Google

Ó, jak vzácné štěstí pro mne (What a Friend We Have In Jesus)

Datum:Listopad 20, 2016
Komentáře
Přidej

Píseň Ó, jak vzácné štěstí pro mne dozajista patří mezi známé křesťanské chvalozpěvy. A jak to s námi lidmi často bývá, co je dobře známé, zevšední, a píseň, jenž zevšední, ne vždy vnímáme, jak bychom měli. Ne vždy dostatečně rozjímáme nad jejím obsahem, ne vždy zpíváme tak srdečně a vděčně, jak bychom měli; ne vždy proto při zpěvu vnímáme, jak je vzácné mít Pána Ježíše za přítele, který je vždy ochoten slyšet naše modlitby. Takový postoj při bohoslužbě a zpívání Hospodinu, Bohu našeho spasení, je vždy smutný, a jestliže jsme k němu sklouzli, měli bychom se zastavit na své cestě, navrátit se a činit opět první skutky. Nicméně v případě konkrétně této písně je to možná k naší větší duchovní škodě než u jiných, protože příběh, který se váže k jejímu vzniku, je velmi vzácný a musí v tom nejlepším slova smyslu chytit za srdce každého upřímného křesťana.

Její autor, Joseph Medlicott Scriven (1819–1886), se narodil v Banbridge v dnešním Severním Irsku jako druhé dítě Johna Scrivena, kapitána Královské námořní pěchoty. Když mu bylo asi 7 let, jeho rodina se na nějakou dobu přestěhovala do Anglie, ale po dalších 8 letech se vrátili zpět do Irska, do Dublinu. Zde coby nadaný student začal navštěvovat Trinity College. Nějakou dobu na přání otce zkusil též studium na vojenské škole, ale zdraví mu nedovolilo v rodinné tradici pokračovat. Titul na Trinity College získal v roce 1842 a začal působit jako učitel. Našel si snoubenku a vše nasvědčovalo, že povede slušný a spokojený život.

Boží cesty s člověkem však nejsou vždy takové, jak bychom očekávali a jak bychom si přáli. Nebylo tomu tak ani u Josepha Scrivena. Den před svatbou si se svou snoubenkou vyjeli na koních, a když mladá dáma přejížděla most přes řeku Bann, kůň ji shodil do vody, kde se utopila. To Josepha Scrivena hluboce zasáhlo. Ovšem místo toho, co by v reptavé nevěře vůči Hospodinu zahořkl, ještě více se k Němu přimknul, a to i díky Plymoutshkým bratřím, s nimiž se v té době sblížil (na tuto skupinu u nás navazují Křesťanské sbory – neplést s charismatickou Církví Křesťanská společenství!).

Po tomto otřesu chtěl Scriven začít znovu někde jinde, a proto v roce 1845 odjel do Kanady, kde posléze strávil většinu života. Než se tam však usadil na trvalo, po pár měsících se kvůli nemoci vrátil do Irska, a když se uzdravil, vydal se na poznávací cestu po Blízkém východě. Když se z ní vrátil zpět do Anglie, do Plymouthu, znovu se zamiloval, tentokrát do mladé slečny Falconerové; ta si nicméně nakonec vzala jednoho Scrivenova přítele.

V roce 1847 se vrátil do Kanady, do ontarijského Clintonu, kde působili i Plymouthští bratři. Joseph Scriven na jejich bohoslužbách občas kázal. V roce 1850 začal působit jako domácí učitel v rodině Pengelleyových, u nichž žil následujících několik let. V té době v Anglii onemocněla jeho matka. Joseph neměl dost finančních prostředků, aby se za ní mohl vydat, a tak jí psal dopisy. Aby ji povzbudil ve víře, složil pro ni báseň o tom, jak je vzácné a krásné spoléhat se na pomoc a soucit Pána Ježíše Krista. Ta báseň se později stala duchovní písní Ó, jak vzácné štěstí pro mne. Joseph Scriven jistě dobře věděl, co skládá; sám se mohl osobně přesvědčit, jakou oporou a pomocí je milý a laskavý Spasitel v době krize. Sám ostatně řekl, že on a Pán ji napsali společně. Ta píseň je – podobně jako mnoho Žalmů – produktem bolesti a trápení, ale zároveň projevem veliké víry. Jak požehnaný člověk, který může i v té nejtěžší chvíli s důvěrou volat k tomu nejlepšímu Příteli!

Tím však životní rány těžce zkoušeného muže neskončily. Paní Pengelleyová, jejíž děti učil, měla mladou neteř, Elizu Catherine Rocheovou. Do této dívky se Joseph Scriven zamiloval a v roce 1859 opět plánoval svatbu. Všichni v širší rodině Pengelleyových, včetně neteře, byli původně členy anglikánské církve, ale Joseph Scriven je svým příkladem ovlivnil, že se začali přiklánět k Plymouthským bratřím. Jelikož Plymouthští bratři nekřtí děti, ale jen dospělé na vyznání víry, nechala se Eliza, jenž se plně vydala Pánu, před svatbou pokřtít ponořením v místním jezeru. Chytila však zápal plic a po čtyřech měsících zemřela, dva týdny před svatbou. Joseph Scriven se tak mohl v těžké zkoušce znovu přesvědčit o pravdivosti slov básně, kterou složil pro svou maminku. Už se pak nikdy ani nezasnoubil a po celý život zůstal svobodný.

Scriven už před touto tragédií často pobýval v městečku Port Hope, ležícího asi 100 km na východ od Toronta, a po smrti Elizy se tam uchýlil v podstatě na trvalo. Stal se v něm známým a váženým mužem, a to pro svou neutuchající činnost na Božím díle a pro druhé. Často ho bylo vidět, jak jde s pilou a sekerou řezat a štípat dříví pro ty, co si ho nemohli obstarat sami. Vždy to dělal zadarmo a jen pro potřebné. Nikdy se nenechal najmout za peníze, i když žil velmi skromně, až chudě. Také kázával na ulicích a v místním sboru. Zemřel v roce 1886, kdy se za ne zcela vyjasněných okolností utopil. Byl pohřben vedle hrobu své snoubenky Elizy.

Co se týče své nejznámější písně, Scriven nikdy netoužil po popularitě a nesnažil se jí šířit dál. Pán ale nechtěl, aby upadla v zapomnění. Když byl jednou nemocen, navštívil ho jeden přítel a všiml si, jak vedle jeho postele leží papír s touto tehdy ještě pouhou básní. Byl jí velice osloven a nechal ji vytisknout. Posléze na ní narazil americký křesťanský právník Charles Converse, který k ní složil melodii, kterou zpíváme dodnes. Přesto trvalo ještě několik let, než tuto vzácnou píseň objevili známý evangelista D. L. Moody a jeho spolupracovník, hudebník Ira D. Sankey, kteří ji poté rozšířili do celého anglicky mluvícího světa, od kterého jej pak přejaly i mnohé další národy, včetně našeho.

Co vše se tak skrývá za jednou starou písní, která možná mnohým křesťanům již zevšedněla! Jaká hloubka se za ní skrývá! Jaká zkušenost s Pánem! Joseph Scriven vskutku neměl lehký život. Byl zasažen mnohými ranami a snášel mnohý žel. Ale věděl jednu věc. Vždy mohl se všemi zármutky přijít v modlitbě za Pánem Ježíšem. To, co napsal, nebyla prázdná slova, o kterých by teoreticky věděl, že jsou pravda, ale sám nezakusil jejich moc. Ne; byla vskutku pravdivým a mocným vyznáním jeho srdce, jeho nitra. Kdykoliv tedy budeme zpívat tuto krásnou píseň, pamatujme na jejího autora a okolnosti, za kterých vznikla – a už ji nebudeme nikdy zpívat jako dřív.

Český překlad (Josef Baštecký):

1. Ó, jak vzácné štěstí pro mne,
Ježíš můj že přítel jest!
Co mne v srdci hněte, v domě,
v modlitbě smím k Němu nést.
Marně jitřil jsem svou ránu,
marně snášel mnohý žel,
proto jen, že nést vše k Pánu
v modlitbě jsem zapomněl.

2. Cokoli tě rmoutí, tíží,
jho ať tvých či cizích běd,
směle pospěš s každou tíží
na modlitbě k Pánu hned.
Kde se najde v světě širém
přítel rovný Ježíši?
Šťasten, kdo si strastí vírem
s prosbou k Němu pospíší.

3. „Pojďte ke mně, obtížení!“
praví Pán všem lkajícím;
proto spěšte bez prodlení
na modlitbě mluvit s Ním.
Mluvte s Ním, jenž vaše schrána,
jako přítel k příteli;
mluvte s ním a mnohá rána
v modlitbách se zacelí.

Anglický originál:

1. What a Friend we have in Jesus,
all our sins and griefs to bear!
What a privilege to carry
everything to God in prayer!
O what peace we often forfeit,
O what needless pain we bear,
All because we do not carry
everything to God in prayer.

2. Have we trials and temptations?
Is there trouble anywhere?
We should never be discouraged;
take it to the Lord in prayer.
Can we find a friend so faithful
who will all our sorrows share?
Jesus knows our every weakness;
take it to the Lord in prayer.

3. Are we weak and heavy laden,
cumbered with a load of care?
Precious Savior, still our refuge,
take it to the Lord in prayer.
Do your friends despise, forsake you?
Take it to the Lord in prayer!
In His arms He’ll take and shield you;
you will find a solace there.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: