burcoval mnohé a kladl jim na srdce, aby se s odvahou cele vydali službě Kristu. Obtěžkávalo jej, že tolik mladých mužů šlo ochotně na frontu bojovat za svého pozemského krále a vlast, a tak málo chtělo jít bojovat za svého Krále v nebesích a Jeho věčnou říš. Apeloval na vyznávající křesťany k vykročení ve víře svým typickým způsobem: „Obtíž spočívá v tom, uvěřit, že by Pán Bůh mohl ráčit použít takové budižkničemy, jako jsme my, ale On chce samozřejmě více víru a bláznovství než talenty a kultivovanost. Vše, co požaduje, je srdce, a coby hlava poslouží každý starý tuřín; dokud jsme prázdní, vše je dobré, protože pak nás naplní svým Svatým Duchem.“

Na častou otázku, co když v nebezpečné Africe zemře, odpovídal slovy, že pak ať všichni zvolají Haleluja, protože svět přijde o toho největšího blázna, a jelikož bude o jednoho blázna méně, který by svou pošetilostí brzdil práci Boží, Pán bude moci vykonat o to větší dílo. Hospodin bude stále živý, a na ničem jiném nezáleží.

S takovou odhodlaností nemohlo nic pohnout, a tak se v létě 1916 chystal náš muž Boží znovu do nitra černého kontinentu, sice opět bez manželky, ale aspoň se svou třetí dcerou Edith, která šla, aby se provdala za Alfreda Buxtona. Aniž to otec věděl, svou domovinu na této straně nebes již neměl spatřit nikdy, a milovanou Scillu pouze jednou, a to krátce. Když dorazili do Naly, kde je všichni toužebně očekávali, uspořádali pro mladé snoubence svatbu, na kterou trpělivě čekali již čtyři roky. Asi po třech letech se mladý spolupracovník se svým tchánem rozloučil, aby šel s manželkou sloužit na jedno ze vzdálenějších rozesetých misijních pracovišť, jak je Pán vedl.

V provincii Ituri

Po tu dobu C. T. prožíval ve svých misijních aktivitách jak požehnání – protože mnoho lidí vyjadřovalo ochotu slyšet evangelium i vyznávat svou víru ve křtu – ale i žaly a zklamání. Ne u všech bylo dostatečně vidět ovoce evangelia, a do hříchu upadali i někteří přední lidé. Proto se často modlil za další vylití a mocnější působení Ducha Svatého v srdci. Veliké potěšení však pro něj představovalo, že za ním do Afriky coby pomoc přijela též nejmladší dcera Pauline s manželem Normanem Grubbem, z jehož knihy nyní čerpáme.

Na přelomu 10. a 20. let se pro něj otevřelo nové pole působnosti, a to v provincii Ituri. Jednou jej totiž navštívil jeden náčelník a prosil, aby za nimi přišel a vyučoval je pravdě Boží. V oblasti se nacházelo mnoho obyvatel, kteří toužili slyšet evangelium. Obdržel od nich pozemky na vrchu Deti, který se následně stal centrem další práce.

Lidé v Ituri byli stejně potřební a duchovně nuzní jako jinde. Svazovaly je mnohé hříchy, lenost, nečistota i čarodějnictví. Žili v neustálém strachu ze zlých duchů, k němuž vedl jejich původní pohanský animismus. Charlesova zvěst o milujícím Bohu pro ně byla něco naprosto nového. Všude kam přišel, se okolo něj shromažďovali místní vesničané, už jen ze zvědavosti, že k nim jde bílý muž. Starý misionář, nyní již s mohutným bílým vousem, se v celém širokém okolí brzy stal známou postavou. Mnozí jej nazývali Bwana Mukubwa, velký bílý náčelník, nebo jen zkráceně Bwana.

V roce 1922 se C. T. přestěhoval do významného centra oblasti, Ibambi, kam přicházeli černoši po stovkách, aby se nechali pokřtít. Leckdy pochodovali mnohé hodiny, než se k němu dostali, a ochotně při jeho kázáních seděli na poledním slunci, třeba i dvě hodiny. Z praktických důvodů zde ovšem také postavili modlitebnu pro asi 1250 osob, a nedali si odpočinku, dokud ji nedokončili. Jak Boží muž sám napsal, bylo to pro něj jako zvuk velikého deště, jaký zdálky slyšel Eliáš. Proto nedbal na hlasy, které jej nabádaly, aby se kvůli zdravotním problémům vrátil do Anglie. Navíc za sebe neměl dostatečnou náhradu, neboť i když z Boží milosti okolo sebe měl asi 40 pracovníků, pořád jich na celou širokou oblast nebylo dost. Bwana k tomu říkával, že i když se třeba nemůže chlubit tak velkou efektivností ve službě, jako mladší misionáři, pořád je efektivnější než prázdná židle, která by po něm zůstala, kdyby odešel.

Zápasy i vítězství víry

I když Pán stál Charlesovi celou dobu po boku a žehnal jeho věrnému úsilí pro Boží království, všechno nebylo růžové. Tak tomu není na vinici Páně nikdy; i apoštol Pavel zažíval zápasy a zklamání. Jak jsme si již uvedli, „Velkého bílého náčelníka“ trápilo, když vnímal, že u mnohých z těch, co vyznali víru ve křtu a třeba i ochotně naslouchali, schází více aktivního ovoce. Vládla u nich zahálka, hledání vlastních věcí i další hříchy, a to i u některých misionářů. Proti tomu C. T. silně vystupoval a všem zdůrazňoval, že i když spása neplyne ze skutků, ale z pouhé víry, pravá víra se nikdy nevyskytuje bez svých viditelných projevů, totiž svatosti života. Zejména proti jejich leností bojoval velmi silně, protože s tou měla místní kultura značný problém. Za normální a moudré se v ní běžně považovalo nechat práci na druhých, a lidé postrádali více pravé lásky, která by je vedla k opaku.

Kvůli rozmáhajícímu se antinomianismu – tedy přesvědčení, že jsme-li spaseni pouhou milostí bez skutků zákona, pak již nezáleží, jak dále žijeme – vnímal Bwana potřebu dalšího rozvlažení Duchem Svatým, aby lidé začali více milovat, což je dobrého, a více nenávidět zlé, jak Pán také po svém lidu chce (Ž. 97:10). Intenzivně se za to modlil, ale ďábel nechtěl, aby byl koukol, který zasel, brzy zase vypletý; probudil proti němu tedy i opozici zevnitř. Ne všichni spolupracovníci to totiž viděli stejně, a některým začalo být zatěžko se podrobit přísnému sebezapření, které C. T. praktikoval a podle svého vlastního příkladu i vyžadoval. V pohodlí Anglie se tito lidé nadchli při výzvách k vydání se na misii snadno, ale když pak měli dennodenně nést břímě služby, rychle vzešlé zrno na skále začalo brzy usychat. Dva z nich musel nakonec propustit sám, a někteří další je následovali dobrovolně.

Nekompromisnost Bwany nevyhovovala ani některým členům domácího misijního výboru; spíše by si přáli, aby nespokojencům v něčem vyšel vstříc a dělal méně problémů. On se však neřídil lidskou moudrostí ani dříve, a tím spíše vnímal jako svou povinnost nezačít s tím ani na sklonku života. Nicméně polovina 20. let pro něj přesto představovala kritické roky – i když nechtěl uhnout ani o píď, zápasy naň doléhaly a vše vnímal jako těžký kříž, jakkoliv se mu poslušně poddával. Cítil se v té době rovněž osamělý.

Zlom nastal jednoho večera v roce 1925, kdy šel na modlitební chvíli s osmi jinými misionáři. Povzbudili se čtením z jeho oblíbené 11. kapitoly Židům. Hovořili také o Velké válce a hrdinství mnoha obyčejných vojáků, kteří navzdory veliké pravděpodobnosti naprostého masakru šli znovu a znovu do útoku. Někdo k tomu poznamenal, že to bylo proto, že se pranic nestarali, co se s nimi stane, jen když si splní svou povinnost vůči svému králi, své zemi, svému pluku a sobě samému. Na to Charles odvětil, že to je ono, to potřebují, a to chce on sám pro sebe – nezáleží, co s ním bude, jen když to oslaví Pána Ježíše.

S tím se začali modlit a vyznávat, načež je Hospodin naplnil novým ohněm z výsosti. Stejně jako rekové víry pokračovali dál, i když nevzali zaslíbení, tak i oni nedbali, zda uvidí výsledky svého úsilí. A plamen se šířil dál. Již se neobjevovalo reptání a nespokojenost se základními podmínkami. Manželské páry nedbaly dlouhého odloučení, když si jej žádaly okolnosti; jeden mladý muž šel vítězně ve službě, i když musel pohřbít ženu jen pár měsíců po svatbě. Jiný děkoval za rány, které obdržel za vydávání svědectví, protože po vzoru apoštolů bral za čest, že mohl trpět pro svého Mistra. I mezi domorodci již bylo vidět více pravé svatosti. Modlitby došly svého vyslyšení.

Poslední léta života

Posledních pět let na této zemi věnoval C. T. své práci stejně jako ta předchozí, ne-li s ještě větším úsilím. Žil v nesmírně skromných podmínkách, pouhé bambusové chatrči s hliněnou podlahou, několika pokrývkami, jež mu sloužily za matraci, základním nádobím, stolem a poličkou s Biblemi. Jeho život sestával v podstatě toliko z obecenství s Hospodinem a služby pro Něj. Vstával velmi brzo ráno, před rozedněním, a pracoval dlouho do noci; v posledních letech toho tedy moc nenaspal, i kvůli zhoršujícímu se zdraví.

Bwanu trápilo astma, záchvaty malárie a úplavice, žlučové kameny a také špatné zuby. Bratři a sestry mu v lásce často říkali, že by měl jet domů a nechat si je spravit, ale ani to jím nepohnulo, jakkoliv věděl, že tak činí z nejlepších motivů. Už dávno se přeci ustavil, že své místo neopustí, leč na přímý Boží pokyn. „Bude-li Pán chtít, abych měl nové zuby, může mi je stejně snadno poslat sem,“ odpovídal, snad napůl v žertu. Mistr však ta slova slyšel a vyslyšel – a speciálně pro něj vyslal jednoho věřícího zubaře, odborníka.

Tomu položil Hospodin na srdce, aby se vydal do Afriky na misii, přímo k. C. T. Studdovi. Obrátil se na misijní výbor, ale ti jej nechtěli přijmout, neboť již nesplňoval věková kritéria. Nedal se tím však odradit, prodal svou praxi a sám se vydal do Konga, kde nejprve poskytoval služby obchodníkům a vysokým činitelům, než si vydělal na cestu do hlubšího vnitrozemí. Boží prozřetelností potkal na řece na kánoi dceru Pauline, které mohl vysvětlit, o koho jde a co zde pohledává. Vnímal, že první věcí, kterou po něm Pán Bůh na této misijní cestě chtěl, bylo aby opravil jejímu otci zuby, což také učinil. Vskutku, jak podivuhodně někdy nebeský Otec potvrzuje své Slovo: „Bůh pak můj naplníť všelikou potřebu vaši podlé bohatství svého slavně v Kristu Ježíši“ (Fp. 4:19). I to představovalo jeden ze závdavků, které od onoho velikého Bankéře misionář Studd obdržel již zde na zemi.

Další z nich bylo, že nedlouho před odchodem na věčnost mohl ještě jednou spatřit milovanou manželku Scillu, která v roce 1928 přiletěla asi na dva týdny na návštěvu. Příští rok si ji Pán povolal k sobě. V roce 1930 Charles obdržel od belgického krále za své služby v Kongu titul Rytíř královského řádu Lva. Mnohem více jej však těšilo vidět, že se probouzí misijní duch i mezi domorodci. Ti doposud svědčili především v rámci svých vlastních kmenů, ale nyní je Duch Boží začal pudit, aby se vydávali sloužit i těm ostatním, přes všechna rizika, která to obnášelo. Zejména jeden byl mimořádně horlivý, malý muž jménem Zamu, který kvůli nezhojenému vředu na noze ani nemohl pořádně chodit. Chtěl se vydat daleko na jih, kde sídlil po generace nepřátelský kmen, aby mu přinesl evangelium. Když se jej od toho někteří snažili odradit, odpovídal prostými slovy: „Pán Bůh je.“ A tak šel.

S takovými následovníky se Bwana nemusel obávat o další pokračování misie ve středu Afriky. Ostatně, i to cele přenechával na svém Bohu, protože svůj vlastní úspěch nepřičítal nikomu jinému než nebeskému Králi samotnému. Když se ohlížel zpět za svým životem, v posledním dopise domů napsal: „Když se již blíží čas mého odchodu z tohoto světa, mám jen pár věcí, z nich se mohu radovat. Jsou to tyto: (1.) Že mne Pán Bůh povolal do Číny a že jsem tam odjel navzdory naprosté opozici všech mých blízkých. (2.) Že jsem s radostí učinil to, co Kristus řekl onomu bohatému
mládenci. (3.) Že když jsem byl v roce 1910 sám na parníku Bibby, vědomě jsem na Boží pokyn položil svůj život na oltář pro toto dílu, jež nemělo být pro jen pro Súdán, ale pro celý evangeliem dosud nezasažený svět. Moji jedinou radostí tedy je, že když mi dal Pán Bůh dílo, abych jej vykonal, neodmítl jsem to.“

Do slávy odešel C. T. Studd 16. července 1931, a to velmi náhle. Ještě pár dní před tím se účastnil pětihodinového shromáždění. Pak jej na lůžko uvrhly bolesti, plynoucí ze žlučových kamenů. Pak již rychle slábl a nemohl moc mluvit. Věděl, že konec se blíží, často však opakoval „Haleluja“, a s ním také vydechl naposled. Pak je již hlasitě zpíval v nebesích před trůnem Beránkovým.

Na pohřeb mu přišlo na dva tisíce domorodců, kteří se od hrobu nechtěli hnout. Zakončili jej modlitebním shromážděním a zpěvem, kde zněly prosby, jako nikdy předtím, s ještě větší odhodlaností jít ku předu s Pánem po vzoru milovaného Bwany.

Závěr

Většina mužů, jimiž se zde na blogu zaobíráme, po sobě zanechala význačné literární dílo, z něhož také duchovně čerpáme. C. T. Studd burcuje hlavně svým životním příkladem, o němž svědčila budoucím generacím zejména jeho korespondence, z níž také čerpal zeť Norman Grubb. Několik knih však přeci jen napsal, hlavně za účelem zburcování dalších mužů a žen na vinici Boží misie – knížečku z roku 1912 The Chocolate Soldier, or, Heroism: The Lost Chord of Christianity (Čokoládový voják, aneb Hrdinství: ztracená struna křesťanství) a traktát z roku 1915 Christ’s Etceteras (Kristova atakdále). Také sepsal své osobní svědectví, které zařadili do známé sbírky esejů The Fundamentals (Fundamenty, 1915), která představovala proklamaci zásadového fundamentalismu proti modernistickému odpadlictví. I z toho lze dobře vidět, kde si Charles Studd ve svém přesvědčení stál.

Vedle toho pro svou misi složil na 200 duchovních písní a také známou báseň Only One Life (Jen jeden život), kde často opakuje refrén:

Only one life, ’twill soon be past,
Only what’s done for Christ will last.

Jen jeden krátký život máš,
přetrvá jen, co Kristu dáš.

Ta slova vskutku představovala vyznání, které onen muž Boží pouze nevyjadřoval slovy, ale naplnil celým svým životem. Vše investoval do věčné Boží banky, a i zde na zemi již obdržel od svého Boha bohatou zálohu. Spolu s manželkou obdrželi na duchovní práci dary v celkové výši téměř 150 tisíc liber, asi pětinásobek toho, co sami na začátku služby věnovali Pánu. Plný zisk si vybral však až na druhé straně Jordánu. A teprve až tam budeme s ním, zvíme, kolik mu ve skutečnosti jeho desetitisíciprocentní úrok vynesl – ale jistě více, než si zde vůbec umíme spočítat.