„Svatost, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Židům 12:14)

Biskup John Charles Ryle, ten „evagelikální šampion,“ jak jej nazval Charles Spurgeon, napsal mnoho esejí na rozličná témata křesťanské doktríny a života – biblické výklady i praktická pojednání a burcující výzvy. Některé jsou k dispozici v angličtině např. zde. Část z nich byla vydána v souborných knihách, jako třeba Horní místnost (The Upper Room) nebo Practical Religion (Praktická víra). Většina kapitol v nich jsou však relativně samostatné texty, a jejich předměty zahrnují poměrně široké pole námětů.

Jedna jeho kniha se však zabývá vlastně výlučně jedním tématem, byť jej rozebírá obšírně z různých úhlů pohledu a podle různých příkladů mužů víry. Jde o dílo s prostým názvem Svatost (Holiness) s podtitulem Její povaha, překážky, obtíže a kořeny. To ukazuje, jaký klíčový význam tento vzácný kazatel onomu tématu přikládal. Ano, jak zdůrazňoval, svatost či posvěcení nemůže člověka spasit – ale jde o tak neoddělitelnou součást charakteru dětí Božích, že bez něj nelze mít za to, že dotyčný došel spasení. Muži ve světě obvykle začnou mít pochyby o otcovství vůči dítěti tehdy, když se jim dítě vůbec nepodobá, a stejně tak musíme pochybovat o duchovním synovství každého, kdo se nepodobá věčnému Otci v nebesích.

Sám Ryle v úvodu ke své knize napsal, že jde o věc, kterou by měl usilovně podporovat každý, kdo miluje Krista a touží přispět k šíření Jeho království na světě. Přitom už ve své době, před 150 lety, si stýskal, že jí není věnována dostatečná pozornost. V naší době jsme tomuto nebezpečí sotva vystaveni méně a sotva s ním máme menší problém, než v době takových kazatelů jako byl Spurgeon a Ryle. Proto musí věřící dnes věnovat pozornost tomuto vzácnému, ale vážnému pojednání minimálně stejně, jako mu ji měli věnovat lidé v době jejího vydání – ale spíše mnohem více. Jde o téma pro všechny časy, a nikdy nemůže být zastaralé. Dobrý anglický biskup ostatně zdůrazňoval, že nepředkládá nic nového, ale kráčí pouze ve starých cestách, které předkládali proroci s apoštoly, a které po staletích temnoty po nich opět prošlapali reformátoři a puritáni.

Když se tedy zabýváme tématem svatosti, nejprve je nutné si vymezit, o co jde. To J. C. Ryle činí v kapitole nazvané opět prostě Svatost. V ní nejprve svatost charakterizuje, poté ukazuje, proč je důležitá a končí vážnými výzvami ku svědomí nevěřících i věřících. Dnes si předložíme první třetinu, zabývající se popisem, jak vypadá svatý člověk. Při čtení by měl každý pamatovat, že jde o body, které by se v křesťanovi měly vyskytovat zároveň. Pokud máme dojem, že by nás mohly vystihovat třeba tři nebo čtyři z nich, ale dalších pět – nebo i jeden – je nám absolutně cizí a možná bychom proti jeho zařazení do charakteristiky svatosti oponovali, pak se nacházíme v nebezpečném stavu. Dáváme v tím pochybnost realitu našeho znovuzrození. Jistě, i ten nejposvěcenější křesťan bude vnímat, že má ve všech uvedených bodech veliké rezervy; ovšem zcela postrádat by ve svém životě neměl žádný z nich.

Svatost

Text uvedený na začátku této stránky otevírá téma toho nejhlubšího významu. Tím tématem je praktická svatost. Klade nám otázku, která vyžaduje pozornost všech vyznávajících křesťanů: Jsme svatí? Uzříme Pána?

Ptát se takto nikdy nemůže být nemístné. Moudrý muž nám říká, že je „čas pláče a čas smíchu,“ i „čas mlčení a čas mluvení“ (Kazatel 3:4.7), ale není žádný čas, ani jeden den, kdy by člověk neměl být svatý. Jsme svatí?

Tato otázka se dotýká lidí všech vrstev a pozic. Někteří jsou bohatí a někteří chudí – někteří vzdělaní a jiní nevzdělaní – někteří páni a další služebníci; ale neexistuje žádné postavení ani situace v životě, ve nichž by člověk neměl být svatý. Jsme svatí?

Prosím, vyslechněte mne v této věci. Jak je to mezi námi a Hospodinem? Zastavme se na pár minut v tom našem uspěchaném, rušném světě a zamysleme se nad otázkou svatosti. Jistě, mohl jsem vybrat nějaké populárnější a příjemnější téma. Určitě jsem mohl najít předmět, o němž by se mi lépe psalo. Ale intenzivně vnímám, že jsem nemohl vybrat téma pro naše duše vhodnější a prospěšnější. Je vážnou věcí slyšet Slovo Boží, které říká, že „bez svatosti žádný neuzří Pána“ (Židům 12:14).

S Boží pomocí se pokusím probrat, co je to pravá svatost a proč je tak potřebná. Na závěr se pokusím ukázat jediný způsob, jak lze svatosti dosáhnout. Ve druhém pojednání v této knize jsem se již tomuto tématu věnoval z hlediska doktrinálního. Nyní se pokusím jej předložit svým čtenářům z jednoduššího a praktičtějšího úhlu pohledu.

I. Nejprve mi dovolte ukázat, co je pravá praktická svatost – totiž jací lidé jsou ti, které Pán Bůh nazývá svatými.

Člověk může vynaložit velké úsilí, a přesto nikdy skutečné svatosti nedosáhnout. Není to znalost – tu měl i Balám; ani hlasité vyznání – to měl i Jidáš Iškariotský; ani mnoho skutků – ty měl i Herodes; ani horlivost pro určité aspekty pravé víry – tu měl i Jéhu; ani mravnost a vnější úctyhodnost chování – tu měl i onen bohatý mládenec; ani potěšení z naslouchání kazatelům – to měli i Židé za doby Ezechiele; ani držení se blízko zbožných lidí – to nacházíme i u Joaba, Géziho a Démase. Přesto žádný z nich nebyl svatý! Tyto věci samy o sobě svatost nezakládají. Člověk může mít kteroukoli z nich a přesto nikdy neuzří Pána.

Co je tedy pravá praktická svatost? Není snadné tuto otázku zodpovědět. Tím nechci říci, že by ohledně tohoto jakkoliv scházely biblické podklady. Ale bojím se, že bych mohl předložit neúplný pohled na svatost a neříci vše, co bych měl, nebo naopak říci něco, co bych neměl, a uškodit tím. Přesto se však pokusím vykreslit obraz svatosti, abychom ji měli jasně před zrakem své mysli. Jen nezapomeňte, až vše vylíčím, že ten výklad je i v nejlepším případě toliko chabým a nedokonalým nástinem.

(a) Svatost je zvyk být jednoho smýšlení s Pánem Bohem, podle toho, jak nám Jeho smýšlení popisují Písma. Je to zvyk souhlasit s Božím hodnocením a soudem – nenávidět to, co On nenávidí – milovat to, co On miluje – a měřit vše v tomto světě podle měřítka Jeho Slova. Ten, kdo nejvíce souhlasí s Hospodinem, je ten nejsvatější člověk.

(b) Svatý člověk bude usilovat vyhýbat se každému vědomému hříchu a dodržovat každé přikázání, které zná. Bude s rozhodností vždy směřovat k Pánu Bohu a mít srdečnou touhu plnit Jeho vůli – více se obávat toho, že se znelíbí Jemu, než že se znelíbí světu, a bude milovat všechny Jeho cesty. Bude cítit to, co cítil Pavel, když řekl: „Nebo zvláštní líbost mám v zákoně Božím podlé vnitřního člověka“ (Římanům 7:22), a co cítil David, když řekl: „A proto, [že] všecky rozkazy tvé o všech věcech pravé býti poznávám, všeliké stezky bludné nenávidím“ (Žalm 119:128.)

(c) Svatý člověk bude usilovat být jako náš Pán Ježíš Kristus. Bude nejen žít život víry v Něj a čerpat od Něj denně veškerý svůj pokoj a sílu, ale bude také usilovat o to, aby měl mysl, která byla v Něm, a aby byl „připodobněn obrazu Jeho“ (Řím. 8:29). Bude usilovat mít snášenlivost vůči druhým a odpouštět jim, tak jako Kristus odpustil nám – být nesobecký, tak jako Kristus ne sám se sobě líbil – chodit v lásce, tak jako Kristus miloval nás – být ponížený a pokorný, tak jako Kristus sám sebe zmařil a ponížil se. Bude pamatovat, že Kristus byl svědkem věrným a pravým – že nepřišel činit svou vlastní vůli – že Jeho pokrmem a nápojem bylo plnit vůli svého Otce — že neustále zapíral sám sebe, aby sloužil druhým — že byl tichý a trpělivý tváří v tvář nezaslouženému pohanění — že měl ve větší vážnosti zbožné chudé nežli krále — že byl plný lásky a soucitu k hříšníkům — že byl smělý a nekompromisní při odsouzení hříchu — že nehledal chválu od lidí, i když ji mohl mít – že chodil, dobře čině – že byl oddělený od světských lidí – že se vytrvale modlil – že nedovolil, aby Mu v cestě stáli byť Jeho nejbližší příbuzní, když musel konat dílo Boží.

Svatý člověk se bude snažit pamatovat na všechny tyto věci. Podle nich se se bude snažit utvářet svůj životní kurz. Vezme si k srdci slova apoštola Jana: „Kdo praví, že v něm zůstává, tenť má, jakž On chodil, tak choditi“ (1. Janova 2:6) a slova Petrova, že „Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlepějí Jeho“ (1. Petrova 2:21). Jak blahoslavený je ten, kdo se naučil učinit Krista svým „vším“, jak pro své spasení, tak pro své vedení! Kolik času by se jen ušetřilo, kolika hříchům by se jen předešlo, kdyby si lidé častěji kladli otázku: „Co by na mém místě řekl a učinil Kristus?“

(d) Svatý člověk bude usilovat o krotkost, tichost, dobrotivost, trpělivost, vládu nad svým jazykem. Bude mnoho snášet, mnoho odpouštět, přehlížet mnoho křivd vůči němu a nebude se rychle dovolávat svých práv. Jasný příklad toho vidíme v jednání Davida, když mu zlořečil Simei, a Mojžíše, když proti němu mluvili Aron s Miriam (2. Samuelova 16:10, Numeri 12:3).

(e) Svatý člověk bude usilovat o středmost a sebezapření. Bude usilovat o umrtvení tužeb svého těla – ukřižování svého těla s jeho náklonnostmi i žádostmi – potlačení svých vášní – zkrocení svých tělesných sklonů, aby nikdy nedostaly prostor se projevit. Ó, jaká to slova Pán Ježíš adresoval apoštolům: „Pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížená srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život“ (Lukáš 21:34); a slova apoštola Pavla: „Ale podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný“ (1 Korintským 9:27)!

(f) Svatý člověk bude usilovat o lásku a bratrskou náklonnost. Bude se snažit plnit ono zlaté pravidlo, že bude jednat tak, jak by chtěl, aby lidé jednali s ním, a mluvit tak, jak by chtěl, aby lidé mluvili k němu. Velmi mu půjde o jeho bratří – o jejich těla, jejich majetek, jejich pověst, jejich cítění, jejich duše. „Kdož miluje bližního,“ říká Pavel, „zákon naplnil“ (Římanům 13:8). Bude si ošklivit všelikou lež, pomluvy, ostouzení, podvody, nepoctivost a nespravedlivé jednání, i v těch nejmenších věcech. Šekel a lot svatyně byly větší než ty, které se používaly v běžném životě. Bude se snažit ozdobit své vyznání vším svým vnějším vystupováním a učinit vše, aby jeho víra byla v očích lidí kolem něj něčím milým a krásným. Ach, jak odsuzující jsou slova ze 13. kapitoly 1. Korintským a z Kázání na hoře, srovnáme-li je s jednáním mnoha vyznávajících křesťanů!

(g) Svatý člověk bude usilovat mít ducha milosrdenství a dobročinnosti vůči ostatním. Nebude celý den nečinně stát. Nespokojí se s tím, neškodit – bude se snažit aktivně konat dobro. Bude usilovat být užitečný svým časům a svému pokolení, jakož i zmírňovat duchovní nouzi a utrpení kolem sebe, jak jen bude moci. Taková byla Dorkas, „plná skutků dobrých a almužen, kteréž činila“ – nejenom je zamýšlela a mluvila o nich, ale také je konala. Takový byl Pavel: „Jáť pak velmi rád náklad učiním, i sám se vynaložím za duše vaše, ačkoli velmi vás miluje, málo jsem milován“ (Skutky 9:36 a 2. Korintským 12:15.)

(h) Svatý člověk bude usilovat o čistotu a ryzost srdce. Bude se hrozit vší nečistoty a poskvrny ducha a bude se snažit vyhýbat všemu, co by ho k tomu mohlo svést. Ví, že jeho srdce je jako troud, a bude se tedy pilně vyhýbat jiskrám pokušení. Kdo se odváží mluvit o síle, když může padnout i sám David? Ceremoniální zákon nám leccos napovídá. Podle něj se v Božích očích stal okamžitě nečistým i člověk, který se jen dotkl kostí, mrtvého těla, hrobu nebo člověka trpícího určitými nemocemi. To vše byly obrazy a typusy. Jen málokterý křesťan je v tomto konkrétním bodě přespříliš ostražitý a zbytečně přepečlivý.

(i) Svatý člověk bude usilovat mít bázeň Boží. Nemyslím tím bázně, jakou má otrok, který se dá do práce jen ze strachu před trestem a kdyby se nebál odhalení, klidně by zahálel. Mám na mysli spíše bázeň dítěte, které si přeje žít a jednat, jako by vždy bylo před otcovou tváří, protože jej miluje. Jak vznešený příklad nám v tomto ohledu dává Nehemiáš! Když se stal místodržícím v Jeruzalémě, mohl by Židy uvést pod plat a vyžadovat od nich peníze pro své zaopatření. Tak to dělali předchozí vládci. Nikdo by mu nemohl vyčítat, kdyby tak činil. Ale on praví, „čehož jsem já nečinil, boje se Boha“ (Nehemiáš 5:15).

(j) Svatý člověk bude usilovat mít pokoru. Bude toužit v nízkosti mysli mít druhé za přednější sebe sama. Ve svém vlastním srdci bude vidět více zla než v jakémkoli jiném srdci na světě. Bude rozumět něčemu z Abrahamových pocitů, když říkal, že je prach a popel; z pocitů Jákoba, když děl, že je menší i těch nejmenších Božích milosrdenství; z pocitů Joba, když pravil, že je chaterný, i z pocitů Pavla, když napsal, že je prvním z hříšníků. Ten svatý muž Bradford, věrný mučedník Kristův, končíval leckdy své dopisy slovy: „Nejbídnější hříšník, John Bradford.“ Poslední slova starého dobrého pana Grimshawa, když ležel na smrtelné posteli, byla: „Zde odchází neužitečný služebník.“

(k) Svatý člověk bude usilovat být věrný ve všech povinnostech a vztazích svého života. Bude se snažit nejen plnit své povinnosti stejně dobře jako ostatní, kteří se o své duše nestarají, ale i lépe, protože má vyšší motivy a větší pomoc než oni. Nikdy bychom neměli zapomínat na slova Pavla: „A všecko, což byste koli činili, z [té] duše čiňte, jako Pánu, a ne lidem.“ – „V pracech neleniví, duchem vroucí, Pánu sloužíce“ (Kolossenským 3:23, Římanům 12:11). Svatí lidé by se měli usilovat dělat vše řádně a vždycky se hanbit, pokud sami sobě dovolí učinit něco špatného, mohou-li tomu zabránit. Stejně jako Daniel by se měli snažit nedat nikomu proti sobě „příčiny“ jediné ze „strany zákona Boha jeho“ (Daniel 6:5). Měli bychom činit vše, abychom byli dobrými manžely a manželkami, dobrými rodiči a dětmi, dobrými pány a služebníky, dobrými sousedy, dobrými přáteli, dobrými poddanými, dobrými v soukromí i na veřejnosti, dobrými v práci i doma. Svatost má vskutku malou cenu, nenese-li tento druh ovoce. Pán Ježíš klade svému lidu zkoumající otázku, když praví: „Což více činíte?“ (Matouš 5:47).

(l) V neposlední řadě bude svatý člověk usilovat duchovně smýšlet. Bude se snažit milovat výhradně věci nadpřirozené a všechny pozemské věci držet jen velmi volně. Nebude záležitosti časnosti zanedbávat, ale první místo v jeho mysli a myšlenkách bude patřit životu budoucímu. Bude se snažit žít jako ten, kdož má svůj poklad v nebesích, a procházet tímto světem jako cizinec a poutník na cestě domů. Mít obecenství s Pánem Bohem v modlitbě, ve čtení Bible a v shromáždění Jeho lidu – to budou hlavní radosti svatého člověka. Bude si cenit každé věci, místa a společnosti do té míry, do které jej přibližují Hospodinu. Bude sdílet něco z Davidova cítění, když dí: „Přilnula duše má k Tobě.“ „Hospodin jest částka dílu mého a kalicha mého“ (Žalm 63:8 a 16:5).

To je nástin svatosti, který se odvažuji načrtnout. O takový charakter usilují ti, kteří jsou nazýváni „svatými“. Takové jsou hlavní rysy svatého člověka.

Ale dovolte mi zde říci – doufám, že mě nikdo nepochopí špatně. Mám trochu obavy, že bude špatně pochopeno, co míním, a že popis svatosti, který jsem předložil, někoho s citlivým svědomím odstraší a odradí. Nechtěl bych cíleně zarmoutit jediné spravedlivé srdce nebo dát jakémukoliv věřícímu do cesty nějaký kámen úrazu.

V žádném případě netvrdím, že svatost vylučuje přítomnost hříchu v nás. Ne, to ani zdaleka. Největším žalem svatého člověka je, že má stále ono „tělo smrti“ – že často, když by chtěl činit dobro, „přidrží se jej zlé“; že ten jeho starý člověk překáží všem jeho pohybům a jakoby se jej snažil při každém kroku stahovat zpět (Římanům 7:21). Ale výjimečnost svatého člověka spočívá v tom, že není s hříchem, který v něm přebývá, smířen tak jako ostatní. Nenávidí jej, truchlí nad ním a touží se ho zbavit a osvobodit od něj. Dílo posvěcení v něm lze přirovnat ke zdem Jeruzaléma – stavba pokračuje „i v časech přenesnadných“ (Daniel 9:25).

Neříkám ani, že svatost dochází ke své zralosti a dokonalosti najednou, nebo že než můžete kohokoliv nazvat svatým, v něm musí dojít ony ctnosti, kterých jsem se dotknul, plného rozkvětu a síly. Ne, to ani zdaleka. Posvěcení je vždy postupné dílo. Ctnosti, plynoucí z působení milosti v srdci, jsou u některých lidí v klíčku, jiné v klásku a jiné jsou jako zralé zrno. Všechno musí mít nějaký začátek. Nikdy nesmíme pohrdat „dnem malých věcí“. A posvěcení je i v těch nejlepších případech dílem toliko nedokonalým. Líčení života i těch nejzářivějších svatých, kteří kdy žili, bude obsahovat mnoho „ale“, ‚nicméně‘ a „přesto“, než se v něm dostanete na konec. Zlato nikdy nebude bez strusky – světlo nikdy nebude svítit pořád, aniž by jej někdy zastínily mraky, dokud nedosáhneme nebeského Jeruzaléma. I slunce samo má na svém povrchu skvrny. I nejsvatější muži mají mnoho vad a nedostatků, jsou-li zváženi na vahách svatyně. Jejich život je neustálým bojem s hříchem, světem a ďáblem; a někdy je spatříte, jak nepřemáhají, ale jsou přemáháni. Tělo vždy žádá proti duchu a duch proti tělu, a „v mnohém zajisté klesáme všickni“ (Galatským 5:17, Jakub 3:2).

Přesto jsem si jist, že mít takový charakter, jaký jsem zde nastínil, je touhou a modlitbou všech pravých křesťanů. Usilují o něj, i když jej nedosahují. Možná jej nedosáhnou, ale vždy k němu směřují. Snaží se a namáhají se, aby takoví byli, pokud takoví ještě nejsou.

A směle a s jistotou říkám, že pravá svatost je velikou realitou. Totiž, jde o něco v člověku, co mohou vidět, poznat, zaznamenat a vnímat všichni kolem něj. Je to světlo: pokud existuje, projeví se. Je to sůl: pokud existuje, její chuť bude cítit. Je to vzácná vonná mast: pokud existuje, její přítomnost nelze skrýt.

Jistě, všichni bychom měli být připraveni uznat, že i u vyznávajících křesťanů lze nalézt mnoho duchovních sklouznutí a příležitostné mrtvosti. Vím, že cesta může vést z jednoho bodu do druhého, a přesto mít mnoho zákrutů a odboček; a člověk může být skutečně svatý, a přesto být sveden z z cesty pro mnohou slabost. Zlato není méně zlaté jen proto, že má nějaké příměsi, ani světlo není méně světlem, protože je utlumené a matné – a ani milost působící v srdci není méně milostí, protože je mladá a slabá. Ale i když uznáme toto všecko, stále nemohu vidět, jak by si zasloužil být nazýván „svatým“ někdo, kdo si úmyslně popouští uzdu hříchu a není kvůli tomu pokořen a zahanben. Neodvažuji se nazvat svatým nikoho, kdo má ve zvyku úmyslně zanedbávat povinnosti, které zná, a úmyslně činí to, o čem ví, že mu Pán Bůh zapověděl. John Owen správně praví: „Nerozumím, jak by mohl být pravým věřícím někdo, pro kterého hřích není největším břemenem, zármutkem a soužením.“

Takové jsou hlavní charakteristiky praktické svatosti. Zkoumejme sami sebe a pozorujme, zda ji dobře známe. Prozkoušejme se.