Google

Nuž Bohu děkujme (Nun danket alle Gott)

Datum:24 března, 2020
Komentáře
Přidej

S ohledem na současnou situaci s šířením nemoci COVID-19 připomínáme starší článek, v této době velmi aktuální.

—————————————————————————

Mnoho vzácných Žalmů, které po tisíciletí potěšovaly Boží lid, vzniklo v době velikých soužení žalmisty – obvykle Davida. V některých případech i nadpisy poukazují na konkrétní událost, při níž Žalm vznikl a na co se odkazuje. „Žalm Davidův, když utíkal před Absolonem synem svým“ (Ž. 3:1). „Přednímu z kantorů, vyučující žalm Davidův. Když přišel Doeg Idumejský, a zvěstoval Saulovi, a pověděl mu, že David všel do domu Achimelechova“ (Ž. 52:1-2). „Přednímu z kantorů na neginot, vyučující žalm Davidův, když přišli Zifejští, a řekli Saulovi: Nevíš-liž, že se David pokrývá u nás?“ (Ž. 54:1-2) „Přednímu kantoru, jako: Nevyhlazuj, zlatý žalm Davidův, když utekl před Saulem do jeskyně“ (Ž. 57:1). „Přednímu z kantorů, jako: Nevyhlazujž, Davidův žalm zlatý, když poslal Saul, aby střehouc domu, zabili ho“ (Ž. 59:1). David prožíval veliké těžkosti, ve kterých s pláčem zasíval drahé sémě, aby po něm jiní mohli s plesáním žít plody Božího utěšení.

Ačkoliv s dokonalými, neomylnými a Duchem Svatým plně inspirovanými Žalmy nelze srovnávat žádné pouhé lidské dílo, podobně to někdy platí i o „obyčejných“, neinspirovaných písní, složených od těch, jenž nás předešli. Již dříve jsme si poukazovali na pohnuté historie krásných duchovních písní Šťasten jsem a Ó, jak vzácné štěstí pro mne. S ohledem na její původ můžeme vedle nich směle postavit i píseň lutheránského duchovního Martina Rinkarta (1586-1649) Nuž Bohu děkujme.

Život Martina Rinkarta ve světle doby

Martin Rinkart se narodil do rodiny chudého bednáře v saském městečku Eilenburg, ležícího asi 20 kilometrů severovýchodně od Lipska. V mládí vychodil latinskou školu a v roce 1601 se stal sbormistrem a stipendistou na škole Sv. Tomáše v Lipsku. Díky tomu mohl nastoupit na studia teologie na lipské univerzitě. O pozici duchovního ve svém rodném městě se ucházel už v roce 1610, ale byl odmítnut. Pastorem se stal až za 3 roky, a to v Erdebornu a Lütjendorfu; mezitím působil jako učitel v Eislebenu, rodišti Martina Luthera. Na kazatelské místo v rodném městě se dostal až v roce 1617, po dokončení magisterského titulu v teologii. Tam působil až do konce života.

Rinkart měl z této ve svém rodišti nabyté pozice jistě radost, protože z celého jeho životního svědectví vyplývá, že měl hlubokou touhu sloužit a prospívat svým nejbližším sousedům a krajanům. Brzy však přišel velký žal, neboť v Evropě vypukla 30letá válka, která měla hrozný dopad na všechny její obyvatele. Odhaduje se, že v Německu v jejím důsledku poklesla celková populace až o třetinu, mužská populace i o polovinu. Jak armády, často složené z žoldáků, postupovaly z místa na místo a jedna následovala druhou, přicházely s nimi vedle krveprolití i hlad a epidemie. Ani Eilenburg nezůstal nezasažen.

Přesto v této hrozné době navzdory všeobecné zkáze dobrý Martin Rinkart neztrácel naději v Boží milosrdenství a dobrotu. Už před válkou se projevoval jako nadaný básník a Hospodinem danou hřivnu nezakopal ani v jejím průběhu, ale snažil se ji užít ke slávě Boží a k prospěchu Jeho lidu. Jelikož Eilenburg obepínaly hradby, uchylovali se do něj lidé z celého okolí, aby se zachránili před procházejícími vojsky. Rinkart mnohé z nich u sebe ubytovával a staral se o ně, i když jídla býval často nedostatek. A v této době, v roce 1636 napsal a vydal svou nejznámější píseň Nuž Bohu děkujme, vyzývající k chválení Pána Boha z jeho dobroty, ochrany a milosrdenství.

Brzy poté přišla těžká zkouška, která měla ještě více prověřit, zda jeho víra, ve které píseň napsal, nezávisela na okolnostech nebo zda byla náchylná ke zviklání v důsledku toho, co se děje okolo. Jak to v té době bývalo, kde se nahromadilo v omezeném prostoru mnoho lidí, tam často vypukl mor – a to se v roce 1637 stalo i v Eilenburgu. Církevní superintendant z města uprchl a další dva duchovní nemoci podlehli; Rinkart tedy zůstal jediným pastorem, který mohl sloužit potřebným a vykonávat pohřby. Těch bylo v jednu dobu až 50 denně; takto během epidemie pohřbil téměř 4.500 lidí, včetně své ženy. Nakonec už musely být oběti moru pohřbívány hromadně – jejich celkový počet přesáhl 8.000. Lutheránský pastor se navíc staral o mnohé hladové, protože mor a nedostatek jídla spolu šly ruku v ruce. Podle záznamů se někdy i desítky nešťastníků praly v ulicích o zemřelou kočku nebo vránu. Aby jim pomohl, Rinkart se i zadlužil a zastavil svůj majetek.

Přesto však ten dobrý muž neztratil pevnou víru ve svého Pána, ani když přicházela rána za ranou. V roce 1639 k městu přitáhlo švédské vojsko, které požadovalo výkupné 30.000 tolarů (v českých zemích si 1 tolar mohl nádeník vydělat asi za týden; v Německu to bylo pravděpodobně obdobné). Rinkart vyšel k vojevůdci, aby jej uprosil ke snížení této částky; když Švéd odmítl, pastor se navrátil ke svým ovečkám a řekl jim: „Pojďte, mé děti, když nenalézáme slyšení a milosrdenství u lidí, hledejme své útočiště v Pánu Bohu.“ Žádná hořkost, jak to vše mohl Pán Bůh dopustit, ale plná důvěra v Jeho otcovskou péči za každých okolností, to byl Rinkartův postoj. Vskutku tak osvědčil, že slova jeho písně neměl jen na svém jazyku, ale i v srdci. Pán Bůh se k tomu také přiznal: generál se nakonec nechal obměkčit a snížil svůj požadavek na 2.000 tolarů.

Přes všechnu svou službu obyvatelům Eilenbergu se dobrému pastorovi nedostávalo ode všech vděku; zejména městští představitelé na něj ustavičně tlačili ohledně dluhů plynoucích z jeho snahy pomoci chudým. I když to nezviklalo jeho pevnou důvěru ve svého Boha, přeci jen to na něj působilo, a snad i v důsledku toho, jak jej tyto tlaky vyčerpávaly, zemřel pouhý rok po uzavření Vestfálského míru.

Píseň a její poučení

Oč hlouběji na nás musí ve světle životního příběhu Martina Rinkarta působit píseň Nuž Bohu děkujme! Co asi prožíval, když zpíval ta slova? Kdo z nás, dnešních křesťanů západního světa, obklopených dostatkem a svobodou, to může vypravit?

1. Nuž Bohu děkujme ústy i srdci svými,
kterýž každodenně nám i všem dobře činí,
který od života matek našich s námi
byl, i ještě podnes, drží stráž nad námi.

2. Prosme Pána toho, ať nám vždy své milosti
udílí pokoje i v svědomí radosti;
ať nás ve své svaté pravdě sám zdržuje
a pokut všech časných i věčných zbavuje.

3. Sláva, čest buď Bohu Otci i jeho Synu,
Duchu svatému též, v bytí, moci rovnému,
Trojici přesvaté, jak byla vzdávána
od věků navěky, buď i nyní dána.

Můžeme zde rozjímat nad mnohým, zdůrazněme však několik základních lekcí, které si máme z příkladu tohoto vzácného muže víry vzít:

1. Martin Rinkart dobře věděl, že Pán Bůh člověku nic nedluží. „Nebo kdo prvé dal jemu, a budeť mu odplaceno?“ (Řím. 11:35). Lidé často reptají, jak může Pán Bůh dopustit to či ono; to však plyne z jejich samospravedlnosti a ignorance svého hříchu. Jediné, co si člověk skutečně zaslouží, je věčné utrpení v pekle. Všechno ostatní je nezasloužená milost, a proto není nespravedlivé, když Hospodin na člověka dopustí i veliké trápení. A i když jsme nezhřešili, neznamená to, že zasloužíme „lepší zacházení“. „Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná? Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své?“ (Jb. 22:2-3) „Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?“ (Jb. 35:7). A proto máme říkat spolu s Davidem: „Rciž, duše má, Hospodinu: Ty jsi Pán můj, dobrota má nic tobě neprospěje“ (Ž. 16:2).

2. S tím je spojené hluboké vědomí toho, kolik Hospodinu dlužíme za to, co pro nás již učinil. I kdyby nám od této chvíle Pán Bůh neprokázal ani jedno dobrodiní, neměli bychom sebemenší důvod si Jemu stěžovat, protože už jen za to co pro nás učinil dosud, jsme Mu zavázáni nehynoucí chválou až do konce svých životů i na věčnost. Naprosto každý z nás si dnes může postavit svůj veliký Ebenezer, ze kterého musí stále Pánu děkovat, ať už se v budoucnu stane cokoliv. To platí zvlášť s ohledem na to, co pro nás udělal Pán Ježíš Kristus, který vydal sám sebe pro naše hříchy. A to přesně vyjadřoval svou písní – ale i celým svým životem – Martin Rinkart.

3. Boží Slovo na mnoha místech vyzývá ke chválení Hospodina a děkování Jemu ze všeho a za vše okolností. „Díky činíce vždycky ze všeho ve jménu Pána našeho Jezukrista Bohu a Otci“ (Ef. 5:20). „Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás“ (2. Tes. 5:18). Máme mít srdce Jobovo, který po hrozné ztrátě a ve velikém soužení vyznal: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo“ (Jb. 1:21). „Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati?“ (Jb. 2:10) Tak i ve vězení „Pavel a Sílas modléce se, zpívali písničky o Bohu, tak že je slyšeli vězňové“ (Sk. 16:25). Musíme vyznat, že málokdo z nás, jestli vůbec někdo, se naučil tuto v Písmu často opakovanou lekci tak dobře, jako Martin Rinkart. Kéž bychom měli vždy takové srdce naplněné vděčností bez ohledu na to, co se děje okolo nás.

4. Píseň se zaměřuje na to nejpodstatnější – ne na věci časné a pomíjivé, ale věčné. Milost, odpuštění hříchů, smíření a pokoj svědomí v Duchu Svatém, to jsou prosby, které druhá sloka předkládá na prvním místě, a ne jen úlevu od časných soužení. Martin Rinkart dobře věděl, že to druhé by mu neprospělo, kdyby se mu nedostávalo prvního. Ve všem hleděl k věčnosti – a to tím více, čím více hořkosti a trápení zažil zde na zemi. Kéž je to tak s námi vždy, že těžkosti a trápení nepozdvihují naše mysle k reptání vůči Pánu Bohu, že je dopustil, ale k toužebnějšímu očekávání věčnému odpočinku od nich v nebeském domově, který nám Otec připravil.

Závěr

Prorok Abakuk v písni na závěr své knihy vyznal: „Byť pak fík nekvetl, a nebylo úrody na vinicích; byť i ovoce olivy pochybilo, a rolí nepřinesla užitky; a od ovčince odřezován byl brav, a nebylo žádného skotu v chlévích: já však v Hospodinu veseliti se budu, plésati budu v Bohu spasení svého.“ (Abk. 3:17-18). I kdyby všechno, nač se zde na zemi člověk spoléhá a čeho očekává, selhalo, nic z toho jej nemohlo odvrátit od chválení Hospodina, Boha smlouvy, v níž záleželo celé jeho spasení. O tom se snadno zpívá, ale mít takový postoj v srdci je něco zcela jiného. Martin Rinkart však dokázal, že Pán Bůh v jeho srdci vykonal stejné dílo, jako v srdci Abakukově. Kéž je nám Hospodin milostiv, aby to s naším srdcem bylo také takové, neboť musíme vyznat, že v tom máme oproti dobrému lutheránskému kazateli veliké nedostatky. Amen i amen.

Žádné komentáře Přidej

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: