V jednom z nejkratších Žalmů Písma čteme o blaženosti, které pro lid Boží přináší pravá jednota: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají! Jako mast výborná na hlavě, sstupující na bradu, bradu Aronovu, tekoucí až i na podolek roucha jeho. A jako rosa Hermon, kteráž sstupuje na hory Sionské. Nebo tu udílí Hospodin požehnání [i] života až na věky“(Žalm 133). Prožívat takové obecenství plné jednomyslnosti a svornosti vskutku lid Boží očerstvuje a posiluje jako mast výborná. Mnozí, kteří se aktivně zapojili do ekumenického hnutí, tak nejspíš učinili především z touhy prožívat právě takové dobré a utěšené časy na úrovni všech denominací.

I když aspekt utěšenosti obecenství v jednotě nelze odsunout stranou jako nedůležitý, lpět pouze na něm by bylo karikaturou pravé biblické jednoty, ke které Písmo vyzývá. Na to však mnozí zapomínají, a v jejich úsilí o ekumenickou jednotu jim jde téměř výhradně o to, aby dosáhli idealizovaného stavu, kdy všichni vyznávající křesťané spolu kráčí ve vzájemném přátelství a užívají si této rosy Hermon. Protože se však jedná jen o polovinu věci, výsledek je značně pokroucený a biblickým principů vzdálený.

Jednota života

Jakákoliv jednota mezi lidmi musí reflektovat reálný život, jinak je jen o málo méně než zbytečná. Považme to na příkladu manželství; manželé mají jistě být v základních věcech za jedno. Základními věcmi je přitom třeba rozumět běžné záležitosti praktického života. Že se oba shodnou na tom, kdo je nejlepší herec, jim ve společném životě moc nepomůže. Nestačí ani, aby měli společné zájmy, líbily se jim stejné knihy či hudba a sdíleli představy o nejlepším trávení volného času – protože náš život se neskládá jen z těchto věcí. Manželský pár s kompatibilními zálibami, ale zcela odlišnými představami o tom, jak vychovávat děti, jak a za co utrácet peníze, jestli žít na vesnici nebo ve městě a podobně, bude mít ve svém soužití mnoho problémů, mnohé v jejich vztahu bude skřípat. Ať chtějí nebo nechtějí, život se neskládá jen ze zálib, ale také (a především) z každodenního vypořádávání se s různými povinnostmi a zodpovědnostmi. A jednota, která toto nereflektuje a těchto věcí se nedotýká, žádnou skutečnou jednotou není.

Toto nutně platí i o jednotě křesťanské, jejímž dárcem a původcem je Duch Svatý sám – musí se vztahovat ke všem podstatným aspektům křesťanského života. I když je pokoj v svědomí skrze Krista sám o sobě velikou a vzácnou věcí, náležející všem dítkám Božím, naše zemské zde putování nespočívá ani zdaleka jen v tom, že v klidu kráčíme s Pánem a na každý den se jen těšíme z toho pokoje, jejž nám Spasitel svou krví vydobyl. To vše je jistě pravda, nechceme tento aspekt křesťanského života pomíjet. Ale není to celá pravda, ani zdaleka. Náš život je zároveň zápas, odpírání světu, tělu a ďáblu, je to mnohdy namáhavá práce na vinici Páně, kdy musíme snášet horko dne, je to zastávání se Božích pravd. Jednoduše platí, že „musíme skrze mnohá ssoužení vjíti do království Božího“ (Sk. 14:33).

Jestliže se náš osobní křesťanský život nemůže smrsknout na pouhé těšení se v sladkém pokoji skrze Krista, totéž platí i o vzájemné křesťanské jednotě. Jednota lidu Božího je o sdílení cesty víry do nebeského království, a proto – nemá-li se zvrhnout v pokroucenou karikaturu sama sebe – musí se vztahovat i na ten zápas a úsilnou práci na díle Božím. Přitom mezery v jednotě v těchto tělu nepříjemných aspektech života nelze nahradit soustředěním se na aspekty přirozeně libější. Manželé nemohou nedostatek jednoty ohledně výchovy dětí nebo spravování finančních záležitostí nahradit tím, že se začnou více soustřeďovat na sdílené záliby; to by bylo naprosto umělé a dlouhodobě marné. Výchově dětí nebo financím se dřív nebo později budou muset začít věnovat, nechtějí-li, aby se jim rodinný život zcela rozpadl nebo skončili v krachu. A když se rozhodnou to ignorovat, stejně je jejich nejednota v tom podstatném dříve či později dožene. Stejně taky sbory a církve nemohou nahradit nedostatek jednoty v duchovním zápasení soustředěním se na „pozitivní“ aspekty společného soužití – za prvé jsou takové snahy umělé a za druhé neřeší podstatu problému.

Pavlův příklad

Představa jednoty Ducha, spočívající toliko v klidném potěšení ze vzájemných vztahů, nemá svou oporu v Bibli. Ano, je to součást oné jednoty, ale ne celý její obsah. Když apoštol Pavel vyzývá Filipské k zachovávání této jednoty, nelakuje nic narůžovo, ale jasně poukazuje, s čím má být spojena: „Toliko, jakž sluší evangelium Kristovu, obcujte, abych, buď přijda a vás vida, buď vzdálen jsa, slyšel o vás, že stojíte v jednom duchu, jednomyslně pracujíce u víře evangelium, a v ničemž se nestrachujíce protivníků, což jest jim jistým znamením zahynutí, vám pak spasení, a to od Boha. Nebo vám jest to z milosti dáno pro Krista, abyste netoliko v něho věřili, ale také pro něj i trpěli, týž boj majíce, jakýž jste při mně viděli, i nyní o mně slyšíte“ (Fil. 1:27-30). Jednomyslnost v jednom Duchu je nezbytná – a znamená jednomyslnost v práci a vedení duchovního boje.

Takovou jednotu prožíval i apoštol Pavel – s těmi, kteří sdíleli jeho horlivost pro Boží věci a pravdu evangelia. Některé jemu drahé a bratry a sestry nazýval svými pomocníky nebo spolupracovníky, to jest těmi, kdo se s ním namáhali v duchovním díle – Priscilu s Akvilou (Řím. 16:3), Urbana (Řím. 16:9), Filemona (Fil. 1:1), Klimenta (Fp. 4:3), Aristarcha, Marka a Justa (Kol. 4:10-11) a samozřejmě Timotea (Řím. 16:21). Epafrodita a Archippa nadto nazval svými spolurytíři, spolubojovníky (Fp. 2:25, Fil. 1:2).

Ze strany apoštola se přitom nejednalo o prázdné titulování či výraz obecné slušnosti. Když někoho tak označil, skutečně to tak myslel, protože si byl dobře vědom, že takových pomocníků a spolurytířů nemá mnoho, což výslovně zmiňuje. Aristarchus, Marek a Justus byli mezi Židy jediní jeho takoví pomocníci. O Timoteovi čteme: „Mámť pak naději v Pánu Ježíši, že Timotea brzy pošli vám, abych i já pokojné mysli byl, zvěda, kterak vy se máte. Nebo žádného tak jednomyslného nemám, kterýž by tak vlastně o vaše věci pečoval. Všickni zajisté svých věcí hledají, a ne těch, kteréž jsou Krista Ježíše“ (Fil. 2:19-21) Standard mezi vyznávajícími křesťany se velmi lišil od toho, co nacházel Pavel u mladého bratra.

Spolurytíře Epafrodita doporučoval, že „bylť jistě nemocen, i blízek smrti, ale Bůh se nad ním smiloval, a ne nad ním toliko, ale i nade mnou, abych zámutku na zámutek neměl. (…) Přijmětež jej tedy v Pánu se vší radostí, a mějtež takové v poctivosti. Neboť pro dílo Kristovo až k smrti se přiblížil, opováživ se života, aby doplnil to, v čemž jste vy měli nedostatek při posloužení mně“ (Fil. 2:27.29-30). Jednotu s ním zakoušel Pavel tak hluboce, že kdyby jej Pán povolal k sobě, zármutek nad tím by snad hrozil jej zahltit. Epafroditus či Epafras byl přitom mimořádným modlitebníkem: „Pozdravuje vás Epafras, kterýž od vás jest, slouha Kristův, kterýž vždycky úsilně pracuje na modlitbách za vás, abyste stáli dokonalí a plní ve vší vůli Boží“ (Kol. 4:12). Jistě s ním apoštol prožíval mnohé chvíle blahoslaveného a potěšeného obecenství; ty však plynuly ze společného zápasu, včetně usilovného zápasu na modlitbách. (Kdyby se spolu nemodlili, jak by Pavel věděl, jak mnoho jeho bratr ve víře v prosbách usilovně pracuje za Koloské?) Bez toho by jejich duchovní jednota neměla žádný skutečný základ a nebyli by žádnými skutečnými spolurytíři.

Jednostejné směřování

Jednota Pavla s bratřími nevyžadovala, aby s ním byli na stejné úrovni. Její podstata spočívala víc ve stejném směřování, než v tom, zda se dotyční nachází na stejném stupni duchovního pokroku. „Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše. Bratří, jáť nemám za to, že bych již dosáhl. Ale to jedno [činím], na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši. Protož kteřížkoli jsme dokonalí, to smýšlejme. A pakli v čem jinak smyslíte, i toť vám Bůh zjeví. Ale k čemuž jsme již přišli, v tom při jednostejném zůstávejme pravidle, a jednostejně smyslme. Spolunásledovníci moji buďte, bratří, a šetřte těch, kteříž tak chodí, jakož máte příklad na nás. Neboť mnozí chodí, o nichž jsem častokrát pravil vám, a nyní s pláčem pravím, že [jsou] nepřátelé kříže Kristova“ (Fil. 3:12-18).

Pavlův život byl o jedné věci – o získání Krista, blížení se Jemu, připodobnění se Jemu ve všech ohledech, služba Jemu z celé své síly. To byl jeho cíl, v tom spočívalo jeho svrchované povolání Boží v Kristu. Na to vynakládal celé úsilí, a k tomu úsilí vedl všechny křesťany. Chtěl, aby všichni, bez ohledu na názory v méně podstatných otázkách (jako například ceremonie) byli v tomto jako on, a aby všichni dbali na ostatní bratry, kteří chodí v životě stejně. Pokud je v tomto základním směřování jednota, jisté rozdíly v názorech s Boží pomocí společně překonají. Ale vedle těchto lidí s pouhými odlišnými názory apoštol dobře věděl, že jsou v církvi jiní s odlišným směřováním a nastavením života, který šlo shrnout slovy nepřátelství kříže Kristova – to jest, nepřátelství braní svého kříže na se, mrtvení skutků těla, ukřižování svých sklonů a žádostí, usilovné snahy o posvěcení, obětování svého života na oltáři Božím, boje proti hříchu, světu a ďáblu. S těmi Pavel jednotu dost dobře mít nemohl – vždyť jaký soulad může mít vroucnost s vlažností? Nad těmi musel jen hořce naříkat.

To neznamená, že Pavel takové nemiloval. Jistě miloval. Například Korintští mu svou tělesností způsobovali mnohé trápení. „Ještě zajisté tělesní jste. Nebo poněvadž jest mezi vámi nenávist, svárové a různice, zdaž ještě tělesní nejste, a podlé člověka nechodíte?“ (1. Kor. 3:3). Z Pavlovy strany problém přijetí nebyl, ten byl ochoten otevřít náruč každému z nich, kdo by se zastavil na svých cestách, činil pokání a vrátil se na úzkou stezku za Pánem, jak jim vyznal: „Ústa naše otevřína jsou k vám, ó Korinští, srdce naše rozšířeno jest. Nejste v nás ssouženi, než ssouženi jste v střevách svých. O takovéžť pak odměně jakožto synům pravím: Rozšiřtež se i vy. Netáhněte jha s nevěřícími. (…) A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí. Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujmež se od všeliké poškvrny těla i ducha, konajíce posvěcení v bázni Boží“ (2. Kor. 6:11-14.17-7:1). Otevřete Korintští srdce, mějme spolu jednotu Ducha – ale to nepůjde jinak, než že se začnete znovu v Kristu očišťovat od všeliké poškvrny těla i ducha, konajíce posvěcení v bázni Boží.

Cena pravé rosy Hermon

Ti, kdo takto společně vedou onen dobrý boj víry, dozajista prožívají ony požehnané a blažené chvíle jednoty v klidném vzájemném obecenství, které popisuje žalmista. Pán Bůh zná naše slepení, a i když nás vede do svého království skrze mnohá soužení, dobře ví, že potřebujeme časy odpočinutí a duchovního očerstvení, abychom pod svým břemenem zcela neklesli. On je dává vždy v čase svém podle své nekonečné moudrosti, a vzájemné potěšení v jednotě mezi bratřími patří mezi způsoby, kterými nás pozvedá, abychom nabyli nových sil. Ale kde onen zápas není veden, kde se vyznávající křesťané jen nějak vypůsobit jednotu sestupující jako rosa Hermon samu o sobě, vynechávajíce její druhou, tělu méně příjemnou polovici – tam jsou takové snahy marné, a cokoliv vyprodukují, rozhodně se nebude jednat o pravou jednotu Ducha, vše bude umělé a v posledku prázdné.

Lze se obávat, že mnozí křesťané, kteří volají po jednotě – zejména v konextu jednoty vnitrosborové – po ní volají v nesprávném duchu. Místo co by jimi vzývaná jednota byla budována tím, že všichni začnou vynakládat větší úsilí v duchovním životě, více se zapálí na modlitbě, více se oddají studiu Pásem, více budou pěstovat posvěcení skrze Ducha, spíše si pokradmu (a kdo ví, zda zcela vědomě) představují, že tou jednotou, po které touží, sbor překoná rozkol plynoucí z toho, že někteří ve sboru po vzoru Pavla úsilně chvátají k cíli nebeského povolání Kristu a jiní žijí jako nepřátelé Kristova kříže. Volání po jednotě je tak jen zakrytým voláním po tom, aby je ti horlivější nechali více na pokoji a tolik v nich nevzbuzovali špatné svědomí pro slabí nebo i nijaké kráčení s Pánem. Případů volání po jednotě, u nichž lze mít s bolestí v srdci za to, že jsou vedeny takovými motivy, jsme byli svědky již mnoho – nemálo těch, kteří nejvíce volají po jednotě ve sboru, je nejméně aktivní při společných modlitbách, nejméně znalí Písma (čímž míníme zejména, že v jeho poznání málo rostou) a nejméně pravidelně navštěvují všechna setkání lidu Božího.

Kdyby dnešní křesťané rozuměli, o jaké jednotě Boží Slovo mluví, asi by pro ni méně horlili. Taková jednota totiž klade největší povinnosti vůči nám samotným. Není to něco, co nám mohou zařídit ti druzí. Byť i sbor zasáhlo duchovní rozvlažení a všichni začali náležitě bojovat dobrý boj víry, usilujíce o takové posvěcení, jaké je pro znovuzrozené hříšníky jen možné, ale my sami ne, nijak nám to neprospěje. Ano, ti všichni ostatní mezi sebou jednotu mít budou, ale my zůstaneme stát mimo. Nebudeme tam zapadat o nic více, než kdybychom se, vlažní a duchovně mátožní, ocitli ve skupině s Pavlem, Timoteem, Titem, Epafroditem, Priscillou, Akvilou a ostatními apoštolovými pomocníky. Oni by se vzájemně těšili blahoslavenému obecenství, a my bychom mezi nimi trčeli jako kůl v plotě.

Nevěřící Jidáš také nevzal žádný skutečný užitek z jednoty, která přes všechny nedostatky na straně učedníků panovala mezi Mistrem a jedenácti. Petrovi a ostatním mnoho chybělo, ale směřovali správně, následovali Krista a všechno opustili pro Něj. Jidáš, ač formálně v jejich kruhu, v srdci zůstal nepřítelem kříže Kristova a pravou jednotu s ostatními neměl. Stejně tak my, jestliže nevydáme své srdce cele Pánu, aby v něm vládla ryzí láska k Němu a svatost působená Duchem Božím, nebudeme moci mít pravou jednotu s bratry a sestrami, o kterých to platí – a žádné hezké společně trávené chvíle to nezmění. Poklidný čas Mistra s Dvanácti u Poslední večeře také rozkol mezi Jidášem a ostatními nezacelil.

Závěr

Říká se, že přátelská pouta, která si mezi sebou vytvoří vojáci, zejména prošli-li společně válečnými nebezpečenstvími, jsou neobyčejně pevná a trvalá, a že neoslabují ani po letech odloučení. To většina moderních lidí aspoň na Západě nemůže dobře posoudit ani si to plně představit. Nicméně praví křesťané, kteří usilovně vedou společný boj proti duchovním mocnostem vysoko, o tom něco vědí. Ti, kdo jím procházejí, zažívají mnohé útoky od ďábla, světa a žel i falešných bratří v církvi. Apoštol Pavel mnoho z toho zakoušel, viz 2. Kor. 11:26. Když však věrní spolurytíři stojí vedle sebe v jednom duchovním voji, mohou se vzájemně podpírat a posilovat u víře. Výsledkem je mimo jiné významné prohloubení vzájemného vztahu a jednoty, ne nepodobně, jako je tomu u vojáků ve fyzické armádě.

Tato jednota přitom nejde moc dobře ničím nahradit. Společné teambuildingové akce,zážitky, výlety a podobně – to je jen náhražka, která není s to vypůsobit stejně blízké spojení, jako společné snášení útrap v boji za Boží věci. Navenek se to tak chvíli může zdát, ale dřív či později taková „jednota“ shoří jako dříví, seno a strniště. Jen skrze opravdové duchovní rytěřování můžeme přidávat do společného chrámu sborové jednoty cihly z přečištěného zlata a drahého kamení.

Nelze samozřejmě příčiny nejednoty mezi křesťany zúžit jen na tuto jednu věc. Barnabáš měl roztržku s Pavlem ohledně Jana Marka, Luther a Zwingli se rozešli kvůli náhledu na večeři Páně, a nikoho z nich bychom nemohli ani v nejmenším obvinit, že nedostatečně zápasili pro pravdu a věci Boží. Nicméně kdyby vlažní vyznávající křesťané činili pokání ze svého života nepřátelství kříže Kristova a začali vést řádný život Božího rytíře bez zaplétání se do světskosti a vyhovování tělesnosti, nepochybujeme, že mnohé nářky nad nedostatkem jednoty Ducha by ustaly. A v každém případě, i když k tomu třeba nijak neovlivníme druhé, máme pořád zodpovědnost před Pánem sami za sebe, abychom tak činili aspoň my. Takové kráčení Pán pak odmění tím, že prohloubí naši jednotu aspoň s těmi, kteří úsilně chvátají stejným směrem za Ním. A to je více než dostatečná odměna a požehnání.