Google

Duchovní boj ve světle pozemského válčení, část 2.

Datum:6 června, 2022
Komentáře
Přidej

V předchozím článku jsme se zabývali některými duchovními poučeními, které si můžeme pro náš duchovní boj vzít v pozemského válčení, k němuž ostatně Boží Slovo střet s mocnostmi temnosti přirovnává, nejvýrazněji v oddíle o duchovní zbroji. Téma jsme však ani zdaleka nevyčerpali, a proto se k němu vracíme ještě z jiného, často opomíjeného úhlu pohledu.

Oblast válčení můžeme posuzovat i prizmatem toho, co správný voják nejvíce potřebuje, bez čeho se absolutně neobejde, bez čeho si žádná armáda nemůže dělat naděje na vítězství. Mluvíme nyní obecně, o bojovnících všech dob, nejen ve válce v roce 2022. Zde se, laskaví čtenáři, prosíme krátce zastavte, a než budete pokračovat ve čtení, sami pro sebe se zamyslete, o co by se asi tak mohlo jednat.

Nejpotřebnější věc pro vojáka

I kvůli zmínce o duchovní zbroji mnohým možná první připadla odpověď „dobré vybavení“. O tom se s ohledem na výslovné učení v epištolách dají i dobře psát duchovně zaměřené články. Ale i vojsko s horší výbavou může občas vyhrát. Co se týče moderního vybavení, málokdo v naší době může konkurovat americké armádě, a přesto je nakonec svou vytrvalostí udolali chudí Afghánci, kteří se jim po technické stránce nemohli měřit. I v Bibli můžeme číst, že za doby Saulovy Izrael postrádal proti Filistinským adekvátní výzbroj, přesto jim Pán Bůh dal – dokud Jej Saul v pošetilé nevěře a neposlušnosti nezavrhl – některá vítězství. Jakkoliv tedy jde o podstatnou náležitost, toto konkrétně nemáme na mysli.

Někdo mohl přemýšlet o kvalitách vojáka – statečnost, oddanost, disciplína, poslušnost rozkazům nadřízeného a podobně. I o tom bychom se mohli dlouze rozepsat, protože Písmo tyto věci nepomíjí. „A tak ty snášej protivenství, jako ctný rytíř Ježíše Krista. Žádný, kdož rytěřuje, neplete se v obecné živnosti, aby se svému hejtmanu líbil. A jestliže by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval“ (2. Tim. 2:3-5).

Ale ani to jsme neměli na mysli. Odhadujeme, že jen menší část čtenářů si řeklo, že voják nejvíce potřebuje jíst a pít. Někdy správná odpověď vyžaduje uvědomit si samozřejmé. Hladový a žíznivý voják s tím nejostřejším mečem a nejsilnějším pancířem nejspíše neobstojí proti dobře nakrmenému nepříteli s vybavením horším. Rozdíl ve výživě snadno překlene i rozdíl v osobní statečnosti a disciplinovanosti. Vysílený statečný voják je proti sytému nehrdinovi pořád ve značné nevýhodě. Armáda tedy potřebuje zajistit dostatečné zásobování.

Významná, byť často opomíjená součást vojenství je tak vedle strategie a taktiky i logistika. Strategie je obecnější, zahrnuje cíl, kterého se má bojem dosáhnout, taktika pak označuje operativní postupy, kterými se cíle má dosáhnout; jako když generál na vršku dával pokyny, že levé křídlo má jít na zteč, pravé křídlo ustoupit a podobně. Logistika pak znamená organizaci zásobování, aby se vybavení – dříve především jídlo, protože meče, oštěpy a štíty si vojáci nosili sami, v modernějších dobách i munice a další vojenský materiál – dostalo tam, kam bylo potřeba, tomu, komu bylo potřeba a tehdy, když to bylo potřeba. Když selhala logistika, obvykle selhala i armáda. Logistika je tak mnohem důležitější, než si mnozí uvědomují. Americký pětihvězdičkový generál Omar Bradley, který působil v obou světových válkách i ve válce v Koreji, dokonce říkal, že „amatéři mluví o strategii a profesionálové o logistice.“

Problémy s logistikou kdysi a dnes

Logistika patří mezi disciplíny značně složité, i když problémy, kterým v této oblasti musely armády čelit, se v průběhu historie měnily. Po většinu doby představovala hlavní problém rychlost. Před vynálezem moderních způsobů dopravy se zboží muselo přesunovat především pomocí tažných zvířat, které s nákladem nemohou postupovat nijak svižně, nebo v lepších případech po vodě, ale to bylo obyčejně v nejlepším případě možné jen po část cesty. Povozy rovněž unesou jen omezené množství nákladu – to lze si teoreticky vyřešit zapojením více vozů, ale to způsobuje jiné problémy, větší konvoj zase bude roztaženější, pomalejší, snáze odhalitelný a napadnutelný. Nevýhody velkých konvojů jsme viděli i nyní v přímém přenosu na Ukrajině u toho roztaženého na několik desítek kilometrů, který mnohdy v podstatě jen stál.

Pomalost zvířecích povozů někdy znamenala rovněž omezení z hlediska výživy. Aby se potraviny nezkazily, musí se vybírat ty trvanlivější, což někdy vedlo k tomu, že vojáci neměli dostatek živin. To ostatně nebyl problém jen předmoderních dob. Například modernizovaná japonská armáda na přelomu 19. a 20. století zásobovala své vojáky bílou rýži, která vydrží déle než neloupaná hnědá. Má ovšem o hodně méně potřebných látek, a monotónní strava založená na bílé rýži způsobovala nemoc, kterou nazývali kakke (známou též jako beri-beri), což bylo onemocnění nervového systému způsobené nedostatkem thiaminu, vitaminu B1 – což se zjistilo ovšem později. Třeba v rusko-japonské válce v roce 1905 vedla kakke ke smrti téměř polovičního počtu vojáků oproti těm, kteří padli v boji (tato válka přitom v mnohém předznamenala masakry Velké války o deset let později). Podobný problém se zásobováním mělo námořnictvo, které kosily zase kurděje, způsobené nedostatkem vitaminu C. Mimo jiné i kvůli tomu nedokázalo oslabené britské námořnictvo zajistit plnou blokádu rebelujících kolonií a prohrálo s nově vzniklými Spojenými státy válku za nezávislost.

Tyto problémy se zásobováním se samozřejmě armády snažili řešit průběžným doplňováním zásob z oblastí, kterými táhly, což se smutně často dělo v podobě rabování místních sedláků. Za třicetileté války byly některé krajiny zplundrovány hned několikrát, jak vojska táhla tam a zpět. Pokud ovšem nepřítel používal taktiku spálené země, tato možnost padla a musela se řešit právě pomalým zásobováním ze zázemí. Na to doplatil ve svém tažení do Ruska Napoleon, kterého tím udolal generál Kutuzov. Ten se svými vojsky takticky ustupoval a nepouštěl se s Francouzi do rozhodujících bitev, protože věděl, že proti Bonapartovi v plné síle by neobstál. Když se však francouzská armáda dostala blízko Moskvy, její zásobovací linie byly příliš dlouhé a nakonec se musela ze spáleného ruského velkoměsta stáhnout; při ústupu byla nakonec prakticky celá zničena. Podobně dopadli Němci v rámci operace Barbarossa proti stalinskému režimu. Obklíčené Paulusově armádě nepomohlo ani zásobování ze vzduchu Göringovou Luftwaffe.

Logistika minulosti se musela potýkat rovněž s problémem navigace, totiž aby zásobovací konvoje svou armádu našly – resp. aby ji našly včas. Jistě, pro zvědy v předvoji nebyl takový problém velké těleso vystopovat, ale museli informace o poloze konvoji také předat včas. Jak se říká, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a kvůli nepřátelským manévrům se mohli být vojáci snadno donuceni k ústupu a podobně. Ano, ani v době před GPS se nejednalo o problém neřešitelný, nedá se říci, že by jej vojska obecně nezvládala, ale měl své obtíže a úspěšné a včasné dopravení nemohli brát vojevůdci zcela za samozřejmost.

K dalším důvodům zásobování skrz konvoje patřila a patří jejich zranitelnost. To jsme nakonec viděli u i konvojů ruských, které trápily zejména nálety ukrajinských dronů; ale i dříve, bez této moderní techniky byly vystaveny mnohým nebezpečím. Například v polovině 18. století generál Laudon, známý z lidové písně, zachránil Olomouc od pruského obléhání tím, že v bitvě u Domašova napadl velikou pruskou kolonu (ne o moc kratší, než ta nedávná ruská u Kyjeva) a zničil ji. Prusové si riziko uvědomovali, ale báli se, že kdyby jej rozdělili do menších skupin, zničí ji opěvovaný generálmajor postupně jednu po druhé. I když na obranu vyčlenili značný počet vojáků, pro délku konvoje jim nezbylo, než je příliš rozptýlit, což představovalo značnou taktickou nevýhodu. Laudon je nakonec rozprášil a nezásobená pruská armáda musela od Olomouce odtáhnout.

S rozvojem moderní infrastruktury, zejména železnice, se tato rizika spíše jen transformovala, než že by zmizela. Útoky se začaly zaměřovat zejména na ni, pokud jich samozřejmě protivník mohl dosáhnout; docela výrazný úspěch s nimi zaznamenal například T. E. Lawrence, vůdce arabského povstání proti Osmanské říši za 1. světové války, i když mu to usnadnila omezenost osmanské dopravní sítě na Arabském poloostrově.

S nástupem motorových vozidel a těžké techniky, jako třeba tanků, se opět tyto problémy nevyřešily, jen přesunuly jinam. Za prvé citlivými body infrastruktury zůstaly mosty; a za druhé např. tanky nemohou postupovat vpřed samy, bez podpory z týlu, zejména kvůli ohromné spotřebě paliva. Na plnou nádrž ujede průměrný tak možná 50 km, takže za ním musí jet cisterna, ze které se bude palivo téměř neustále doplňovat. Řešením není ani zvýšit objem nádrže: ta už je velká tak jako tak, a jen by to zvýšilo váhu obrněného vozidla a snížilo schopnost manévrovat. Za mírné zvýšení dojezdu, které by ostatně nic zásadního neřešilo – protože zvýšení dojezdu na např. 70 km či dokonce 100 km by nic moc nezměnilo na potřebě ustavičného následování nákladními auty – to nestojí. Jenže oproti tanku lze nákladní vozidlo zničit přirozeně mnohem snadněji, takže útok na zásobovací konvoje představuje dost účinnou strategii i dnes. To ostatně vidíme opět z bojů na Ukrajině.

Duchovní zásobování

Dobře, závěr je tedy takový, že při vedení války mnohé závisí na dobré logistice, a že logistika je často značně těžká disciplína. Co si z toho však máme vzít pro náš duchovní boj? Ve zkratce – jedno velké povzbuzení a jedno velké varování.

Stejně jako voják v pozemské armádě, i rytíř vojska Božího je jen člověk s omezenými silami, které potřebuje stále obnovovat. Bez řádné duchovní výživy zeslábne a bude k ničemu, i přes ty nejlepší úmysly a předsevzetí. Náš kapitán, Pán Ježíš, to dobře ví, neboť zná naše slepení, že prach jsme. „Duchť zajisté hotov jest, ale tělo nemocno“ (Mt. 26:41). On má péči i dostatek moci, aby nás zaopatřil vším, co k našemu zápasu potřebujeme, abychom měli síly odporovat zlému. To Písmo potvrzuje na mnoha, mnoha místech, které ani nemůžeme všechny vypsat.

Bůh pak můj naplníť všelikou potřebu vaši podlé bohatství svého slavně v Kristu Ježíši“ (Fp. 4:19) – totiž všelikou potřebu fyzickou i duchovní. „On dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí. Ustává a umdlévá mládež, a mládenci těžce klesají, ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají“ (Iz. 40:29-31). „Hospodin silou lid svůj daří, Hospodin požehná lidu svému v pokoji“ (Ž. 29:11). „Ten Bůh silný přepasuje mne udatností, a činí dokonalou cestu mou. Činí nohy mé jako laní, a na vysokostech mých postavuje mne. Učí ruce mé boji, tak že lámi i lučiště ocelivé rukama svýma. (…) Ty jsi zajisté mne přepásal udatností k boji, povstávající proti mně sehnul jsi pode mne“ (Ž. 18:33-35.40). „Kteříž skrze víru vybojovávali království, činili spravedlnost, docházeli zaslíbení, zacpávali ústa lvům, uhašovali moc ohně, utekli ostrosti meče, zmocněni bývali v mdlobách, silní učiněni v boji, vojska zaháněli cizozemců“ (Žd. 11:33-34). Pán zaslíbil posilnit svůj lid, bude-li Jej poslouchat, takže „pět vašich honiti [jich] bude sto, a sto vašich honiti bude deset tisíců, i padnou nepřátelé vaši před vámi od meče“ (Lv. 26:7).

Že Pán může zajistit svůj lid v jakýchkoliv situacích, ať už zdánlivě beznadějnějších, osvědčuje Písmo svaté i na mnoha praktických příkladech z biblické historie – například poslední verš o pěti, co bude honiti sto, se zvláštně naplnil na Samsonovi. A ač jsou někteří jako onen přední muž z knížat nakloněni říkat: „Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo?“ (2. Kr. 7:2), Jeho ruka není zkrácena a naše neschopnost představit si, jak by nás v takové a takové situaci mohl zaopatřit, Jej nijak neomezuje v Jeho nekonečné moci.

O tom se přesvědčil například Jozafat s izraelským Joramem král ve stejném období za proroka Elizea, když jim při tažení proti Moábu scházela voda: „Tedy vytáhl v ten čas král Joram z Samaří, a sečtl všecken Izrael. A když táhl, poslal k Jozafatovi králi Judskému, aby [mu] řekli: Král Moábský zprotivil mi se. Potáhneš-li se mnou proti Moábovi na vojnu? Odpověděl: Potáhnu. Jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jakž koni moji, tak koni tvoji. Zatím řekl: Kterouž pak cestou potáhneme? Odpověděl: Cestou pouště Idumejské. A tak vytáhl král Izraelský a král Judský i král Idumejský. A když objížděli cestou za sedm dní, nedostávalo se vody vojsku a hovadům jejich, kteráž měli s sebou. I řekl král Izraelský: Ach, běda! Nebo povolal Hospodin tří králů těchto, aby je vydal v ruku Moábovu. Ale Jozafat řekl: Není-liž zde proroka Hospodinova, abychom se otázali Hospodina skrze něho? Odpovídaje pak jeden z služebníků krále Izraelského, řekl: Jestiť zde Elizeus syn Safatův, kterýž líval vodu na ruce Eliášovy. (…) I řekl: Takto praví Hospodin: Nadělej v tomto potoku množství dolů. Nebo toto dí Hospodin: Neuzříte větru, aniž uzříte přívalu, však potok tento naplněn bude vodou, tak že píti budete i vy i množství vaše, i hovada vaše. A i to málo jest před oblíčejem Hospodinovým, nebo i Moábské dá v ruku vaši. A zkazíte všeliké město hrazené, i všeliké město výborné, též všecko stromoví dobré zporážíte, a všecky studnice vod zasypete, a všeliké pole dobré kamením přiházíte. I stalo se ráno, když obětována bývá obět suchá, a aj, vody přicházely cestou od [strany] Idumejské, a naplněna jest země vodami“ (2. Kr. 3.7-11.16-20).

Příklad z rozmnožení chlebů

Velmi výraznou ilustrací uvedené pravdy Boží však představuje zejména ona z mála událostí (vyjma ukřižování a vzkříšení), o níž píší všichni evangelisté, totiž nasycení pěti tisíců. I když učedníci neměli k dispozici téměř nic, jen pět chlebů a dvě malé rybičky, a sami neviděli žádnou možnost, jak by to mohlo postačit celému velikému zástupu, Pán požehnal jejich poslušnosti, když na Jeho slovo všechny rozsadili, a nevýznamné zásoby nesčetněnásobně rozmnožil. „I jedli všickni a nasyceni jsou“ (Mk. 6:42). Vskutku Pán naplní všelikou potřebu naší podle bohatství svého!

Jaký význam v kontextu bojování tento zázrak měl, pochopili Židé okamžitě, byť mu rozuměli pouze v jeho tělesné rovině, nikoliv na úrovni duchovní, totiž zápasu proti tělu, hříchu a ďáblu. Oni očekávali Vysvoboditele, ale jen pozemského, totiž takového, který by vyhnal Římany, dal jim politickou svobodu a nezávislost a posadil se na časný trůn Davidův. Proto když viděli, jakou má Pán Ježíš moc rozmnožit potraviny, chtěli Jej učinit ihned Králem. „Ti pak lidé, uzřevše ten div, kterýž učinil Ježíš, pravili: Tento jest jistě prorok, kterýž měl přijíti na svět. Tedy Ježíš věda, že by měli přijíti a chytiti jej, aby ho učinili králem, ušel na horu opět sám jediný“ (J. 6:14-15).

Učinit někoho králem (by) ze strany Židů představovalo nepochybnou vzpouru proti římské moci. Proto na Pána Ježíše také velekněží před Pilátem žalovali, že ze sebe činí krále, čímž chtěli prefekta dotlačit, aby Jej ukřižoval coby strůjce vzpoury; věděli, že to pro ně představuje nejjistější cestu, jak před římským soudem uspět: „Ale Židé volali, řkouce: Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův; každý, kdož se králem činí, protiví se císaři“ (J. 19:12). Ti, kdo chtěli po rozmnožení chlebů prohlásit Ježíše Nazaretského králem, dobře věděli, co míní učinit, a že Římané by to nenechali jen tak.

Ale právě kvůli onomu zázraku dotyční vnímali, že si to mohou – jak se domnívali – klidně dovolit. Ano, až Jej korunují a znovuustaví Davidovo království, Římané sice přijdou a budou obléhat Jeruzalém, ale budou bez šance. Největší riziko pro obléhaná města představoval hlad. Když dojdou zásoby, nedají se nijak doplnit a vůle i schopnost obránců zadržovat vojska před branami bude klesat. To se stalo i po několikaletém obléhání Jeruzaléma ze strany Vespasiána a po něm jeho syna Tita v letech 66-70 n.l., po kterém Římané vzpurné město dobyli a zničili. Kdyby tehdy vedl město Kristus a dennodenně by rozmnožoval dostupné zásoby – jak si Židé v 6. kapitole Jana představovali – římské legie by neměly šanci. Z tohoto hlediska si lepšího krále a vůdce nemohli přát.

Jistě, na zemské úrovni Pán Ježíš jejich představy zklamal, protože On nepřišel naplnit politické ambice světských lidí, ale spasit je z pekla a učinit z nich dědice království nebeského. Nicméně na duchovní úrovni závěry Židů platí stoprocentně a můžeme se na ně směle spolehnout. Ať už bude situace vypadat z lidského hlediska jakkoliv beznadějně, můžeme vědět, že Pán nás včas zaopatří vším, co potřebujeme, abychom mohli řádně bojovat coby Jeho ctní rytíři a neklesali ve svých slabostech. Posilnění, povzbuzení, duchovní výzbroj, vedení – Mistr dá vše podle potřeby. Proto se nemusíme obávat čelit svým duchovním nepřátelům, protože se nestane, že dokud věrně, poslušně a odhodlaně stojíme, že by nás náš Kapitán nezajistil vším, co k boji potřebujeme.

Zaznamenejme ovšem z nasycení pěti i čtyř tisíců, že Pán, ač někdy činí veliké divy, nás vede k tomu, abychom na prvním místě využívali přirozeného zaopatření, je-li k dispozici. Nebude činit zázraky, když my neučiníme, co jsme mohli a měli, a nevyužijeme těch běžných prostředků, které ve své Prozřetelnosti připravil. To vidíme v tom, že nechal své učedníky, aby z proměněných chlebů sesbírali vše, co zbylo, jednou 12 a podruhé 7 košů. Kde postačilo běžné zodpovědné hospodaření, tam jej apoštolové měli užívat, a ne líně očekávat na neustálý přísun zázračného zaopatření.

Závěr

Pro Pána Ježíše coby všemohoucího Boha není jistě nic těžkého, zajistit duchovní potřeby svého lidu různými podivuhodnými způsoby. Leč coby Bůh řádu k tomu obyčejně užívá prostředky, které nám ustanovil, v daném kontextu zejména službu svých povolaných kazatelů: „Pilně se snažuj vydati sebe Bohu milého dělníka, za nějž by se nebylo proč styděti, kterýž by právě slovo pravdy rozděloval“ (2. Tim. 2:15). Rozdělování Slova pravdy je zde třeba rozumět ve stejném smyslu, jako když učedníci rozdělovali, udíleli rozmnožené chleby každému, jak potřeboval – a ne jako činění arbitrárních „řezů“ v Písmu, co se vztahuje na křesťany a co ne, jak vykládají mnozí dispenzacionalisté.

Jestliže tuto „duchovní logistiku“ provádí ve službách našeho Kapitána zejména kazatelé, Satan se na ně bude zaměřovat, aby jí co nejvíce překazil, podobně jako se generál Laudon zaměřil na pruské konvoje k Olomouci. Když zajistí, že se lidu Božímu nedostane náležité duchovní výživy, bude muset čelit mnohem menšímu odporování a snadno zvítězí. Tam, kde pro úklady ďáblovy a odklonění od pravdy Písem došlo k hladu slyšení slov Hospodinových, tam budou všichni umdlévat a nic proti nepříteli svých duší nezmohou (Am. 8:11-13).

Proto stejně, jako musely v minulosti armády dbát na ochranu svých konvojů, musí církev podle výstrah svého Pána dbát na ochranu svých kazatelen, z nichž jsou věřící „zásobování“ chlebem života. Tam, kde se na ně vetřou služebníci anděla světlostí, aby hlásali lži, budou křesťané vynakládat peníze ne za chléb, a práci svou za to, což nenasycuje (Iz. 55:2), a podle toho to s nimi bude vypadat.

Analogie s pozemskou logistikou a zásobováním zde přirozeně platí pouze v obecném smyslu, totiž že jde o důležitou disciplínu a že její narušení má zkázonosné důsledky. Co se týče způsobu narušování, již přesné analogie nenacházíme, i s ohledem na nekonečnou moc Pána Ježíše, který nás může zásobit vším potřebným kdykoliv a kdekoliv. Dokud je církev v úzkém svazku s Ním, dokud chodí po Jeho cestách, může se na toto nebeské zásobování cele spoléhat. Ďábel se ho snaží narušit tím, že je navede na cesty, ve kterých ono úzké spojení se svým Králem ztratí. Jedině v posvěcených stezkách starých, v kráčení podle Bible bez přidávání lidských výmyslů a světských přimíšenin, je plné zaopatření, o němž jsme hovořili. Proto se varujme se o něj pro svou pošetilost ďáblem připravit.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.