Google

O konfesích

Datum:Březen 19, 2015
Komentáře
Přidej

Víra Kristova a základní doktríny biblického učení byly v historii mnohokrát formulovány a shrnuty ve formě konfese, vyznání víry. První známá taková konfese je Apoštolské vyznání víry, dodnes užívané a citované. Po něm následovaly v historii církve další a další vyznání, a to v reakci na konkrétní vývoj, popřípadě bujení všelijakých heterodoxních myšlenek (nebo aspoň toho, co bylo za heterodoxní považováno). Ne každá taková formulace nebo pokus o ni byla přínosem; v historii církve byly vytvořeny mnohé církevní dokumenty, které schvalují nebo sami vyučují přímé nepravdy. Na druhou stranu nemůžeme ignorovat, že byla sepsána i vyznání dobrá a hodnotná. Jaký je tedy užitek konfesí pro církev, a to nejen v historii, ale i dnes?

Dobrý užitek při střízlivém přístupu

Význam dobrého vyznání víry pro církev by křesťané neměli ani přeceňovat, ani podceňovat. Co se týče prvního rizika, při vytváření konfese a následně v jejím užívání je potřeba mít na paměti, že věroučný text, jakkoli dobrý, není na rozdíl od Písem svatých přímo vdechnut Pánem Bohem. Jedná se o výtvor člověka nebo kolektivu lidí, a může tedy obsahovat chyby a omyly. Jako každé jiné dílo i vyznání víry mohou a mají být podrobena zkoumání, podle slov apoštola: „Všeho zkuste, což dobrého jest, toho se držte.“ (1. Tes. 5:21) Jako jediné neomylné pravidlo víry musí být drženo jen Písmo svaté.

Nicméně u klasických historických protestantských vyznáních víry, jako je například Westminsterské vyznání víry (kterému v zásadě odpovídá Londýnská baptistická konfese z roku 1689) nebo helvétská konfese, je třeba vnímat, že byly sestaveny takovými zbožnými písmáky a teology, kterým se málokterý dnešní křesťan vůbec přibližuje; obzvláště pro mladé křesťany je tak moudré nepřeceňovat svou znalost Bible i své osobní porozumění Písmu (obzvláště, když je dnešní doba charakterizovaná velikou ignorancí), a odlišuje-li se jejich názor od některého bodu z těchto konfesí, neměli by tato vyznání, která obstála ve zkoušce času, zbrkle zavrhovat jako nebiblická, ale raději by měli znovu zvážit a důkladně prozkoumat postoj svůj.

Ovšem ani dobrá konfese, která staví na Písmu a odpovídá jeho učení, nezaručuje sama o sobě, že církev, která se k ní hlásí, bude dobrá, čistá a Pánu věrná. To platí zejména o oněch starých, historických vyznáních; někdy se k nim církve hlásí už jen ze zvyklosti, protože se k nim hlásily vždycky, nebo proto, že nějakým způsobem vycházejí z tradice, v níž vyznání vzniklo, ale dnes již vlastně tomu, co se v těchto konfesích píše, nevěří. Presbyteriánské církve se historicky držely vynikajícího Westminsterského vyznání a většina se k němu dodnes hlásí. To je však k ničemu, když mnohé z nich v důsledku liberalismu a modernismu v praxi přejaly názory v příkrém rozporu s ním. Historické (i jakékoliv jiné) vyznání má smysl jen tehdy, když přesně vyjadřuje a odpovídá tomu, čemu věříme, a to není zdaleka pravidlem.

Konfese, jakkoli dobrá, nadto sama o sobě nemůže zabránit úpadku církve; opustíme-li první lásku a živé obecenství s Hospodinem, necháme-li v našem středu bujet hřích a dáme-li ve snaze vyhovět svrablavým uším průchod nezdravým učením, dobré vyznání víry nás nezachrání. Musíme být pevně založení v pravdě a vkořeněni v Pánu Ježíši Kristu, oné Skále věků. Jen tehdy pro nás budou moci mít dobré a biblické konfese svůj užitek.

Konfese, věc nedobrá?

V dnešních protestantských církvích se však patrně více než se slepou oddaností svým konfesím v implicitní víře setkáváme s nedůvěrou vůči vyznáním víry a ba, jejich zavrhováním. My nemáme žádné vyznání víry, protože stojíme jenom na Bibli, zní z mnohých úst. Zní to velmi hezky, a proti touze stát jenom na Písmu samotném nelze nic namítat. Nicméně je zde praktický problém. To, že stojí jenom na Písmu, tvrdí například i russellité, kteří sami sebe nazývají Svědky Jehovovými; často jejich misionáři, když chodí dveře od dveří a zvoní na zvonky, lákají lidi na to, jestli si nechtějí poslechnout něco o Bibli a jestli ji sami čtou. I když tvrzení, že stojíme jen na Bibli, je chvályhodné, samo o sobě nás nijak neodlišuje od těchto sekt. Zcela očividně je potřeba nějaké kvalifikace, nějakého upřesnění, aby bylo jasné, že s takovými lidmi nestojíme v jedné linii. A k tomu slouží konfese. Vyznání víry není přídavkem k Bibli (aspoň ne automaticky), ale transparentním zveřejněním toho, o čem věříme, že Bible učí o tom či onom. A něco takového je potřebné – křesťané jako synové světla mají chodit ve světle, a proto mají zjevně deklarovat, za čím stojí. Písmo je a musí být výhradní a svrchovanou autoritou; tuto autoritu však nesnižuje, když formálně vyjádříme to, o čem jsme pevně a osobně přesvědčeni, že učí.

V církvi se dále setkáváme s početnou skupinou lidí, kteří sice nezavrhují všechna vyznání a priori, ale dávali by největší důraz na základní vyznání, zejména na to Apoštolské. Proti Apoštolskému vyznání jako takovému nelze nic mít. Nicméně i zde je praktický problém. V dnešní době neznamená přihlášení se k Apoštolskému vyznání skoro nic; neukazuje to, kde si ta která církev v pravdě stojí. To není vina Apoštolského vyznání, ale historie se zkrátka vyvíjela tak, že různé skupiny si začaly buď vykládat jednotlivé body různě, nebo si k nim přidaly mnoho dalšího nebiblického. S Apoštolským vyznáním víry nemají v zásadě problém ani mormoni (viz zde); a samozřejmě ani antikristovská církev římská. Takže Apoštolské vyznání sice není špatné, ale vzhledem k následnému historickému vývoji, chceme-li být skutečně transparentní a dát zřetelně a nepochybně najevo, čemu skutečně věříme a kde si stojíme, nám nepostačí.

Riziko a reakce

V tom též spočívá jisté riziko historických konfesí. Každá konfese vznikala jako reakce na soudobé zápasy v církvi. V některých bodech, které v době jejich vzniku nebyly sporné, tak historické konfese mohou být obecnější. Později však, když v nich vyvstaly kontroverze, neboť se objevili lidé, kteří ony doktríny, o kterých dřív nikdo nebo málokdo pochyboval, začali velmi záludným zpochybňovat a v souvislosti s tím dávat starým, historickým vyjádřením nový význam. Je dobré stát na tom, že Písmo bylo inspirováno Pánem Bohem, to jest, vdechnuto ve smyslu 1. Pt. 1:20-21. Jenže co když přijdou lidé, kteří začnou tvrdit, že Písmo bylo inspirováno Pánem Bohem ve smyslu, jako když je básník inspirován někým či něčím k napsání básně? Pak již nestačí opakovat formulaci o inspiraci Písem; je potřeba nějaká další kvalifikace, abychom rozlišili mezi postojem naším a postojem novým.

Proto vznikaly v historii nové a nové konfese, aby nedocházelo k zmatku a aby se pravý Boží lid jasně vymezil proti těm stále se vynořujícím falešným učitelům, kteří podešli, kteří se vetřeli, aby chytře uváděli sekty zatracení. Takové veřejné, zjevné a nepochybné zaujetí postoje je potřeba v každém čase, a v dnešní ekumenické době falešné tolerance a doktrinální mělkosti a neukotvenosti, v níž se oněm falešným učitelům tak daří, je to potřeba ještě více. K tomu by ovšem mnozí nejspíš potřebovali se znovu zahloubat do Písma a vážně a systematicky nad ním přemýšlet, aby zjistili, čemu vlastně věří.

Netvrdíme, že podrobné formální vyznání víry je jedinou cestou, jak vyjádřit svá stanoviska ve věcech evangelia, mravnosti a učení Božího Slova. Pro duchovní zdraví církve a její ochranu před sektami zatracení je však takové vyjádření potřebné – a je to také čestné, aby si o nás každý hned mohl udělat jasný obrázek, co jsme zač – a vyznání víry k tomuto účelu slouží velmi dobře, není-li tedy formulováno velmi všeobecně. (Připomeňme, že hovoříme o zveřejnění vyznání, které reflektuje naše současné postoje, nejen nějakou historickou tradici, k níž se ze zvyku hlásíme, ale o mnohých věcech si už zároveň myslíme svoje.) Pokud někdo zvolí jinou cestu, jak se transparentně prezentovat, není důvod ke kritice – jen když je z toho jasné, kam přesně si ho zařadit.

Svědectví Knížete kazatelů

Na závěr, jako svědectví z minulosti ve prospěch výše uvedených postojů, předkládáme úryvek ze článku Charlese Spurgeona The Baptist Union Censure (Výtka od Jednoty baptistů, celý text v angličtině zde), publikovaného v jeho periodiku The Sword and the Trowel v únoru 1888, tedy v době tzv. Downgrade controversy [něco jako ‘kontroverze úpadku’], která se týkala vzestupu modernismu a liberalismu (nejen) mezi britskými baptisty. Spurgeonův náhled na věc je z úryvku velmi jasný (zbytkem článku, v němž Spurgeon zejména komentuje nedávné události té doby, nepovažujeme za nezbytné čtenáře zatěžovat). Je zajímavé, že mezi českými baptisty se dnes odmítání vyznání nezřídka předkládá jako baptistická distinktiva. Těžko říci, kde se tento názor vzal, nicméně se určitě nejedná o historický baptistický postoj – jen v 17. století vydali baptisté v Anglii dvě významné konfese. A Charles Spurgeon, možná nejvýznamnější baptista všech dob, zavrhování konfesí rovněž zcela odmítá. Čtěme tedy na závěr jeho slova a rozvažujme o nich:

“Přál bych si, aby veškeré křesťanstvo vědělo, že vše, co jsem žádal od Jednoty baptistů, je, aby byla založena na biblických základech, a že jsem jí nikdy nechtěl vnucovat ani kalvinistickou ani žádnou jinou osobní konfesi, ale jen takovou věrouku, která byla po mnoho let akceptovaná Evangelickou Aliancí, která zahrnuje členy téměř všech křesťanských církví.

Na to bylo odpovězeno, že je zde námitka vůči jakémukoli vyznání. To je zásada, o které může člověk oprávněně polemizovat. To, v co věříme, může být jistě být formulováno, může být sepsáno, může být zveřejněno; a co jiného je toto vše, než zveřejnění konfese? Baptisté od počátku vydávali svá vyznání víry. Dokonce i sama současná Baptistická jednota má své vyznání ohledně křtu, i když o ničem jiném. Církve, z nichž je složena, mají takřka všechny aspoň určité vyznání víry, a ti samí lidé, kteří proti nim vznášejí námitky, zastávají úřady, které od nich vyžadují lpění na určitých doktrínách, mlčky předpokládaných, když už ne přímo sepsaných na papíře. Nadace kostelních sborů a seminářů obvykle mívají nějaké doktrinální prohlášení; a jak lidé, kteří zastávají pozice spojené s církvemi a institucemi, jenž vyznání víry mají, mohou proti nim oprávněně vznášet námitky, když se stýkají ve sdruženém postavení, zcela uniká mému chápání. Jistí členové Rady hovoří o tom, že vypověděli unitáře; což tím neuznávají, že již mají nepsané trinitární vyznání? Proč ji tedy nevytisknout? Možná že takzvané “moderní myšlení” má způsoby, jak se přes to dostat, jenž nikdy nevyvstaly v mé prostoduché mysli.

Říci, že “konfese se staví mezi člověka a jeho Boha,” znamená předpokládat, že není pravdivá, neboť pravda, jakkoli přesně formulovaná, věřícího od jeho Pána neodlučuje. Co se mne týče, to, čemu věřím, se nestydím také deklarovat tím nejjasnějším jazykem, a pravdu, za kterou stojím, přijímám, protože věřím, že je totožná s myslí Boží zjevenou v Jeho neomylném Slovu. Jak mě to může oddělit od mého Boha, který tuto pravdu zjevil? Je to jeden ze způsobů mého obecenství s mým Pánem, že přijímám Jeho slova stejně jako Jeho samotného, a že své chápání podřizuji tomu, o čem vidím, že On učí. Ať řekne, co řekne, přijímám to, protože to říká On, a tím Ho uctívám svou nejniternější duší.

Nedokážu mít porozumění pro někoho, kdo říká, že nemá žádné vyznání, jelikož věřím, že sám dokazuje, že se mýlí. Měl by mít vyznání víry. Zrovna tak jisté ale je, že už vyznání má – musí je mít, i když zavrhuje tu představu. Jeho vlastní nevěra je v jistém smyslu vyznáním.

Námitka proti vyznání víry je velmi příhodná cesta, jak zamaskovat námitku vůči kázni a touhu po latitudinarianismu. [Latitudinarianismus je liberální všezahrnující postoj, zejména ve věcech náboženství, vyznačující se přijímáním a tolerováním všech možných teologických i praktických postojů, pozn. překl.] To, co si takoví přejí, je, aby se Jednota stala jakousi Noemovou archou, skýtající přístřeší jak čistým, tak nečistým zvířatům, i z ptactva a ze všeho, což se hýbe na zemi.

Každá Jednota, nechce-li být pouhou fikcí, musí být založena na určitých principech. Jak se můžeme sjednotit, leč na nějakých velikých společných pravdách? A doktrína o křtu ponořením není takovým dostatečným základem. Být baptistou přeci není všechno. Když s někým nesouhlasím v devětadevadesáti bodech, ale budu s ním za jedno co se týče křtu, nemůže to nikdy skýtat takový základ pro jednotu, jakou mohu mít s jiným, se kterým se v devětadevadesáti bodech shoduji a jen náhodou se lišíme na jedné svátosti. Založit jednotu na základě jednoho biblického ustanovení coby jediného charakteristického důvodu své existence bylo již v minulosti velmi příhodně přirovnáno ke stavění pyramidy vzhůru nohama. Celé toto snažení musí dříve nebo později selhat. Nijak se netajím se svým přesvědčením, že křest ponořením je křtem Písma svatého, ale jsou i jiné pravdy, a nemohu s někým zakušovat obecenství pro toto, jestliže je v jiných otázkách nevěrný učení Písma svatého.“

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: