„Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, o těch, kteříž zesnuli, abyste se nermoutili, jako i jiní, kteříž naděje nemají.“ (1. Tesalonicenským 4:13)

Pán Bůh nám ve svém Slovu častokrát říká, že chce, aby Jeho věrný lid žil radostným životem. Pavel vyzýval v listu Filipenským k radosti opakovaně: „Dále pak, bratří moji, radujte se v Pánu. Jednostejných vám věcí psáti mně se jistě nestýště, vám pak [to] bezpečné jest“ (Fil. 3:1). I Pán Ježíš měl péči, aby v Něm učedníci prožívali plnou radost: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala v vás, a radost vaše byla plná. (…) Ale nyní k tobě jdu, a toto mluvím na světě, aby měli radost mou plnou v sobě“ (Jan 15:11, 17:13). Jistě, v životě každého křesťana se vyskytují doby, kdy se nejen rmoutí, ale také přímo má rmoutit – například když v něčem selže a musí činit pokání, nebo když vidí okolo sebe a zejména v církvi duchovní úpadek a kompromis. Nicméně povšechně si Hospodin přeje, abychom s Ním kráčeli v radosti, která patří mezi jedno z ovoce Ducha. Když setrváváme v poslušnosti Jeho přikázání a hledíme vírou k Němu skrze Krista, smíme se v srdci radovat radostí nevýmluvnou a oslavenou (1. Pt. 1:8).

Proto v prvním listu do Tessaloniky apoštol přichází s potěšujícím zjevením ohledně posledních věcí, aby věřící nevedla jejich neznámost ke zbytečnému dlouhodobému truchlení. Nemají žít v zoufalství z odloučení od jejich blízkých, jenž zesnuli v Pánu, jako mají v jednom smyslu dobrý důvod pohané. Pro správnou aplikaci těchto slov ovšem musíme vnímat, že nám znějí v kontextu běžného života, dlouhodobého vyrovnání se ze ztráty milovaného člověka. Mnozí dnes mají tendenci je však vztahovat i na pohřby samotné, z čehož dovozují, že křesťané nemají ideálně truchlit ani při posledním rozloučení. Ne snad, že by pláč při nich odsuzovali, ale chápou jej spíše jako výraz lidské slabosti, byť pochopitelné, a jistého nedostatku víry. Lépe je však podle nich na smuteční obřad přijít, jak to jen dovedeme, s pozitivně naladěnou myslí.

Takový přístup vůči pohřbům však není biblický, a to nejen ve světle obecných principů Písma, ale i mnohých konkrétních příkladů v něm. Pokud bychom měli náš verš z 1. Tessalonicenským vůbec vztáhnout vůči posledním rozloučením, pak jedině v jeho významu srovnávacím – tj. ne ve smyslu „vůbec netruchlete, protože tak to činí pohané“, ale „truchlete, ovšem nikoliv způsobem a ve stejném duchu, jak činí pohané“. Ano, náš zármutek nemá zcela zastínit naději na budoucí setkání, to ani při pohřbu, ale to neznamená, že jej při něm máme zcela vytěsnit. Ostatně, pravé nadějné očekávání na opětovné shledání ve slávě se více projeví v pozdějším trpělivém očekávání, než v onom jednom dni posledního rozloučení.

Příklady z Bible

Jakoukoliv nejasnost, kterou lze ohledně dané otázky mít, vyjasní prostá otázka. Pokud lid Boží – či aspoň ti z něj, co jsou silní ve víře – se nemá u rakve oddávat smutku, proč tedy Písmo svaté zaznamenává tolik případů, kdy zbožní muži a ženy oplakávali své zesnulé?

Abraham držel žal nad manželkou Sárou: „Živa pak byla Sára sto a sedmmecítma let; [ta jsou] léta života Sáry. A umřela v městě Arbe, kteréž [slove] Hebron, v zemi Kananejské. I přišel Abraham, aby kvílil nad Sárou, a plakal jí“ (Gn. 23:1-2). Ano, u Jákobova oplakávání domněle zabitého Josefa by šlo argumentovat, že v něm překročil náležitou míru: „I roztrhl Jákob roucha svá, a vloživ žíni na bedra svá, zámutek nesl po synu svém za mnoho dní. Sešli se pak všickni synové jeho, a všecky dcery jeho, aby ho těšili. Ale on nedal se potěšiti, a řekl: Nýbrž já tak v zámutku sstoupím za synem svým do hrobu. A plakal ho otec jeho“ (Gn. 37:34-35).

Nicméně bychom sotva mohli totéž vytknout Josefovi pro naříkání za svého otce, spolu se všemi bratry i národem Egyptským: „Tedy padl Jozef na tvář otce svého, a plakal nad ním, líbaje ho. A poručil služebníkům svým lékařům, aby vonnými věcmi pomazali otce jeho. I pomazali lékaři vonnými věcmi Izraele. A vyplnilo se při něm čtyřidceti dní; (nebo tak vyplňují se dnové těch, kteříž mazáni bývají vonnými věcmi). I plakali ho Egyptští za sedmdesáte dní. (…) Tedy vstoupil Jozef, aby pochoval otce svého, a vstoupili s ním všickni služebníci Faraonovi, starší domu jeho a všickni starší země Egyptské, všecken také dům Jozefův, a [všickni] bratří jeho i dům otce jeho; toliko dětí svých, ovec a volů nechali v zemi Gesen. Vstoupili s ním také i vozové a jezdci, a bylo vojsko to veliké velmi. I přišli až k místu Atád, kteréž jest při brodu Jordánském, a kvílili tam kvílením velikým a velmi žalostným; i držel [tu] zámutek po otci svém za dnů sedm. Vidouce pak obyvatelé země té, [totiž] Kananejští, zámutek na místě tom Atád, řekli: Těžký to mají zámutek Egyptští. Protož nazváno jest jméno jeho Abel Mizraim, a [to] jest při brodu Jordánském“ (Gen. 50:1-3.7-11)

Izraelci zejména plakali nad ztrátou mužů Božích, například nad Aronem („Vidouce pak všecko množství, že umřel Aron, plakali ho za třidceti dní všecken dům Izraelský“, Nu. 20:21) a Samuelem („Mezi tím umřel Samuel. A shromáždil se všecken Izrael, i plakali ho, a pochovali jej v domě jeho v Ráma,“ 1. Sam. 25:1). David hořce naříkal nad Saulem i Jonatou: „Tedy David uchytiv roucho své, roztrhl je; tolikéž i všickni muži, kteříž s ním byli. A nesouce smutek, plakali a postili se až do večera pro Saule a pro Jonatu syna jeho, i pro lid Hospodinův a pro dům Izraelský, že padli od meče. (…) Tedy naříkal David naříkáním tímto nad Saulem a nad Jonatou synem jeho,“ (2. Sam. 1:11.17) a poté za Abnera („I řekl David Joábovi a ke všemu lidu, kterýž byl s ním: Roztrhněte roucha svá, a přepašte se pytli, a plačte před Abnerem. Král pak David šel za márami. A když pochovávali Abnera v Hebronu, pozdvih král hlasu svého, plakal nad hrobem Abnerovým, plakal také všecken lid,“ 2. Sam. 3:31-32) i za syna Absolona, byť zde konkrétně lze opět vytknout jisté překročení mezi, jak učinil i Joab:

„Král pak zakryl tvář svou, a křičel král hlasem velikým: Synu můj Absolone, Absolone synu můj, synu můj! Tedy všed Joáb k králi do domu, řekl: Zahanbil jsi dnes tváři všech služebníků svých, kteříž vysvobodili život tvůj dnes, a život synů tvých i dcer tvých, a život žen tvých i život ženin tvých, miluje ty, kteříž tě mají v nenávisti, a v nenávisti maje ty, kteříž tě milují; nebos dokázal dnes, že sobě nevážíš hejtmanů a služebníků. Shledalť jsem to zajisté dnes, že kdyby byl Absolon živ zůstal, bychom pak všickni dnes byli pobiti, tedy dobře by se tobě to líbilo. Protož nyní vstana, vyjdi, a mluv ochotně k služebníkům svým; nebo přisahámť skrze Hospodina, jestliže nevyjdeš, žeť nezůstane žádný s tebou této noci, a toť bude tobě horší, nežli všecky zlé věci, kteréž na tebe přišly od mladosti tvé až dosavad“ (2. Sam. 19:4-7).

Severní Izrael se rmoutil nad smrtí syna Jeroboámova, jediného dobrého člena celé rodiny: „Ty pak vstana, jdi do domu svého, [a] když vcházeti budeš do města, tehdy umře pachole. I budou ho plakati všecken lid Izraelský, a pochovají jej; nebo ten sám z [domu] Jeroboámova dostane se do hrobu, proto že o něm z [domu] Jeroboámova jest slovo dobré u Hospodina Boha Izraelského. (…) Tedy vstavši žena Jeroboámova, odešla a přišla do Tersa, a když vstupovala na prah domu, umřelo pachole. I pochovali je, a plakal ho všecken lid Izraelský vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze služebníka svého, Achiáše proroka“ (1. Kr. 14:12-13.17-18).

Jeremiáš a Ezechiel museli dostat výslovné upozornění od Hospodina, aby se za mrtvé nermoutili („Nebo takto praví Hospodin: Nevcházej do domu smutku, aniž choď kvíliti, aniž jich lituj; odjal jsem zajisté pokoj svůj od lidu tohoto, dobrotivost i slitování, dí Hospodin.“ – Jer. 16:5, „Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Synu člověčí, aj, já odejmu od tebe žádost očí tvých v náhle, však nekvěl ani plač, a nechť nevycházejí slzy tvé. Stonati přestaň, smutku, [jakž bývá] nad mrtvým, nenes, klobouk svůj vstav na sebe, a střevíce své obuj na nohy své, a nezastírej brady své, aniž pokrmu čího jez,“ Ez. 24:15-17), ale pouze v souvislosti se zvláštním prorockým slovem, které měli vyřídit hříšnému lidu.

Kdyby rmoucení nebylo v jiných případech oprávněné a legitimní, zbožní proroci by nepotřebovali zdůraznit, že tak nemají nyní činit. V jiném případě však Jeremiáš naříkal nad zbožným Joziášem: „I postřelili střelci krále Joziáše. Tedy řekl král služebníkům svým: Odvezte mne, neboť jsem velmi nemocen. Takž přenesli jej služebníci jeho z toho vozu, a vložili ho na druhý vůz, kterýž měl, a dovezli jej do Jeruzaléma. I umřel a pochován jest v hrobích otců svých. I plakal všecken Juda a Jeruzalém nad Joziášem. Naříkal také i Jeremiáš nad Joziášem, a zpívávali všickni zpěváci a zpěvakyně v naříkáních svých o Joziášovi až do dnešního dne, kteráž uvedli v obyčej Izraeli. A ta jsou zapsána v pláči [Jeremiášovu]“ (2. Par. 35:23-25).

A kdyby snad někdo namítal, že ve všech případech jde o příklady ze Starého zákona, kdy ještě lidé neobdrželi plné zjevení naděje všeobecného vzkříšení z mrtvých – což ostatně není zcela pravda, neboť Židé jej očekávali, viz příklad Marty: „Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější“ (Jan 11:24) – v Novém Zákoně vidíme to samé: „I pochovali Štěpána muži pobožní, a plakali velmi nad ním“ (Sk. 8:2). „Tedy vstav Petr, šel s nimi. A když přišel, vedli jej na síň. I obstoupily ho všecky vdovy, plačíce, a ukazujíce sukně a pláště, kteréž jim dělala, dokudž s nimi byla, Dorkas“ (Sk. 9:39). Největším dokladem je však Spasitel samotný, který plakal u hrobu přítele Lazara, dokonce i tehdy, když jej měl za pár chvil svým hlasem vzkřísit: „A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, poď a pohleď. I zaplakal Ježíš“ (J. 11:34-35).

Náležitá vážnost

Výše uvedené bychom však neměli vnímat jen jako biblický doklad, že rmoucení při posledních rozloučeních je pro člověka přirozené – svědčí nám totiž rovněž, že je náležité. Největší mudřec Šalomoun osvědčil, že je „čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování“ (Kaz. 3:4); což by sotva platilo, kdyby čas pláče a smutku neměl nastávat ani při pohřbech.

Pán Bůh chce, abychom si smrt druhých přikládali k srdci; dobře ví, jak to potřebujeme, a proto též vyzývá, abychom se nevyhýbali domu smutku: „Lepší jest jméno dobré nežli mast výborná, a den smrti než den narození člověka. Lépe jest jíti do domu zámutku, nežli jíti do domu hodování, pro dokonání každého člověka, a kdož jest živ, složí to v srdci svém. Lepší jest horlení nežli smích; nebo zůřivá tvář polepšuje srdce. Srdce moudrých v domě zámutku, ale srdce bláznů v domě veselí“ (Kaz. 7:1-4).

Svůj život máme brát vážně a žít tak, abychom jej dobře dokončili. Nad těmi, kdo tak nečiní, Boží Slovo vyhlašuje běda: „Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti. Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své.“ (Dt. 32:28-29). Kdo smrt všemi způsoby vytěsňuje z mysli, si téměř jistě nezachová bdělost potřebnou k tomu, aby jej vstup do věčnosti nepřekvapil. Dokonce i ve světě někteří – byť samozřejmě nechápou věčné důsledky – poukazují na negativní důsledky trendu, že moderní společnost umírání a smrt vytlačuje na okraj, aby si jí nemusela připomínat.

V tomto kontextu bychom neměli minout, že nezřízený a neutěšitelný žal nad ztrátou blízkého není mezi nevěřícími jedinou reakcí. Pokud se nemáme rmoutit jako pohané, měli bychom se vystříhat všech extrémů, na obě strany. Někdy se totiž svět snaží přirozený smutek na pohřbech přehlušit nemístným veselím. V Africe na některých místech pořádají při takových příležitostech „oslavu života“, připomínajíce si zesnulého intenzivním křepčením. Tím rozptylují a odvádějí své mysle, aby nemuseli čelit realitě věčnosti a budoucího soudu, která by neznovuzrozené měla oprávněně velmi děsit.

Čím více se západní společnost odklání od Božího Slova, které ji dříve formovalo, tím více se přizpůsobuje pohanským vzorům, a vidíme to i v této oblasti. Při vyhledání spojení „pohřeb – oslava života“ v internetových vyhledávačích lze nalézt dost odkazů, někdy i v kontextu (odpadlé) církve. Spasený lid Boží se však světu nemá připodobňovat (Řím. 12:2), a to ani v tomto. K pohřebnímu obřadu máme přistupovat s vážností, odpovídající povaze události, abychom se nerozptylovali od plného vnímání konce lidského života, po kterém přijde soud (Žd. 9:27).

Důvody truchlení

Někdo by však namítl, že výše uvedené argumenty dokládají, že se nemáme podle pohanských vzorů na pohřbech oddávat nepřirozenému veselí, ale nutně neznamenají, že při nich máme vysloveně plakat, oddávajíce se zármutku. Příklady z Písma, které jsme si uvedli, nám samy o sobě sice naznačují, že znamenají, ale pro úplnost si předložíme ještě tři konkrétní důvody, proč tak činit.

1.) Při pohřbech vidíme hrůzné důsledky hříchu. Klade se nám před oči naplnění Božího zlořečení nad Adamem, že když neposlechne Jeho slov, „smrtí zemře.“ Kdyby Adam nezhřešil, neumírali bychom, a už jen proto máme přistupovat k věcem s tím spojeným s vážností i zármutkem. Lehkovážnost na pohřbu se těžko může pojit s plným vnímáním hrůz hřícha. Ano, pro věřícího smrt již ztratila svůj osten, a Pán Ježíš nad ní zvítězil tak dokonale, že se nám z původního zlořečenství stává branou do slávy. Nad skonem spasených blízkých tedy nemusíme lkát se zoufalou beznadějí, ale se můžeme utěšit v těchto velikých pravdách evangelia – dlouhodobě vzato.

To však neznamená, že smrt přestává být zlem ve všech ohledech. Pořád je hrozná a lze říci, že i nepřirozená. Hospodin stvořil člověka jako tělo a duši (popř. tělo, duši a ducha, pokud kdo stojí za tripartitním učení o člověku oproti tomu dipartitnímu), a Jeho původním záměrem bylo, aby obě nebo všechny části zůstávaly spojeny. Odloučení duchovní podstaty od té tělesné při skonání není normální stav. Proto také Pán jednou naše těla opět vzkřísí a obnoví původní řád věcí.

Písmo také smrt nazývá posledním nepřítelem, který musí být zahlazen (1. Kor. 15:26). Jakkoliv nad znovuzrozenými nemůže zvítězí, musíme brát vážně, když nad nimi provodí svou moc, byť bez svého věčně zhoubného ostnu. Někteří se domnívají, že právě z toho důvodu Spasitel plakal u Lazarova hrobu – ptal se, kde jej položili, a když spatřil to místo, kde drahý přítel ležel, nemohl než pociťovat hluboký zármutek nad tím, jak byl dočasně tímto nepřítelem-smrtí zastřen. Oddáváme-li se na pohřbech neadekvátní dobromyslnosti, nenásledujeme cele příklad našeho Mistra.

2.) Vyžaduje to láska k zesnulému. Pláč Pána Ježíše nad zesnulým přítelem Lazarem ukázal Židům, jaký k němu měl hluboký vztah: „I zaplakal Ježíš. Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval!“ (Jan 11:35-36). Odchod věřícího blízkého na věčnost znamená odloučení, jakkoliv ne na pořád. Ale i z toho skutečná láska cítí zármutek. Vřelé city nutně vedou k touze, jak to jen lze, být stále s milovaným člověkem, a když na nějakou dobu nemůžeme, je náležité nad tím pociťovat žal.

Efezští se velmi rmoutili nad slovy apoštola Pavla, že jej zde na zemi již nikdy nespatří: „I stal se pláč veliký ode všech, a padajíce na hrdlo Pavlovo, líbali jej, rmoutíce se nejvíce nad tím slovem, kteréž řekl, že by již více neměli tváři jeho viděti“ (Sk. 20:36-37). Boží muž ještě nezemřel, ale v jednom ohledu to bylo pro ony věřící stejné, jako kdyby ano. Proto reagovali s nářkem. Projevit v dané situaci lehkovážnost a vnějšně pozitivní přístup k věci by se velmi nehodilo; spíše bychom z toho usuzovali, že jim asi na apoštolovi tolik nezáleželo. Jistě, nežili potom v hlubokém zármutku po další desítky let, ale v onen moment rozloučení nemohli jinak – a rozhodně to neplynulo z jeich slabé víry.

Když to platí pro pozemské rozloučení s živým, proč ne i s mrtvým? Ostatně, mohl by muž věřit, že jej jeho manželka skutečně miluje, kdyby věděl, že nad ním nebude truchlit ani při jeho pohřbu? A proč bychom měli posuzovat lásku k bratřím a sestrám ve víře dle jiného standardu?

3.) Mělo by nám být bolestí, když u toho vnímáme ztrátu dělníka na vinici Páně. Proto ženy plakaly nad úmrtím Tabity a Jeremiáš naříkal nad ztrátou Joziáše, dobrého krále, který se snažil reformovat lid. Kdyby panovník žil déle, mohl by více vykonat pro prospěch lidu Božího; že si jej Hospodin vzal, proto bylo nesmírně vážnou věcí, kterou si prorok nemohl než přikládat k srdci. Ostatně, po něm následovali samí špatní králové a Jeruzalém zanedlouho padl.

I když Pán Bůh pudí dělníky na svou žeň v každé generaci, jejich postupné odcházení je stále ztrátou. Nástup nové generace má svá rizika, vždy hrozí, že další pokolení nebude znát osobně Hospodina tak jako to předchozí: „Také když všecken věk ten připojen jest k otcům svým, a povstal jiný věk po nich, kteříž neznali Hospodina, ani skutků, kteréž učinil Izraelovi: Tedy činili synové Izraelští to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, a sloužili modlám“ (Sd. 2:10-11). A i když povstanou ti, jenž by je nahradili, aspoň v jednom ohledu musí dorůst do moudrosti a duchovní zralosti těch zkušených služebníků, jenž je předešli. Dílo Boží sice jde kupředu mocí Ducha Svatého, ale dlouhodobé zkušenosti, které s Pánem učinili staří věřící, mají nesmírnou hodnotu, u níž nelze než želet, když spolu s nimi odejdou.

V tomto kontextu nemluvíme však jen o kazatelích, starších či jiných výrazných lidech v popředí, i když to o nich v jednom ohledu platí obzvláštně. Ztrátu představuje odchod každé, i té navenek nejobyčejnější věrné duše. V jednom sboru kdysi zemřela stará sestra, vdova – prostá žena, která už možná pro stáří ani nemohla činit nic praktického. Ale za nějakou dobu poté kazatel zjistil, že celá jeho služba je slabší, kázání nemastnější neslanější, a vše ve sboru tak nějak víc drhne. Až pak si všichni uvědomili, o jakou modlitebnici přišli, a že ji možná měli oplakávat více. Při pohřbech bychom si proto měli přikládat k srdci, jak moc bude dotyčný ve službě chybět a jak těžko se nahradí, což by v nás mělo vzbudit zbožný žal.

V tomto kontextu však musíme prozkoumat sami sebe. Bude vůbec v našem případě důvod, aby za nás ostatní truchlili, až si nás Spasitel povolá k sobě? Apoštol Pavel mohl směle říci, že pro církev v jeho době by bylo lepší, kdyby ještě pozůstal v těle (Fp. 1:24). Platí totéž pro nás? Nebo by se vlastně po našem odchodu v duchovní práci nic moc nezměnilo? Tyto otázky si máme klást všichni, bez ohledu na postavení. Jak jsme si ukázali, i když nejsme nijak v popředí, můžeme se i tak učinit svou věrností Pánu a Jeho Slovu těžko nahraditelnými.

Bude možné toto o nás říci, až lidé budou u naší rakve poslouchat řečníka, jak popisuje náš život? Na některých posledních rozloučeních, zejména ve světě, bolestně bije do očí, o jak marnou existenci šlo, protože o něm nelze sdělit nic podstatného. Co si pomyslet o člověku, o něm lze při takové příležitosti slyšet, jak měl rád dobré jídlo a sport v televizi? Jak smutné, možná víc než pohřeb samotný!

Ano, lze doufat, že v církvi bychom se s tak extrémní prázdnotou nesetkali. Nicméně mnozí vyznávající křesťané na tom z duchovního hlediska nejsou o mnoho lépe. Možná že lze líčit, jak měli rádi svou rodinu, byli na své okolí příjemní a milí a podobně – ale máme se spíše ptát, jestli jsme burcujícím příkladem víry, oddanosti Pánu a usilovné služby. Nestačí mít svou rodinu rád a být na ni hodný, musíme vůči ni být jako Jozue, který pro svůj pevný příklad a vedení mohl osvědčit, že on a jeho dům sloužiti budou Hospodinu (Joz. 24:14). A stejně máme působit i na celý svůj sbor. Bude to moci o nás někdo potvrdit nad naší rakví?

Závěr

Mluvili jsme mnoho o zármutku a pláči, jak je při pohřbech náležitý – jakkoliv se nemáme excesivně rmoutit příliš dlouhou dobu po něm. Nejde však primárně o slzy jako takové, ale o vážný přístup, který k této události máme zachovávat, bez nemístně lehkovážného ducha. Jestli skutečně budeme slzy ronit či nikoliv, není zcela rozhodující. Někdo je přirozeně tvrdší povahy a nemá k nim moc sklon, takže jistě neříkáme, že se k nim každý musí nutit. Také pohřby člověka, který zesnul stár a sytý dnů ve sto letech vcelku pochopitelně nebudou stejné, jako někoho mladého, kdo měl z lidského hlediska naději na mnohá léta před sebou. Vážnost však přísluší oběma.

Máme se vystříhat obou extrémů, který lze nalézt ve světě – nejen bezútěšnému zármutku plynoucímu z beznaděje, ale i snahou přehlušit závažnost odchodu na věčnost umělou veselostí a „pozitivním přístupem“. Křesťané dnes sice vcelku dbají na to první, ale to druhé má moderní církev tendenci opomíjet. Boží Slovo nás však varuje před obojím.