Bezpochyby žádné narození nebylo jako narození Pána Ježíše Krista. Ano, v Písmu čteme o některých, jejichž zrození zvěstoval anděl nebo o něm prorokovali proroci, ale u nikoho jej nepředpověděl Pán Bůh sám, jenž o Něm hovořil již v zahradě Eden po pádu jako o semeni ženy, a žádné narození neoslavovaly zástupy andělů zpívající na nebi. Žádné jiné dítě nebylo počato tak podivuhodným způsobem, z panny působením Ducha Svatého. A žádnému po právu nenáležela tak podivuhodná jména, Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje, a konečně Emmanuel, Bůh s námi, a Jehova Tsidkenu, Hospodin spravedlnost naše. Narození Krista je spolu s Jeho ukřižováním a vzkříšením až do Jeho druhého příchodu největší div, jaký se dosud na zemi udál.

Z tohoto zázraku a naplnění Božích zaslíbení se Boží lid má jistě radovat a pamatovat naň. Znamená to však, že je na místě slavit Vánoce? Totiž – mají hrát Vánoce nějakou roli v životě víry jednotlivce a v životě církve a místních sborů? Má duchovní význam jejich slavení? Je na místě, aby sbory měly na vánoční svátky zvláštní shromáždění?

To jsou otázky, které si dnes klade jen málo křesťanů. Zvyk slavit Vánoce už v nich příliš zakořenil, a jejich ochota zastavit se a znovu celou věc biblicky zvážit není velká. Spíše se dá očekávat, že se budou lidé v církvi snažit přijít s nějakým ospravedlněním, proč tak činit, nebo aspoň, proč to nevadí. Duch, který mezi vyznávajícími, znovuzrozenými křesťany převládal v dřívějších dobách, vnitřně je pudící a vedoucí, aby svou praxi formovali na základě Božího Slova a vše měli Písmem opodstatněno, vyprchává. „A proč ne?“ nebo „Proč to vadí?“ jsou otázky, které mnozí dnešní křesťané pokládají častěji, než „A co o tom říká Bible?“

Jelikož Boží Slovo o narození Pána Ježíše hovoří, jistě se jím máme zabývat a mít jej na paměti. Znamená to však, že si měl Boží lid určit jistý čas v roce a připomínat si Spasitelova narození prakticky jen v něm? Pro to není v Písmu opodstatnění; ostatně ani nevíme, v jakém období se Kristus narodil. Dávat důraz na vánoční období tak není výrazem víry, neboť pravá víra vždy stojí na Slově, vždy volá: „K zákonu a svědectví!“ Je to spíš věc pověry, která stojí na lidských smyšlenkách.

Slova Knížete kazatelů

Jaký je tedy správný postoj? Mají se křesťané snažit se si Vánoce nějak ospravedlnit, nebo je zcela zavrhnout? Moudrý postoj podle našeho soudu zaujal k této otázce Charles Spurgeon v úvodu svého kázání nazvaném Joy Born At Betlehem (Radost narozená v Betlémě) z 24. prosince roku 1871:

„Nebereme žádný pověrčivý ohled na časy a roční období. Rozhodně nevěříme v současný církevní řád s názvem Vánoce: za prvé, protože vůbec nevěříme ve mši, ale naopak si ji ošklivíme, ať už je pronášená či zpívaná v latině nebo v angličtině; a zadruhé proto, že nenacházíme jakékoliv biblické opodstatnění zachovávání nějakého dne coby Spasitelových narozenin; tudíž je jejich držení pověrou, neboť nepochází z Boží autority. Pověra jednoznačně určila datum Spasitelova narození, ačkoli vůbec nelze určit, kdy k němu došlo. Fabricius překládá katalog 136 různých učených názorů na tuto věc; a různí teologové přišli s pádnými argumenty obhajujícími nějaké datum v každém měsíci v roce. Žádná část církve neslavila narození našeho Pána až do poloviny třetího století; a nedlouho poté, co tomu západní církev dala příklad, ji následovala i církev východní.

Jelikož ten den není znám, pověra ho pevně ustanovila; a na druhou stranu, jelikož den smrti našeho Spasitele může být vypočten s velkou jistotou, pověra posouvá datum jeho dodržování rok co rok. Kde je v bláznovství pověrčivosti nějaká logika? Pravděpodobně je tomu tak, že tyto svátky byly ustanoveny tak, aby byly v souladu s pohanskými slavnostmi. Odvážíme se tvrdit, že je-li nějaký den v roce, o kterém si můžeme být jisti, že se v něm Spasitel nenarodil, je to pětadvacátého prosince. Nicméně jelikož je tímto směrem nyní veden proud lidských myšlenek, a v tom samotném proudu nevidím nic zlého, spustím lodičku našeho kázání na ten tok a využiji této skutečnosti, kterou ani neobhajuji ani neodsuzuji, ve snaze vést vaše myšlenky stejným směrem. Jelikož je dovolené a ba, chvalitebné, rozjímat nad vtělením Páně kterýkoliv den v roce, nemůže být v silách pověr jiných lidí učinit takové rozjímání nevhodné pro dnešek. Nedbajíce na den, vzdejme nicméně Pánu Bohu díky za ten dar Jeho milovaného Syna.“

Pro vysvětlení první Spurgeonovy věty je třeba dodat, že v angličtině se Vánoce řeknou Christmas, což je termín vzniklý spojením slov Christ a mass, tedy Kristus a mše. Proto Charles Spurgeon píše, že nevěří v řád zvaný Vánoce (Christmas), protože nevěří ve mši (mass). Ještě dodejme, že Fabricius, kterého zmiňuje, je patrně německý luteránský kazatel a astronom David Fabricius, který žil v letech 1564-1617.

Patřičný důraz

Vidíme, že Spurgeon biblicky nedával na vánoční čas, nebo snad dokonce na období adventu, pražádný důraz. To bylo zcela v souladu s jeho puritánskou linií, které se ve své službě držel. Čas Vánoc nemá – nebo aspoň nemá mít – pro křesťany a církev žádný zvláštní duchovní význam, o nic víc než jiné římskokatolické svátky jako třeba hromnice nebo dušičky, a období tzv. adventu nemá být o nic relevantnější než například postní doba před Velikonocemi. Očekávat druhý příchod Pána Ježíše máme celý rok, a ne jen 4 týdny před jeho koncem. Proto není potřeba mít zvláštní adventní nebo vánoční shromáždění, a opustíme-li tuto původně římskokatolickou praxi, která navíc patrně vychází z ještě starších pohanských tradic, nic se nestane.

Je však smutné, že praxe zvláštních vánočních shromáždění v dnešní církvi již tak zakořenila, že pouhý návrh na její opuštění by mnozí vnímali málem jako bezbožnost nebo výraz světskosti. Je to smutné zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, jak moderní církev takřka všeobecně zavrhla den Páně. To, co vychází z Písma, křesťané ignorují a dokonce se staví proti těm, kteří by na to dbali, ale zakládají si na něčem, o čem Bible nepíše vůbec, a dokonce by jim mnohdy přišlo nepřirozené a fanatické tuto praxi odmítat. Všechno je dnes naruby. Pověra stojící na lidských smyšlenkách se zakořenila v jejich srdcích více než víra stojící na Slovu.

Když už by však kdo chtěl tento zvyk zachovávat a narození Pána Ježíše ve vánoční době připomínat, měl by dbát, ať je to ze solidnějších motivů, než z pověrečnosti. I v tom dal Charles Spurgeon dobrý příklad. Sama o sobě proň ta doba neměla větší duchovní význam a dopad než třeba půlka září. Nicméně vnímal, že nepoučení lidé mají přeci jen tendenci se v ní více zaobírat Pánem Ježíšem a Jeho příchodem na svět. (I když smutně v českém kontextu je to spojeno s ještě častějším braním jména Kristova nadarmo, než v jiných dobách, na což bychom neměli též zapomínat a i z toho důvodu bychom měli přistupovat k těmto svátkům přinejmenším obezřetně.)

Když už tedy sbory pořádají zvláštní vánoční bohoslužbu, mělo by se tak dít s velkou opatrností, aby se všichni členové ve svých srdcích vyvarovávali pověrečného přístupu, jako by toto období mělo zvláštní duchovní význam, a aby převládal především misijní duch. Pokud v tomto čase mají i nevěřící lidé mysle poněkud více nasměrovány na události, které byly naplněním Božího zaslíbení o Mesiáši, a pokud budou kvůli tomu ochotnější přijít ke slyšení kázání Božího Slova, můžeme to využí, i když ne proto, abychom jim vysvětlili pravý smysl Vánoc, ale abychom jim vysvětlili pravý smysl narození Pána Ježíše. Přitom bychom ale rovněž měli být otevření a poukázat, že tento čas žádný zvláštní zvláštní duchovní význam nemá.

Závěr

Boží lid se má nechat vést nikoliv lidskými výmysly, které vedou k pověrčivosti, ale Slovem, bez kterého nemůže být víra pravou vírou. Musíme si dávat pozor a ostříhat se, abychom lidským ustanovením nedávali jiný význam, než jaký mají mít, jako pouhé lidské výtvory. I v při tom nejsmířlivějším přístupu můžeme říci jen to, že jejich zachovávání nikomu nepřinese zvláštní prospěch, a nezachovávání nikomu neuškodí. Nicméně pokud se tento čas dá využít jako evangelizační příležitost, můžeme ji po vzoru Charlese Spurgeona využít – i když si přitom musíme dávat pozor, abychom lidi v jejich ignoranci nepovzbuzovali, vysvětlovat jim, že zvláštní duchovní význam tento čas nemá, a že zajít na vánoční bohoslužbu jim z hlediska věčnosti nijak neprospěje, nebudou-li ve víře v Krista činit pokání. A pozor si musíme dávat na sebe, abychom vždy věděli, proč děláme, co děláme, a nesklouzli k pověrečným přístupům, které staví na ustanoveních lidských a ne na pravdě Boží.