Pro obhajobu moderních chval, které hudebně vychází ze světských stylů, se často užívá tvrzení, že přeci záleží na slovech, nikoliv na hudbě. Kupříkladu Rick Warren, autor populární knihy Cílevědomá církev (The Purpose Driven Church) v říjnu 2003 na Superkonferenci pořádané na Liberty University prohlásil, že „není nic takového, jako křesťanská hudba, jen křesťanská slova.“

Přesvědčení, že „křesťanskost“ či „nekřesťanskost“ písní má co do činění pouze s texty a nikoliv s hudební stránkou, se mezi vyznávajícími věřícími, zejména mladými, natolik rozšířilo, že se bere za naprostou samozřejmost. Někteří jej dokonce mají za výraz duchovního vhledu, který jde k jádru věci a nenechává se rozptýlit vnějším nátěrem. Málokdo se tedy obtěžuje, aby to podrobil důkladnějšímu zkoumání. Ovšem Boží člověk nemá přijímat nic jen proto, že to říkají známí lidé nebo dokonce většina. Jak praví Písmo: „Všeho zkuste“ (1. Tes. 5:21). Proto se na daný názor zaměříme ve světle faktů.

Jak na textu (ne)záleží

U církevních zpěvů na slovech samozřejmě záleží především, protože pokud v jejich obsahu chybí pravda Boží a zvěst evangelia, nevynahradí to ani užití té nejposvěcenější a nejméně tělesné hudby, jakou skládal třeba zbožný Johann Sebastain Bach, který se vždy řídil zásadou, že konečný cíl a důvod vší hudby nesmí být nic jiného než oslava Hospodina a občerstvení ducha. Hudba podle něj byla „milá harmonie pro slávu Boží a pro dovolená potěšení duše.“ Bachova slova o dovolených (permissible) potěšeních ukazují, že zjevně nevycházel z domněnky, že lze skládat jakkoliv a že jakákoliv hudba, která se člověku líbí, je nutně v pořádku.

Nicméně i když toto pomineme a zaměříme se jen na „slovní“ test křesťanských písní, vyplyne nám, že pro zavádění moderních písní máme pramálo důvodů. Křesťan má toužit zpívat „nejkřesťanštější“ písně, totiž ty, které obsahují nejvíce z pravd Božích a tajemství evangelia, v čemž moderní písně oproti těm klasickým duchovním zpěvům vesměs selhávají. Časté opakování místo nového obsahu, nejobecnější vyjádření na úrovni nedělní školy, písně, jejichž slova se vlastně podobají jako vejce vejci – to vše charakterizuje současnou ‚křesťanskou‘ hudbu (Contemporary Christian Music, CCM). Na to také konstantně upozorňujeme.

Ostatně pro zastánce CCM je hájení se odkazem na slova dost pokrytecké, protože ji neadaptovali a nehrají kvůli slovům, ale kvůli hudbě. O slova šlo v nejlepším případě až v druhé řadě – jinak by nebyl důvod opouštět klasickou hymnologii, která je obsahově bohatá víc než dost. Jestliže někdo přichází s novými písněmi primárně kvůli hudbě, neměl by jí obhajovat odkazem na aspekt, o který mu jde jen málo nebo skoro vůbec. To je hrubě nekonzistentní.

Někdo by však mohl namítnout, že nekonzistentnost nebo pokrytecká motivace toho, kdo s argumentem přichází, sama o sobě nevyvrací pravdivost argumentu. Obecně možná ano, ale v daném případě jde tak či tak o argument mylný.

Mluvení o nejmenovatelném

Málokterý křesťan by – aspoň doufejme – popíral, že moderní hudební styly jsou na sekulární úrovni spojeny s mnohým mravním zlem. Jen zlomek ze slavných hudebníků tohoto světa žije slušným životem a vystříhá se excesů, a to dokonce i podle nízkých sekulárních standardů. Alkohol, drogy, promiskuita a všeliké jiné neřesti v branži bují v branži běžně. I zde by zastánce CCM kontroval, že nevázaní umělci se vyskytovali v každé době, třeba Mozart jistě nebyl vzor ctností, a proti jeho hudbě nikdo nic nemá. K tomu lze podotknout dvě věci: jistě, podle biblických měřítek musíme Mozarta označit za světáka, nicméně pořád se jednalo o běžného římského katolíka své doby – sice nijak zapáleného ani oddaného, nicméně stále dbajícího aspoň na nejzákladnější mravnost. Jeho moderní zpodobnění coby prostopášného svůdníka neodpovídají realitě. Ostatně jeho otec Leopold byl katolíkem poměrně striktním a v tomto duchu vychovával celou svou rodinu. V porovnání s rockovými hudebníky 20. století by tedy Mozartův život přes všechny jeho problémy působil navenek nejspíš dost decentně. A každopádně nelze tvrdit, že by se jakákoliv Mozartova hříšnost skrze jeho hudbu masově přenesla na její posluchače, což u rockové hudby a stylů platí naprosto.

I světští badatelé uznávají, že nastupující rock & roll významně ovlivnil nástup toho, čemu se běžně říká sexuální revoluce – kterýžto pojem neužíváme rádi, protože biblicky se jednalo prostě o uvolnění stavidel hanebného smilstva, o čemž vždy musíme mluvit s největší obezřetností. Je smutným a varovným znamením úpadku církve, že o tom mluví velmi otevřeně a bez zábran. Tím nemyslíme samotné otevření tématu, které je v našem cizoložném pokolení smutně velmi aktuální, ale způsob, kterým tak činí; způsob, který šíření hříchu spíše napomáhá, protože vede mysle, aby se jím detailně zabývaly, místo aby od něj co nejvíce s ošklivením utíkaly.

Moderní křesťané zapomněli na slova apoštola: „Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství, aniž jmenováno buď mezi vámi, jakož sluší na svaté (…) Nebo což se tajně děje od nich, mrzko jest o tom i mluviti“ (Ef. 5:3.12). Ano, bující přestoupení sedmého přikázání se adresovat má – Pavel sám tak činil třeba u Korintských – ale vždy biblickým způsobem: „Ale to všecko, když bývá od světla trestáno [tj. káráno, napomínáno], bývá zjeveno; cožkoliv zajsté zjevné bývá, světlo jest“ (v. 13). Odhalování hříchu se děje skrze svaté světlo Slova Božího, s čímž je neodmyslitelně spojen též svatý jazyk světla. Ten se však dnes již přestal užívat.

Jak k tomu píše moudře komentátor Albert Barnes: „Není v těch slovech ‚mrzko jest o tom i mluviti‘ zvláštní důraz? Jestliže jim apoštol nedovolil tyto věci ‚jmenovati‘ nebo o nich ‚mluviti‘, je tedy snad moudré nebo bezpečné, aby byli dnešní křesťané dobře obeznámeni s s popisem těchto poskvrněných praktik, aby je kazatelé vykreslovali z kazatelen a aby je zastánci ‚mravní nápravy‘ popisovali před světem? Už samotné ‚jmenování‘ těchto ohavností často v mysli vyvolává nevhodné asociace; popis vytváří v představách znečišťující obrazy; ukazování obrazů, dokonce i kvůli jejich odsouzení, poskvrňuje duši. Jsou neřesti, které pro zkaženost lidského srdce nelze bezpečně popsat, a musíme se obávat, že pod záminkou věrnosti mnozí činili zlo tím, že vzbuzovali nepatřičná pohnutí tam, kde měli na zločin pouze rychle odkázat a ihned mluvit s hřímáním proti jeho hrůze. Pavel tyto ohavné neřesti nepopisoval, ale odsuzoval; nezdržoval se jimi příliš dlouho, aby se jich představivost neměla čas chytnout a poskvrnit duši. Zmínil se o neřesti – a pak hned poukázal na Boží hněv; zdálky poukázal na hřích a hned hovořil o tom, jak vylučuje z nebe.“

To jsou pravdivá slova. Nezbývá než dodat, že podobně nevhodně se dnes často mluví, když se mladým vysvětluje, co je v různých choulostivých oblastech dovolené, ať už jen domněle nebo skutečně. I tím lze mysle navádět k přemýšlení nad něčím, čím by se zabývat vůbec neměly.

Sedmé přikázání dříve a nyní

Zpět ovšem k společenské revoluci hříchu a tělesnosti, která započala v 50. letech a plně se rozvinula v dekádě následující; ta naprosto překopala dosavadní normy, které aspoň v základním smyslu vycházely z Bible. Mladá generace, která se jí nechala nakazit, přestala mít v poctivosti manželství, a o nějaké čistotě ve vztazích od té doby nelze vůbec mluvit. V důsledku toho dnes můžeme být ještě rádi, když někdo ve světě vůbec vstoupí do manželství – ale že by spolu nežili předtím, už v podstatě neexistuje. Oprávněně tedy smíme mluvit o revoluci, protože došlo k naprostému převrácení a rozbourání dřívějších norem. Vše, s čím se v dané oblasti potýkáme dnes, je jejím pouhým produktem.

Ano, i předtím vždy ve světě překračovalo sedmé přikázání dost na to, aby se každá generace – i v 19., 18., 17. století a dříve – mohla oprávněně nazývat pokolením cizoložným; zbožní kazatelé si na tyto hříchy stýskali ve všech dobách. Ovšem i když se tehdy biblické normy plynoucí se sedmého přikázání v praxi porušovaly, aspoň v principu či teorii se uznávaly jako dobré a prospěšné. V naší době se mají již za zbytečné a přežité.

Rozvod býval hanbou, jak pro jeho cizoložný charakter (Mt. 19:9), tak pro porušení slibu být spolu v dobrém i ve zlém, „dokud nás smrt nerozdělí“. Dnes se jedná o tak běžnou věc, že dokonce i mnozí „konzervativní“ politici, kteří slovy hájí tradiční rodinu, bývají rozvedení, někdy i vícekrát. Tím vystavují svou pozici ze strany liberálních odpíračů v jednom smyslu oprávněnému posměchu. Exploze hříchu natolik lidské rodiny a vztahy v celé západní společnosti i jinde rozbila, že ti, kdo se je snaží redefinovat, mají čím dál snazší pozici pro prosazení svých cílů, když v jednom ohledu už ani není co zachraňovat – na což také upozorňují. Ne, že by předchozí destrukce ospravedlnila následnou ještě horší, ale bezpochyby se v jejím důsledku hůře brání dalšímu rozkladu. Tím nechceme říci, že na hájení Božích standardů máme tedy rezignovat, jako by to již bylo zbytečné, což není nikdy; jen jednoduše nelze nevidět, k jakému prabídnému stavu se naše kultura dopracovala. Revoluce nenechala kámen na kameni.

Mezi rušením sedmého přikázání před revolucí nevázanosti a po ní je zásadní kvalitativní rozdíl, který by se dal připodobnit rozdílu mezi tím, že se vždycky kradlo, a tím, že přišli komunisté a všechno znárodnili. V prvém případě se vlastnictví porušovalo, ale ani zloději nechtěli rušit ochranu vlastnictví jako takového, protože jejich jiný legitimně získaný majetek chráněný mít chtěli; v druhém případě už komunističtí lupiči vycházeli z přesvědčení, že soukromé vlastnictví vůbec nemělo existovat. Oboje porušování vlastnického práva bylo velmi zlé, ale to druhé ještě na jiné úrovni. A to stejné platí o dřívější a současné úrovni rušení ‚nesesmilníš‘.

Svědectví světských autorů

O vlivu hudby na kulturní změny v 50. a 60. letech píší i sekulární autoři, kteří onu revoluci nevnímají nijak negativně, a tuto tezi tedy lze sotva odmítnout coby produkt zaujatých snah ultrakonzervativních křesťanských odpůrců rocku spojit jej s mravním úpadkem a tím ho diskreditovat. Tím neříkáme, že toto hodnocení lidí ze světa se má brát za bernou minci absolutně ve všem; třeba světské zábavy před nástupem nového stylu rozhodně nebyly tak nevinné, jak je líčí, ale mají pravdu, že to, co následovalo, představovalo oproti dřívějšku podstatný rozdíl.

Sam Kemp v magazínu Far Out uvádí: „Na změnu postojů [v oblasti intimity] po druhé světové válce však měla významný vliv i další věc: popová hudba. (…) V padesátých letech se taneční parket stal jedním z mála míst, kde se mohla svobodně projevovat pohlavní touha. To by nás nemělo překvapovat, vždyť ‚rock & roll‘ byl původně slangový výraz pro intimní styk. Na počátku padesátých let byly taneční zábavy ještě poměrně prudérní. Elvis to pomohl změnit tím, že ze své expresivní teatrálnosti udělal podstatnou součást svého vystoupení.

(…) Frank Sinatra, ztělesnění vkusu americké střední třídy té doby, se také obával vlivu rock & rollové hudby na nevinnou mládež. ‚Ta jeho hudba je zavrženíhodné, odporně páchnoucí afrodiziakum,‘ řekl Sinatra o Elvisově vystoupení. ‚Podporuje v mladých téměř naprosto negativní a destruktivní reakce.‘ Ale revoluce se už rozeběhla. V roce 1964 byla beatlemánie v plném proudu. (…) Beatlemánie svou intenzitou i rozsahem předčila všechny předchozí výbuchy hvězdné hysterie. Pro účastníky Beatlemánie byl sex samozřejmou součástí vzrušení.“ Na okraj lze k tomu poznamenat, že postoj Franka Sinatry byl v tomto značně pokrytecký, protože on sám žil velmi neřestným životem; nejenže se několikrát oženil, ale nadto měl i mnoho mimomanželských poměrů. Na druhou stranu, pokud někomu takovému přišla rocková hudba přes míru, také to o ní něco vypovídá.

Jakkoliv výše uvedené citujeme s ohledem na výše uvedené jen s nejvyšší nechutí (a snažili jsme se vše přeložit co nejmírněji, jakkoliv to šlo jen obtížně), pravá podstata i té „nevinné“ hudby ze 60. let moderním křesťanům natolik uniká, že se obáváme, že by se bez takového otevřeného svědectví člověka ze světa snad ani neprobudili. Nejvýmluvnější je patrně samotný původ názvu rock & roll. Jména hudebních stylů obvykle nějak souvisí s tím, co jsou zač, a mají vystihovat jejich hudební stránku – metal (z angl. slova pro ‚kov‘) je tvrdý, punk (z angl. slova pro ‚výtržníka‘) zosobňuje rebelii apod. Proto lze velmi směle říci, že ten zdánlivě mírný a melodický rock & roll je už jen podle svého jména zosobněním smilstva.

Revoluci nevázanosti s tehdejšími tanečními parkety a hudby, která se na nich hrála, dává do přímé souvislosti i socioložka Kate Flatley v The Wall Street Journal: „V 50. letech se stal taneční parket výchozím bodem pro zboření bariér v oblasti intimity. Na začátku této dekády na něm zůstávalo pořád určité dekórum – muž vedl a partneři si vůči sobě zachovávali úctyhodnou vzdálenost. Rock & roll, který z černošského R&B undergroundu převzali a představili bělošské maloměstské veřejnosti umělci jako Elvis, to vše změnil.“

Tím nevědomky potvrzuje postoj všech zbožných kazatelů minulosti až do 20. století, kteří bez rozdílu své denominační příslušnosti před tancem důrazně varovali; každý, kdo se mu oddával, byl v jejich očích zcela zjevně neznovuzrozený světák. Hus, Komenský, Luther, Kalvín, puritáni, Wesley, Whitefield, Spurgeon – přes své teologické rozdíly tuto věc všichni viděli stejně. To jen moderní křesťanství nemravnost smíšeného tance zpochybnilo, a to paradoxně v době, kdy se jeho charakter změnil výrazně k horšímu.

Způsob tance přirozeně nejvíce ovlivňuje, jaká muzika se při něm hraje. Valčík nejde tančit na 4 doby a při klasické hudbě dost dobře nelze křepčit jako na Woodstocku. Proto mohl britský sociomuzikolog Simon Webster Frith ve své eseji na dané téma shrnout: „Hudební žánry a idoly jako Elvis Presley a Beatles utvářely ideologii v oblasti intimity [tehdejších] adolescentů.“

Závěr

V této oblasti by bylo jistě možno citovat mnoho dalších sekulárních článků k doložení faktu, že rocková hudba je inherentně spojena s rozmachem smilstva, ke kterému došlo přesně v období, kdy vstoupila na scénu – nejen náhodou, ale přímo v jejím důsledku. Přitom moderní chvály z ní prokazatelně čerpají, už od konce 60. let, kdy údajně uvěřili někteří příslušníci hnutí hippies – říkající si nově ‚Jesus‘ people‘, Ježíšovi lidé – ale nezměnili svůj životní styl a k hudbě, na kterou byli zvyklí, začali pouze užívat „křesťanská“ slova.

Hospodin je svatý Bůh, jehož vůlí pro náš život je posvěcení, totiž abychom se „zdržovali od smilstva“ (1. Tes. 4:3). To v sobě zahrnuje i zdržování se všeho, co k němu vede a podporuje jej. V této oblasti snad ještě více než v čem jiném platí výstraha, abychom v nenávisti měli „i tu skrze tělo poskvrněnou sukni“ (Ju. 23) a varovali se „od všeliké zlé tvárnosti“ (1. Tes. 5:22), totiž všeho, co se hříchu byť jen podobá. Ve světle toho je absolutně nemožné obhájit CCM, protože smilstvo, které bezbožníci do rockové hudby zakódovali, z ní nelze vypreparovat, a nezmizí to jen tím, že se vše přikryje hezkým zpívaným textem.

CCM zbývá jediná možná teoretická obhajoba, totiž tvrdit, že všechno ono morální zlo spojené s nástupem rock & rollu se koncentrovalo v hříšných slovech, a proto s lepšími slovy jeho negativní vliv zmizí. Už na první pohled to zní dost nepravděpodobně, protože při tanečních zábavách, kde se vše rozšířilo nejprve, se lidé na parketu obvykle na slova tolik nesoustředí, takže jeho hříšnost by šla do značné míry mimo ně. Dále sami rockoví hudebníci spojovali svou hudbu se smilstvem (byť neužívali pochopitelně tohoto výrazu), a specificky zdůrazňovali, že je to podstata hudby samotné, ne slov k ní, viz náš starší článek. Jak pravděpodobné je, že by se v tomto hodnocení oni sami zmýlili? Ještě méně než předchozí bod.

Reálně je tato obhajoba sotva udržitelná. Nicméně jelikož se představa, že všechno zlo a dobro se u písní koncentruje do slov, tak hluboce zakořenila, se na slova tehdejších písní zvlášť zaměříme v navazujícím článku, abychom tento protiargument rozbili všemi způsoby.