„Synáčkové, vystříhejte se modl. Amen.“ (1. Janova 5:21).

Lidská společnost má od nepaměti ve zvyku zaznamenávat poslední slova významných osobností a přikládat jim zvláštní význam – aspoň těm, které dotyční pronesli na smrtelné posteli s vědomím svého odchodu na věčnost. Předpokládáme, že za takových okolností neřekne člověk nic prázdného, ale snad i projeví nějaký zvláštní vzhled do těch nejpodstatnějších věcí života.

Jakkoliv se od nevěřících na něco takového nemůžeme vůbec spoléhat – či naopak spíše můžeme přímo očekávat, že jejich poslední slova budou stejně prázdná jako jakékoliv jejich bezbožné řeči předtím – u Božích svatých mužů a žen dávat pozor na poslední slova smysl má. Tím spíše to platí pro poslední slova inspirovaných pisatelů Bible. Timoteus si musel zvláště cenit 2. listu apoštola Pavla, který starý Boží muž psal s vědomím, že brzy vejde do slávy.

Podobně významné jsou dopisy a kniha Zjevení od apoštola Jana, které napsal pravděpodobně, když již přesáhl devadesátku. A i když 1. list Janův zřejmě nepředstavuje úplně poslední Janův spis, bezpochyby spadá do závěrečné etapy jeho života. Zatímco druhé dva dopisy adresoval konkrétním lidem, první epištola byla obecná, adresovaná celé církvi – a proto jeho poslední slova v ní mají zvláštní váhu. Na její závěrečný verš se tedy zaměříme.

Naše studium vychází ze slova na biblické hodině, které měl na začátku července tohoto roku ve sboru Metropolitan Tabernacle – tedy tam, kde před 150 lety kázal Charles Spurgeon – bratr kazatel Ibrahim Ag Mohamed, bývalý asistent pastora dr. Petera Masterse (od roku 2023 pastor Ibrahim vede sbor Uxbridge Road Tabernacle v západním Londýně). Tento Boží muž pochází z kmene Tuaregů, z Mali, a původně byl muslim, dokonce velmi horlivý, až tak, že aktivně ničil všechny Bible, na které narazil. Když však uvěřil v Krista jeho bratranec, Ibrahima Ag Mohameda zasáhlo, jak se jeho příbuzný změnil. Začal tedy číst Nový Zákon a na základě toho se obrátil. Zajímavostí je, že jeho manželka pochází z polské části Českého Těšína. Slovo kazatele Ibrahima podle našeho verše je dostupné zde.

Úvod k verši

Poslední verš této epištoly se na první pohled může jevit, že přichází tak trochu odnikud a ani pořádně nenavazuje na to, co mu předchází. Navíc za ním nenásleduje žádné rozloučení, ani závěrečné požehnání či pozdravy, takže mnohým konec může přijít poněkud rázný, takové utnutí. Nicméně apoštol Jan nepíše nijak dezorganizovaně a jeho epištola nepostrádá strukturu. Jde o vdechnuté Boží Slovo, kde má všechno svůj řád a místo, i když třeba dá více práce ten řád rozklíčovat. Pán Bůh není autorem chaosu, neřádu a zmatku. Když verš prozkoumáme detailněji, zjistíme, že je to vlastně velmi vhodný závěr dopisu.

Ve 13. verši 5. kapitoly apoštol uvádí, že dopis napsal, aby věřící věděli, že mají věčný život – proto také v průběhu celé epištoly dává mnoho různých důkazů, podle kterého můžeme poznat pravé spasení. „A po tomť známe, že jsme jej poznali, jestliže přikázaní jeho ostříháme“ (v. 2:3). „My víme, že jsme přeneseni z smrti do života, nebo milujeme bratří“ (v. 3:14). „Po tomtoť poznáváme, že v něm přebýváme, a on v nás, že z Ducha svého dal nám“ (v. 4:13); celkem jich nacházíme okolo dvaceti. Slova, že „víme“, užívá Jan minimálně čtyřicetkrát. Pána Boha můžeme poznat – totiž skrze Písmo a v Pánu Ježíši Kristu – a můžeme vědět, že Jej známe pravě.

Nás poslední verš je vlastně shrnutím všech uvedených důkazů, jejich závěrečným vystižením v jedné větě. Že tato slova opravdu patří mezi důkazy spasení, vidíme v předcházejícím 18. verši: „Ale ten, kdož narozen jest z Boha, ostříhá sebe samého.“ Znovuzrození se projevuje v ostříhání se, střežení, dávání na sebe pozor. Ten, pro koho to vůbec neplatí, nemůžeme mít za spaseného, protože jsou jen dva druhy lidí, věřící a nevěřící, ti, kdo patří Pánu Bohu a kdo mu nepatří, svatí a neposvěcení – a mohli bychom to vystihnout mnoha dalšími způsoby. Pokud nepatříme do jedné skupiny, tak nutně, nezbytně patříme do skupiny druhé. Když se vůbec neostříháme před zlem a hříchem, nepatříme do skupiny dětí Božích, a zbývá nám tedy jen přináležení mezi děti ďáblovy.

Tolik tedy k úvodu. Kazatel Ibrahim následně své slovo rozdělil na tři části, které můžeme pro lepší zapamatování vystihnout jako slovo zalíbení, slovo varování a slovo uplatnění – v originále affection, admonition, application.

Slovo zalíbení 

To se týká oslovení – „synáčkové,“ v angličtině „little children,“ malé děti. I když Jan svůj dopis uzavírá zdánlivě strohým a možná trochu přísným způsobem, tak jeho oslovení adresátů ukazuje, s jakým srdcem ho psal: plynulo to z lásky, náklonnosti, že mu o ně velmi šlo a byli mu drazí. Nejde o povýšenou blahosklonnost. A velmi to sedí se zbytkem dopisu, kde stejné oslovení nacházíme na dalších šesti místech a vždy se jedná o zahájení další sekce. Také to v odpovídá dalšímu oslovení věřících v dopise – „milovaní“. Jsme milovanými synáčky Božími.

Další věc, kterou oslovení vyjadřuje, je autorita apoštola – když psal, tak mu nejspíš už bylo přes 90 let. Jako apoštol to byl duchovní otec všech, jako kazatel snad i mnohé duchovně zplodil v novém narození a jako starý muž si mohl dovolit říci „dítky“ vlastně komukoliv. Někdo v takovém věku může říci téměř všem lidem např. „děti moje“.

Rovněž nás to vede  v tom, jakým způsobem máme tomu slovu naslouchat, totiž jako mají malé děti naslouchat dospělým. Což platí pro všechny křesťany bez ohledu na věku. Malé dítě, pokud to v něm tedy nezničíme nemoudrým vedením, má sklon naslouchat svým rodičům s pokorou, ve vnímání své omezenosti a s implicitní vírou všemu, co se mu praví. Tak máme naslouchat každé čárce ve Slově Božím. Pamatujme na slova Spasitele: „Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete dokrálovství nebeského“ (Mt. 18:3).

Kazatel Ibrahim ovšem v tomto kontextu především zdůraznil, že nás předmětné oslovení učí, že jsme slabší, než si myslíme. Malé děti jsou prostě slabé, a nic na tom nemění ani jejich případné mnohé posilování. Ano, svou silou mohou předčit mnohé děti svého věku, ale dohromady žádnou velkou silou oplývat nebudou a dospělí si s nimi snadno poradí. To by nás mělo vést k veliké pokoře, protože co se týče duchovních věcí, jsme na tom stejně. To ostatně mnohdy platí i o našich časných záležitostech.

Slovo varování

U varování se můžeme nejprve zaměřit na užité sloveso, a následně na podstatné jméno.

To sloveso je „vystříhat se,“ tedy střežit se, dávat si pozor, vyhýbat se, chránit se, držet se od něčeho daleko, nedávat něčemu žádný prostor – všemi těmito způsoby by šlo vyjádřit. Zaznamenejme především formu slovesa – je to zvratné sloveso (vztahuje se k nám samým coby objektu), a je v rozkazovacím způsobu. To ukazuje, že jde o naši povinnost, totiž povinnost všech věřících.

Toto zdůraznění je velmi důležité, hlavně v kontextu toho, co ostříhání čteme jinde v Písmu. Na jiných místech máme zaslíbení, že nás bude střežit Pán Bůh: „Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé“ (Žalm 121:7). „Budiž mi skalou obydlí, na niž bych ustavičně utíkal; přikázal jsi ostříhati mne, nebo skála má i pevnost má ty jsi“ (Žalm 71:3). „A vysvobodíť mne Pán od každého skutku zlého, a zachovává k království svému nebeskému, jemuž sláva na věky věků. Amen“ (2. Tim. 4:18).

Ale zároveň je nám předkládána totožná povinnost. Když sami sebe nebudeme ostříhat, nemůžeme se spoléhat na ostříhání Boží. Podobně sice prosíme v modlitbě Páně „neuveď nás v pokušení“, ale když se poté sami do pokušení aktivně vrháme, ono modlení nám neprospěje. Boží neuvození v pokušení se v praxi projeví tak, že se pro Jeho působení v nás neuvedeme v pokušení my sami. Stejně tak naše sebeostříhání má svůj objektivní prvek, že nás ostříhá Pán Bůh, ale nikdy to není oddělené od toho, že v našem srdci působí Duch Svatý a vede nás, abychom ostříhali sami sebe. A tohoto působení Ducha Svatého máme hledat, modlit se za něj a usilovat o něj.

Druhý aspekt varování, vyjádřený podstatným jménem, se týká toho, před čím se máme varovat – „model.“ Vystříhání se před modlami bylo to poslední, co apoštol chtěl věřícím sdělit. Jan, cele inspirovaný Duchem Božím, by na samotný závěr své epištoly zcela jistě neřekl žádné prázdné varování před něčím, co po nás ve skutečnosti nepředstavuje žádný významný problém a bez čeho bychom se ve svém duchovním životě docela dobře obešli. Právě naopak, tato poslední výstraha musí mít mimořádnou důležitost.

To, že tuto věc na konci všeho Boží muž tak zdůrazňuje, věřící tedy učí, že i když nás Pán spasil a vysvobodil, v jednom ohledu jsme ve svém srdci pořád modláři. Někdo, kdo nikdy alkoholismu nepropadl, si může vcelku bez nebezpečí dát skleničku vína (jakkoliv ani to není moc moudré). Ale alkoholik, byť třebas již dlouhou dobu abstinující, si to dovolit nemůže, hned by pití znovu propadl. Podobné to je s věřícími a modlářstvím. Ano, Pán Bůh nás z něj vysvobozuje, ale podobně, jako alkoholika z pití – vysvobození spočívá v tom, že dotyčný dále již nepije, nikoliv v tom, že si pak může dovolit i střídmě pít. To nemůže, a až do konce života nebude moci. Někteří abstinující alkoholici sami popisují svůj stav tak, že budou až do smrti alkoholici, takže se zkrátka musí absolutně vystříhat všeho alkoholu. A podobně i my, byť nás Pán Bůh z našeho přirozeného modlářství vysvobozuje, jsme v jednom smyslu doživotní modláři, a proto se musíme do konce života absolutně vystříhat všech model. Pořád pro nás představují nebezpečí, že by nás rychle stáhly zpět do modlářství, když k nim jen trošičku nakloníme své srdce. Proto nás Jan varuje: „„Synáčkové, vystříhejte se modl.“

Apoštol Jan nijak nespecifikuje, jakých model se máme vystříhat, protože to ani nejde. Modlou pro nás může být cokoliv. Naše srdce jsou doslova továrny na modly. Kdybychom se pokusili o vytvoření nějakého seznamu, určitě bychom něco minuli a lidé by se pak falešně uspokojili, že jsou na tom dobře, když v něm svou modlu nenaleznou. Modlou se stává všechno, co postavíme před Pána Boha a co nás odvádí od lásky k Němu. Nejde nutně jen o vnější věci, apoštol Pavel například mluví o těch, jejichž bohem je jejich vlastní břicho (Fp. 3:19). Modlářství okrádá Hospodina o první místo v srdci, které Mu náleží coby našemu Stvořiteli, Ochránci, Dobrodinci i Vykupiteli, a představuje duchovní smilstvo – jako to často popisovali proroci.

Modlou se nám snadno mohou stát jiní lidé. Mnozí mají ve světě mnohé idoly, herce, zpěváky atd. – ostatně v angličtině slovo ‚idol‘ znamená v původním významu právě modlu. Biskup Ryle varoval rodiče, aby neudělali modly ze svých dětí, jinak Pán Bůh ty děti vezme a před nimi rozbije, aby je usvědčil z jejich bláznovství. Jak praví Spasitel: „Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří,i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem“ (Lk. 14:26) – mimo jiné proto, že si z nich učinil modly, a takový stav je s pravým učednictvím neslučitelný.

K čemu se utíkáme, když je nám těžko? Kde hledáme pomoc a útěchu? Brání nám něco v plné poslušnosti Hospodina a Jeho Slova? To se nám stává modlou a před tím se máme varovat. A na prvním místě nám v cestě za Pánem a v celém následování Jeho brání ta největší a nejuniverzálnější modla ze všech – ta, kterou kazatel Ibrahim nazval „Král Já“. My sami, naše Já je nám nejhroznější modlou, a dennodenně se musíme modlit, aby nás Pán Bůh zachránil před námi samotnými. Tuto modlu musíme sesadit z trůnu na prvním místě. „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám“ (Mk. 8:34).

Slovo uplatnění

Na závěr dává kazatel deset praktických bodů, co činit, aby modly v našem životě neměly místo.

1.) Zkoumejme sami sebe v Pánu, zejména, jsme-li u víře (viz 2. Kor. 13:5). Odvrácení se od model k Hospodinu patří mezi nejlepší definice obrácení: „…kterak jste se obrátili k Bohu od modl, abyste sloužili Bohu živému a pravému, a očekávali Syna jeho s nebe, kteréhož vzkřísil z mrtvých, [totiž] Ježíše, kterýž vysvobodil nás od hněvu budoucího“ (1. Tes. 1:9-10). Můžeme totéž říci sami o sobě, že jsme se skutečně odvrátili od model všeho druhu a začali cele sloužit pravému Bohu a ctít Jej? Zkoumejme se.

2.) Ostříhejme Boží přikázání, zejména Desatero. Boží mravní zákon reflektuje Boží svatý charakter – a první i druhé přikázání se týká právě modlářství, ať už ve formě ctění jiných bohů, nebo ctění pravého Boha jiným než Jím ustanoveným způsobem. I porušování jiných přikázání představuje v jednom smyslu modlářství, například když nechceme dbát na den Páně, činíme modlu ze svého soukromého času, krádež prokazuje, že jsme učinili modlu z majetku, smilstvo zase činí modlu z našich tělesných žádostí, a podobně. Sám Jan v našem listu předkládá velikou pravdu, že „toť je láska Boží, abychom přikázaní jeho ostříhali; a přikázaní jeho nejsou těžká“, tj. na obtíž (v. 5:3). Když nemilujeme Pána Boha na prvním místě, jsme modláři, což jasně ukazuje, proč na Jeho neměnný morální zákon dbát, jakkoliv nejsme schopni jej v tomto těle plnit dokonale. Nebuďme jako Izrael, který právě v době vydání mravního zákona sobě učinil zlaté tele.

3.) Zůstávejme v Kristu. To je povinnost a nezbytnost pro všechny věřící, jak pravil sám Pán: „Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jan 15:4-5). To v sobě zahrnuje jak poslušnost Jemu, tak lásku k Němu, a snahu, aby On v nás rostl a my se menšili.

4.) Hledejme vrchních věcí v Kristu Ježíši (viz Kolossenským 3:1). Svůj poklad musíme mít v nebi, nikoliv na zemi, a kde bude náš poklad, tam bude tíhnout i naše srdce. Jak praví apoštol: „Dále pak, bratří, kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, a jestli která chvála, o těch věcech přemyšlujte“ (Fp. 4:8). To nezbytně zahrnuje mnoho přemýšlet o Pánu Ježíši, jak v Jeho stavu ponížení, tak vyvýšení, neboť On je zdrojem a největším příkladem všeho toho, o čem máme rozjímat. Čím víc přemýšlíme o Spasiteli, tím menší prostor budeme mít pro přemýšlení o svých modlách.

5.) Plňme své srdce a mysl Písmem svatým. Jak praví Žalmista: „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě“ (Žalm 119:11). Bez plnění mysli se neobejdeme, ale nemá to tam zůstat, musíme jít hlouběji, k samotnému srdci, do jádra své vůle a citů a celé své osobnosti.

6.) Pěstujme křesťanskou spokojenost. Věřící člověk je spokojeným člověkem: „Jestiť pak zisk veliký pobožnost, s takovou myslí, kteráž na tom, což má, přestati umí. Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bez pochyby že také nic odnesti nemůžeme. Ale majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme.“ (1. Tim. 6:6-8). Dokážeme-li se spokojit s jídlem, střechou nad hlavou a oblečením, máme relativně nejmenší pravděpodobnost, že si vytvoříme modly z něčeho časného.

7.) Nehledejme uznání od tohoto světa. Jak praví Jan v 2. kapitole: „Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm. Nebo všecko, což jest na světě, [jako] žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, [toť] není z Otce, ale jest z světa. Svět pak hyne i žádost jeho, ale kdož činí vůli Boží, tenť trvá na věky.“ Žádost těla a žádostí očí nás vedou k obrácení se od Pána k modlám vnějším, pýcha života zase k modle Krále Já. To všechno zahyne.

8.) Odhoďme všechnu umělost. Také bychom mohli říci, usilujme o upřímnost. V našem světě nacházíme mnoho falše a lží, ale věřící člověk má být stejný jak uvnitř, tak navenek, a stejný za všech okolností – ne v té společnosti tak a v jiné onak. To je pravá svoboda, k níž nás Kristus povolal.

9.) Odmítněme každé falešné evangelium. Existuje pouze jedno evangelium. Odmítněme všechny pověry a všechna překroucení pravého učení. Modly jsou mrtvé, živý je jen pravý Kristus Bible. Modlou může být i jiný Ježíš, než jakého nám předkládá Písmo Svaté (viz 2. Kor. 11:4). A každá modla zotročuje. Pán Ježíš nás však osvobozuje, abychom sloužili spravedlnosti.

10.) Choďme skrze víru, a ne skrze vidění (2. Kor. 5:7). Chodit skrze víru znamená chodit v Duchu Svatém, a pak nevykonáme žádosti těla, které jsou druhem modlářství. V řečtině slovo modla pochází ze slova εἶδος, eidos, vidět, vnímat, okusit. Modla je εἴδωλον, eidólon, a sloveso eidos se užívá v citovaném verši o chození skrze vidění. Chodit skrze vidění je přímá cesta k modlářství; od eidos k eidolon je krůček nejen gramaticky. Poukázali jsme si na verš o žádosti očí, která vede k různým formám modlářství. Žádostí očí probouzí chození skrze vidění – uzříme a zatoužíme. Proto se náš život musí vyznačovat přesným opakem, chozením skrze víru.