Jméno Williama Wilberforce si lidé, jsou-li aspoň trochu obeznámeni s historií Anglie, spojují především se zrušením obchodu s otroky, o které se tento muž především zasloužil – a nikoliv neoprávněně, protože se jednalo o čin veliký a nanejvýš záslužný. V každém pojednání o něm musí být vyzdvižen a vypsán zlatými písmeny. Nicméně vedle toho bychom neměli opomíjet, jaký zbožný a oddaný evangelikální křesťan to byl. Jeho životem byl sám Pán Ježíš Kristus, a co činil, činil pro Něj, vycházeje z pevného biblického přesvědčení. Vedle zastavení zla otrokářství mu šlo o duchovní a morální proměnu společnosti, vše podle principů a standardů evangelia. Sám ostatně řekl: „Všemohoucí Bůh přede mne předložil dva veliké úkoly, potlačení obchodu s otroky a nápravu mravů.“ O tom, co obnáší pravé křesťanství a svatost, má tento statečný muž mnoho co říci i dnes.
Život a dílo
William Wilberforce se narodil v roce 1759 do významné rodiny v přístavním městě Hull v Yorkshiru. V mládí studoval na tamním gymnáziu, kde na něj velmi zapůsobil zbožný Rev. Joseph Milner, který byl jejím ředitelem. Ve 12 letech byl poslán na studia do Londýna, kde jej jeho strýc seznámil s Johnem Newtonem. V roce 1776 začal studovat na Cambridgi, kde duchovně poněkud ochladl, neboť se dostal pod vliv přátel, kteří jej přesvědčili, že s vírou se to nemá přehánět. Brzy po dostudování byl zvolen do parlamentu, kde setrval až do 1812, kdy odstoupil ze zdravotních důvodů (se zdravotními problémy zápasil ostatně celý život).
Okolo roku 1785 na něj však Pán Bůh zapůsobil a vytrhl z jeho duchovní letargie. Wilberforce činil pokání se svého marného způsobu života a plně se přimknul k Pánu Ježíši, který od té doby zcela změnil jeho život. Už mu nezáleželo, co si o něm budou myslet druzí, jestli ho budou obviňovat z entusiasmu či nikoliv (tak se v jeho době ve vyšších vrstvách říkalo náboženskému zapálení a bylo to považováno za sentiment nehodný pravého gentlemana). To však neznamenalo, že by se z veřejného života stáhl; naopak, vnímal, že je povinen činit pro prospěch svého národa, co jen může. V tom ho povzbuzoval například kazatel Thomas Scott, jehož kázání Wilberforce pravidelně navštěvoval.
Pod vlivem mužů jako Thomas Clarkson a William Pitt mladší si Wilberfoce za svůj největší veřejný úkol zvolil zastavit obchod s otroky. V tom navázal na do té doby politicky nepříliš úspěšné snahy Granvilla Sharpa – toho Granvilla Sharpa, jehož pravidlo zná patrně každý student novozákonní řečtiny. Trvalo takřka 20 let, než dosáhl svého, a stálo ho to mnoho úsilí a veřejných vystoupení v parlamentu. Mezitím se oženil a narodili se mu 4 synové, z nichž nejznámější byl Samuel Wilberforce, z něhož se stal zbožný biskup v Oxfordu a posléze ve Winchesteru. Obchod s otroky byl nakonec v Anglii zakázán v roce 1807, a samotné otroctví v Britském impériu zrušil parlament v roce 1833, tři dny před Wilberforcovou smrtí – i když v účinnost zákon vstoupil až 1. srpna 1834.
Úsilí o duchovní a morální obrodu
Jak už jsme ovšem uvedli, zrušení otroctví nebylo jedinou snahou tohoto vzácného muže. Šlo mu rovněž o duchovní a mravní pozvednutí svého lidu – tento motiv ostatně hrál velikou roli v jeho abolicionismu, protože krutý obchod s otroky vnímal jako hroznou skvrnu na národním svědomí, již je nutno odčinit. Proto usiloval o to, vést lidi k porozumění toho, co je pravá víra a jak je důležité brát duchovní věci vážně. Dobře znal postoj zástupů lidí, kteří se sice hlásili ke křesťanství, ale to mělo v jejich životě jen vedlejší roli; sám totiž býval taky takový.
V roce 1784, ještě než se skutečně obrátil, se vydal s přáteli na poznávací cestu do Evropy. Mimo jiné jej doprovázal Isaac Milner, mladší bratr Josepha Milnera, který Wilberforce v mládí učil. Jednou spolu v kočáře vedli rozhovor na duchovní téma a Wilberforce se vyjádřil o jednom kazateli, že je dobrý, zbožný člověk, ale že to bere příliš vážně. Milner toho hned využil, protože ho chtěl dovést k vážnému přemýšlení. Podle jakého standardu to posuzuje? Na nějaký se očividně musí aspoň tacitně odkazovat. A standardem ve věcech víry nutně musí být Písmo svaté. Opravdu onen kazatel překračuje biblický standard? Wilberforce se pokoušel hájit, ale cítil, že vlastně nemá jak. Přemýšlel o tom delší dobu a nakonec jej i toto přivedlo k pravému obrácení.
Tato osobní zkušenost ve Wilberforcovi dlouho rezonovala, protože věděl, že se svými bývalými postoji nijak nevybočoval ze zástupu lidí v jeho společenském okruhu. V jeho století si sice Pán Bůh mocně použil Wesleyho a Whitefielda, ale jejich kázání zasáhla spíše nižší vrstvy. Ve vyšších vrstvách se lidé spokojovali s formálním členstvím v církvi a zachováváním způsobu pobožnosti, ale o její moc, změnu života a horlivou oddanost Kristu v plném spoléhání se na Jeho spásné dílo jim již ani za mák nešlo. William Wilberforce toužil po tom je duchovně zburcovat; několik let se zabýval myšlenkou napsat knihu, ve které by ukázal, jak je náboženství většiny lidí v jeho okruhu z pohledu standardů Písma zcela nedostatečné. Vnímal, že bez návratu k víře první církve podle Písma svatého žádná mravní obroda nebude. Pracovat na knize začal v roce 1793 a psal ji 4 roky. První vydání o 500 kusech přišlo 11. dubna 1797 a hned se v několika dnech se vyprodalo. V prvním půlroce se nakonec prodalo přes 7500 kusů.
Pravé křesťanství
Ve své knize s dlouhým názvem – jak bylo tenkrát ve zvyku – A Practical View of the Prevailing Religious System of Professed Christians in the Higher and Middle Classes in this Country Contrasted with Real Christianity (Praktický pohled na převažující náboženský systém vyznávajících křesťanů ve vyšších a středních vrstvách v této zemi porovnaný s pravým křesťanstvím – často se dnes zkracuje na Pravé křesťanství) usiloval William Wilberforce ukázat, jak nominální křesťané zejména v anglikánské církvi nevědí, co je pravé, biblické, evangelikální křesťanství, respektive jak o něm mají zcela nedostatečnou představu.
Kniha se zabývá několika hlavními okruhy. Jednak popisuje, jak lidé málo vnímají důležitost křesťanství, což je vidět zejména v tom, jak malou roli hraje v jejich každodenním životě – mimo toho, že jdou jednou týdně do kostela na kázání. To souvisí s velmi omezeným chápáním rozsahu zkaženosti lidské přirozenosti. Dále se zabývá nedostatečným pohledem na Pána Ježíše, zejména co se týče nezbytnosti Jeho spásného díla na kříži pro přijetí člověka Hospodinem, a rovněž na Ducha Svatého a potřebu Jeho nadpřirozeného působení, což se odvíjí od předchozího bodu. Poté se Wilberforce zaměřil na praktické otázky křesťanského života, zejména nepochopení podstaty a striktnosti svatosti, o kterou má Boží lid usilovat, totiž, že jde nejen o vnějšně slušný život, ale o mrtvení nejhlubších (světských) žádostí a zlých pohnutek, a že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je hledět ve víře k Pánu Ježíši a spoléhat na asistenci Jeho Ducha. Nakonec se zabýval zvláštními nebezpečími pro různé skupiny ve společnosti.
V části týkající se praktického křesťanského života se Wilberforce dotýká i v té době kontroverzní otázky divadelních zábav, totiž nakolik jsou pro Boží lid vhodné a prospěšné a zda by se jim měl vyhýbat. Jelikož byl Wilberforce neobyčejně nadaným řečníkem (toho velmi dobře užil ve své kampani proti obchodu s otroky) a mistrem svého jazyka, jedná se o těžší čtení, nejen v překladu, ale i v originále. Přesto je i pro dnešní křesťany velmi vhodné si najít čas a klid, aby si jeho slova pozorně přečetli a důkladně je zvážili. Wilberforce nabízí vskutku duchovní vhled do problematiky, a ukazuje na skutečně důležité principiální věci. Netřeba dodávat, že to, co píše, je rovněž aplikovatelné na moderní formy zábavy, ať už v televizi či na internetu.
Divadelní zábavy
Jsem si dobře vědom, že se teď chystám vstoupit na velmi citlivou půdu; ale bylo by nepatřičnou poddajností názorům a způsobům tohoto věku se jí zcela vyhnout. Mnoho se debatuje o tom, zda je v pořádku účasnit se divadelních zábav [1]. Postačí podotknout, že ten spor by měl vskutku krátké trvání, byla-li by ta otázka posuzována měřítkem lásky k Nejvyšší Bytosti. Bylo-li by zde něco z té citlivosti na Boží čest a té horlivosti v Jeho službě, které projevujeme vůči svým pozemským přátelům či svým kolegům v politice, což bychom vyhledávali své potěšení na místě, které zhýralci, podnícení vínem nebo naklonění uspokojovat jiné prostopášné choutky, shledávají nevhodnějším pro tento stav a rozpoložení mysli?
Na tom místě, z jehož bezprostřední blízkosti (jen z toho lze vyvodit, nakolik právem je nazývané „školou mravnosti“) slušnost, zdrženlivost a řádnost ustupují, zatímco hýření a obscénnost se staví do popředí a neustále si jej vybírají za své sídlo! Kde je svaté jméno Boží jméno tak často bráno nadarmo! Kde je často se zalíbením nasloucháno postojům a aplaudováno posunkům a gestům, jež by v soukromém okruhu nebyly tolerovány, které však mohou být na divadelní scéně daleko intenzivnější než největší nevázanost stále přípustná ve společenském kruhu, aniž by přestoupily široké hranice divadelní slušnosti! Kde, jsou-li vštěpovány mravní zásady, nejsou takové, jaké by měl křesťan pěstovat ve svém srdci, ale jaké musí denně usilovat vymýtit; ne ty, jenž Písma přikazují, ale které odsuzují coby lživé a falešné, založené na pýše, ctižádosti a přeceňování lidské přízně! Kde by pro křesťana, mohl-li by si vůbec věřit, bylo jistě nezbytné se předem připravit s dvojnásobnou bdělosti a střídmostí mysli, namísto toho, co by si jej zvolil coby místo, kde může povolit ve své obezřetnosti a bez nebezpečí se uvolnit!
Spravedlivost této poslední poznámky a obecná tendence divadelních zábav jsou osvědčeny týmž výborně poučeným mistrem v oblasti poznání lidského života [Adam Smith (1723-1790), skotský myslitel a ekonom, který se zabýval i etikou, viz jeho kniha Teorie mravních citů – pozn. překladatele], na něhož jsme již měli příležitost se odkázat. Ten divadelní zábavy doporučuje coby nejúčinnější prostředek pro zmírnění – mezi jakýmikoliv lidmi – té „preciznosti a strohosti mravnosti“, abychom použili jeho vlastní výraz, které jsou – pod názvem svatost – cílem Písma pěstovat a prosazovat. Aniž je tento názor pouze teoretický. Bylo to experimentálně vyzkoušeno, a to úspěšně, ve městě v kontinentální Evropě [2], kde si přáli podlomit prostou mravnost čistějších časů.
Posuďme tuto otázku na obdobném příkladu.
Jaký úsudek bychom si učinili o vroucnosti oddanosti vůči svému Panovníku u člověka, který v časech odpočinku hledá potěšení v divadelních hrách, které jsou stejně nesouladné s principem oddanosti, jako jsou nesouladné s duchem pravé víry ty hry, o nichž jsme hovořili? Měl-li by k tomuto účelu volit místa a navštěvovat zábavy, k nimž se pro svou zábavu rádi uchylují a v nichž se cítí jako doma Demokraté a Jakobíni [3], stejně jako si je neustále vybírat za místa svého stálého přebývání; kde rozmluvy, píseň a srozumitelný jazyk posunků bývají užívány k vyjádření myšlenek a postojů, ne snad vyloženě zrádných nebo ve striktním smyslu zákonem zakázaných, ale přesto citelně v rozporu s duchem monarchistické vlády; které navíc nejvyšší autority doporučují coby nejlepší zvláštní prostředek k ochlazení vroucnosti a zmírnění přehnané věrnosti! Jaký názor bychom si měli utvořit na hloubku takového přátelství nebo o věrnosti takové lásky, které by ve vztahu k jejich objektům vykazovaly stejné rozpory?
V pravdě, tvrdý přístup, může-li být tento výraz omluven, který uplatňujeme vůči Pánu Bohu, jakož i velmi odlišný způsob, jakým dovolujeme sobě činit, mluvit a cítit tam, kde se to dotýká Jeho, od toho, co požadujeme, nebo dokonce uplatňujeme v záležitostech našich bližních, je sán o sobě nejprůkaznějším důkazem, že princip lásky vůči Pánu Bohu, není-li v nás zcela vyhaslý, je alespoň otupělý do nejnižšího možného stupně.
(…)
Musíme se zde opět uchýlit se k tématu, kterého jsme se nedávno dotkli, totiž divadelních zábav; a doporučujeme jejich obhájcům je zvážit v souvislosti s povinností, kterou jsme se zabývali a popisovali některé z jejích hlavních rysů [jedná se o povinnost lásky a dobrotivosti vůči bližním – pozn. překladatele].
Je nepopiratelnou skutečností, neboť s touto pravdou se můžeme bezpečně odvolat na každý věk a národ, že postavení umělců, a zejména těch ženského pohlaví, je mimořádně nepříznivé k zachování a růstu principu pravé víry a mravnosti a samozřejmě je velmi nebezpečné pro jejich podíl na věčném životě. Nemohli bychom se spravedlivě ptát, nakolik u všech, kteří vyznávají pravdu tohoto postoje, je v souladu s vnímavostí křesťanské lásky, pouze pro zábavu ve chvíli nečinnosti povzbuzovat některé ze svých bližních, aby pokračovali v takovém způsobu života, a účastnit se pokoušení jiných, aby tak žít začali; nakolik, zvažujíce, že tím, že dobrovolně dávají vše, co takto utrácí, pro udržování a prosazování neřesti a tím pádem podporování bídy, nakolik tedy tímto využívají tento díl svého majetku způsobem, jenž by odpovídal záměrům jejich svatého a dobrotivého Zaopatřovatele?
Což není tento postoj zlý, když je jim pro potěšení k dispozici tolik nevinných zábav? Což jednají v souladu se zlatým pravidlem činit druhým tak, jak bychom chtěli, aby oni činili nám? Což se shodují s duchem láskyplného apoštolova prohlášení, že by si po celý život odepřel i ten nejnevinnější požitek, ba, i to, co by se mohlo zdát téměř naprostou nezbytností, raději než by svým přičiněním přivedl svého slabého bratra ve víře k pádu? Nebo na posledním místě, což se řídí těmi vážnými slovy našeho Spasitele samotného: „Musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení; lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské?“
Tato zde předložená věc je možná dalším příkladem toho, že se více staráme o časný než o duchovní zájem našich bližních. O člověku, který by dnes hledal pobavení v soubojích gladiátorů a do krve bojujících boxerů, by se mělo za to, a to oprávněně, že má krutou povahu; ale křesťané se nezdají si být vědomi žádné nedůslednosti při hledání svého pobavení v podívaných, které jsou provozovány za cenu přinejmenším ohrožení, ne-li ztráty věčného života těch, kdo v nich účinkují!
– – – – – – – – – – – – – – –
[1] Je takřka zbytečné podotknout, že to slovo má být chápáno v širším smyslu, zahrnujíc operu apod.
[2] Ženeva – stojí za povšimnutí, že od revoluce v Paříži mimořádně vrostl počet divadel; a že vloni v zimě jich bylo každý večer otevřeno dvacet, a všechny vyprodané. Nemělo by zůstat nepovšimnuto, a je to vážně předloženo ke zvážení těm, jenž považují jeviště za školu mravů, že díla, které byla nejlépe složena, nejlépe zahrána a nejpříznivěji a nejobecněji chválena, byla ta, která byla plná všemožné smyslností. O lidech Paříže se nikdy nikdo nedomníval, že by byli vůči těmto pohnutím náchylnější než většina lidstva, a toto není zvláštní doba, kdy se o Pařížanech má běžně za to, že by byli pod jejich vlivem víc než jindy. Viz Journal d’un Voyageur Neutre. Autor toho díla sám vyjadřuje své překvapení tímto jevem a svou nezpůsobilost jej vysvětlit.
[3] Autor se téměř bojí používat uvedená jména, aby nezavdal dojem, že někomu straní, o čemž nechce v této knize vykazovat stopy; ale zde se pod pojmy Demokraté a Jakobíni míní nikoliv osoby, které tímto přízviskem nálepkuje stranická prudkost, ale osoby, které se k němu skutečně a otevřeně hlásí.
(Poznámky jsou součástí původního textu).
Přidej