Google

C. H. Spurgeon: Zápas přicházejícího hříšníka se satanem

Datum:Prosinec 27, 2017
Komentáře
Přidej

V posledních letech se situace možná začíná měnit, ale dříve, ač byl britský baptistický kazatel Charles Spurgeon mezi českými křesťany – jenž jsou povětšinou arminiáni – oblíben, mnohým unikalo, že se přesvědčeně držel doktrín milosti, které hlásají, že celá spása od A po Z je dílo Boží, na kterém člověk ani nespolupracuje, natož aby jej v sobě vypůsobil autonomně svým vlastním rozhodnutím. Ve všech ohledech zkažené hříšníky, které Otec vyvolil, ty Syn vykoupil, Duch povolal a celá Trojice je zachová a dovede do nebeského království.

Za tím vším stál i Spurgeon, který řekl, že „podle mého soukromého názoru není nic takového jako kázání Krista, toho ukřižovaného, pokud nekážeme to, čemu se dnes říká kalvinismus. (…) Je to přezdívka, nazývat to kalvinismus; kalvinismus je evangelium, a nic jiného. Nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud nekážeme ospravedlnění vírou bez skutků, pokud nekážeme Boží svrchovanost v udílení Boží milosti, ani nekážeme evangelium, pokud nevyvyšujeme vyvolující, nezměnitelnou a účinnou Boží lásku.“ „Učení, nazývané kalvinismus, nepochází od Kalvína. Věříme, že pochází od toho velikého Zakladatele vší pravdy.“ „Nejsem kalvinista ze své volby, ale protože si nemohu pomoci. Pravdy, které kážu, jsou ve mně a součástí mě: nenesu své vyznání, ale mé vyznání nese mě.“

Tato slova by mnohé z těch, kteří říkají, že si Knížete kazatelů velmi váží, asi dost pohoršila, kdyby si jich byli vědomi, a možná by si v mysli začali shromažďovat všechny své argumenty proti kalvinismu. Těchto argumentů si však byl Spurgeon samozřejmě dobře vědom – a těžko bychom přišli s něčím, co by on nezvážil; ostatně napsal knížečku, či spíše traktát, s název „Obrana kalvinismu“. Člověk je málokdy skutečně originální; spíše se neustále potvrzují slova jiného Kazatele, že není nic nového pod sluncem (Kaz. 1:9).

Spurgeonova vyváženost

Na druhou stranu si náš známý kazatel byl dobře vědom rizik spojených s převracením pravých biblických doktrín milosti, a vystupoval proti nim neméně. Tak neopomněl stát proti hyperkalvinismu, který tak zdůrazňuje vyvolení – která je jen jednou částí celé rady Boží – že odmítá rovněž biblické učení o zodpovědnosti člověka a nutnosti volat hříšníky k pokání, když vyvolení stejně uvěří. S tím měl vždy na Písmu stojící Spurgeon veliký problém, protože když Boží Slovo něco učí, nemá to člověk pomíjet, ať už si to ve své omezené hlavě dokáže srovnat či ne. Spása je plně z Hospodina, ale člověk se na Něj nemůže vymlouvat; když někdo zahyne, zahyne proto, že spásu za Božích podmínek nechtěl. Proto Ozeáš osvědčuje: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ješto ve mně všecka pomoc tvá“ (Oz. 13:9). Spurgeon k tomu řekl, že svobodná vůle přivedla mnoho duší do pekla, ale žádnou duši do nebe.

Vyváženosti je zapotřebí ve všem, a tím spíše, chce-li kdo věrně hlásat celou radu Boží. Přezdůrazňovat jednu pravdu na úkor jiných, ať už k jejich upozadění nebo dokonce popření, je velmi nebezpečné, a dřív nebo později se to nějak negativně projeví. Proto potřebujeme prosit Pána za milost, aby nám nedal se v našem učení odchýlit napravo ani nalevo, což platí i o doktrínách milosti a učení o svrchovanosti Boží a zodpovědnosti lidské.

Vedle toho potřebujeme dobře rozumět, co je hlavním cílem toho či onoho učení, k čemu nás má prakticky vést. Zneužití doktríny pro obhájení něčeho zlého není o nic méně nebezpečné, ba spíše naopak. Přitom i to nejčistší učení vůči tomu není imunní. Tak učení o ospravedlnění pouhou vírou bez skutků může vést k antinomianismu a laxnosti ohledně našeho posvěcení. Učení o vysvobození mocí Kristovou z odsouzení Zákona může povzbudit k dalšímu hřešení, protože nejsme už pod Zákonem, který by nás mohl odsoudit (viz Řím. 6:14 a násl.). To je přesný opak, co v nás má tato pravda vypůsobit, totiž osvobodit nás od marných snah zalíbit se Hospodinu svými skutky, abychom Mu sloužili v novotě ducha, a ne ve vetchosti litery, v svatosti a v spravedlnosti před obličejem jeho, po všecky dny života našeho. Pamatování na tento účel nás uchrání od mnohého smutného klopýtání na cestě víry.

Boží učení a ďáblova aplikace

Tak i pro správné pochopení doktrín milosti nesmíme zapomínat, že nás mají především pokořit, abychom zavrhli jakékoliv doufání sama v sebe a ve své možnosti se zachránit nebo „jen“ přispět ke své spáse. To je pro lidskou přirozenost nepříjemné, protože naše tělo si chce přičítat aspoň nějaké zásluhy, aby se mohlo chlubit. Když se však necháme Božím Slovem takto pokořit, zjistíme, jak sladké doktríny milosti ve skutečnosti jsou. To pokoření, které působí, totiž není samoúčelné, ale vede nás, abychom odhlížeje od sebe, plně hleděli pro svou spásu mimo sebe, k Tomu, jenž má jméno Jehovah Tsidkenu, Hospodin, Spravedlnost naše. Když jsme přivedeni k zoufání sami nad sebou a naší možnost se spasit, není nic krásnějšího a povzbudivějšího slyšet, že naše spása je cele v rukou Trojice, od našeho vyvolení přes vykoupení, povolání, zachování a nakonec oslavení. Vedou tak k vysokému pohledu na Pána Boha a nízkému pohledu na sebe. Tato bázeň Boží nás pak vede k usilovnějšímu posvěcování se, ne z vlastní síly, ale usilování o něj skrze víru, protože tím, čím jsme počali, máme také pokračovat (viz Gal. 3:3).

Tyto vzácné pravdy samozřejmě mohou být převráceny, jako všechno (viz 2. Pt. 3:15-16), včetně doktríny o ospravedlnění z pouhé milosti pouhou vírou bez skutků zákona (Řím. 6:1-2.15). To však nijak neruší jejich platnost – jen jen třeba takové převracení odmítnout. Stačí například jednoduše připomenout, že Boží vyvolení k spasení je „v posvěcení Ducha a u víře pravdy“ (2. Tes. 2:13), neboť Pán Bůh „vyvolil [nás] v Něm před ustanovením světa [k tomu], abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce, předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista v sebe, podle dobře libé vůle své“ (Ef. 1:4-5). Doktríny milosti mají povzbuzovat svatost, nikoliv hřešení, a podle toho je třeba je vykládat a aplikovat.

Ďábel samozřejmě rád využívá učení Božího Slova proti jeho smyslu, vždy přesně naopak, protože to dobře slouží jeho cílům. Hříšníka s mrtvým svědomím, kterého jeho hřích vůbec neznepokojuje, udržuje na cestě zahynutí ujišťováním o veliké Boží lásce, a tomu, který se před svou hříšností již třese, zase zdůrazňuje Boží hněv a odsouzení, aby si vůbec netroufl přijít ke Spasiteli. Přitom oba potřebují slyšet právě to druhé, první slova o soudu, aby se vzpamatoval a začal hledat spásu, a druhý slova o lásce a milosti, aby nabyl dobré mysli a vykročil ke Spasiteli.

Takto Satan překrucuje i doktríny milosti, aby hříšníku, v jehož probuzeném srdci již působí Duch Svatý, skrze to zabránil přijít k Pánu Ježíši. Toho si byl Charles Spurgeon dobře vědom, a proto na to také reagoval, a ne jednou. Jedním z krásných příkladů je jeho kázání Zápas přicházejícího hříšníka se satanem (The Comer’s Conflict With Satan) z 24. srpna 1856, ve kterém, ač teprve dvaadvacetiletý, s velkou moudrostí Ducha na tyto ďáblovy úklady reagoval a nabízel prostředky, jak se jim postavit. To je správná reakce na takové útoky knížete temnosti, totiž jako Pán Ježíš odpovědět na jeho zlé překroucení Písma jiným Písmem, které je jasně odhalí. Kéž jsou tato slova požehnáním pro všechny, kteří prožívají takový zápas se Satanem, který využívá všechny prostředky, aby jim zabránil přijít k Tomu jedinému, který je může vysvobodit.

Závěr

Na závěr ještě musíme poukázat na jednu věc, totiž že ďábel ve své úskočnosti se někdy snaží zabít dvě mouchy jednou ranou, a na základě jednoho úskoku postupně dosáhnout více cílů. Například srdce Jidáše nejprve opanoval, aby s tvrdým srdcem zradil Pána Ježíše a vydal Ho kněžím, a pak aby jej v zoufalství přivedl k sebevraždě a tím vlastní věčné záhubě. Tak i doktríny milosti převrací proti jejich smyslu a účelu jednak, aby skrze to uváděl hříšníka s probuzeným svědomím v pasivní beznaděj, a nadto aby mohl následně tyto pravdy Písma popírat. „Podívejte se, k čemu kalvinismus vede. To přeci nemůže být biblické učení, když může produkovat takové výsledky.“

Nechť je toto naším plným přesvědčením – nebiblické učení produkuje nezdravé výsledky, ale ne každé nezdravé výsledky jsou produktem v jádru nebiblického učení. Lidé dokáží převrátit vše, i pravdu o Boží milosti a ospravedlnění pouhou vírou bez skutků zákona; tím více to musí platit o tak hlubokých věcech, které nás tak převyšují, jako je Boží svrchované vyvolení. Zda je to či ono učení nebiblické, posuzujme jednoduše podle Bible. To je ten pravý test. Proti překroucením jakékoliv doktríny vystupujme, jako vystupoval i Spurgeon, ale nemusíme a nemáme na základě toho vystupovat proti té pravdě samotné. To bychom dělali práci za ďábla, což Boží lid vskutku nemá zapotřebí. Kéž nás od toho Pán sám ve své milosti uchrání. Amen i amen.

Zápas přicházejícího hříšníka se satanem (PDF, 114 kB)

Kázání v originále (PDF, 113 kB)

2 komentáře Přidej

  1. Jiří Aron says:

    Dobrý den to pdf v českém jazyce nejde stáhnout, nemáte tam prosím nějakou chybu. Děkuji.

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den, děkujeme za upozornění, byl uveden špatný odkaz. Za chybu se omlouváme.

      S přáním Božího požehnání

      Martin Hýsek

  2. Jiří Aron says:

    Děkuji Bohu za Váš web, který oslavuje osobu a dílo našeho Pána Ježíše Krista.

    • Martin Hýsek says:

      Děkujeme za povzbuzení. Ano, ať je Pán Ježíš oslaven.

      S přáním Božího požehnání a pokoje

      Martin Hýsek

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.