„Nebo synové tohoto světa opatrnější jsou, než synové světla v svých věcech“ (Lukáš 16:8).
V souvislosti s výskytem koronaviru SARS-CoV-2, který způsobuje nemoc COVID-19, v České republice zavedl náš stát mnohá opatření, aby se omezilo – a postupně zastavilo – jeho šíření a aby se naše zdravotnictví, které nemá nevyčerpatelné kapacity, nezhroutilo pod náporem příliš mnoha nemocných v příliš krátkém čase. Počet nakažených lidí roste nějakou dobu exponencionálně, ale pokud se včas učiní příslušná opatření, tato křivka neroste tak strmě – o tom se hovoří jako o „zplošťování křivky“. Smyslem je, aby ta křivka byla dostatečně plochá s ohledem na možnosti a kapacity zdravotnictví.
Nejúčinnějším opatřením je vedle důsledné hygieny tzv. sociální odstup, aby se omezila možnost lidí se vzájemně nakazit. To je hlavním cílem všech omezení, která na obyvatele vlády postižených zemí uvalují. Jestli se našimi opatřeními dosáhne zamýšleného účinku a předejde se nanejvýše neveselé situaci, která panuje v Itálii, ukážou v plném rozsahu až příští týdny, i když zatím situace z milosti Boží vypadá nadějně. Není zde však naším záměrem zabývat se koronavirem z toho zemského pohledu. Je jistě na místě chovat se zodpovědně a podle té moudrosti, kterou nám Pán dává, podle svých možností předcházet zbytečným rizikům. Nedbat toho by nebyla víra, ale hříšná troufalost a pokoušení Pána Boha. Zbytek ovšem můžeme a máme s důvěrou nechat na Pánu. Pokud nás On neochrání, nezajistíme se ani sebelepšími opatřeními.
Je však důležité celou situaci vnímat z duchovního hlediska a brát si z ní poučení pro svůj život víry. Nemáme důvod zpochybňovat doporučení dávaná epidemiology – tito světští odborníci spíš v jistém ohledu zahanbují vyznávající křesťany, kteří proti hrozícímu duchovnímu nebezpečí nečiní ani zlomek toho, co činí lidé světa proti nebezpečí zemskému. Sám Spasitel musel své učedníky napomenout, že „synové tohoto světa opatrnější [tj. prozíravější, moudřejší] jsou, než synové světla v svých věcech“ (Lukáš 16:8). Bylo to v kontextu podobenství o nepoctivém šafáři, který učinil vše, dokonce zakázané podvody, aby se zajistil na tomto světě – a v kontrastu s ním věřící často neučiní skoro nic, ani to, co je Pánem výslovně přikázané, aby se zajistili pro věčnost ve smyslu, ve kterém to píše apoštol Petr v 1. kapitole své 2. epištoly. Proto budeme uvažovat nad tím, jaká poučení si ze současné situace ohledně koronaviru můžeme a máme vzít pro svůj duchovní život.
Důsledky podcenění nákazy
Jako první epidemie koronaviru zasáhla Itálii, kde mj. pracuje poměrně dost čínských dělníků, a brzy se tam velmi rozšířila, takže tamní zdravotnictví v nejvíce postižených oblastech jen s největším vypětím sil zajišťuje jakous takous péči, ale na mnohé potřebné – zejména ty starší – se již kapacity nedostávají. Zní hlasy, že Itálie situaci zprvu podcenila, a nyní sklízí hořké ovoce své neprozíravosti. Ve Španělsku, jak se zdá, rozhodujícím momentem pro rozšíření víru byla feministická manifestace, při které účastnice provolávaly, že „sexismus zabííjí víc než koronavirus“. Nyní je Španělsko vedle Itálie jedním z největších evropských ohnisek nákazy.
Lze sice debatovat o tom, jestli ty státy, které zareagovaly relativně pohotověji, vždy přijaly ta nejlepší a nejvyváženější opatření, ale přesto je zjevné, že země, které situaci podcenily více, zaplatí větší daň na životech – a nejde jen o lidi, kteří zemřou přímo na koronavirus. Tam, kde zdravotnictví kolabuje pod náporem příliš mnoha pacientů s nemocí COVID-19, se potřebná péče nemusí dostat ani na osoby, které postihne zcela jiný zdravotní problém, jindy třeba i poměrně banální. Například zánět slepého střeva je dnes běžně diagnóza se statisticky malým rizikem úmrtí (okolo 1 ‰), avšak pokud se dotyčnému nedostane potřebné péče, protože operační sály v nemocnici musely být vyčleněny pro osoby nakažené koronavirem, riziko roste. Podcenění koronaviru je zkrátka nebezpečné, a to z více hledisek.
Zatímco těmto principům rozumíme na zemské úrovni dobře, a i nevěřící lidé – poučeni z cizích chyb – se snaží podle toho jednat prozíravěji, na duchovní úrovni, kde se setkáváme s něčím obdobným, panuje i mezi vyznávajícími křesťany značná slepota a neschopnost vidět, jak podcenění rizika zničilo jiné.
Nákazy, kterými je každá církev vystavena – a v dnešní době víc, než dříve – se jmenují hřích a blud. Jejich stavidla jsou otevřena dokořán, a podobně jako se koronavirus šíří v globalizovaném světě rychleji, než kdy dříve, tak i tyto nákazy duchovní. U podcenění koronaviru lze nalézt jistou polehčující okolnost, že se jedná přeci jen o něco nového, byť ne zcela (podobné jsou nemoci SARS a MERS, které ovšem zůstaly izolovány v Asii). V duchovní oblasti toto v žádném případě neplatí, přesto ani ty církve, které mohly pozorovat takřka „v přímém přenosu“ záhubu jiných denominací, neprojevily většinou takřka žádnou předvídavost, jakou můžeme vidět aspoň u reakce některých států na situaci s COVID-19.
Podcenění hříchu a bludu je mnohem rozsáhlejší a mnohem fatálnější, a došlo k němu přesto, že církve mají všechna varování Božího Slova, která by jen potřebovaly, aby činilay potřebné kroky k omezení šíření té zhoubné infekce. Kdyby byly ve svých duchovních věcech aspoň tak opatrné, jako jsou opatrné státy ve svých zemských věcech – s vědomím, že i ty státy mnohé podcenily – přesto by situace vypadala jinak a hřích a bludy by se v nich nemohly ani zdaleka tak rozšířit.
Problémy je třeba řešit, dokud se nerozrostou
To souvisí s předchozím. Některé země zareagovaly později, a podle toho čelí větším problémům. I ty státy, které původně zvolily strategii tzv. promoření obyvatelstva, aby získalo kolektivní imunitu (jako třeba Velká Británie), pod tlakem situace začaly couvat a zavádět restriktivní opatření. Když se zaspí na začátku, o to komplikovanější je potom vše dohnat – to Česká republika ostatně poznala v případě roušek, které se přeci jen mohly začít shánět o něco dříve, když již bylo jasné, že se koronavirus dostal do Evropy a kdy již bylo naivní doufat, že se naší zemi vyhne.
Podobně i církev by měla být obezřetnější, než doposud všeobecně je. Některé konzervativnější denominace či sbory nyní, když již vidí, jak extrémní odklon od cest starých a od pravdy Písma okolo nich nastal, začaly nějakým způsobem bojovat a usilovat o reformu. Jak se ukazuje, většinou je však již pozdě, škody už byly napáchány, pročež dochází ke štěpením a nelze již zachránit celé církve a sbory, často ani většinu z nich. Kdyby se braly vážněji první náznaky ekumenismu, charismatismu, světské hudby a podobných elementům rozleptávající duchovní imunitu lidu Božího, nemuseli jsme nyní být tam, kde jsme.
A podobně jako u zdravotních problémů následky nejsou jen přímé, ale i nepřímé. Když se kapacity zdravotnictví vyčerpají na koronavirus, může to ovlivnit i osoby jím nezasažené, a stejný princip platí i v duchovních oblastech. Když sbor či denominace musí intenzivně řešit kompromis a rozmáhající se odpadnutí, vyčerpává to kapacitu staršovstev a kazatelů řešit jiné duchovní problémy Božího stádce, které se vyskytují všude, ať už ve větší či menší míře. Někteří křesťané klesají na mysli, některým ochladla láska jako Efezským, někteří mají problémy ve výchově dětí a podobně – ale když vedoucí v církvi musí primárně řešit velké otázky církve jako víra v pravdivost a autoritu Písem, Božství Kristovo, pravý obsah evangelia a těžké hříchy vyplývající z toho odvrácení se, výše uvedené „malé“ problémy mohou již být pod jejich rozlišovací schopnosti nebo mimo přirozenou lidskou kapacitu, aspoň v daném okamžiku. Ne všem se tedy dostane takové duchovní péče, kterou by potřebovali – a tomu by se dalo předejít, kdyby se duchovní nákaza kompromisu řešila dříve.
Důležitost pravidelného mytí
V minulosti se různé morové rány šířily zejména pro – z našeho pohledu katastrofální – nedostatek hygienických návyků. Dnes již s rozvojem lékařské vědy více rozumíme, jak důležitou roli čistota hraje při ochraně před infekčními nákazami. Podle některých názorů je zejména mytí rukou vůbec nejefektivnějším prostředkem prevence šíření epidemických chorob, který máme a známe – aspoň s ohledem na poměr minimálních nákladů a značných výsledků. A všichni rozumíme tomu, že mýt si důkladně ruce máme vždy po návratu z rizikových míst (např. MHD), a to i tehdy, když máme pocit, že jsou čisté.
Stejné principy platí v oblasti duchovní. Pán Ježíš řekl Petrovi: „Kdož jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; nebo čist jest všecken“ (Jan 13:10). Ano, pravý učedník Kristův již nepotřebuje to celé, dokonalé, plné obmytí od vin a hříchů, které jsou jako šarlat a červec dvakrát barvený. To proň Spasitel již učinil, již je před Otcem cele čist, co se jeho ospravedlnění a přijetí týče, a to na věky věků. Ale při kráčení tímto světem, při kontaktu s nevěřícími a tou špínou okolo nezůstane zcela nedotčen – stále potřebuje pravidelné obmývání Kristovou krví, mytí nohou. Ne proto, aby obnovoval svoje ospravedlnění a přijetí Bohem Otcem, ale pro nové a nové obnovování plného obecenství s Ním skrze Krista.
Zejména v době, kdy se okolo šíří nebezpečná a nakažlivá nemoc, je toto pravidelné duchovní umývání důležité pro duchovní zdraví lidu Božího, podobně jako je mytí rukou nezbytné pro zachování zdraví těla. Jedním z důvodů, proč tolik lidí v církvi podléhá nákaze hříchu, bludu, kompromisu a odpadnutí je i to, že zanedbávají toto pravidelné mytí. Pro jejich oči je ta nákaza neviditelná, a tak se domnívají, že obmytí tak nutně nepotřebují – i kdyby to třeba slovy popřeli, jejich praxe ukazuje jinak. Podobají se tak pošetilci, který při pohledu na své ruce nevidí špínu, a tak se domnívá, že je vše v pořádku a mýt se při pandemii nemusí. Proto by měli všichni vyznávající křesťané volat k Pánu slovy žalmistovými: „Poblouzením kdo vyrozumí? [Protož i] od tajných očisť mne“ (Ž. 19:12), a prosit za osvícené oči naše, abychom lépe rozuměli své potřebě každodenního očišťování, o kterém vyučoval náš Spasitel Petra. Rovněž musíme prosit Pána, abychom vůči svým poblouzením byli citlivější, a nesetrvávali v zaslepeném sebeklamu ohledně svých činů a praktik, které nejsou v Božích očích v pořádku, aniž si to uvědomujeme, a hledali osvícení svých očích skrze pravdu Slova Božího. Kdyby tak činili všichni, kolektivní imunita církve vůči ďáblovým svodům by jistě byla v mnohem lepším stavu.
Oddělení jako ochrana před nákazou
Karanténu coby prostředek k zabránění šíření nemoci lidé praktikují již celá staletí, od vrcholného středověku, tedy i v době, kdy lidé mechanismu šíření infekčních chorob ještě nerozuměli. Tím spíše ji doporučují a i nařizují lékaři dnes, kdy jsou tyto věci všeobecně známy. Proti tomu v zásadě nikdo nic nenamítá, aspoň obecně (někteří mají problém s tím, jak je konkrétně všeobecná karanténa zaváděna, ale ani ti nezpochybňují její principiální prospěšnost). Jestliže se lidé chrání kontaktu s nakaženými a vyhýbají se prostorám, kde budou nemoci vystaveni nejpravděpodobněji – jako třeba ve veřejných dopravních prostředcích – koronavirus se nebude moci přenést na dostatečné množství nových nositelů a nákaza postupně vyhasne.
Co se týče nákazy duchovní, – a nejen té – Boží Slovo předkládá podobné principy již více než 2 tisíce let. Tělesnou nemocí, která pro Izrael symbolizovala hřích a jeho důsledky, bylo zejména malomocenství, u kterého Pán Bůh nakázal jasné distancování se: „Malomocný pak, na němž by ta rána byla, bude míti roucho roztržené a hlavu odkrytou a ústa zastřená, a Nečistý, nečistý [jsem!] volati bude. Po všecky dny, v nichž ta rána bude na něm, za nečistého jmín bude; [nebo] nečistý jest. Sám bydliti bude, vně za stany bude přebývání jeho“ (Lv. 13:45-46). Tím se chránili i ostatní v lidu.
Na tom Hospodin vyučoval Izrael, jak je třeba se vystříhat hříchu. Jeho velikou nakažlivost podporuje to, že je přítomen v srdci každého člověka, i znovuzrozeného, a vždy číhá, aby mohl naplno propuknout. Pokud se pošetile a zbytečně vystavujeme vlivu otevřených hříšníků, stane se tím pravděpodobněji, podobně, jako člověku, který je oslaben v důsledku neustálého zápaseni s nemocí, byť latentní, hrozí více nakažení infekčními chorobami. V duchovní oblasti ovšem na rozdíl od té tělesné se s vnitřní nemocí hříchu potýkají všichni, včetně křesťanů, ať už mají větší či menší vítězství. Nebezpečí si ovšem nemůže dovolit ignorovat nikdo.
Boží Slovo varuje: „Nedejte se svoditi. Porušujíť dobré obyčeje zlá rozmlouvání“ (1. Kor. 15:33). Špatné kontakty vedou ke špatným činům. Člověk jimi nezůstane nenakažen, aspoň ne dlouhodobě. Ti se stalo i Izraelcům, se všemi důsledky: „K tomu nevyplénili ani národů těch, o kterýchž jim byl Hospodin poručil, ale směšujíce se s těmi národy, naučili se skutkům jejich. (…) I zmazali se skutky svými, a smilnili činy svými. Protož rozpáliv se v prchlivosti Hospodin na lid svůj, v ošklivost vzal dědictví své“ (Ž. 106:34-35.39-40).
Ano, kontaktům s bezbožníky se absolutně vyhnout nedá, sic jinak musili bychom „z tohoto světa vyjíti“ (1. Kor. 5:10) – i když to neznamená, že se jim zase můžeme bezstarostně vystavovat. „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá“ (Ž. 1:1). Více si musíme dávat pozor na kontakty s vyznávajícími křesťany, kteří jsou zapleteni v sítích kompromisu a hříchu. „Prosímť pak vás, bratří, abyste šetřili těch, kteříž různice a pohoršení činí, na odpor učení tomu, kterémuž jste vy se naučili, a varujte se jich“ (Řím. 16:17) „Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně, a ne podlé naučení vydaného, kteréž přijal od nás“ (2. Tes. 3:6). Je to podobné, jako když se musíme mít více na pozoru před svými blízkými, pokud vykazují znaky nakažení koronavirem; od nich se můžeme nakazit mnohem pravděpodobněji, než od náhodných kontaktů s cizinci venku.
Na ochranu svých členů církve omezily svoje kontakty, většinou bez většího odporu. S praktikováním fyzického oddělení za účelem ochrany tělesného zdraví křesťanů nemají zásadní problém. Ale oddělit se pro ochranu jejich věčné duše už jim přijde hrozné a neospravedlnitelné. Je vidět, kde v praxi leží priority. Vnímat a brát vážně fyzické nebezpečí koronaviru dovedou; nic proti tomu. Ale vnímat a brát aspoň stejně tak vážně duchovní nebezpečí hříchu a odpadnutí, tomu už se brání. Světu záleží dostatečně na zranitelných členech společnosti, starších lidí a jedinců s omezenou imunitou, dost na to, aby zavedl razantní opatření a sociální distancování. Ale církvi zjevně nezáleží dostatečně na svých slabých členech, ne tak, aby pro jejich ochranu zavedly biblické opatření – oddělení.
I kdyby snad někteří silní vyznávající křesťané ve spolcích s odvrácenými církvemi sami sebe zachovali od nákazy falešného křesťanství, pořád to neznamená, že stejně dobře dopadnou ostatní. Nákazu koronaviru také silní a zdraví jedinci (zdá se) mohou přejít bez vážných následků, snad i bez příznaků. Ale to neznamená, že nemohou nakazit ty slabé a nepřímo je tak zabít. Proto ono všechno sociální distancování. A ze stejných důvodů je na místě zachovávat i sociální distancování duchovní, totiž biblické oddělení se od kompromisu, neposlušnosti a odpadnutí. I kdyby se silný skrz ty kontakty třeba nenakazil (a ani to nikdy nelze říci předem), slabý bratr tomu svodu již neodolá. Svět tyto principy chápe, pokud jde o věci světa; dnešní církev již nikoliv, pokud jde o věci Boží. I v tomto tak „synové tohoto světa opatrnější jsou, než synové světla v svých věcech“ (Lk. 16:8).
Závěr
Co se týče opatření zaváděných proti šíření koronaviru, nemůžeme mít nyní naprostou jistotu, která jsou skutečně nejefektivnější, která jsou zbytečně přísná a která se ještě vrátí v horších ekonomických dopadech. To ukáže až čas; nyní je stále příliš mnoho neznámých a vlády musí činit svoje rozhodnutí v mlze. Jistou výhodu mají ty země, které musely bojovat s viry SARS a MERS, a zatím se zdá, že díky oné zkušenosti nyní situaci zvládají lépe. Ale která strategie je skutečně nejlepší a kdo zvolil nejúčinnější cestu, to si potvrdíme až zpětně, jestli vůbec.
V budoucnu mohou vyjít najevo informace, které zrelativizují některé domněnky, ze kterých jsme vycházeli při tomto duchovním zvažování a porovnávání toho, jak se svět vypořádává s tělesnou nákazou a církev s nákazou duchovní. Toho jsme si vědomi; srovnání nelze tedy brát příliš rigidně, analogie jistě nejsou ani zdaleka dokonalé. Jde více o obecné principy. I kdyby nakonec se ukázalo, že koronavirus nebyl tak nebezpečný a že kritická situace v některých zemích vyplynula z jiných faktorů – např. podfinancovaného zdravotnictví apod. – na celkových závěrech to nic nemění.
O koronaviru toho zatím moc nevíme a spíše hádáme, a z toho vyplývá určitá nejistota ohledně nejvhodnějších prostředcích a postupech ochrany. Církev je však v situaci zcela jiné, co se týče otázky nákazy hříchu. Ano, ona sama by také nevěděla nic a byla by přirozeně v mlze, kdyby vše mělo záležet na lidské moudrosti, ale Pán Bůh sám ji od toho chrání tím, že vše potřebné jí zjevil v Písmu. Jen zaslepený člověk nemůže nevidět, jak veliká varování před hříchem dává, a jaké následky hřích nese. Zvláštním způsobem o tom svědčí i Pláč Jeremiášův. A o nutnosti oddělení čteme napříč celou Biblí.
To vše je víc než dostačujícím svědectvím pro vyznávající křesťany, aby vzali hřích a odpadnutí minimálně stejně vážně, jako vzal svět koronavirus. Když jsou zemské vlády ochotny učinit všechna ta opatření pro zajištění sociálního distancování (protože ať už je to jakkoliv, nějaké sociální distancování je jistě obecně užitečným a potřebným nástrojem pro zvládání jakékoliv epidemie), aniž by měly přesné informace, tím více to nastavuje zrcadlo ekumenické církvi, která v Boží Slově má přesné informace o nákaze hříchu a postupech, které na ní aplikovat – a přesto se duchovnímu sociálnímu odstupu, totiž oddělení, brání zuby nehty a brojí proti její aplikaci.
Přidej