„Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá.“ (Jakub 1:6)

Pán Ježíš od těch, kteří k Němu přicházeli s prosbou za milost, očekával víru. Dobře to ilustruje líčení o dvou slepých, volajících o uzdravení: „A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův. A když všel do domu, přistoupili k němu ti slepí. I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane. Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podlé víry vaší staň se vám“ (Matouš 9:28-30). Kde víra chybí, vyslyšení se nekoná: „I neučinil tu mnoho divů pro nevěru jejich“ (Mt. 13:58).

Když tedy Pánu předkládáme své žádosti, musíme dbát na to, abychom ve svém srdci vždy věřili, že nám to podle vůle své dá. Ohledně toho varuje také apoštol Jakub v našem úvodním verši. To neznamená, že máme k modlitbám přistupovat stejně jako charismatici z tzv. hnutí víry, kteří si vsugerovali, že musí vždycky obdržet jakýkoliv tělesný prospěch, který si zamanou, když přeci tak pevně věří. Pravá, biblická víra je vždy poddaná Božímu Slovu a jako taková tedy nechává sama sebe korigovat biblickými pravdami. A z Písma neplyne, že Boží vůle pro věřícího, dokud zůstává v tomto padlém těle, je vždy zdraví a časný prospěch. Apoštola Pavla Kristus nevyslyšel ani po třech intenzivních prosbách za uzdravení, a jistě by nikdo neřekl, že to jen apoštol málo věřil. Bible sice hovoří o uzdravení skrze Krista, ale co se týče našeho těla, jeho plné účinky přijdou až při našem oslavení spojeném s proměněním, kdy smrtelné tělo obleče nesmrtelnost.

Nicméně tam, kde máme zaslíbení, máme prosit bez pochyb a nejistoty. Co to konkrétně znamená, co to zahrnuje a s jakými nebezpečími a slabostmi se přitom musíme vypořádávat, vzácným způsobem shrnuje ve svém rozsáhlém komentáři k Jakubově epištole puritánský kazatel Thomas Manton (1620-1677).

Mantonův život a služba

Manton se narodil v anglickém Sommersetu. Již v mládí vystudoval teologii na Oxfordu a známý biskup Hall jej ordinoval ještě před jeho 20. narozeninami, protože vnímal jeho mimořádné obdarování. Nejprve sloužil krátce v Devonu, ale brzy začal kázat v Stoke-Newingtonu, tehdy vesničce blízko Londýna, dnes londýnské čtvrti. Tam působil 10 let a na základě sérií kázání sepsal svá dvě nejzásadnější díla, komentář na epištolu Jakubu a Judy. Na konci 40. let 17. století jej několikrát povolali, aby kázal před anglickým parlamentem – tedy ještě před jeho 30. narozeninami. I když tehdy se od mladých mužů očekávala celková vyzrálost mnohem dříve než dnes, i tak to hovoří, o jak mimořádného kazatele muselo jít, když Anglie v té době měla k dispozici velké množství význačných starších kazatelů. O dekádu později sloužil jako jeden z kaplanů v armádě Olivera Cromwella.

Jelikož po Cromwellově smrti nastala v důsledku bezvládí nejistá situace, zapojil se Manton v rámci zajištění stability do vyjednávání ohledně restaurace Stuartovců na anglický trůn a byl členem tzv. Savojské konference, jednání mezi presbyteriány a anglikánskou církví ohledně úprav liturgie. Jednání však selhala a v roce 1662 Karel II. zahájil tzv. Great Ejection, velké vyhnání, totiž zbavení kazatelského úřadu všech, kdo se nechtěli podřídit anglikánskému ritualismu. Týkalo se to několika tisíců puritánských duchovních, Mantona mezi nimi. V návaznosti na to Manton založil non-konformistický sbor (tj. odmítající zmíněnou liturgii) v Covent Garden, kde se mnoho věnoval také psaní. V roce 1670 jej na 6 měsíců věznili za pořádání nedovolených bohoslužebných shromáždění. Když v roce 1677 zemřel, zanechal po sobě manželku a 3 děti.

Pokud jde o charakter jeho služby a spisů, velmi významně o jeho kvalitách mluví fakt, že patřil mezi oblíbené puritánské autory biskupa J. C. Rylea, který se také ve své době zasadil o nové vydání jeho kompletních spisů. Biskup Ryle sám byl mužem s pevným evangelikálním přesvědčením, takže sotva mohl obdivovat někoho, kdo by nestál ve stejné linii. Slyšme jeho vlastní hodnocení kazatele Mantona:

„Za prvé, jako člověk jsem nakloněn klást autora těchto svazků na velmi vysoké místo. Zdá se mi, že to nebyl jen obyčejný „dobrý“ člověk, ale někdo obdařený mimořádným působením milosti a konzistencí křesťanského charakteru. (…) Mantonova hlavní přednost coby spisovatele dle mého soudu spočívá v lehkosti, výstižnosti a jasnosti jeho stylu. Předmět, kterým se zaobírá, vidí vždy zřetelně, vyjadřuje se srozumitelně a málokdy se mu stane, že byste hned jasně nepochopili, co má na mysli. Má blahoslavenou schopnost cokoliv, čeho se dotýká, zjednodušit.

Plodnost jeho mysli se jeví skutečně ohromující. Každá stránka jeho knih obsahuje mnoho myšlenek a dává vám k přemýšlení spoustu podnětů. Snad nikdo jiný než on by nedokázal napsat tak rozsáhlou knihu, jakou napsal o 119. Žalmu, a přitom se tak málo opakovat a až do konce si zachovat svěžest stylu. (…) Co se mne týče, vždy, když vezmu do ruky nějakou Mantonovu knihu a připomenu si, že se nikdy ze strany autora nedočkala závěrečných oprav, žasnu, že jeho spisy obsahují tak málo chyb, a když ho čtu, obdivuji ho pokaždé víc a víc. 

Sám jsa teologem, považuji Mantona za teologa s mimořádně vyváženými, dobře dávkovanými a biblickými pohledy. (…) V Mantonově kalvinismu nacházíme podivuhodně požehnanou pozornost k proporcím pravdy. Nikdy nevyvyšuje jednu doktrínu na úkor jiné. Každé nauce přisuzuje takové místo a pozornost, jaké jí dává Písmo, ani více, ani méně, s moudrostí a elegancí, který u některých puritánských spisovatelů postrádám.“

Spisy takového duchovního autora vskutku stojí za to pečlivě studovat. A jelikož víra patří mezi hlavní věci, které máme ve svém křesťanském životě pěstovat, neboť bez víry nemožné jest líbiti se Bohu (Žd. 11:6), to nejlepší, co můžeme učinit, je spojit obojí dohromady a učit se povinnosti prosit ve víře od muže z nejpovolanějších, někoho, jehož biblický vhled prověřil čas mnohých staletí.

Komentář k Jakubovi 1:6

V tomto verši apoštol předkládá varování, aby zabránil omylům ohledně toho, co předložil v 5. verši: ne každá prosba vede k úspěchu – musí to být modlitba důvěrná, ve víře.

Vírou můžeme rozumět: – (1.) spolehnutí se na Hospodina nebo projev či akt zvláštní důvěry, jako v Efezským 3:12 – „V němž máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho.“ (2.) Může také znamenat přesvědčení o dovolenosti toho, zač žádáme; to je jeden z výkladů víry v Písmu, Římanům 14:23 – „Cožkoli není z víry, hřích jest,“ to jest, činíme-li to dříve, než jsme ujištěni o tom, že je to dovoleno či v souladu s vůlí Boží. Nebo (3.) spojení „ve víře“ znamená „ve stavu věření“; Pán Bůh totiž nevyslyší nikoho než své vlastní, totiž ty, kdo mají podíl v Pánu Ježíši Kristu, v Němž jsou všechna zaslíbení Jest a Amen, 2. Korintským 1:20. Každý z těchto smyslů slova je významný, ale mám za to, že ten první je nejpřímější a nejpřesnější; víra je zde totiž v protikladu k pochybování a kolísání, a tak poukazuje na zvláštní akt důvěry.

Nic nepochybuje, μηδεν διακρινόμενος. – Co je to pochybování? To slovo vyjadřuje, že se o dané věci nepolemizuje a nezvažuje se v mysli coby pochybná. Stejný výraz se užívá ve Skutcích 10:20 – „Protož vstana, sejdi dolů, a jdi s nimi, μηδεν διακρινόμενος, nic se nerozpakuje;“ to jest, nestůj a neměj ve svých myšlenkách žádné rozepře ohledně svého povolání a jeho dobrého prospěchu. Toto slovo se často užívá ve věci věření, jako v Římanům 4:20 – „O zaslíbení tedy Božím nepochyboval z nedověry“; v originále οὐ διεκρίθη, ‚nezpochybňoval‘, nediskutoval o věci, ale ustavil své srdce na Boží moci a zaslíbení: Mat 21:21 – „Budete-li míti víru a nebudete-li pochybovati, …. kdybyste i této hoře řekli: Zdvihni se a vrz sebou do moře,“ atd. Kdyby jen dokázali odložit svou úzkost a nejistotu v myšlenkách a ustavit své srdce na onom ujištění, dokázali by zázraky.

Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. – Jak elegantní přirovnání k vystižení jejich stavu, které ohledně toho užívají i neinspirovaní autoři, a nadto rovněž prorok Izaiáš, kap. 57:20. Jakub zde říká, že pochybovač, ἔοικε κλύδωνι, „podoben jest vlnám mořským“; a prorok o všech bezbožných lidech říká, κλυδονισθήσονται (jak to překládá Septuaginta), že budou „jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže.“

Zaznamenejme k tomu následující: –

Postřeh 1.) Že zkouškou pravé modlitby je její víra. Letmé prosby jsou pronášeny ze zvyku, nikoli ve víře; lidé se modlí, ale nezvažují štědrost Toho, k Němuž se modlí; modlitba je jim pouhý prostředek, nikoli srdečné břímě; proto se v modlitbě má přímo zvažovat její úspěch. Dobře tedy prohlédejte ke svým modlitbám; hleďte, abyste je předkládali se specifickou a přímou nadějí a důvěrou; v tom spočívá veškerý úspěch: „Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš.“ Mat. 15:28. Pán Bůh nemůže víře nic odepřít: „Staniž se tobě, jakž chceš.“ Tak Marek 11:24. „Zač byste koli, modléce se, prosili, věřte, že vezmete, a staneť se vám.“. Zaznamenejte: „Věřte, a stane se vám.“ Boží vlastnosti, když je oslavíme, se pak také projeví v praxi; On pro naši důvěru zapojuje svou pravdu a moc. Řeknete však snad: A jak se máme modlit ve víře? Odpovídám – toto modlení něco předpokládá, a to podíl v Kristu. Ale každá modlitba vyžaduje následující:

1. Pravé spoléhání se na milost a zásluhy Pána Ježíše Krista, Efezským 2:18 – „skrze Něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci“. Nemůžeme pozdvihnout k nebi žádnou nadějnou a důvěrnou myšlenku, leč skrze Něj. I když nemáte ujištění, odhlédněte sami od sebe a hledejte své přijetí v Jeho zásluhách. To se musí udělat v každém případě; nikdo jiný než věřící se nemůže správně modlit. Jak se mohou s utěšením přesvědčit o svém požehnání ti, jimž příslušné zaslíbení nikdy nepatřilo? Proto musíte poctít Krista přinejmenším v této povinnosti: musíte se spolehnout, že i taková ničemná a nehodná stvoření, jako jste vy, v Něm mohou být přijata, Židům 4:16 – „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ Skrze Krista můžeme přistoupit svobodně a směle: Jsem hříšník, ale Pán Ježíš Kristus, můj přímluvce, je spravedlivý.

Někteří říkají, že nepochybují o Pánu Bohu, ale o sobě samých: Jsem bídný hříšník, vyslyší mne Pán? Odpovídám: Je jen satanova taktika, aby nás přiměl říci, že pochybujeme o sobě, nikoli o Pánu Bohu, protože toto je ve skutečnosti právě pochybování o Hospodinu; o Jeho milosrdenství, jako by nebylo dost neomezené k odpuštění a spasení; a o Jeho moci, jako by nebyla dost velká, aby spomohla. Musíme přijít pokorně, neboť jsme velmi hříšní; ale musíme také přijít ve víře, neboť Kristus je veliký Spasitel; je pošetilost, abychom pod záminkou pokoření se chovali nízké myšlenky o Pánu Bohu. Kdybychom měli více schopností, viděli bychom, že všechny projevy působení milosti v srdci mají podobně jako kameny ve stavbě obdivuhodnou souměrnost a panuje mezi nimi vzájemný soulad; a tak i my můžeme přicházet pokorně, a přece směle v Kristu.

2. Nesmíme předkládat žádnou jinou modlitbu než tu, kterou lze předložit ve víře: modlitba musí být vírou řízena a víra za nesmí vybočit z mezí Slova Božího. Máte-li jaké zaslíbení, můžete si být jisti, že vaše prosby budou vyslyšeny, jakkoliv v Božím čase a ne našem: ve víře však nemůžete nést své tělesné žádosti. Slova apoštola jsou na tuto věc pozoruhodně přiléhavá, 1. Janova 5:14 – „A totoť jest to smělé doufání, kteréž máme k němu, že zač bychom koli prosili podlé vůle jeho, slyší nás.“ O všechno musíme prosit s vírou; o některé věci absolutně, jako o duchovní požehnání – totiž, posuzuje-li se to dle své podstaty, nikoliv dle stupně. Vyslyšení co do stupně se může lišit. Za jiné věci se máme modlit podmíněně, jako třeba za vnější požehnání. Modleme podle Slova Božího, a budeme mít úspěch podle takového modlení.

3. Duše musí v každé modlitbě pravě vyvyšovat Boží vlastnosti a zřetelně je stavět proti přítomným pochybám a strachu. Obvykle nepochybujeme, protože by nám scházelo jasné zaslíbení, ale pro nízké smýšlení o Pánu Bohu; nedokážeme vynést Jeho lásku, moc a pravdu nad přítomné pokušení a věřit, že má dost lásky, aby nás ospravedlnil z tolika hříchů, dost moci, aby nás vytrhl od takové smrti nebo nebezpečí (2. Korintským 1:10) a dost štědrosti, aby nám udělil tak velkou milost. Toto je modlit se ve víře, totiž utvářet si v modlitbě o Hospodinu správné a náležité myšlení, když zříme, že má milost dostatečnou k vyřešení té či oné konkrétní pochybnosti a naléhavé situace: jako v Matouši 9:28-29 – „I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane. Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podlé víry vaší staň se vám.“ Kristus se nejprve zeptal, zda řádně vnímají Jeho moc, což následně nazývá vírou a dává jim požehnání. Ti, kdo přicházejí k Pánu Bohu, o Něm musí řádně smýšlet; Kristus od slepého nevyžaduje nic jiného než aby se pevně přimkl k velikosti Jeho moci. „Věříš-li, že to mohu učinit?“ ‚Ovšem, Pane,‘ a to stačilo.

Někdo však řekne: „Vylož nám jasněji, jaká víra je v každé modlitbě potřebná? Odpovídám – tuto otázku jsem již z velké části již zodpověděl. Abyste však byli plně uspokojeni, chopte se těchto pravidel:–

[1.] Tam, kde máme jisté zaslíbení, nesmíme v žádném případě o Jeho vůli pochybovat, neboť taková pochybnost nutně bude vycházet buď z podezření, že to není Boží Slovo či vůle, což je ateismus, či z podezření, že Pán Bůh své slovo nesplní, což je rouhání, nebo ze strachu, že svou vůli naplnit nedokáže, což je naprostá nedůvěra a nevíra. Proto tam, kde jasně zříme Jeho vůli zjevenou skrze zaslíbení, Mu můžeme cele důvěřovat, 1. Janova 5:14.

[2.] Tam, kde nemáme o Jeho vůli jistotu, má skutek víry oslavit a uplatnit Jeho moc. Nevěra nejčastěji klopýtne spíš na tom, zda Pán Bůh může, než zda chce, jak ukazuje jednak (a.) zkušenost. – Strach nás přepadá jen tehdy, když selhaly pozemské prostředky a očekávaná požehnání se jeví velmi nepravděpodobná, což dokazuje, že k pochybám nás vede nikoliv nejistota ohledně Boží vůle, ale špatné vnímání Jeho moci. Přítomná nebezpečí a těžkosti nás překvapují takovou hrůzou, že nedokážeme s útěchou užít pomoci modlitby skrze víru v moc Boží. Dále to ukazuje (b.) svědectví Písma. Při důkladném zkoumání zjistíte, že Boží moc a všedostatečnost je prvotním základem a důvodem víry. Abraham uvěřil, protože Pán Bůh „cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti,“ Římanům 4:21. A nevěra se zase projevuje takovou řečí, která vyjadřuje zjevnou nedůvěru v moc Boží, jako v Žalmu 78:19: „Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti?“ Nejde zde o to, zda chce, ale zda může, 2. Královská 7:2 – „Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo?“ Stejně i panna Marie v Lukáši 1:34 – „Kterak se to stane?“, jakož i v mnoha dalších případech. Lidé klamou sami sebe, když se domnívají, že pochybují proto, že neznají vůli Boží: jejich hlavní váhavost se týká Jeho moci. Hle, jako u obrácení předstíráme, že nemůžeme, když ve skutečnosti jen nechceme; tak naopak u víry předstíráme, že neznáme vůli Boží, když ve skutečnosti pochybujeme o Jeho moci. Proto je hlavním úkolem vaší víry vzdát Pánu Bohu slávu Jeho moci, a Jeho vůli ponechat Jemu samému. Kristus před nás předkládá, stejně jako před slepce (Matouš 9:28), otázku: „Mohu?“ Na což vaše duše musí odvětit: „Ovšem, Pane.“ A v modlitbě musíte přijít jako onen malomocný v Matouši 8:2 – „Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mne očistiti.“ Ať už vás vyslyší nebo ne, věřte, to jest, říkejte si v duchu: „Pane, můžeš.“

[3.] V těchto případech má být oslavena nejen Jeho moc, ale také Jeho láska. V nejistém případě však někdo řekne: A jak máme oslavovat Jeho lásku? Odpovídám: Dvěma způsoby; víra má totiž dvojí působení.

(1.) Přivádí duši, aby se poddala tomu, co Pán Bůh chce. On je tak dobrý, že se můžete Jeho dobrotě cele odevzdat. Ať už nám vyhoví či nikoliv, On coby moudrý Bůh a milující Otec učiní to, co je nejlepší; takže, jak vidíte, v žádném případě se nesmíme přít a pochybovat, ale musíme se svěřit Hospodinu, tak jako se malomocný neznepokojoval ohledně vůle Boží, ale pravil: „Pane, Ty můžeš.“ Vrzte se do Jeho vůle, ale přivolávejte Jej Jeho mocí; to je pravé, opravdové působení víry. Když se odvážíte svěřit svůj případ lásce Boží, „nechť učiní, což ráčí,“ (1. Samuelova 3:18), On nám prokáže dobro; jako se v Písmu dítky Boží ve všech časných záležitostech odevzdávají Jeho moci, neboť vědí, že má srdce plné lásky a že skutečně nejlepší je to, co za nejlepší považuje jejich nebeský Otec; to zbavuje jejich ducha všeho vnitřního neklidu a zmatku, Přísloví 16:3 – „Uval na Hospodina činy své, a budou upevněna předsevzetí tvá.“ Když své činy uvalíme na vůli Boží s poddaností, můžeme s klidem a vyrovnaně vyčkávat.

(2.) Nakloňuje a pozvedá duši aspoň k nějaké naději na milost, za níž se modlí. Naděje je pramenem úsilí a my bychom se ani nemodlili, ani neočekávali na Hospodina, kdybychom k Němu nemohli hledět, neboť u Něj je naděje, Pláč 3:29. Zaujatost pokrytce tvrdí, že hledat Pána Boha je marné, Job 21:15. Máme některá zvláštní zaslíbení ohledně zachování v dobách moru, útlaku, hladu apod. (Malachiáš 3:14), která se sice ne vždy naplňují absolutně do písmene, ale ve velké míře ano, a ἐπι το πλεῖστον, se z velké části stanou. Pravím, že ačkoli se to má vykládat s ohledem na výjimku a výhradu nesení kříže (neboť Pán Bůh není zavázán nad svou smlouvu milosti, a i v ní si stále vyhrazuje plné právo navštěvovat „metlou přestoupení jejich“, Žalm 89:33), přesto, jelikož mají Boží děti tolik zkušeností s jejich naplněním, nemohou než chovat vůči Pánu Bohu určitou naději a spíše se přiklánět k tomu, že jim Hospodin vyhoví. I to nejmenší, co tato zaslíbení působí, je, že plodí aspoň nějakou neurčitou naději, protože se tak výslovně vztahují k našemu případu a tak často se naplňují. Jak bychom je mohli předkládat v modlitbě našemu dobrému Bohu a neříkat přitom jako David: „Rozpomeň se na slovo k služebníku svému, kterýmž jsi mne ubezpečil,“ Žalm 119:49? Neříkám, že bychom měli Hospodinu něco předepisovat a omezovat Jeho vůli na naše přání, jen že máme mít nějakou naději, ovšem s s poddaností s ohledem na obecnou výhradu nesení kříže.

[4.] Někteří, kteří mají s Pánem Bohem užší obecenství, mohou mít zvláštní víru ohledně něčeho konkrétního. Na základě nějakého zvláštního vnuknutí v modlitbě od Božího Ducha vstali a řekli s Davidem, Žalm 27:3 – „Na to já se spouštím,“, tj. v tom budu mít jistotu. Neříkám, že je to běžné, ale někdy to stát může; nemůžeme omezovat svobodu Ducha v tom, jak se ukáže svému lidu. Pamatujte však, že výsady nevytvářejí pravidla; jsou to skutky, které si Pán Bůh zvláštně vyhrazuje, a nečiní tak dle svého stálého zákona a pravidla. Domnívám se však, že je běžné mít větší naději v nějakém konkrétním případě, když se naše srdce přiblížilo k Pánu Bohu v účinné, zvláštní důvěře; to znamená, když jsme v modlitbě usilovně předkládali Hospodinu určité zaslíbení s poddaností, ale také s nadějí; neboť Pán Bůh zřídkakdy zklame doufající duši. Ti se mohou Pána chopit na základě dvojího práva; částečně na základě konkrétního zaslíbení, které je nejprve pozvalo k Pánu Bohu, a pak na základě dalšího zaslíbení učiněného jejich doufanlivosti; jako v Izaiáši 26:3 – „Člověka spoléhajícího [na tě] ostříháš v pokoji; v pokoji, nebo v tebe doufá.“

Rozumný člověk nezklame důvěru; a Pán Bůh říká, eo nomine, z toho důvodu, protože Mu věří, jim prokáže dobro; proto nyní, když oslavili moci Boží a s nadějí se odevzdali Jeho vůli, mají u sebe nový důvod k doufání. Je zaznamenáníhodné, že v Žalmu 91:2-3 probíhá dialog mezi Duchem Božím a věřící duší. Duše praví: „Dím Hospodinu: Útočiště mé a hrad můj, Bůh můj, v němž naději skládati budu.“ Zde máme předsevzetí pokorné a pravé důvěry. Duch odpovídá, verš 3: „Onť zajisté vysvobodí tě z osídla lovce, [a] od nejjedovatějšího nakažení morního“. Pod ujištěním je příslib, který by jistě nic neučinil, kdyby alespoň nevypůsobil větší naději.

Tímto vším jsem vám tedy předložil své myšlenky ohledně oné obecné a užitečné věci, totiž modlitbě ve víře.

Postřeh 2.) Ze slov „nic nepochybuje nebo nepře se“, jak stojí v originále, vidíme, že lidská přirozenost je velmi náchylná přít se a polemizovat s Boží milosti a zaslíbením. Pýcha rozumu se neskloní před Božím zjevením; a tam, kde nemáme jiné ujištění než svědectví Boží, máme sklon k pochybám a námitkám. Všechny pochybnosti jsou jen přením se se zaslíbením; proto také to, kde v našem překladu máme: „pozdvihujíce čistých rukou, bez hněvu a bez roztržitosti“ (1. Timoteovi 2:8), je v originále χωρις διαλογίσμου, bez rozumování a pření se. Nejistotě našich myšlenek a polemik je svěřeno jisté Slovo a Boží zaslíbení je přivedeno před tribunál našeho rozumu. Nuže, odhoďte ty λογίσμους, ty představy nebo spíše rozumy (neboť toto ono slovo správně znamená), povyšující se proti poznání Pána Boha v Kristu. Tělesný rozum je největším nepřítelem víry. Je k velkému prospěchu, můžeme-li rozum, který je nepřítelem víry, učinit jejím služebníkem; λογίζεσθε, říká apoštol: Římanům 6:11 – „Tak i vy za to mějtě, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ Svůj rozum a řeč dobře využijeme tehdy, když nám poslouží, aby se upnul a podporoval závěry víry.

Postřeh 3.) Z týchž slov také vidíme že čím méně pochybujeme, tím více se přibližujeme k podstatě pravé víry. Užitek působení milosti v srdci záleží v tom, aby se naše srdce ustálilo na Pánu Bohu; být nestálý svědčí o slabosti: „Ó malé víry, pročežs pochyboval?“ (Matouš 14:31). Neříkám, že to není žádná víra, ale je to slabá víra: roztřesená ruka se může trochu držet, ale jen slabě. Nuže, usilujte odložit své pochybnosti a tělesné polemizování, zvláště v modlitbě; přijďte „bez hněvu a bez roztržitosti“ či pochyb: bez hněvu vůči Bohu pokoje a bez pochybností vůči Bohu milosrdenství. Nepřemílejte, zda je lepší se svěřit Božímu zaslíbení a opatrování, nebo se ponechat vlastní tělesné péči; není žádnou vírou, když srdce kolísá mezi nadějí a obavami, pomocí a Hospodinem. Náš Spasitel říká v Lukáši 12:29, μη μετεωρίζεσθε: „I vy nehledejtež toho, co byste jedli, aneb co byste pili, aniž o to roztržité mysli buďte.“ Neváhejte mezi dvěma možnostmi, jako meteor letící ve vzduchu (to ono slovo vyjadřuje), nevědouce, co pro vás Pán Bůh učiní. Plná víra v Boží vlastnosti, jak jsou zjeveny v Kristu, zbavuje ducha všeho neklidu a zmatků. Nuže, získejte nepochybný podíl v Kristu a zřetelnější pochopení Božích vlastností. Neznalost nás mate a plní duši mlhavými temnými úvahami, ale víra duši uklidňuje a dodává jí větší stálosti.

Postřeh 4.) Ze slov „podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá“ vidíme, jak pochybnosti matou a trápí mysl. Nevěřící se podobá vlnám mořským vlnám, které se neustále převalují sem i tam, ale věřící je jako strom, který se sice může hodně třást, ale přesto stojí pevně v kořeni. Dokud se zmítáme na vlnách vlastních pocitů, nacházíme se v bídě a otroctví; a dokud víra nedá jistotu, nemá duše žádný odpočinek a pokoj: „Navratiž se, duše má, do odpočinutí svého, poněvadž Hospodin jest dobrodince tvůj,“ Žalm 116:7. Víra, která rozlévá do našich smyslů a cítění lásku Boží, plodí klid: ti, kdo učí doktrínu pochybností – exercent carnificinam animarum, provozují řeznictví v duši, jak praví Kalvín – jen drží svědomí na skřipci a ponechávají lidi trýzni jejich vlastních roztěkaných myšlenek. Římskokatolické kobylky se podobají štírům (Zjevení 9:10), mají „žihadla v ocasích jejich“ a lidé, které uštknou, „žádati budou zemříti“ (verš 6). Antikristovské nauky nepřinášejí svědomí útěchu a ulehčení, ale spíše jej bodají a zraňují, že lidé, aby se zbavili svých úzkostí, žádají zemřít. Jistě nemůže být větší bídy, než když je člověk sám sobě břemenem a hrůzou; a není většího utrpení než trápení vlastními myšlenkami. Nuže, jděte k Pánu Bohu a upokojte, utvrďte v Něm svého ducha: kdo pěstuje své pochybnosti, objímá namísto své povinnosti jen svůj nepokoj a rozrušení.