Kdyby si lidé měli vybavit nějakou událost z britských dějin 60. let 17. století, patrně by jim přišel na mysl hlavně Velký požár Londýna roku 1666. To je událost velmi známá, nicméně v tomto desetiletí se stalo ještě něco významnějšího, s dlouhodobějším dopadem. V květnu roku 1662 parlament schválil tzv. Zákon o jednotnosti (Act of Uniformity), podle kterého všichni kazatelé anglikánské církve museli dodržovat předepsanou liturgickou formu bohoslužby a mít vysvěcení od biskupa. Na základě toho bylo na 2000 puritánů, odmítajících složit přísahu ve smyslu zákona, z anglikánské církve vyloučeno. Tomu se poté říkalo Velké vypuzení (Great Ejection), které dalo základ nonkonformistickým církvím, které se odmítaly podřídit liturgické verzi anglikanismu.
Jedním z oněch 2.000 mužů byl i kazatel Philip Henry. Rok 1662 byl pro něj zásadní nejen pro vypuzení z církve, ale i proto, že se mu narodil syn Matthew. Těžká situace po Velkém vypuzení na jeho manželku negativně působila a nejspíš i kvůli tomu se Matthew Henry narodil předčasně, takže jeho se rodiče báli, že nepřežije. Podobné obavy měli i v jeho 10 letech, kdy se pro silnou horečku jednu chvíli zdálo, že si jej Pán již odvolá.
Philip Henry byl však zbožný, duchovně smýšlející muž, a proto se víc u svých dětí (mimo Matthewa měl ještě čtyři dcery a dalšího syna, který však zemřel v dětství) staral více o stav duše než těla. A v tomto ohledu mu Pán Bůh jeho postoj pro Něj a pro čistotu Božích věcí nadmíru požehnal, a to nejen po mnoha letech, kdy se jeho syn stal kazatelem a sepisoval svůj známý komentář, ale hned od začátku.
Dětství a obrácení
I když vše bylo z nezasloužené Boží milosti, přesto otci Henrymu nic nespadlo do klína v tom smyslu, že nemusel nic dělat a jeho děti automaticky duchovně prospívaly. Ne; Pán dává nezaslouženě, ale působí skrze prostředky, s nimiž podle své vůle spojil udílení milosti – aspoň tedy, užíváme-li jich ve víře. Jestliže je však nevyužíváme, nemůžeme čekat požehnání a působení Ducha Svatého. Svým příkladem, kázněním i instrukcemi Philip Henry své děti odmala vedl k Božím věcem, a to tak, že se říkalo, že jeho dům je domem Božím a branou do nebes. A neslo to své ovoce.
Nadto Hospodin dal malému Matthewovi veliké nadání; už ve třech letech byl schopen pravidelně číst Písmo. A když se k tomu přidaly výklady jeho otce při domácí i veřejné bohoslužbě, jakož i četba puritánských knih, které jej odmala tak vykrmily slovy víry a pravého učení, není se čemu divit, že posléze ten muž napsal tak hluboký a požehnaný komentář. Vliv otce a požehnání, které Hospodin vylévá na rodiny těch, co stojí pro Jeho pravdu, se nemohly neprojevit. A jak ve 13 letech osvědčil sám Matthew Henry, mělo to velký vliv i na jeho obrácení:
„Myslím, že se to stalo před třemi lety, když jsem začal být usvědčován, slyše kázání svého otce na Žalm 51:19. ‚Oběti Boží duch skroušený; srdcem skroušeným a potřebným, Bože, nezhrzíš.‘ Myslím, že právě toto mě obměkčilo a že od té doby jsem začal hledat Krista.
7. prosince 1673 jsem ráno v den Páně slyšel kázání o znacích toho, že v srdci vskutku zapůsobila Boží milost. Zkusil jsem sám sebe v jejich světle a řekl jsem svému otci, jaké důkazy toho mám; líbily se mu a řekl, že pokud jsou pravdivé (a já jsem přesvědčen, že byly), pak v mém srdci opravdu zapůsobila Boží milost. Přesto jsem se po dva nebo tři dny stále velmi bál pekla, dokud mě Pán nepotěšil. Zabývaje se vážným sebezkoumáním – jakou naději mám, že až zemřu a opustím tento zemský stánek, přijdu do nebe – a nalezl jsem několik známek toho, že jsem dítě Boží. Jeho služebníci říkají:
1. Pravé obrácení je tam, kde byla uplatněna smlouva mezi Pánem Bohem a duší. A shledal jsem, že mezi Pánem Bohem a mou duši se toto stalo, a to v pravdě a podle Boží spravedlnosti. Neučinil-li jsem to nikdy předtím, činím tak nyní; protože beru Pána Boha v Kristu za svého. Dávám mu sebe sama, abych s Ním byl ve svazku věčné smlouvy, která nebude nikdy nezapomenuta. Ale stalo se toto v pravdě? Nakolik znám své srdce, činím tak v pravdě a upřímnosti. Udělal jsem to 7. prosince, 5. září a 13. října a ještě mnohdy jindy. Dělám to každý den.
2. Pravé obrácení je tam, kde je pravé pokání z hříchu a zármutek, stud a žal nad tím, co se stalo, se všemi jeho součástmi, jako vyznání a patřičné vnímání hříchu, sebezkoumání, sebeodsouzení, atd. I to jsem v sobě shledal, byť ne v takové míře, abych si mohl sám za sebe troufnout se před Něj postavit, a Boží služebníci mě ujistili, že když jsem činil pokání z hříchu a uvěřil v Krista, mám věřit, že je mi odpuštěno. Nuže, to jsem učinil a vskutku věřím, že je mi odpuštěno pro to, co Kristus učinil. Toto je založeno na několika textech Písma: Přísloví 28:13, Izaiáš 55:7, Matouš 5:4, Skutky 2:37-38, 3:19, 1. Jan 1:9. A je mnoho dalších veršů Písma, v nichž Pán Bůh výslovně volá lidi k obrácení a činění pokání. Byl však tento zármutek opravdový? Nakolik znám své vlastní srdce, vskutku byl. „Ale často hřeším,“ naříkám a truchlím před Pánem a usiluji skrze Boží milost, abych už tak nečinil.
3. Pravé obrácení je tam, kde je pravá láska k Pánu Bohu. Milovat Pána Boha svého ze vší duše své a ze vší síly své je nad všecky zápaly a oběti. Nuže, nakolik znám své vlastní srdce, miluji Pána Boha v upřímnosti. Ale je ta láska opravdu upřímná? Nakolik mohu soudit, ano, neboť; (1.) miluji Boží lid; všecken lid Hospodinův bude lidem mým. (2.) Miluji Boží Slovo. Cením si jej nade vše. Shledal jsem, že mé srdce je takto nakloněné. Žádám jej jako pokrmu své duše. Mám v něm velikou líbost, a to jak při jeho čtení, tak při poslouchání; a moje duše osvědčuje, že se mu podřizuji, byť ne dokonale. Soudím, že miluji Boží Slovo pro jeho ryzost. Miluji kazatele a služebníky Slova. Často jej čtu. Raduji se, že mi to Pán velmi žehná. Toto vše bylo předloženo coby znaky pravé lásky k Slovu v kázání, které jsem nedávno slyšel z Žalmu 119:140: ‚Zprubovanáť jest řeč tvá dokonale, tou příčinou ji miluje služebník tvůj‘.“
Na třináctiletého chlapce jsou to slova neobyčejně duchovně vyzrálá. Kéž by aspoň dnešní dospělí rozuměli Božím věcem takto a měli stejné smýšlení, jakým Matthew Henry z Boží milosti oplýval již tehdy. Jistě Philip Henry jako otec vedl svou rodinu velmi dobře, když jeho výchova přinesla takové ovoce! Každý rodič, který touží po Božím působení v životě svých dětí, by měl tedy velmi zkoumat, jakým způsobem puritáni vedli rodinu. Klasickým puritánským dílem na toto téma je Of Domestical Duties (O domácích povinnostech) od Williama Gouge, který patřil k dřívější generaci puritánů, než Philip Henry. Vzhledem k veliké popularitě jeho spisu je docela pravděpodobné, že pan Henry jeho knihu znal a četl. V každém případě nepochybujeme, že co se týče výchovy dětí, ti dva muži by byli zajedno.
Seznam přijatých milosrdenství
Duchovní mysl už Matthew Henrymu zůstala. Vše ve svém životě posuzoval skrze smysl, který dává jedině Duch Svatý. Jednou, když byl okraden o měšec nějakým zlodějem, zapsal si do deníku 4 důvody, proč za to být vděčný. „Musím být vděčný, za prvé, protože mě neokradl nikdy předtím, za druhé, protože ač vzal můj měšec, nevzal můj život; za třetí, protože ač vzal vše, co jsem měl, nebylo to moc, a za čtvrté, že jsem to byl já, kdy byl okraden, a ne já, kdo kradl.“
Vidíme, že ten muž se vskutku naučil Pánu vděčný vždy a ze všechno (Ef. 5:20, 1. Tes. 5:18). Všechno v našem životě je bezpochyby z milosti – ale zdaleka ne všechno takto vnímáme, jak bychom měli. I v tom je nám Matthew Henry jak poučením, tak napomenutím. Krásný seznam milostí, jež mu Hospodin udělil, si udělal na své 20. narozeniny – a nejpozoruhodnější na něm je to, že neobsahuje vlastně nic pozoruhodného. Všechny věci, za něž byl velmi vděčný, jsou po lidsku úplně obyčejné a běžné, zejména pro člověka dnes. Blahoslavený ten, v jehož srdci přebývá taková vděčnost za každou milost, jenž Hospodin udílí.
„Obdržené milosti:
1. Že jsem obdařen rozumnou, nesmrtelnou duší schopnou sloužit Pánu Bohu na zemi a těšit se v Něm na věčnosti, a že jsem nebyl učiněn jako zvířata, která hynou.
2. Že maje sílu a schopnosti, nepřekazilo mi jejich užívání žádné šílenství, bláznovství apod. ale mohl jsem šťastně setrvávat v jejich původní intenzitě a živosti (a šťastně v tom i více pokročit).
3. Že mám všechny své smysly; že jsem se ani nenarodil, ani nebyl nějakou nehodou učiněn slepý, hluchý, nebo němý, ať už plně nebo částečně.
4. Že mám celé tělo se všemi jeho údy; že nejsem chromý ani zkroucený, ať už skrze vrozené nebo prozřetelností dopuštěné nedostatky, vady nebo vymknutí jakékoli části nebo údu.
5. Že jsem byl stvořen a řemeslně učiněn dokonale moudrou rukou již v lůně, a zde udržován, živen a zachován toutéž laskavou rukou až do stanoveného času.
6. Že ve stanoveném čase jsem byl přiveden na svět, živé dítě živé matky; a že ač okolnosti byly nepříznivé, Ten, jenž může působit za všech okolností, tak skutečně i činil.
7. Že jsem byl od té doby vždy utěšeně zaopatřen chlebem k jídlu a oděvem k oblékání, ne jen podle nezbytnosti, ale i k ozdobě a radosti; a to bez mé námahy nebo starostí.
8. Že jsem byl povšechně velmi zdravý (což je nejsladší ze všech časných milosrdenství) a že když okolo zuřily infekční nemoci, dosud jsem od nich byl zachován.
9. Že když mě navštívila nemoc, bylo to jen omezeně, a zdraví mi bylo posléze navráceno, když drahý bratr a stejně drahý druh byl ve stejnou dobu tou nemocí vzat.
10. Že jsem byl zachován a ochráněn od mnoha nebezpečenství, jímž jsem byl vystaven v noci i ve dne, doma i venku a zejména na cestách.
11. Že jsem měl pohodlné bydlení, co se týče domu, noclehu, topiva apod., a že jsem neměl nedostatek, jako mají tisíce lidí.
12. Že jsem se narodil do dobrého postavení na tomto světě, takže, zalíbí-li se Pánu Bohu, aby to pokračovalo, budu pravděpodobně více moci udílet nežli muset brát.
13. Že jsem měl a stále mám nadobyčejné utěšení ve svých vztazích; že mi bylo požehnáno takovými rodiči, jako má málokdo, a též sestrami, v nichž mám důvod se radovat.
14. Že se mi dostalo širokého vzdělání, že mi byly dány schopnosti a že jsem byl veden ve znalosti jazyka, umění a věd; a že pro Boží požehnání svých studií jsem v nich udělal jistý pokrok.
15. Že jsem se narodil v místě a čase rozlitého světla evangelia; že jsem měl Písma a prostředky pro jejich porozumění skrze denní výklady a mnohé dobré knihy; a že jsem měl srdce, abych se oddal a těšil v jejich studiu.
16. Že mi Pán doposud dal ponížit se tak, abych získal podíl na lásce a modlitbách Božího lidu.
17. Že jsem byl v dětství přiveden do řad viditelné církve ve svém křtu.
18. Že jsem měl vzdělání v pravé víře, jejíž principy do mě byly vštípeny takřka s mým mlékem, a že jsem byl od dětství učen ve známosti Boží.
19. Že mi bylo dáno vyučit se modlit tak, abych v modlitbě dovedl vyjádřit Pánu Bohu svou mysl, a to nejen svými vlastními slovy, ale i skrze slova ostatních.
20. Že Pán Bůh naklonil mé srdce, abych se oddal a vydal Jemu, Jeho službě a službě Jeho církvi v díle kazatelské služby, zalíbí-li se Mu si mne někdy použít.
21. Že jsem měl tolik sladkých a vzácných příležitostí a prostředků milosti, dní Páně, kázání a svátostí, a že jsem se těšil nejen v obřadech samých, pouhé skořápce, ale ve společenství s Pánem Bohem, v jádru samotném.
22. Že mám dobrou naději, že jsem, byvše skrze milost od věčnosti Pánem Bohem vyvolen, byl v plnosti času povolán a že ve mne začalo to dobré dílo, které věřím Pán Bůh dokoná.
23. Že jsem aspoň do jisté míry uzřel velikost Boží, líbeznost Kristovu, zlo hříchu, hodnotu své duše, marnost světa a realitu a závažnost věcí neviditelných.
24. Že byv na pochybách, byl jsem veden; byv v nebezpečí byl jsem strážen; byv v pokušení bylo mi spomoženo, byv provinilý bylo mi odpuštěno; modle se byl jsem slyšen a vyslyšen, byv trápen, byl jsem posvěcen; to vše skrze Boží milosti.
25. Že nejsem bez naděje, že všechna tato milosrdenství jsou jen závdavkem něčeho více, a příslibem něčeho lepšího v království slávy; a že budu odpočívat v lůně Abrahamově na věky věků.
26. Nakonec budiž vzdán dík Pánu Bohu za Pána Ježíše Krista, zřídlo a základ všech mě udělených milostí. Amen. Haleluja.“
Přidej