„Svatost, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Židům 12:14)

Již podvakrát jsme se zaměřili na vzácné a vážné pojednání starého biskupa Johna Charlese Rylea ohledně svatosti. Nejprve jsme podle jeho slov zvažovali na její vymezení a v druhé části důvody její důležitosti. U těch, v kom Duch Boží pracuje, již ty předchozí řádky musely vzbudit vážné přemýšlení a vést je k pečlivému sebezkoumání. Nicméně jako každý jiný dobrý kazatel i biskup Ryle věděl, že i ta nejlepší výkladová část kázání či nějakého duchovního textu pro vypůsobení plného užitku potřebuje, aby se k ní přidala také aplikace, konkrétní výzvy, k čemu nás předchozí výklad má vést. Jakkoliv by se mohlo zdát, že to ze slova plyne samo a automaticky, přesto tuto část nelze pomíjet. Když psal apoštol Pavel své doktrinální epištoly jako Římanům, Galatským nebo Efezským, vždy dbal, aby je uzavřel tím, co z učení Božího plyne pro praktický život křesťana.

Anglikánský kazatel nechtěl nikoho nechat uniknout té vážně otázce, kterou před nás téma svatosti předkládá – totiž zda jsme svatí my sami. Ne jen, jestli bychom sami sebe nazvali věřícími, či jestli jsme byli pokřtěni, třeba i na vyznání víry, jestli chodíme do církve, jestli něco cítíme při zpívání chval, jestli jsme i aktivní ve službě. Je to bez svatosti, bez čeho žádný neuzří Pána. Můžeme mít všechno to předchozí a stále postrádat svatost.

Tato otázka nijak nepopírá velikou pravdu evangelia o ospravedlnění z pouhé víry bez jakýchkoliv skutků zákona. Do nebe se můžeme dostat pouze, když osobně uvěříme v Pána Ježíše a budeme Jím ospravedlněni, zcela mimo nás samotné. Ale ne vše, co má jméno víra, je onou pravou, srdečnou vírou, jak varuje Jakub, že „víra bez skutků jest mrtvá“ (Jak. 2:26). Jinými slovy, prostě není. Jaký rozdíl je mezi mrtvým člověkem a neexistujícím člověkem? V tom nejhlavnějším smyslu žádný – a totéž platí o mrtvé víře. Mít mrtvou víru se nijak neliší od toho, nikdy ve skutečnosti neuvěřit.

Život se musí nějak projevit, byť třeba slabě. A totéž platí o živé víře – nemůže zůstat utajena, což v praxi znamená, že se nemůže neukázat ve svatém životě, v životě, který směřuje, usiluje, touží a volá k Pánu po svatosti: svatosti uvnitř, svatosti navenek, svatosti v motivech, svatosti v činech, svatosti projevené v planoucí lásce k Spasiteli, v praktické poslušnosti všem Božím přikázáním a ve vystříhání se hříchu. Jistě, i ten nejlepší křesťan v tom všem bude vnímat své veliké nedostatky, ale nebude to ve svém životě zcela postrádat. Když tohle někdo považuje za zákonictví, tak tomu pojmu vůbec nerozumí, a zní mu vážné a varovné slovo biskupa Rylea v našem textu, že kdyby žil v době Pána Ježíše, tak by asi považoval za zákoníka Jej samotného.

Ano, zákonictví by bylo, kdybychom si řekli, že nás tento standard odsuzuje, máme jen mrtvou víru a musíme s tím něco dělat – a jelikož víra bez skutků je mrtvá, tak se honem musíme začít snažit činit ty skutky. Ne, to bychom začali úplně od špatného konce. Když máme mrtvou víru, nepotřebujeme skutky, ale živou víru – totiž pohledět pravě ke Spasiteli v pokání, s prosbou, aby nás obživil svým Duchem, učinil novým stvořením a napsal svůj zákon na desky našich srdcí. Až pak můžeme činit s pomocí Boží ty skutky, o nichž hovoří Jakub.

Potřebujeme toto učinit, nebo máme živou víru? Jak nám již dvakrát předkládal John Ryle, odpověď na tuto otázku závisí na tom, zda jsme svatí. Proto jakožto dobrý podpastýř lidských duší neopomněl zakončit svůj text vážnými výzvami pro všechny skupiny lidí, aby je burcoval k sebezkoumání ve světle všeho, co již uvedl. Musíme hledět do svého nitra s prosbou, aby nás Pán vyzpytoval, jednak jestli jsme svatí, a dále jestli dostatečně vnímáme potřebu svatosti. To jsou vskutku prozkušující otázky. Náš dobrý přítel, věrný pensylvánský kazatel Rev. Stephen Hamilton, říkal, že když Ryleovu knihu o svatosti četl jako mladý věřící, musel se ve světle všeho, co dobrý biskup uváděl, ptát sám sebe, jestli je skutečně spasený – tak to vnímal vážně. Ano, jistě nebylo Ryleovým cílem znejistit kohokoliv pravě obráceného ohledně jeho spásy. Nicméně i tak učiníme dobře svým duším, když si jak všechny znaky svatosti, které předkládal, tak všechny aplikační výzvy řádně přiložíme k srdci, spolu s prosbou žalmisty: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má, a popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (Žalm 139:23-24).

Svatost

A nyní mi dovolte říci pár slov ohledně aplikace všeho předchozího.

(1) Za prvé mi dovolte se zeptat všech, kteří čtou tyto stránky: Jste svatí? Slyšte, prosím, otázku, kterou vám dnes kladu. Znáte něco z té svatosti, o které mluvím?

Neptám se, zda pravidelně chodíte do kostela, zda jste byli pokřtěni a přijímáte večeři Páně, zda se nazýváte křesťany – ptám se na něco víc než na to: Jste svatí, nebo ne?

Neptám se, zda oceňujete svatost u jiných – zda rádi čtete životopisy svatých lidí, rádi mluvíte o svatých věcech a máte na stole svaté knihy – zda byste chtěli být svatí a doufáte, že jednoho dne svatí budete – ptám se na něco víc: Jste dnes vy sami svatí, nebo ne?

A proč se ptám tak přímo a tak moc s touto otázkou naléhám? Činím tak proto, že Písmo říká: „Bez svatosti žádný neuzří Pána.“ Je to napsáno, není to můj výmysl – je to Bible, ne můj osobní názor – je to Slovo Boží, ne lidské: – „Bez svatosti žádný neuzří Pána“ (Židům 12:14).

Ach, jaká to jsou pronikavá, prosívající slova! Jaké myšlenky mi přichází na mysl, když je píši! Hledím na svět a spatřuji, že jeho větší část ve zlém leží. Hledím na vyznávající křesťany a spatřuji, že drtivé většině z nich z křesťanství nepatří nic než jméno. A otevírám Bibli a slyším Ducha Svatého pravit: „Bez svatosti žádný neuzří Pána.“

Jistě jde tedy o oddíl, jenž by nás měl vést ke zvážení svých cest a prozkoumání svých srdcí. Bezpochyby by v nás měl vybudit vážné přemýšlení a ponouknout nás k modlitbě.

Můžete se mě pokusit odbýt slovy, že to hodně vnímáte a hodně o tom přemýšlíte, i mnohem více, než o vás mnozí předpokládají. Odpovídám: O to zde nejde. Bídně ztracené duše v pekle činí totéž. Hlavní otázka není, co si myslíte a co cítíte, ale co činíte.

Můžete říci, že nikdy nebylo zamýšleno, aby byli takto svatí všichni křesťané, a svatost, jak jsem ji popsal, je pouze pro mimořádné a zvláštně obdarované muže Boží. Odpovídám, že nic takového v Písmu nevidím. Čtu, že každý, kdož má naději v Kristu, očišťuje se (1. Janova 3:3). – „Bez svatosti žádný neuzří Pána.“

Možná řeknete, že je nemožné být takto svatý a zároveň řádně plnit své povinnosti tohoto životě; nejde to. Odpovídám: Mýlíte se. Je to možné. S Kristem po boku není nic nemožného. Mnozí to dokázali. David, Abdiáš, Daniel a služebníci v Neronově domácnosti jsou příklady, které to dokazují.

Možná řeknete, že kdybyste byli takto svatí, byli byste úplně jiní než všichni ostatní. Odpovídám: To dobře vím. Přesně takoví byste měli být. Praví služebníci Kristovi se vždy velmi odlišovali od světa kolem nich – byli odděleným národem, lidem zvláštním – a vy musíte být přesně takoví, chcete-li být spaseni.

Možná řeknete, že s takovou bude spasených jen velmi málo. Odpovídám: I toto vím. Přesně to nám říká Kázání na hoře. Pán Ježíš to potvrdil již před 19 staletími. „Těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji“ (Matouš 7:14). Málokdo dojde spasení, protože málokdo se bude spásu namáhat hledat. Lidé se nechtějí ani na chvíli vzdát potěšení z hříchu a svých vlastních cest. Otáčí se zády k „dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému.“ „Nechcete přijíti ke Mně,“ říká Pán Ježíš, „abyste život měli“ (Jan 5:40).

Můžete říci, že to je tvrdá řeč a že taková cesta je příliš úzká. Odpovídám: Vím to. Tak to praví Kázání na hoře. I toto řekl Pán Ježíš sám před 1 900 lety. Ustavičně říkával, že lidé na se musí denně brát svůj kříž a že být připraveni utnout si i ruku neb nohu, chtějí-li být Jeho učedníky. Ohledně pravé víry platí totéž co v čemkoliv jiném: „Bez práce nejsou koláče.“ To, co nic nestojí, za nic nestojí.

Ať už by se nám zdálo vhodné říci cokoli, musíme být svatí, chceme-li uzřít Pána. Jaké je naše křesťanství, nejsme-li svatí? Nestačí nám pouze křesťanské jméno a křesťanské znalosti; potřebujeme také křesťanský, kristovský charakter. Musíme být svatí již zde na zemi, chceme-li být jednou svatí v nebi. Pán Bůh pravil, a nevezme to zpět: „Bez svatosti žádný neuzří Pána.“ „Papežův kalendář,“ říká William Jenkyn, „činí svatými pouze mrtvé, ale Písmo vyžaduje svatost u živých.“ „Ať se lidé neklamou,“ říká John Owen, „posvěcení je nezbytnou kvalifikací všech, kteří budou vedeni Kristem Pánem ku spasení. On neuvede do nebe nikoho, koho zde na zemi neposvětil. Tato živá Hlava nepřijímá mrtvé údy.“

Vskutku, nemáme se divit, že Písmo říká: „Musíte se znovuzroditi“ (Jan 3:7.) Je nad slunce jasné, že mnoho vyznávajících křesťanů potřebuje úplnou změnu – nové srdce, novou přirozenost – mají-li být kdy spaseni. Staré věci musí pominout – musí se stát novými stvořeními. „Bez svatosti žádný,“ ať už je to kdokoli, „neuzří Pána.“

(2) Dovolte mi dále něco říci věřícím. Ptám se vás: „Myslíte si, že vnímáte důležitost svatosti tak, jak byste měli?“

Přiznávám, že mám obavy ohledně toho, jak naše doba přistupuje k tomuto tématu. Velmi pochybuji, zda mu určitá část lidu Božího lidu věnuje takovou pozornost, jakou si zaslouží. Chci pokorně podotknout, že máme sklon přehlížet učení o růstu v milosti a že dostatečně nezvažujeme, jak daleko může člověk dojít ve svém vyznání víry a přesto postrádat působení milosti v srdci a být stále v Božích očích mrtvý. Věřím, že Jidáš Iškariotský se zdál být jako ostatní apoštolové. Když je Pán varoval, že jeden z nich Jej zradí, nikdo neřekl: „Je to Jidáš?“ Měli bychom více zvažovat církve v Sardis a Laodiceji, než běžně činíme.

Nijak netoužím si učinit ze svatosti modlu. Nechci sesadit Krista z trůnu a nahradit Jej svatostí. Ale musím otevřeně říci, že bych si přál, aby se v naší době více rozvažovalo posvěcení, než se patrně rozvažuje, a proto využívám této příležitosti, abych urgoval důležitost tohoto předmětu vůči všem věřícím, jimž se tyto stránky dostanou do rukou. Obávám se, že se někdy zapomíná, že Pán Bůh ospravedlnění a posvěcení pevně spojil. Bezpochyby se od sebe velmi odlišují, ale jedna se nikdy nevyskytuje bez druhé. Všichni ospravedlnění lidé jsou posvěceni a všichni posvěcení byli předtím ospravedlněni. Co Bůh spojil, se žádný člověk neodvažuj rozlučovat. Nevyprávějte mi o svém ospravedlnění, nelze-li na vás vidět také nějaké známky posvěcení. Nechlubte se Kristovým dílem pro vás, nemůžete-li též ukázat dílo Ducha ve vás. Nedomnívejte se, že by Kristus a Duch mohli být někdy odděleni. Nepochybuji, že mnoho věřících toto ví, ale mám za to, že je dobré si je připomínat. Dokažme, že je známe, svým životem. Snažme se stále pamatovat na náš text: „Následujte svatost, bez níž žádný neuzří Pána.“

Musím upřímně říci, že bych si přál, aby vůči předmětu svatosti nepanovala taková přehnaná citlivost, jakou někdy v myslích věřících vnímám. Podle toho, jak opatrně se o něm mluví, by si člověk opravdu myslel, že jde o nebezpečné téma! Přesto však, když jsme vyvýšili Krista coby „Cestu, Pravdu i Život“, nemůžeme chybit, budeme-li důrazně hovořit, jaký by měl být charakter Jeho lidu. Samuel Rutherford správně říká: „Cesta, která zlehčuje svaté povinnosti a posvěcení, není cestou milosti. Víra a skutky jsou pokrevní bratři.“

Chci to říci s největší úctou a vážností, ale říci to musím – někdy se obávám, že kdyby žil Kristus na zemi dnes, nemálo lidí by považovali Jeho kázání za zákonické; a kdyby Pavel psal své epištoly, byli by tací, kteří by se domnívali, že by raději neměl psát jejich druhé části tak, jak je obvykle psal. Ale pamatujme, že Pán Ježíš vskutku pronesl Kázání na hoře a že List Efezským obsahuje šest kapitol, a nikoliv pouhé čtyři. Netěší mne, že takto musím hovořit, ale jsem ujištěn, že k tomu mám důvod.

Ten velký teolog John Owen, děkan oxfordské katedrály Christ Church, před více než dvěma sty lety pravil, že jsou někteří, jejichž celé náboženství spočívá v naříkání si nad svou vlastní zkažeností a kteří všem pouze říkají, jak sami nic nezmohou. Obávám se, že po dvou stoletích lze totéž pravdivě říci o určitých lidech, kteří se dnes hlásí ke Kristu dnes. Vím, že v Písmu jsou texty, které takové stížnosti ospravedlňují. Nic proti tomu nemám, pokud pocházejí od těch, kdo kráčí ve stopách apoštola Pavla a jako on bojují dobrý boj proti hříchu, ďáblu a světu. Ale takové nářky se mi vůbec nelíbí tehdy, když mám důvod se domnívat – což často mám – že slouží jen coby zástěrka duchovní lenosti a výmluva pro duchovní nečinnost. Pravíme-li s Pavlem: „Bídný já člověk“, tak dbejme, ať s ním také můžeme říci: „K cíli běžím.“ Neodkazujme se na jeho příklad jen v jedné věci, zatímco v jiné ho nenásledujeme (Římanům 7:24; Filipenským 3:14).

Nechci se tímto vyvyšovat nad ostatní, a zeptá-li se mne někdo: „Kdo jsi, že píšeš tímto způsobem?“, odpovím, že jsem vskutku bídný člověk. Ale říkám, že nemohu číst Bibli bez toho, aniž bych toužil vidět mnoho z věřících duchovnější, svatější, spějící k jedinému cíli, s větším nebeským smýšlením a upřímnější v srdci – ve větší míře, než v jaké v tomto našem devatenáctém století jsou. Chtěl bych mezi nimi vnímat více poutnického ducha, více rozhodného oddělení se od světa, více viditelného obcování v nebesích, užší kráčení s Pánem Bohem – a proto jsem napsal to, co jsem napsal.

Není snad pravda, že v naší době potřebujeme vyšší standard osobní svatosti? Kde je naše trpělivost? Kde je naše horlivost? Kde je naše láska? Kde jsou naše skutky? Kde je ta síla víry, kterou jsme mohli vidět v minulých staletích? Kde je to nezaměnitelné duchovní ovzduší, které charakterizovalo Boží svaté minulosti a otřásalo světem? Vskutku, naše stříbro se obrátilo v strusku, naše víno se smísilo s vodou a naše sůl má velmi málo slanosti. Všichni jsme více než jen napůl spící. Noc již téměř pominula a den se již přiblížil. Probuďme se a už nespějeme. Otevřeme oči více, než jsme je doposud měly otevřeny. „Odvrhouce všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh uloženého sobě boje.“ – „Očišťujmež se od všeliké poškvrny těla i ducha, konajíce posvěcení v bázni Boží“ – (Židům 12:1, 2. Korintským 7:1). „Což, když Kristus zemřel,“ dí Owen, „bude hřích žít? Což, kdy byl ve světě ukřižován, bude naše náklonnost ke světu stále živá? Ach, kde jen naleznout ducha takového, kdo byl skrze kříž Kristův ukřižován světu a svět jemu!“

Na závěr bych rád dal radu všem, kteří touží být svatí.

Chcete být svatí? Chcete se stát novým stvořením? Pak musíte začít u Krista. Nezmůžete vůbec nic a neuděláte žádný pokrok, dokud nebudete vnímat svůj hřích a slabost a neutečete se k Němu. On je kořenem a počátkem vší svatosti; a jediná cesta ke svatosti spočívá v tom, přijít k Němu vírou a být k Němu připojen. Kristus není pro svůj lid pouze moudrostí a spravedlností, ale též posvěcením. Někdy se lidé nejprve snaží posvětit sami sebe – ale je to vysloveně k pláči. Usilují a namáhají se, snaží se obrátit ve svém životě nový list a změnit jej; a přesto, jako ona žena trpící krvotokem, než přišla ke Kristu, cítí, že „nic jim to neprospělo, ale vždy se hůře mají“ (Marek 5:26). Nadarmo běží a nadarmo pracují; a žádný div, když to berou za špatný konec. Staví zeď z písku; jejich dílo se hroutí stejně rychle, jako jej staví. Vylévají vodu z děravé bárky: voda prosakuje dírou rychleji, než ji stíhají odčerpávat. Nikdo nemůže položit jiný základ svatosti než ten, který položil Pavel, totiž Pána Ježíše Krista. Bez Krista nic nemůžeme učiniti (Jan 15:5). Robert Traill řekl silný, ale pravdivý výrok: „Jakákoliv moudrost mimo Krista je jen zhoubným bláznovstvím – jakákoliv spravedlnost mimo Krista je jen vinou a odsouzením – jakékoliv posvěcení mimo Krista je jen špínou a hříchem – jakékoliv vykoupení mimo Krista je jen svázaností a otroctvím.“

Chcete dosáhnout svatosti? Toužíte dnes upřímně v srdci být svatými? Chcete mít podíl v Božské přirozenosti? Pak jděte ke Kristu. Nečekejte na nic a na nikoho. Neotálejte. Nedomnívejte se, že se musíte nějak předem připravit. Jděte a řekněte Mu slovy té krásné duchovní písně:

Nepřináším v rukou nic,
k Tobě na kříž pnu se vstříc;
nahý jdu, ó dej mi šat,
bídný jsem, rač milost dát.“

Dokud nepřijdeme ke Kristu, není v díle našeho posvěcení položena ani jediná cihla či jediný kámen. Svatost je Jeho zvláštním darem pro Jeho věřící lid. Je to Jeho dílo, které vykonává v jejich srdcích skrze Ducha, kterého do nich vkládá. On je ustanoveným „Knížetem a Spasitelem, aby bylo dáno pokání“ stejně jako odpuštění hříchů. „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti“ (Skutky 5:31; Jan 1:12). Svatost nepochází z krve – rodiče ji svým dětem předat nemohou; ani z vůle těla – člověk ji nemůže sám ze sebe vypůsobit; ani z vůle člověka – kazatelé vám ji nemohou udělit skrze křest. Svatost pochází od Krista. Je produktem živého sjednocení s Ním, ovocem plynoucím z toho, že jsme živoucí ratolestí onoho pravého Kmene vinného. Jděte tedy ke Kristu a řekněte: „Pane, spas mne nejen od viny hříchu, ale sešli Ducha, kterého jsi zaslíbil, a vysvoboď mne též z moci hříchu. Učiň mě svatým. Nauč mě činit vůli Tvou.“

Chcete zůstat svatí? Pak zůstávejte v Kristu. On sám říká: „Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé“ (Jan 15:4-5). Otci se zalíbilo, aby v Něm všecka plnost přebývala – plné zajištění všech potřeb věřícího. On je Lékařem, ke kterému musíte denně přicházet, chcete-li zůstat zdraví. On je tou Mannou, kterou musíte denně jísti, a Skálou, z níž musíte denně píti. O Jeho paži se musíte denně opírat, když vycházíte z pouště tohoto světa. V Něm musíte být nejen vkořeněni, ale též zbudováni. Pavel byl skutečně mužem Božím – mužem svatým – rostoucím, vzkvétajícím křesťanem – a v čem spočívalo tajemství toho všeho? Byl někým, pro nějž byl Kristus „všecko ve všem“. Neustále „patřil na Ježíše“. „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje,“ praví. „Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem“ (Židům 12:2; Filipenským 4:13; Galatským 2:20). Jděme a čiňme totéž.

Kéž všichni, kdo čtou tyto stránky, poznají tyto věci osobně, z vlastní zkušenosti, a ne jen z doslechu. Kéž všichni vnímáme důležitost svatosti, mnohem více než kdykoli dříve. Kéž jsou naše léta pro naše duše svatými léty, a pak budou blahoslavenými. Když žijeme, žijme pro Pána; a když budeme umírat, umírejme Pánu; a když si pro nás přijde, nechť jsme nalezeni v pokoji, bez vší poškvrny a bezúhonní.