Není žádnou radostí psát o tématu sodomie. Protože se jedná o velikou ohavnost před Hospodinem, rádi bychom se jejímu rozebírání vyhnuli. Žijeme však v době takového odpadnutí a rozšíření nepravosti, že o ní hovořit nezbývá, chceme-li zůstávat věrní Pánu a stát za Jeho pravdou, za vším čistým, svatým a Jemu libým, neboť pravda Písma je z této strany pod zvláštním útokem knížete mocného v povětří a jeho služebníků. Martin Luther řekl, že kdyby hájil celou pravdu Boží kromě té části, kterou lidé v dané době a místě právě napadají, byl by zbabělcem a zrádcem. Je snadné hájit učení o Trojici, když jej zpochybňují jen sektáři jako jehovisté a jim podobní, kteří mají mezi vyznávajícími křesťany pramalý vliv. Ale postavit se na stranu pravdy, když ji pošlapávají mnohdy i lidé z vlastní denominace nebo dokonce i sboru – to je něco jiného.
U sodomie musíme pamatovat, že patří mezi hříchy, které zvláštním způsobem stojí v rozporu se zdravým učením (1. Tim. 1:9-10). Postoj k ní je zjevným negativním testem toho, zda někdo stojí v pravdě Páně nebo zda odpadl od víry. Negativním testem rozumíme to, že když jím někdo neprojde, dokazuje to, že nestojí v pravdě, ale když jím někdo projde, ještě to nutně neznamená, že v pravdě stojí. (Sodomii odsuzují mnozí římští katolíci, nebo i jehovisté, ale jen proto nemůžeme samozřejmě říci, že jejich celková pozice je biblická.) Proto jí musíme věnovat obzvláštní pozornost, záleží-li nám na duchovním zdraví církve.
Počet těch, kteří na této otázce odhalují své odvrácení se od stezek pravdy, neustále roste, a to dokonce mezi těmi, kteří se hlásí k evangelikalismu. Mnozí neukotvení lidé, točící se každým větrem učení, jsou zvikláni sofistickými argumenty apologetů homosexuality a těmto falešným učitelům podléhají, troskotajíce přitom ve víře. To nám nemůže být lhostejné. Proto je třeba se bludům a satanovým lžím ohledně tohoto hříchu postavit, vynést jasné slovo a poukázat na pravdu Písma. To je naším cílem i nyní, kdy se po obecných argumentech obhajujících sodomii zaměříme na vyvrácení argumentů specifičtějších, konkrétně těch, které se zabývají tím, pro jaký hřích byla Sodoma podvrácena, zda pro jejich homosexualitu nebo něco jiného.
Hřích Sodomy nespočíval primárně v homosexuálním chování nebo orientaci jako takové, ale v úmyslu učinit hostům sexuální násilí.
Je pravda, že Sodomské jejich zvrácená chtivost tak ovládla, že byli připraveni dosáhnout svého záměru za každou cenu, klidně i násilím – nevědouce, kdo Lotovi hosté ve skutečnosti jsou, a že proti nim nic nezmohou. Znamená to však že před Hospodinem ohavnost jejich jednání spočívala toliko v krutosti a násilných úmyslech? Nebo to byly „jen“ další přitěžující okolnosti, které ovšem nic neměnily na zvrhlé podstatě jejich homosexuality?
Odpověď nám dá posouzení širšího kontextu jejich činu, popsaného v 19. kapitole. Musíme vnímat, že Pán Bůh toto město nezničil jen pro ojedinělý skutek, který spáchali zrovna, když k nim přišli andělé. Hříchu, pro který na ně přišel hrozný soud, se oddávali dozajista už předtím. Už ve 13. kapitole, když se Lot poprvé se svými stany uchýlil k Sodomě, čteme, že „lidé pak Sodomští byli zlí, a hříšníci před Hospodinem velicí“ (Gn. 13:13), a to bylo více než 20 let před událostmi v 19. kapitole. I ze slov Hospodinových „rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských, a hřích jejich že obtížen jest náramně: sstoupím již a pohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím“ (Gn. 18:20-21) vyplývá, že ve svém hříchu žili již dlouho.
S ohledem na to můžeme již dobře dovodit, zdali hřích, jenž měl Hospodin v takové ohavnosti, spočíval pouze v násilí nebo v homosexuální praxi jako takové. Předpokládejme nyní na chvíli pro účely argumentu, že šlo jen o sexuální násilí. Pak se nabízí otázka, na kom jej po celou tu dobu páchali. Mohli tak činit jedině vzájemně sami na sobě, nebo na příchozích. Pokud by šlo především o příchozí, pak k tomu neměli patrně moc příležitostí. V té době nejspíše nepřicházeli do města cizinci zas tak často, a přicházeli by tím méně, kdyby na nich Sodomští pravidelně páchali takové zlo, což by se nepochybně brzy rozneslo, takže by se Sodomě každý vyhýbal. Ostatně, Lotovi s největší pravděpodobností neučinili nic, to by v Sodomě asi těžko zůstal, natožpak po tak dlouhou dobu. Dlouhodobé, pravidelné násilí na hostech není pravděpodobné.
Pravidelné násilí mezi sodomskými obyvateli navzájem není o nic pravděpodobnější. Když Sodomští přišli za Lotem, aby jim své hosty vyvedl, že je chtějí poznat (tzn. tělesně, viz Gn. 4:1), čteme, že byli „od mladého až do starého, všecken lid odevšad“ (v. 4). Vedl je tedy jeden úmysl, jednali společně a nerozdílně. Je však myslitelné, aby k takovému jednomyslnému srocení došlo v případě, kdy by ti muži dlouhodobě páchali násilí, natožpak násilí toho druhu, o němž hovoříme, jeden na druhém? I kdyby v obětech jejich zkušenost neutlumila jejich zvrácenou žádostivost, cožpak by se kvůli ní spolčili s těmi, jenž jim předtím ubližovali? Přitom je zjevné, že tito muži vůči sobě cítili jistou sounáležitost, což vidíme například z jejich reakce na Lotova slova, aby nečinili nic zlého: „Sám se dostal sem pohostinu, a chce nás souditi?“
V případě, že by hřích sodomských spočíval v páchání sexuálního násilí jedněch na druhých, taková vzájemná sounáležitost a společná identifikace by byla značně nepravděpodobná. Když uvažujeme nad hříchem Sodomských v takovém širším kontextu, mnohem lepší vysvětlení poskytuje historický výklad (což je jediný skutečně biblický výklad), totiž, že obecně spočíval v jejich dobrovolném styku, a že násilí přitom činili jen výjimečně. V případě událostí v 19. kapitole to pak představovalo „jen“ přitěžující okolnost vůči už tak hrozné ohavnosti. To, proč se v případě Lotových hostů snažili dosáhnout svého i za použití síly, dobře vysvětluje Matthew Poole, který píše, že „jejich záměr je o to pravděpodobnější pro velikou krásu, kterou pravděpodobně měla těla, jenž na sebe andělé vzali, čímž se jejich zlá žádostivost tím více rozpálila.“
Při posuzování toho, zda hřích Sodomy spočíval jen v násilnosti, nebo v homosexuální praxi jako takové, však nejsme odkázáni na pouhé spekulace, Boží Slovo dává velmi zjevnou odpověď v Novém zákoně. Apoštol Petr píše ve své 2. epištole o Pán Bůh „spravedlivého Lota, těch nešlechetníků prostopášným obcováním ztrápeného, vytrhl“ (2. Pt. 2:7). Výraz kralických „obcování“ zde označuje sice obecně způsob života, nikoliv intimní styk, ale přesto je zjevné, že apoštol zde poukazuje na sodomii jako takovou, bez ohledu na to, zda byla realizována dobrovolně nebo za použití síly. Slovo „prostopášné“, v originále ἀσέλγεια (aselgeia), označuje mravní nevázanost nebo neřízenou žádost, a Písmo jej na více místech používá v kontextu odkazu na smilstvo a cizoložství (viz např. 2. Kor. 12:21, Gal. 5:19). Lota netrápila v první řadě násilnost jeho sousedů, trápilo ho jejich smilnění – v tomto případě homosexuální.
I to dokládá, že hřích Sodomských skutečně spočíval primárně v sodomii jako takové, a nikoliv pouze v násilnosti. A pokud by to někomu nestačilo, můžeme poukázat na ještě výmluvnější svědectví Judy, podle kterého „Sodoma a Gomora, a okolní města, když podobným způsobem, jako i tito, v smilstvo se vydali, a odešli po těle cizím, předložena jsou za příklad, pokutu věčného ohně snášejíce“ (Ju. 7). Zde jasně čteme, že hřích, pro který Hospodin Sodomu a ostatní města zničil, bylo homosexuální smilstvo, a nikoliv násilnost. O tomto verši dále níže.
Apoštol Juda, když píše, že Sodomští „odešli po těle cizím“, nemá na mysli homosexualitu, ale zlou žádost po andělských tělech.
S tímto argumentem je spojeno několik zásadních problémů. Za prvé obyvatelé Sodomy nevěděli, že Lotovi hosté jsou andělé – když se po nich ptali, řekli: „Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci?“ (Gn. 19:5) Nevěděl to ostatně ani sám Lot, minimálně ne do chvíle, kdy andělé prokázali svou moc oslepením mužů, kteří se dobývali dovnitř. Kdyby to tušil, jistě by ho ani nenapadlo nabízet těm bezbožníkům své dcery výměnou, aby příchozí ochránil, protože by mu bylo jasné, že andělé žádnou lidskou ochranu nepotřebují. A pokud to nevěděl ani Lot, ostatní to nemohlo ani napadnout.
Za druhé Juda píše, že „odešli po těle cizím“ nejen o Sodomě, ale výslovně i o Gomoře a ostatních městech, totiž Adamě a Seboim. Ty však žádní andělé nenavštívili, proto lze těžko hovořit o tom, že jejich odejítí po cizím těle znamená odejítí po těle andělském. Ani nelze tvrdit, že před Lotovými dveřmi se sešli i obyvatelé těchto okolních měst. Genesis výslovně uvádí, že „prvé pak než lehli, muži města toho, muži Sodomští, osuli se vůkol domu toho“ (Gn. 19:4). Ostatně andělé dorazili do Sodomy až navečer, takže v Gomoře, Adamě a Seboim se neměli jak dozvědět, že do Sodomy někdo přišel, natožpak aby tam sami přišli.
A za třetí musíme povážit užitý výraz „odešli“ po těle cizím, které, jak píše Albert Barnes, znamená, že této zlé neřesti velmi navykli; tomu odpovídá i spojení „vydali se v smilstvo“ což je něco víc, než jen jednorázově sesmilnit. Juda zde zjevně nepopisuje jen hřích, který dotyční spáchali jednou, což by byl případ, kdyby odejítí po cizím těle mělo znamenat touhu po andělech, protože takovou návštěvu shůry nikdy dříve neměli.
Jediný argument pro, který se nabízí, je pro dnešního čtenáře neobvyklé vyjádření σαρκὸς ἑτέρας (sarkos heteras), které se zde v originále vyskytuje. Očekávali bychom že zde v odkazu na homosexualitu budeme číst homos, ne heteros. Tento argument však nehraje zásadní roli. Nezapomeňme, že samotný termín homosexualita a potažmo heterosexualita jsou vlastně novotvary z druhé poloviny 19. století. Nemůžeme vyvozovat dalekosáhlé závěry z toho, že Juda užil jiné slovo, než jaké by vybrali dnešní lidé, ovlivnění terminologií vzniklou více než 18 století po něm.
Použité slovo heteros, znamenající „jiný“ se používá ve více smyslech, ale primárně označuje „tu druhou ze dvou možností“, přeneseně pak něco odlišného druhu, třídy, způsobu apod. Judův smysl musíme určitě podle kontextu, kterým je v tomto případě smilstvo a zlá žádost. Ta může být teoreticky směřována buďto vůči opačnému nebo stejnému pohlaví. Běžně se tak děje vůči pohlaví opačnému; Sodomští však tíhli k tomu druhému, což vysvětluje, proč zde užil apoštol Juda termín heteros, označující právě druhou ze dvou teoretických možností. Jak píše Thomas Manton: „‘Odešli po těle cizím‘ je zdrženlivé a zastřené vyjádření, naznačující jejich zrůdnou a hříšnou žádost, proti způsobu a zřízení přirozenosti, nečistota nehodná jmenování, po nich nazývaná sodomie. Apoštol Pavel ji vyjadřuje takto: Řím. 1:27, ‘opustivše přirozené užívání ženy, rozpálili se v žádosti své jedni k druhým, mužské pohlaví s mužským pohlavím mrzkost pášíce‘. Je to zde nazýváno ‘tělem cizím‘, σαρκὸς ἑτέρας, totiž jiným tělem, jelikož bylo jiné, než jej přirozenost určuje, nebo proto, že je nemožné, aby dva muži při tomto mrzkém činu byli ‘jedním tělem‘, jako muž a žena.“
Proroci, kteří se na Sodomu odkazují, nepoukazují na homosexualitu jejich obyvatel.
I z tohoto argumentu má vyplývat, že nelze ztotožňovat hřích sodomských s každým praktikováním homosexuality, případně že Sodoma byla podvrácena pro krutost, násilnost, nepohostinnost a podobně. Pomíjí to však pravděpodobné vysvětlení, že proroci již počítali s tím, že jejich posluchači a čtenáři dobře věděli, co sodomští činili, a proto nemuseli nic zdlouhavě vysvětlovat, stačilo se jim jen se stručně odkázat, a každý hned seznal, oč zde jde.
Předpokládanou obeznámenost s ohavností sodomských dokládá kontext, v němž se na ně odvolávali – používali je jako příklad nejhroznějších hříšníků nebo hrozného, naprostého Božího soudu, jak píše Juda, „předložena jsou za příklad, pokutu věčného ohně snášejíce“ (Ju. 7). Tak Izaiáš srovnává Judu se Sodomou, aby jim ukázal, jak hrozně se odvrátili od Hospodina, a jaký strašný soud je čeká (v jednom případě srovnává soud nad Sodomou ještě se soudem nad Babylonem, viz. Iz. 13:19). „Byť nám byl Hospodin zástupů jakkoli malička ostatků nezanechal, byli bychom jako Sodoma, byli bychom Gomoře podobni. Slyšte slovo Hospodinovo, knížata Sodomská, ušima pozorujte zákona Boha našeho, lide Gomorský: K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin“ (Iz. 1:9-11). „Juda padl, proto že jazyk jejich a skutkové jejich jsou proti Hospodinu, k dráždění očí slávy Jeho. Nestydatost tváři jejich svědčí proti nim; hřích zajisté svůj jako Sodomští ohlašují, a netají. Běda duši jejich, nebo sami na sebe uvodí zlé“ (Iz. 3:8-9)
To samé můžeme říci i o Jeremiášovi, který takto hovořil proti prorokům v Jeruzalémě: „Při prorocích Jeruzalémských vidím hroznou věc, že cizoložíce a se lží se obcházejíce, posilňují také rukou nešlechetníků, aby se neobrátil žádný od nešlechetnosti své. Mám všecky za podobné Sodomě, a obyvatele jeho za podobné Gomoře. Protož takto praví Hospodin zástupů o prorocích těchto: Aj, já nakrmím je pelynkem, a napojím je vodami jedovatými“ (Jr. 23:14-15). A když vyhlašoval soudy proti zemi Idumejské a Babylonské, přirovnával jejich zničení k zničení Sodomy a Gomory – viz Jr. 49:18 a 50:40. Tito proroci nehovořili o Sodomě jako takové, pouze ji dávali za příklad, aby lid účinně zasáhliv jejich srdcích, a z toho nelze vyvozovat nic o tom, že snad hřích Sodomy spočíval v něčem jiném, než se běžně vykládá.
Nejčastěji se v kontextu tohoto argumentu ovšem cituje Ezechiel 16:49: „Aj, tatoť byla nepravost Sodomy sestry tvé: Pýcha, sytost chleba a hojnost pokoje. [To] ona majíc i dcery její, ruky však chudého a nuzného neposilňovala.“ Zde je hřích popsán černý na bílém, a nic o homosexualitě nečteme. Jenže zde prorok nekončí; hned dodává: „Ale pozdvihše se, páchaly ohavnost přede mnou; protož sklidil jsem je, jakž mi se vidělo.“ Ano, přestoupení Sodomy nezačalo sodomií. Lidé nezačnou hned páchat to nejhorší, co mohou, nedostanou se na nejhlubší dno prvním krokem. Většinou se k tomu „dopracují“ postupně. Pýchou a hojností, spojenou se zatvrzelostí vůči potřebným, to začalo, ale neskončilo. Skončilo to pácháním ohavnosti před Hospodinem.
A jakou ohavnost má Ezechiel na mysli? Inu, co jiného než praktikovanou sodomii, kterou za ohavnost před Hospodinem prohlašoval už Zákon Mojžišův? Ano, slovo ohavnost v Ezechieli 16:50 je v originále stejné jako to v Leviticu 18:22. Je to velmi zřejmý odkaz – nebylo jej potřeba rozvádět, a ani se to nesluší, pokud to lze vyjádřit způsobem, který mysl tolik nenavádí, aby přemýšlela nad nečistotou: „Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství, aniž jmenováno buď mezi vámi, jakož sluší na svaté (…), nebo což se tajně děje od nich, mrzko jest o tom i mluviti“ (Ef. 5:3.12).
Slovem ohavnost označuje Zákon tři typy hříchů – (1) vše spojené s modlářstvím, oběti a sloužení modlám, provádění dětí skrze oheň a okultismus, spolu s obětováním Hospodinu zvířat s nějakou vadou nebo přinášením „mzdy nevěstky a mzdy psa“ coby splnění slibu Jemu, (2) jedení nečistých zvířat a (3) zvlášť odporné druhy smilstva popsané v 18. kapitole Leviticus, které zahrnují i různé druhy krvesmilstva, praktikovanou homosexualitu a páchání zvráceností se zvířaty – pod tento případ spadají i verše z Dt. 24:1-4. Vedle toho Pán Bůh říká, že jsou mu ohavností ti, kteří za účelem podvádění používají falešné závaží, Dt. 25:13-16.
Z toho, co sodomští páchali, se nedá podřadit pod první a druhý případ nic (nic nenaznačuje, že by jejich jednání mělo kultický charakter), natožpak pod čtvrtý, a pod třetí případ jen – sodomie. Prorok Ezechiel tak ve skutečnosti osvědčuje, že hřích sodomských byla vskutku praktikovaná homosexualita. A nenechme se zmýlit tím, že svůj záměr v případě andělů nedokonali; oni sodomii praktikovali určitě už předtím, neboť k takovému činu se jistě neodhodlali až zrovna ten den, kdy je přišel navštívit Boží soud. Ale to jsme již důkladně rozebrali dříve.
Závěr
Pán Ježíš, dobře věda, že pro jeho posluchače představovali (oprávněně) obyvatelé Sodomy zosobnění těch nejhorších myslitelných hříšníků, varoval Kafarnaum, že „kdyby v Sodomě činěni byli divové ti, kteříž jsou činěni v tobě, byliť by zůstali až do dnešního [dne]. Ano více pravím vám, že zemi Sodomských lehčeji bude v den soudný nežli tobě“ (Mt. 11:24). Tím poukazoval, jak hrozný konec čeká ty, kterým se dostalo větší světlo než Sodomským, a přesto zůstávali nekající a pokračovali ve svých hříších.
Sodomští, kteří se rozpálili se v žádostech svých jedni k druhým a vespolek na sobě páchali mrzkost, muži s muži, neměli nic jiného, než světlo přirozenosti, které by jim ukázalo hrůzu jejich hříchu. Žádný Zákon, žádné svědectví proroků, žádné Pavlovy epištoly. Přesto zůstali před svatým Soudcem vší země bez výmluvy a jejich město doslova lehlo popelem. Jak pak asi dopadnou dnešní apologeti sodomie – a nemáme mysli ani tak ty ze světa, jako ty z církve – kteří mají toto svědectví Písma a nadto svědectví celé historie, kdy tento hřích odsuzovali všichni, jenž nosili byť jen jméno křesťan, a přes všechno toto světlo i oblak svědků se odvrátili od svatých cest Páně a začali ospravedlňovat a hájit tu nejohavnější bezbožnost? Co jednou řeknou Svatému Izraelskému na soudu?
Je zjevné, že takoví zůstanou naprosto bez výmluvy a každé slovo jim v hrůze před mocí a důstojností Krále věků zamrzne na rtech. „Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké. (…) Z té příčiny, jakož plamen ohně zžírá strniště, a plevy plamen v nic obrací, [tak] kořen jejich bude jako shnilina, a květ jejich jako prach vzejde; nebo zavrhli zákon Hospodina zástupů, a řečí svatého Izraelského pohrdli“ (Iz. 5:20.24). Jak hrozné pomyšlení! Ó, kéž by Pán dal, aby se zastavili na stezkách svých, povážili svých cest a navrátili se v pokání na cestu úzkou, jakkoliv dnes nepopulární a haněnou! A to nejen pro sodomity, kteří se i kvůli nim jen utvrzují na své cestě do pekla, ale pro ně samotné. Hospodine, Pane vší země, dej, zalíbilo-li by se Ti, jim pokání ku poznání pravdy, aby sami k sobě přijdouce, dobyli se z osidla ďáblova, od něhož jsou zjímáni k vykonávání jeho vůle. Amen i amen.
Přidej