Google

William Tyndale, zbrojíř armády reformace

Datum:Září 3, 2018
Komentáře
Přidej

Na otázku, který jednotlivec nejvíce ovlivnil angličtinu, by většina lidí odpověděla, že William Shakespeare. Odpověď to není vůbec špatná, protože Shakespeare byl vpravdě mistrem svého jazyka a počátky moderní angličtiny se skutečně kladou do jeho období. Slavný básník a dramatik má však v této věci zdatnou konkurenci v muži o několik generací starším – Williamu Tyndalovi (1494-1536).

Co se týče rozsahem díla, Tyndale se s Shakespearem srovnávat nemůže, ale pokud jde o dopad, je mu více než roven. William Tyndale totiž pořídil první překlad Nového zákona – a potažmo celé Bible, i když na překladu Starého zákona se podílel jen částečně – do angličtiny z původních jazyků. Tyndalovy neobyčejné jazykové vlohy rozpoznali i překladatelé pozdějších verzí, a to jak mezi puritány oblíbené Ženevské Bible (Geneva Bible), tak nejznámější Autorizované verze neboli Bible krále Jakuba (King James Version), kteří z něj do značné míry vycházeli. Na základě analýz se odhaduje, že Autorizovaná verze u 80-90% textu Nového zákona přebírá překlad Tyndalův, a u knih Starého zákona, které přeložil, pak asi ¾ textu.

Každý historický překlad Bible zásadně do budoucna ovlivnil daný jazyk. I naši národní buditelé, když formovali v 19. století spisovnou češtinu, vycházeli z našeho národního klenotu, Bible kralické; dokonce se pro tento jazyk vžil termín ‘bibličtina’. Nejinak tomu bylo i v případě angličtiny; i když se vyvíjela jinými zákruty než naše mateřština a nemusela bojovat o přežití, překlad Bible – který navíc na Britských ostrovech (až na samotné počátky) nepotlačovala státní moc jako u nás – ovlivnil angličtinu ještě více než dílo Kralických češtinu. Proto pokud jde o srovnání vlivu Shakespeara a Tyndala, z tohoto „souboje“ patrně vychází lépe ten druhý. Pravda, Shakespeare zásadně ovlivnil všechny spisovatele po něm, čímž svůj vliv na angličtinu jen potvrdil – ale to platí o Bibli také. Mnohé z klasických děl anglické literatury se jen hemží obraty pocházejícími z Autorizované verze. A uvážíme-li, že s Biblí se prostí Angličané setkávali ve svých životech podstatně častěji než se Shakespearovými díly, první místo se Tyndalovi přičítá o to snadněji.

Jakkoliv vliv díla Williama Tyndala na anglický jazyk nelze podcenit, pro Boží lid má ještě význam ještě mnohem větší. Jeho překlad Písma totiž položil základy anglické reformace, která následně ovlivnila celý svět, křesťanský i nekřesťanský; vliv anglosaských zemích na zbytek lidstva je nepopiratelný, a totéž platí o vlivu protestantství na anglosaské země. Základy tomu vlivu položili William Tyndale. Zástupy mužů Božích díky němu mohly pozdvihnout meč Ducha, který jim připravil, a jím v moci Ducha dobývat satanovy pevnosti v jednotlivých duších i celých národech. Už jen proto je velmi užitečné celému Božímu lidu znát životní příběh a svědectví tohoto muže; ostatně je poučný sám o sobě, i kdybychom nebrali ohled na výše uvedené.

Mládí a cesta k prameni Pravdy

William Tyndale se narodil okolo roku 1494 v hrabství Gloucestershire do starobylé anglické rodiny. V mládí studoval na oxfordské univerzitě, kde vynikal svou ctností i nadáním na jazyky; postupně se naučil francouzsky, řecky, hebrejsky, německy, italsky, latinsky a španělsky. V roce 1515 získal titul mistra svobodných umění, což mu umožňovalo pokračovat ve studiu teologie. Ta však v té době nezahrnovala systematické studium Bible. Tyndale si později postěžoval, že na univerzitě ustanovili, že nikdo nesmí studovat Písma, dokud nebyl vychováván 7 či 8 lety v pohanském smýšlení, které mu za tu dobu vůči pravému pochopení Slova zcela zavřelo mysl.

Tyndale se nicméně nedal odradit nedostatkem pomoci ze strany univerzitních osnov a podpory ze strany vyučujících, ale sám začal čerpat pravdu přímo z pramene – což pro něj bylo v dané situaci to nejlepší, co mohl učinit, neboť vzhledem k tomu, jaká duchovní temnota všude panovala, by mu univerzitní činitelé nejenže nepomohli, ale naopak by jej svedli na scestí. Takto, nemaje jiných učitelů, jej vyučil sám Duch Svatý, když mu osvěcoval svou pravdu přímo z originálního textu Nového zákona. To bylo možné proto, že zrovna v té době do Anglie přišel Erasmův Novum Instrumentum omne, vydání řeckého Nového zákona, které se stalo roznětkou reformace v Anglii. Historik James A. Wylie řekl, že Německo dostalo Luthera, Francie a Ženeva Kalvína, ale Anglie měla ještě většího reformátora – Bibli samotnou. A jelikož William Tyndale neměl s řečtinou problémy, dostalo se mu toho nejlepšího zbudování ve věcech víry, v jaké jen mohl ve své situaci doufat.

Netrvalo dlouho, než začal z milosti Ducha Božího pronikat do pravd evangelia Božího; a protože si je nechtěl nechat pro sebe, začal na univerzitě dávat lekce výkladu Písma. Setkal se však s nelibostí svých představených, a tak raději odešel na Cambridge, kde utvořil úzkou skupinku pilných studentů Bible spolu s Thomasem Bilneym a Johnem Frythem. Zde společně objevili pravdy, které otevřely v duši ráj Martinu Lutherovi, totiž, že spása nepřichází skrze svátosti církve, ale skrze dílo Kristovo na kříži, přijaté pouhou vírou. Nestalo se tak však skrze Lutherovu službu; dobrý mnich v tu dobu sotva začal veřejně vystupovat, a pověst o něm k mladým mužům na Cambridgi v té době ještě nedospěla. Ne – stalo se tak skrze službu samotného Ducha Svatého, když jim otevřel své Slovo.

O německém reformátorovi se Tyndale patrně začal blíže dozvídat až v domě sira Johna Welshe, kde po skončení studií na Cambridgi začal působit jako vychovatel jeho dětí. Zde se často večer setkávala intelektuální smetánka té doby a místa, opati, arciděkanové a různí doktoři, aby debatovali o různých otázkách, teologii nevyjímaje. To už Lutherovy teze hýbaly Evropou. Čím více se o něm Tyndale dozvídal, tím větší sympatie vůči němu choval, na rozdíl od většiny hostů sira Walshe. Často reformátorovy postoje hájil, přičemž se odkazoval na svůj řecký Nový zákon, který měl stále při sobě. Nic se při tom nenechal zviklat obviněními z hereze a tvrzeními, že jeho Kniha sama plodí hereze, protože jí nemůže rozumět nikdo než papež a jeho kněží. Tomu Tyndale v diskuzích mocně odpíral.

Toto své přesvědčení však nehájil jen akademicky u stolu svého zaměstnavatele, ale uváděl jej i v praxi. Začal Písma vysvětlovat jak jemu a jeho domácnosti, tak posléze i všem v celém širokém okolí; kázal i v téměř 20km vzdáleném Bristolu. Jelikož však nemohl lidem dostatečně prokázat, že to, co je učí, se v Bibli skutečně nachází – protože nikdo z jeho posluchačů řecky nerozuměl a neměl žádnou možnost si to ověřit – Tyndalovi nepřátelé dokázali vykořenit vše, co s takovou námahou zaséval. Tyndale sám si toho byl bolestně vědom, když navštěvoval místa, kam se předtím nějakou dobu nemohl dostat, a viděl vinici, na níž pracoval, duchovně zdevastovanou. Sám pro sebe si v duchu stýskal, že by se to nestalo, kdyby měl lid k dispozici Boží Slovo ve své mateřštině a mohli si jeho slova ověřit jako Berejští.

Veliké dílo

Zlomový okamžik pro Tyndale přišel, když se s ním jednoho dne pustil opět do ostré debaty jeden učený teolog; týkala se papežovy autority. Po nějaké chvíli ten učený protivník, nemoha dát na Tyndalovi argumenty proti papežské autoritě dobrou biblickou odpověď, ztratil trpělivost a zlostně řekl: „Bylo by nám lépe být bez zákonů Božích než papežových.“ Takové rouhání Tyndala naplnilo svatou horlivostí, takže odpověděl: „Já pohrdám úřadem papeže a všemi jeho zákony. Zachová-li mě Bůh naživu, dříve než uplyne řada let, způsobím, že chlapec, který vede pluh, bude znát Písmo lépe, než jej znáte vy.“ Ve své mysli se tak v tu chvíli ustavil a ujistil, že jej Pán povolal k tomu velikému dílu překladu Božího Slova do angličtiny.

Poměry v Anglii však Tyndalovi nedovolovaly konat překladatelské práce v Anglii, aspoň ne moc dlouho. Nepřátelství kněží bylo silné, a pokud by se mělo více rozkřiknout, co činí, roznítilo by se o to více. Papeženci si byli dobře vědomi, jaké potíže jim Tyndale způsobil kázáním na základě svého řeckého Nového zákona, ze kterého si lid nemohl nic ověřit, a jakou námahu i tak museli vynaložit, aby přivedli mysle prostých poddaných opět v podřízenost „matky církve“. Čelit vlivu anglické Bible by pro ně byla tragédie. V roce 1523 proto Tyndale odešel do Londýna – možná doufal, že mu pomůže větší anonymita hlavního města – ale i když zde společně se svým přítelem Frythem neúnavnou prací přeložili, co mohli, po půl roce začalo být zřejmé, že ani v Londýně, ani nikde jinde v zemi se jim pro své dílo nedostane nezbytného prostoru a klidu. Když začalo pronásledování všech, kdo vlastnili nějaká Lutherova díla, Tyndale si uvědomil, oč větší zločin z pohledu římskokatolické církve je překládat Písma, a tak s těžkým srdcem poslechl přímluvy přátel a odplul se svými manuskripty do Hamburku.

Zde mu v práci pomáhal bývalý františkánský mnich William Rove. V roce 1524 vydali Matoušovo a Markovo evangelium, první plody svého úsílí. Utržené peníze mu usnadnily další práci. Dokonce mohl navštívit Luthera ve Wittenbergu. Když od něj odešel, usadil se v tiskařském středisku v Kolíně nad Rýnem. Přes velmi skromné podmínky zde práce z Boží milosti a k Tyndalově radosti dobře postupovala až do svého dokončení. Když se však již mělo přistoupit k vytištění celého Nového zákona, dozvěděla se o tom městská rada a vydala příkaz k zastavení tiskařských prací. Tyndale, než by riskoval ztrátu všeho, se raději tajně přeplavil přes Rýn a uchýlil se do Wormsu, kde jen o 4 roky dříve Luther obhajoval své učení před císařem Karlem V.

Zde byl Tyndalův Nový zákon na přelomu let 1525 a 1526 konečně vytištěn v několikatisícovém nákladu v tiskárně Petera Schaefera. Už v únoru se prodával v Anglii. Boží Prozřetelností se náklad dostal na pevninu i přes bdělé oči hlídačů v přístavech, kterým se dostala zpráva, že se o to Tyndale a jeho přátelé snaží. Boží vůlí však bylo, aby se nad britskými ostrovy rozlila záře Jeho Slova, a tak tomu nemohly zabránit ani celé zástupy lidí i ďáblů. Poprvé si tak mohl anglický lid přečíst svaté apoštoly a proroky ve svém jazyce přesně přeložené, bez zkreslení způsobených staršími překlady z Vulgáty. Navíc si je mohli lidé i dovolit; Tyndalova Bible byla asi dvacetkrát levnější než ta Wycliffova.

Zklamání i povzbuzení

Toužebně očekávaným vydáním Nového zákona však Tyndalovy těžkosti neskončily, možná spíše naopak. Jednak po nějaké době musel opustit i Worms, odkud odplul do Antverp, a jednak jeho nepřátelé, když se jim nepodařilo zabránit překladu Knihy knih, se snažili aspoň zamezit jejímu šíření. Londýnský biskup Tonstall vydal dekret, na základě něhož měly být tyto „heretické knihy“ zabaveny; na podzim 1526 před katedrálou svatého Pavla všechny takto získané výtisky nechal spálit. Tyndalův překlad podle Tonstalla obsahoval spoustu chyb, čímž myslel, že v něm spousta věcí odporovala římskokatolickému učení; a jelikož mu nepřipadalo dostatečné spálit jen Bible, které dokázal zabavit, snažil se zbytek zničit i dalšími způsoby. Neváhal je dokonce skupovat, aby se nedostaly do rukou prostým lidem. Pán Bůh však jeho záměry obrátil proti němu, neboť jeho peníze se nakonec dostaly k Tyndalovi samotnému, který díky nim mohl vytisknout nové, opravené vydání. Tak se Hospodin sám zvláštním způsobem staral o šíření svého Slova, i způsoby, které by člověku ani nepřipadly na mysl.

V tom mistr Tyndale nacházel uprostřed všech soužení, chudoby a pronásledování potěšení skrze jednání Boží. Vida, že mocný Hospodin přes všechny obtíže jeho práci žehná, začal pracovat na překladu Starého zákona, počínaje od Mojžíše. Zároveň se zdokonaloval v hebrejštině, kterou ovládal méně než řečtinu; ostatně, když někdo hovoří 7 cizími jazyky, lze očekávat, že některé si osvojil méně dokonale než jiné – což o hebrejštině platilo zvlášť, protože praktické možnosti učení se tomuto jazyku byly v Tyndalově době omezenější než dnes.

Když překlad knih Zákona dokončil, vydal se na plavbu do Hamburku, kde je chtěl nechat vytisknout. Potkala jej však tragédie – u holanských břehů loď ztroskotala a dobrý překladatel přišel o všechny své peníze, což by docela snadno oželel, ale co hůře, i o své knihy, materiály, rukopisy. Veškeré úsilí na přeložení Tóry přišlo vniveč.

Křesťané se často těžko vyrovnávají se ztrátou věcí majících význam jen pro tento život. Představme si, jak bychom nesli třeba vyhoření svého domu – jaké otázky bychom si asi kladli, proč to Pán Bůh dovolil. A ve světle toho si uvědomme, co asi musel prožívat William Tyndale. Vždyť jeho ztráta se týkala věcí Božích, Jeho svatého Slova. Cožpak Hospodinu nebylo libé, že se svatou horlivostí usiloval předložit svému národu slova Zákona, aby rozuměl a znal Jeho vůli? Proč tedy dopustil, aby jeho překlad klesl na dno mořské? Jak bychom se s tím asi vyrovnávali my?

Tyndale přes všechnu bolest a pochybnosti doplul v trpělivosti do Hamburku; nakonec, z Boží milosti si zachránil aspoň holý život, a měl tedy být za co vděčen. A brzy se mohl opět přesvědčit, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“ (Řím. 8:28), včetně těch nejtěžších. V Hamburku se podle domluvy setkal s krajanem Mylesem Coverdalem. S ním započal práce na Pentateuchu znovu; Coverdale, jak se ukázalo, byl v hebrejštině zběhlejší než Tyndale, a společnými silami a s Božím požehnáním v kratší době pořídili lepší překlad. Tak Pán Bůh ve své nekonečné moudrosti vzal Tyndalovi to, co mu bylo drahé, aby mu dal něco ještě lepšího.

Zrada a smrt

V Anglii se mezitím papeženci snažili dostat Tyndala zpět do vlasti, aby jej mohli upálit coby heretika. Vyslali tedy na různé strany zvědy, aby zjistili, kde se nachází a nalákali jej do jejich tenat. (Určitý zájem na tom měl i král Jindřich VIII., kterému Tyndale mu vadil, neboť napsal spis proti anulování manželství s Kateřinou Aragonskou.) Před těmito snahami se však Tyndale měl na pozoru, neboť si byl dobře vědom, že v Anglii zuřilo pronásledování protestantů. Nakonec se však nohsledům anglických prelátů podařilo připravit úspěšný plán.

Nedlouho po dokončení překladu pěti knih Mojžíšových se Tyndale přemístil zpět do Antverp, neboť v Hamburku vypukla epidemie. Zde pak strávil větší část zbytku svého života. Na začátku roku 1535 se seznámil s Henry Philipsem, který se vydával za upřímně hledajícího člověka, který se chce seznámit s pravdou protestanství, ale ve skutečnosti byl jedním z vyslaných špehů. Když si získal Tyndalovu důvěru, připravil s generálním prokurátorem plán a jednoho dne zavedl nic netušícího překladatele přímo do rukou strážím. Ty se jej chopily a přivedly do vězení na hradu Vilvorde blízko Bruselu.

Ač mu nabízeli advokáta, Tyndale odmítl s tím, že bude odpovídat soudu sám za sebe. Ve vězení rovněž svědčil svým žalářníkům, kteří poté osvědčili, že jestli on nebyl dobrým křesťanem, pak nikdo. V soudním procesu jej však prohlásili za heretika – jeho, člověka, jenž se snažil předložit Písma všem Angličanům, aby jim mohli rozumět – a když ani po několikaměsíční snaze jej přesvědčit, aby odvolal své názory, neuspěli, vydali jej v říjnu 1536 k upálení. Jediné milosrdenství, které mu prokázali, bylo, že jej před spálením uškrtili.

Závěr

Tyndalovy životní snahy však nebyly marné. Jako poslední slova před smrtí zvolal modlitbu: „Hospodine, otevři oči anglického krále!“ A Pán Bůh jej brzy vyslyšel. Ne tak, že by se Jindřichu VIII. otevřel duchovní zrak ke spasitelnému poznání Pána Ježíše, ale aspoň tak, aby v roce 1539 – tedy v době, kdy se Anglie již vymanila ze jha papežovy autority, byť ještě nebyla plně protestantizovaná – přikázal svému ministrovi Thomasi Cromwellovi umístit výtisky tzv. Velké Bible (Great Bible, prvního autorizovaného anglického překladu Bible, na jehož dokončení se podílel Myles Coverdale) do každého kostela v Anglii s výzvou veškerému prostému lidu, aby si z ní četl. Slova Tyndala, že způsobí, aby chlapec, který vede pluh, znal Písmo lépe, než onen rouhačský kněz, se začala naplňovat.

Boží Slovo samo o sobě hovoří jako o meči, pronikavějším nad všeliký meč na obě strany ostrý. Bible byla vždy zbraní reformátorů, užívanou jak k obraně, tak k útoku proti všem ďábelským a papežským lžím a bludům. Pro reformátory v Anglii tak představoval Tyndalův překlad neocenitelnou pomoc při jejich zápase o vyčištění církve od pověr a nebiblických nesmyslů. Pro toto své pionýrské dílo jej někteří nazývají kapitánem armády refomátorů. S takovým označením bychom měli být poněkud opatrní, protože pravým Kapitánem té armády byl sám Beránek Boží, Pán Ježíš Kristus, Písmem nazývaný Vůdce spasení našeho (v angličtině „the Captain of our salvation“, Žd. 2:10). Ale směle můžeme dobrého překladatele nazvat zbrojířem armády reformátorů, neboť je vybavil Mečem Ducha, dostatečně srozumitelným pro všechny skupiny obyvatel. Kdyby nebylo Williama Tyndala a díla, které skrze něho Pán Bůh vykonal, historie celé západní církve by dost možná vypadala velmi jinak.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.