Google

Pomazání od Svatého

Datum:17 prosince, 2016
Komentáře
Přidej

Jednou z charakteristik moderního člověka je, že nerad slyší, když mu někdo říká, co má dělat a čemu věřit. „Mě nebude nikdo poučovat“, je postoj mnohých lidí. Že tomu tak je s lidmi světskými, nevěřícími, neobrácenými, není nijak překvapivé, neboť, jak osvědčuje Žalmista, „otočeni jsou pýchou jako halží“ (Žalm 73:6). Tak tomu bylo s každým, i s námi, křesťany, než jsme se Boží mocí a z Jeho milosti mohli obrátit ke světlu Slunce spravedlnosti. Nicméně i po svém obrácení s pýchou musíme stále zápasit a mrtvit ji, stejně jako ostatní tělesné sklony; nikdo nejsme vůči pýše automaticky imunní. Boží Slovo nicméně varuje, že v posledních dnech se pýcha ještě více rozmůže: „V posledních dnech nastanou časové nebezpeční, nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní…“ (2. Tim. 3:1-2). Vidíme to i z toho, že mezi dnešními křesťany ještě více než v jiných dobách rozbujela neochota nechat se učit druhými, včetně Pánem povolaných služebníků, kazatelů.

Zejména mladí lidé mají tendenci si myslet, že vše ví nejlépe sami, bez ohledu na to, jak nevyučeni v Písmu kolikrát jsou. Sami si posoudí, co je dobré a co zlé, jako v dobách soudců. Jeden, resp. Dva verše jim v jejich očích dobře slouží k ospravedlnění tohoto postoje. Vždyť sám apoštol Jan říká, že „vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko. (…) Pomazání to, kteréž jste vzali od něho, v vás zůstává, aniž potřebujete, aby kdo učil vás, ale jakž pomazání to učí vás o všech věcech, a pravéť jest a neoklamavatelné, a jakž naučilo vás, tak v něm zůstávejte“ (1. Jan 2:20.27).

Neznamená to snad velmi jasně, že obrácení křesťané nepotřebují, aby je někdo vyučoval z kazatelny, varoval je a pomáhal jim směřovat jejich život na úzké cestě do nebeského království? Na první pohled snad ano, ale Boží Slovo musíme vykládat v kontextu a jím samotným. Nesmíme zapomenout, že Pán Bůh dal „některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné evangelisty, jiné pastýře a učitele“ (Ef. 4:11). Pokud by křesťané nepotřebovali v žádném smyslu být učeni, nebyl by důvod pro ustanovení úřadu pastýře a učitele. Nebyl by důvod, proč by biskup měl být způsobný k učení (viz 1. Tim 3:2). Už jen z toho je nepochybné, že výroky apoštola Jana nelze brát v absolutním smyslu, ale musíme je nějak kvalifikovat. Křesťané nepotřebují, aby je kdo učil, ano, ale zjevně jen v určitém smyslu či v určitém kontextu. Takže co tedy chtěl apoštol Jan pod inspirací Ducha Svatého v těchto verších sdělit?

Kontext

Abychom správně porozuměli, jakou myšlenku chtěl apoštol Jan přesně vyjádřit, musíme vnímat, že ji nenapsal jen tak na náhodném místě v textu. I když je u Janových epištol pro jejich specifický charakter někdy těžké vysledovat, jak a proč na sebe navazují jednotlivé výroky, neznamená to, že by byly jen souhrnem či dokonce změtí náhodně poskládaných veršů. Mají svůj význam v celém kontextu. Ve 20. verši je to ostatně vidět velmi zřetelně: „Vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko.“ Je zde kontrast vůči tomu, o čem psal Jan předtím. A co psal? „Dítky, poslední hodina jest, a jakož jste slýchali, že antikrist přijíti má, i nyníť antikristové mnozí povstali. Odkudž známe, že poslední hodina jest. Z násť vyšli, ale nebyli z nás. Nebo byť byli z nás, byliť by zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, že nejsou všickni z nás“ (v. 18-19).

Takže jsou zde antikristové, ti, kteří se staví proti Pánu Ježíši, popírajíce Jeho učení. Sice původně formálně přináleželi k viditelné církvi, ale nepatřili do té skutečné, té duchovní, a proto nezůstali s pravými věřícími. Ale vy, dítky, praví věřící, na rozdíl od nich, máte pomazání od Svatého, a znáte všechno. A co všechno? Čtěme dál. „Nepsal jsem vám, proto že byste neznali pravdy, ale že ji znáte, a že všeliká lež není z pravdy.“ Znáte všechno, znáte pravdu. Pravda je opak lži. A o jaké lži, která je opakem pravdy, jíž praví křesťané dobře znají, apoštol Jan hovořil? „A kdo jest lhář? Není-li ten, kdož zapírá, že by Ježíš nebyl Kristus? Tenť jest antikrist, kdož zapírá Otce i Syna. Každý kdož zapírá Syna, nemáť ani Otce.“ Antikrist zapírá Krista – ale praví věřící o Něm, o Božím Synu, který je jedno s Otcem, pravdu znají.

Slova o tom, že pravé děti Boží znají pravdu, a nepotřebují, aby je kdo učil, tedy apoštol uvádí v kontextu výstrahy před falešnými učiteli či falešnými křesťany, kteří propagují a šíří bludy: „Tyto věci psal jsem vám o těch, kteříž vás svodí.“ Na ně si mají Boží dítky dávat pozor a neodchylovat se od té pravdy, na základě které uvěřily, ale pevně na ní stát: „A protož zůstaniž v vás to, což jste slýchali od počátku.“ „Jakž pomazání to učí vás o všech věcech, a pravéť jest a naoklamavatelné, a jakž naučilo vás, tak v něm zůstávejte.

Význam pomazání

Pomazáním od Svatého se rozumí pomazání od Pána Ježíše. On je ten Svatý Boží (viz Mk. 1:24. Jan 6:69). Kristus, Mesiáš, znamená Pomazaný, a proto je náležité, že je to On, kdo nám udílí pomazání. Je to samozřejmě pomazání Duchem Svatým, Duchem synovství, „v němžto voláme Abba, [totiž] Otče“ (Řím. 8:15). Toto pomazání nás posvěcuje a zasvěcuje; zapečeťuje věřící v Kristu: „V němžto i uvěřivše, znamenáni jste Duchem zaslíbení Svatým“ (Ef. 1:13) Jak píše apoštol Pavel, Duchem „znamenáni jste ke dni vykoupení“ (Ef. 4:30). Jan vyjadřuje totéž – byl vám dán Duch Svatý, a to znamená, že náležíte Tomu, kdo vám jej dal. Pomazání v sobě obsahuje zasvěcení, oddání, a vyjadřuje, že jste Kristovi; kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho, a kdo Ducha Kristova má, je Jeho. Vy jste Jeho, neboť máte Jeho pomazání Ducha.

Toto pomazání Duchem dále dává porozumění nebo smysl, kterým můžeme postihnout duchovní věci, plnou pravdu. Bez něho nejenže bychom neznali všecko, neznali bychom vůbec nic. Tuto pravdu opět potvrzuje a šířeji opisuje apoštol Pavel: „Duch zpytuje všecky věci, i hlubokosti Božské. Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Takť i Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží. My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám. O nichž i mluvíme ne těmi slovy, jimž lidská moudrost učí, ale kterýmž vyučuje Duch Svatý, duchovním to, což duchovního jest, přivlastňujíce. Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti. Duchovní pak rozsuzuje všecko, sám pak od žádného nebývá souzen. Nebo kdo pozná mysl toho Pána, kterýž jej vyučovati bude? My pak mysl Kristovu máme“ (1. Kor. 2:10-16).

Jak už jsme uvedli, to, že křesťané znají všechno a nepotřebují, aby je kdo učil, nelze velmi zjevně brát v absolutním smyslu. Kdyby ano, nebylo by potřeba úřadu pastýře a učitele. Ale je to i osobní zkušenost každého z nás. Všichni jsme byli svého času duchovní nemluvňata, nechápající slova spravedlnosti; a museli jsme zvykem získat smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého. A vždy je ještě mnoho věcí, které neznáme, kterým nerozumíme, ať už jsme pokročili jakkoliv daleko. Ale to podstatné Boží děti znají, totiž Otce, a evangelium, které nás v Kristu uvádí do obecenství s Ním. To je to, co zde píše Jan.

Jistě, nejsme schopni postihnout celou širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, ale to pomazání od Pána Ježíše nás přeci jen učí a dává schopnost, smysl k poznání – nejen co se týče intelektu, ale hlavně osobní zkušenosti – všeho, co souvisí a vede k obecenství s Otcem. Proto ostatně Pán Ježíš přišel: „Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali Toho Pravého, a jsmeť v tom Pravém, [i] v Synu jeho Ježíši Kristu“ (1. Jan 5:20). A to skutečně Trojjediný Bůh učinil, což popisuje apoštol Pavel, cituje proroka Jeremiáše: „Protož tatoť jest smlouva, v kterouž vejdu s domem Izraelským po těch dnech, praví Pán: Dám zákony své v mysl jejich, a na srdcích jejich napíši je, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A nebudouť učiti jeden každý bližního svého, a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznej Pána, protože mne všickni znáti budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich“ (Žd. 8:10-11).

To je třetí aspekt pomazání, které nás učí všemu. Toto „vše“ se týká vztahu, obecenství s Pánem Bohem. To je hlavní téma Janovy epištoly, jak sám píše: „Což jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste i vy s námi obecenství měli, a obecenství naše aby bylo s Otcem i s Synem jeho Jezukristem“ (1. Jan 1:4). Jan chtěl, aby Boží děti věřili v Pána Ježíše a věděli, že jsou Božími dětmi, a také tedy předkládal mnoho rozlišovacích znaků, podle nichž rozpoznat, zda jsme z Boha či z ďábla. Proto je nutné vykládat slova o známosti všeho zejména v tomto kontextu, pamatujíce na hlavní záměr epištoly. Jan nechtěl vést čtenáře, aby poznali všechno o všem, co křesťan teoreticky vůbec může poznat, ale vše o tom hlavním, co (nebo spíše Koho) musí znát, aby se mohli v pravdě nazývat křesťany, Božími dětmi. Aby je utvrdil ve známosti Toho Pravého, a aby byli v tom Pravém.

To je něco, co v lidech nevypůsobí jiní lidé. Žádný kazatel, žádný evangelista, žádný učitel nemůže v člověku probudit a dát mu tuto pravou známost Boha Otce v Pánu Ježíši Kristu. Mohou ukázat cestu, mohou nasměrovat, mohou vyzývat, mohou na místě Kristově prosit, smiřte se s Bohem, ale pravou spásnou známost Boží, která musí proniknout k srdci, dát nemohou. Tu může dát jen Duch Svatý. Bez pomazání od Svatého ji žádný, byť sebechytřejší a teologicky sebevzdělanější člověk nezíská. A to je důvod, proč není pro křesťany třeba naslouchat antikristům, popírajícím Syna i Otce, kteří je chtějí od této pravé, osobní, duchovní známosti Hospodina a cesty spásy svést. Nemohou nabídnout něco, co by Boží děti již neměly, nemohou jim dát nějaké hlubší, vyšší, lepší poznání, než to, které jim do srdce dal Duch Svatý. V tom smyslu skutečně nepotřebují učit. O této základní, životodárné pravdě, vedoucí k obecenství s Pánem Bohem, praví věřící poznali vše podstatné, když se znovuzrodili.

Dodejme však, že to však nijak nevylučuje potřebu vyučování zbožnými, věrnými služebníky Božími podle Božího ustanovení vydaného skrze apoštoly, kterým jsou křesťané s pomazáním Ducha Svatého vedeni, utvrzováni a napomínáni v cestách poslušnosti a svatosti, aby více a více poznávali, jaká je skutečná širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost té pravdy, kterou Duch zapečetil v jejich srdcích.

Aplikace

Vzhledem ke kontextu pasáže i celého Písma je zřejmé, že předmětné verše z 1. Janovy – konkrétně 20. a 27. – neopravňují a neospravedlňují postoj, že křesťan v žádném smyslu nepotřebuje vyučování, že nepotřebuje sedět pod službou učitelů, a že na vše přijde sám, když má přeci Ducha Svatého. Přesto, jelikož se jedná o Boží Slovo, vdechnuté Duchem, mají své místo a svou náležitou aplikaci. Co si z nich tedy vzít, abychom nesklouzli k excesům, abychom si jimi neospravedlnili něco, co apoštol Jan vůbec nezamýšlel?

Za prvé, jelikož z těchto veršů vyplývá, že veškeré poznání, veškerý duchovní smysl pro rozpoznání pravdy a pro osobní známost nebeského Otce, které máme, je výsledkem pomazání Svatého, totiž přítomností a působení Ducha Svatého, mají nás vést nás k pokoře. Poznali jsme něco? Porozuměli jsme tajemstvím evangelia? Známe pravdu Boží o vykoupení, které připravil Bůh Otec, realizoval Bůh Syn a v našich životech aplikoval Duch Svatý? Máme díky tomu obecenství s Otcem i s Synem Jeho Jezukristem? Tak buďme Hospodinu vděční, a pokorně uznejme a vnímejme, že to není z nás. Je to výsledkem milostivého a nezaslouženého pomazání od Svatého.

Za druhé, jestli chceme zůstávat v té pravdě, v tom, co jsme slýchali od počátku, jak apoštol Jan sám vyzývá – a jak by měli všichni praví věřící toužit, neboť jedině tak zůstanou v pravém a úzkém obecenství s Pánem Ježíšem i s nebeským Otcem – musíme chodit Duchem. Je to pomazání, které nám dalo poznání, které nás naučilo, ale nemiňme, že to pomazání nás stále učí (viz v. 27). Duch Svatý věřícím stále dává ten duchovní smysl, stále vede a drží naši mysl otevřenou, abychom rozuměli pravdám Božím. Ano, ve světě i v církvi je mnoho antikristů, kteří svádějí mnohé. Ale to není hlavní problém, i když je to zlé. Když se chceme dobrat toho, proč se tolik křesťanů nechalo a nechá svádět, musíme dospět k závěru, že problém byl v jejich naplnění a naplňování se Duchem, v jejich kráčení s Pánem. Zarmucovali Ducha, ten je proto nemohl vyučovat a držet ve své pravdě – a výsledek byl, že se nechali svést.

Duchovní poznání není otázka pouhého intelektu. Není to tak, že jednou získané poznání nelze ztratit. David prosil Hospodina, aby od něj Ducha svatého svého neodjímal. Když jej totiž odejme, když od nás Duch odstoupí, jako odstoupil od Samsona, nic nás neuchrání od slepoty. Bláznovství, které v nás přirozeně přebývá, nás nutně zavede na zcestí a zaplete naši mysl tak, že se v duchovních věcech zcela ztratíme. Ďábel je mnohem chytřejší než my, a pokud mu budeme muset čelit sami, bez asistence a podpory Ducha moudrosti, nebude s námi mít mnoho práce, ať už jsme měli v minulosti jakkoliv dobré poznání. Aktivně působící pomazání Svatého, držící nás pevně v Kristu a Jeho pravdě, je jediná kotva, která nás toho může uchránit.

A za třetí nás tento oddíl povzbuzuje k správné reakci na aktivitu antikristovských svůdců, kteří tak či onak, otevřeně či skrytě, popírají učení Kristovo a tak zapírají i Otce. Vzhledem k těm totiž platí podle kontextu slova o tom, že křesťané nepotřebují, aby je někdo učil: „Tyto věci psal jsem vám o těch, kteříž vás svodí. Ale pomazání to, kteréž jste vzali od něho, v vás zůstává, aniž potřebujete, aby kdo učil vás.“ Antikristové vás chtějí svést, ale vy nepotřebujete, aby vás učili. Není třeba jim naslouchat. Když přijde někdo, kdo chce obrácené křesťany přesvědčit, že zvěst, na základě které se obrátili, není pravdivá, mohou ho směle ignorovat. Mají pomazání, mají Ducha Svatého, a přijali jej na základě evangelia. Nepotřebují, aby je někdo učil, že je to jinak, protože dobře vědí, jak to ve skutečnosti je. Kdyby nebylo to evangelium pravda, nemohli by na jejím základě Ducha obdržet.

To samozřejmě neznamená, že každý jednotlivý detail ze zvěsti, na základě které jsme se každý jednotlivý křesťan obrátil, musí být pravdivý. Někdo se třeba obrátil v arminiánských kruzích a někdo v kalvinistických. Jeden nebo druhý stál v této věci nutně na mylném porozumění, protože v tomto nemohou mít pravdu oba. My jsme přesvědčeni, že v omylu jsou obrácení z arminiánských kruzích, ale to pro účely tohoto článku není nyní podstatné. Ovšem to podstatné, jádro evangelia, že spásu a záchranu před peklem můžeme obdržet toliko vírou, toliko milostí, toliko v Kristu, zcela bez našich zásluh a skutků, je pravdivé vždy, a každý znovuzrozený se obrátil na základě této pravdy. Proto se nemusí nechat „vyučovat“ těmi, co to popírají, a to ani pod záminkou poctivého zkoumání pravdy.

Když tedy třeba přijde někdo jako E. P. Sanders nebo N. T. Wright s jejich novou perspektivou vůči Pavlovi (New Perspective of Paul), která v zásadě tvrdí, že ospravedlnění vyjadřuje toliko přijetí do obecenství Božího lidu, namísto právního aktu, kterým jsme před Hospodinem učiněni dokonale spravedlivými v Kristu, a že ke spáse člověka pak záleží, co s tím dále učiní, jestli svými skutky naplní Boží požadavek osobní spravedlnosti, máme si vzpomenout na slova apoštola Jana. Je tohle zvěst, na základě které jsme uvěřili, na základě které jsme byli zapečetěni Duchem Svatým, na základě které byl proměněn náš život, na základě které jsme se obrátili od tmy ke světlu? Proč se tedy něčím takovým nechat vyučovat? To není potřeba, v tomto ohledu znají pravé děti Boží vše, a vyučovat opačným směrem nepotřebují. Podobně máme reagovat, když nám lidé jako Rob Bell nebo Harold Camping budou říkat, že není žádné věčné utrpení v pekle, ať už to opodstatní jakkoliv, že všichni budou přijdou nakonec do věčné slávy, nebo že lidé v pekle přestanou existovat. Byla tohle zvěst, na základě které jsme se utekli ke Kristu coby naší jediné záchraně? Nebyla.

Příkladů bychom mohli dát víc, ale není to nutné, hlavní lekce z nich je zřejmá, a shrnuje ji Písmo samo: „Jakž pomazání to učí vás o všech věcech, a pravéť jest a naoklamavatelné, a jakž naučilo vás, tak v něm zůstávejte.“ Zůstávejme v tom, v čem jste stáli od počátku. Neposlouchejme je, je to zbytečné. A stůjme, choďme Duchem ve víře, stálosti a věrnosti před tváří Páně. Kéž nám v tom sám Pán pomáhá skrze své pomazání, které ze své milosti udělil všem, kteří jej opravdově přijali vírou. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: