Google

Nejdůležitější den v Enochově životě

Datum:Listopad 17, 2017
Komentáře
Přidej

Enoch je patrně nejznámější biblickou postavou v poměru k tomu, kolik je o něm napsáno, snad s výjimkou jeho syna Matuzaléma. Ač jej zmiňuje jen šest veršů Starého Zákona a tři verše Nového Zákona, zná jej prakticky každý vyznávající křesťan, a to přesto, že biblická neznalost se tak rozmohla, že by si mnozí nedovedli zařadit jiné osobnosti, o kterých toho čteme mnohem více. Nicméně obeznámenosti s Enochem se nelze divit, když patří spolu s Eliášem mezi (zatím) jediné dva, kteří neokusili smrti, ale byli přeneseni zaživa do nebe. Ano, na konci věků, kdy zazní hlas archanděla s troubou a Pán zachvátí svůj lid do oblaků, se k nim připojí veliký, nepočítaný zástup, ale do té doby případ oněch dvou nemá obdobu.

To však není jediný důvod, proč vešel Enoch v tak všeobecnou známost; jde rovněž o jeho krásný příklad celoživotního chození s Hospodinem, který musí každé znovuzrozené dítě Boží toužit následovat. (Neměli bychom však minout, že stejné svědectví vydává Boží Slovo i o Noem, viz Gn. 6:9). Nějaké kázání s tímto námětem dozajista slyšel dozajista každý z nás, a to zdaleka ne jednou. Nicméně Enochův život a svědectví jsou ještě hlubší, než se na první pohled zdá, a má nám toho co říci ještě mnohem více, než většina křesťanů tuší. Když důkladně studujeme první kapitoly Genesis, otevírají se nám nové překvapivé a vzácné obzory. Písmo svaté toho vždy obsahuje vždy mnohem více, než bychom se kdy nadáli – a ani tomu nemůže být jinak, když pochází od Hospodina samotného. Na následující výklad jsme nepřišli sami, ani zdaleka ne, ale co jsme zadarmo obdrželi, zadarmo předáváme dál.

Syn dán jest nám

Při výkladu Bible často záleží i na úplných maličkostech, které snadno přejdeme – apoštol Pavel například staví argument v Gal. 3:16 a násl. na tom, že text užívá jednotné místo množného čísla. Pokud jde o rodokmen Adamův, v němž o Enochovi čteme, píše se v něm: „Enoch pak byl v šedesáti a pěti letech, když zplodil Matuzaléma. A chodil Enoch stále s Bohem po zplození Matuzaléma tři sta let“ (Gn. 5:21-22). Jde nám nyní o zmínku, že „chodil Enoch stále s Bohem po zplození Matuzaléma.“ To je zajímavý detail. Narození dítěte člověku vždycky změní život, ale v Enochově případě to bylo zjevně v něčem mimořádné. V čem však?

Jelikož to nemáme výslovně napsáno, můžeme se jen domýšlet, ale jak uvidíme, nejedná se o domýšlení divoké, ale naopak velmi rozumné. Podstatná fakta jsou především tři – jednak, když spočítáme v Noeho rodokmenu léta od Matuzalémova narození a dále, zjistíme, že zemřel v roce potopy. Na první pohled to vypadá jako zajímavá náhoda, ale to zdání se rozplývá s ohledem na to, co jméno Matuzalém znamená – totiž něco ve smyslu „jeho smrt přinese […]“, nebo „až zemře, tak to přijde“. Kořeny slov, ze kterých se skládá, jsou „smrt“ a „poslat“. Někteří, pravda, vykládají jeho jméno jako „muž oštěpu“; to je dáno tím, že první část jména může být odvozena jak od kořene מות (mut), který znamená zemřít nebo zabít, tak od kořene מת (mat), který je jedním z hebrejských výrazů pro člověka. S ohledem na to někteří berou druhou část slova, odvozenou od kořene שלח (šalah), ve smysl „vrhnout, hodit“, z čehož přeneseně usuzují na oštěp. Jedná se však o výklad volnější, který nevychází z primárních významů kořenů, z nichž se jméno skládá. První uvedený výklad je doslovnější.

A naposledy musíme povážit skutečnost, že Enoch byl prorokem, jak ukazuje Juda: „Prorokoval pak také o nich sedmý od Adama Enoch, řka: Aj, Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm, a trestal všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali, i ze všech tvrdých [řečí], kteréž mluvili proti němu hříšníci bezbožní“ (Ju. 14-15). Když si tyto dílky složíme vedle sebe, vyjde nám pozoruhodný, ale logický obraz událostí, ze kterého se máme mnoho co poučit.

Jak vypadal Enochův život před narozením Matuzaléma, nevíme. Bezbožník pravděpodobně nebyl, ale úplně jisti si být nemůžeme – možná byl podobným příkladem neobyčejné změny života působením milostí Boží, jako třeba Saul z Tarsu, budoucí apoštol Pavel. Ale to by byly jen čiré spekulace, a proto na tom nemůžeme stavět. Nicméně co můžeme rozumně dovozovat, je, že v jeho 65. roce života, při narození syna, se mu dostalo zvláštního zjevení Božího. Hospodin mu ukázal, že učiní soud nad lidským pokolením, protože se rozmnožila zlost lidská na zemi, všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas – a že k tomu soudu dojde, až jeho syn zemře. (Jestli Enoch věděl, že soud přijde skrze potopu, není podstatné.) Proto dal Enoch svému synu jméno, které by toto Boží zjevení neustále připomínalo, a od té doby neustále chodil s Hospodinem. Vskutku, den narození Matuzaléma proň byl tím nejdůležitějším dnem v životě, a nikdy na něj nezapomněl.

Veliká ponaučení

To, co jsme z krátkého oddílu dovodili, vrhá zajímavé světlo na chození Enocha s Pánem Bohem, a krásným způsobem potvrzuje mnohé pravdy Božího Slova.

Za prvé vidíme, jak milosrdný a dlouhoshovívající Bůh Hospodin je. Ano, ve své spravedlnosti vynesl nad hříšným předpotopním pokolením soud; nemohl ani jinak, aby nepopřel sám sebe a svou svatost. Když však určil, že přijde se smrtí Matuzaléma, zároveň mu dal velmi dlouhý život, nejdelší, o jakém vůbec v Písmu čteme. Jaký to div Boží milosti a trpělivosti s hříšným člověkem! „Hospodin, Hospodin, [Bůh] silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích, a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného, navštěvuje nepravost otců na synech, a na synech synů do třetího i čtvrtého pokolení“ (Ex. 34:6-7). „Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství“ (Žalm 103:8). „Pro jméno své poshovím s prchlivostí svou, a [pro] chválu svou poukrotím hněvu proti tobě, abych tě nevyplénil“ (Iz. 48:9).

Za druhé vidíme, že Pán Bůh nenechává člověka bez varování. „Zdaž když se má státi v městě co zlého, Hospodin toho [známa] nečiní? Nečiníť zajisté Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům“ (Am. 3:6-7). A často to není varování jen jedno. Nejen, že měl první svět kazatele spravedlnosti Noeho, nejenže se mohl posledních 120 let dívat, jak staví archu, ale už dávno před ním jej na jeho konec upozorňovala sama Matuzalémova existence a jeho jméno. To, že celé to pokolení nechtělo poslouchat a nechtělo nic zvažovat, jde k jeho tíži. Jestliže někdo zahyne, je to jeho vina, protože nechtěl poslouchat; nikdo nebude mít výmluv.

Za třetí vidíme, že žádný pravý věřící nemá ze své mysli vytěsňovat vědomí Božího hněvu a přicházejícího soudu, jak se dnes často děje. Křesťané rádi zdůrazňují „pozitivní aspekty“ Božího charakteru, zejména Jeho lásku, a ty, které se přirozenému člověku moc nehodí, buď upozaďují, nebo rovnou odmítají a obviňují ty, kteří na ně upozorňují, že nepochopili zvěst Bible a Hospodina dobře nepoznali. To však nebyl případ Enocha. Ten byl takového smýšlení dalek, naopak, svůj život žil s neustálým výhledem na přicházející Boží soud.

To je přitom nepopiratelný fakt, i kdybychom nechtěli přijmout hypotézu tohoto článku. Juda jasně ukazuje, že Enoch si byl dobře vědom, že Pán Bůh bude soudit lidstvo, a s tím vědomím s Ním stále chodil. Než aby jej to odrazovalo, spíše to pro něj představovalo motivaci k úzkému obecenství se svým Stvořitelem. I když žil dávno před napsáním Bible, dobře rozuměl principům v něm obsaženým. „Poněvadž tedy to všecko má se rozplynouti, jací pak vy býti máte v svatých obcováních a v pobožnostech, očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němžto nebesa, hoříce, rozpustí se, a živlové pálivostí ohně rozplynou se? Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá. Protož, nejmilejší, takových věcí čekajíce, snažtež se, abyste bez poškvrny a bez úhony před ním nalezeni byli v pokoji“ (2. Pt. 3:11-14). „Protož i usilujeme buď [v těle] pohostinu jsouce, buďto [z těla] se berouce, jemu se líbiti. Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo [působil,] podlé toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém, neb ve zlém“ (2. Kor. 5:9-10).

A naposledy vidíme, jakou jistotu měl Enoch v Hospodinu, Bohu spasení svého. To je zřejmé z toho, že tak nepohnutelně chodil s Bohem, ač Jej znal jako spravedlivého Soudce, který zaslíbil že ve svém hněvu smete hříšníky z povrchu zemského. Vědomí Božího soudu samo o sobě nevzbuzuje oddanost, vzbuzuje strach, vinu a odcizení. Je to známost Boží milosti ve světle Jeho soudu, co působí takovou lásku vůči Němu – známost toho, z čeho jsme Jeho milostí vysvobozeni. Martin Luther od dětství znal Hospodina jako spravedlivého Soudce, ale působilo to v něm duševní muka, ba, téměř až nenávist vůči Němu. Teprve až poznal milosrdenství a spravedlnost Boží zjevenou v evangeliu Jeho Syna, si svého Boha zamiloval – a pak již nikdy neuhnul z oddaného následování Spasitele.

Tak i Enoch, který stále chodil s Bohem, si nutně musel být dobře vědom, že Hospodin je jeho Spasitelem. Věděl a byl si jist, že jej vykoupí to v ráji zaslíbené símě ženy, které potře satanovi hlavu, ač on Jemu potře patu. Spolu s Jobem by dozajista vyznal: „Já vím, že Vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví“ (Job 19:25). Jeho láska a chození s Pánem Bohem plynuly z jeho jistoty spásy, jak píše apoštol Jan: „V tomtoť jest k dokonání svému přišla láska [Boží] s námi, abychom bezpečné doufání měli v den soudný, kdyžto, jakýž jest on, [takoví] i my jsme na tomto světě. Bázněť není v lásce, ale láska dokonalá ven vyhání bázeň; nebo bázeň trápení má, kdož se pak bojí, není dokonalý v lásce“ (1. Jan. 4:17-18).

Závěr

Enoch je nám poprávu dáván jako veliký příklad chození víry. Jakkoliv o něm nemáme napsáno mnoho, jeho život nám má mnoho co říci. Vskutku, jako Abel, i Enoch umřev, ještě mluví – i když vlastně nezemřel, ale byl přenesen do slávy. Viděli jsme, že Enocha učinilo v muže, jakým byl, pamatování na přicházející Boží soud, jež mu Hospodin zjevil. Kdyby neznal a nevnímal Boží spravedlnost, která nemůže než nepotrestat hřích a hříšníky, kdyby měl stejné vnímání Pána Boha jako mnozí dnešní křesťané, totiž Boha, který sentimentálně všechny miluje a proto nade vším přimhuřuje očí, Boha, který všechny přijímá a snad ani nikoho nepošle do pekla, těžko by to v něm vzbudilo takovou příkladnou oddanost.

Je to vnímání Božího hněvu, co umocňuje vnímání Boží lásky. Odstraňme z té rovnice jednu část, a vyjde nám něco velmi plytkého a v posledku prázdného, něco, co nemá oporu v Písmu svatém. Vysoký pohled na Boží spravedlnost a Jeho hněv vůči hříchu vede k vysokému pohledu na Jeho milost, lásku a vykoupení v Pánu Ježíši Kristu. Snad proto je dnes tak málo Enochů, kteří by stále chodili s Bohem, že křesťané vytěsnili Boží hněv, spravedlnost a soud ze svých myslí. Proto nemohou ani patřičně docenit Boží lásku a milost, prokázanou v poslání svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bez toho se to vše smrskne na pouhopouhý sentiment, který k enochovskému následování nedokáže vzbudit.

Křesťané mají žít v naději na druhý příchod Pána Ježíše – o kterém ostatně prorokoval už Enoch sám. Ten, až přijde, souditi bude živé a mrtvé, a „pomstu uvede na ty, ješto neznají Boha, a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista, kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí, od tváři Páně a od slávy moci jeho, když přijde, aby oslaven byl v svatých, a předivný ukázal se ve všech věřících“ (2. Tes. 1:8-10). Na to musíme pamatovat, protože Boží Slovo nás to učí, a to nikdy nic nezjevuje zbytečně. To však není vše. Je zde ještě něco nepoměrně většího a slavnějšího, a v Božím lidu by to mělo působit ještě větší bázeň, totiž synovskou bázeň v úžasu nad dobrotivostí Boží, totiž, že až přijde, přijme je v slávu, aby byli již navždy s Ním. Jaká veliká milost! Jakou přeslavnou naději vykoupení Boží mají! Této naděje se proto pevně držme a v jejím světle choďme stále s Pánem Bohem, jako chodil i Enoch, který o ní byl naprosto pevně přesvědčen.

2 komentáře Přidej

  1. J.B. says:

    Děkuji.
    Při čtení tohoto pojednání jsem si uvědomil i to, co vlastně nikdy dříve při přemýšlení nad Enochem.
    A sice, že narození se do zbožné rodiny automaticky neznamená nic.
    A může nás to velmi oklamávat.
    Kolik měl Enoch vnuků ?
    Podle Písma mnoho a mnoho.
    A kolik z nich se vírou uchránilo zahynutim v potopě?
    Jeden.
    Jeden.
    Pouze jeden z vnuků.
    To je děsivě vážné pro nás.
    Zbožnost prarodiče neznamená pro mne samo o sobě naprosto nic.
    Toto je asi nejvíce varovný příklad z celého Písma na toto téma.

  2. J.B. says:

    A ještě doplňuji.
    A kolik měl Enoch synů?
    A kolik měl Noe bratru a sester?
    Opravdu hrozivé uvědomit si, že každý jsme zde sám za sebe a každý bude souzen sám za sebe.

    Luk 17:34: “Pravímť vám: V tu noc budou dva na loži jednom; jeden bude vzat, a druhý opuštěn.”

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.