Boží Slovo nám o prvním izraelském králi Saulovi moc pozitivních věcí neříká. Snad jen to, že před povýšením na trůn projevil určitou pokoru, když k němu Samuel poprvé promluvil ohledně jeho zvolení („Zdaliž já nejsem syn Jemini, z nejmenšího pokolení Izraelského? Ano i čeled má jest nejchaternejší ze všech čeledí pokolení Beniaminova. Pročež jsi tedy ke mně mluvil taková slova?“ 1. Sam. 9:21), a dále to, že se aktivně postavil proti Náhasovi Ammonitskému, když se dozvěděl o jeho pyšném pokusu podmanit si obyvatele Jábes Galád (1. Sam. 11). V ostatním se projevil buď jako svéhlavý, prudký a vzpurný – nebo jako pokrytec, když už se na chvíli zdálo, že promluvil dobře. Příkladem mohou být slova Davidovi, když ušetřil králův život, v 24. kapitole, po kterých se však brzy vrátil ke svému nespravedlivému pronásledování svého zetě.

Povšechně tedy Saul představuje pro věřící varovný příklad, a k jako takovému máme k němu přistupovat – brát si k srdci, abychom nebyli a nečinili jako on. Výstražný je nám celý jeho život, ale na druhou polovinu, kdy mu již nebyla cizí téměř žádná krutost, můžeme hledět do značné míry jako na ovoce, produkt předchozího hříchu – svědectví, kam až může zajít zdánlivě „drobná“ neposlušnost a svévole. Nejvíce nám tedy náleží studovat kapitoly ze začátku jeho panování, abychom předešli šikmé ploše, na níž se Saul dostal, od samotného počátku.

Jedním z aspektů Saulova charakteru, na který si musíme dát velký pozor, protože hrozí každému z nás, je jeho unáhlenost a netrpělivost. Tu vidíme v jeho životě vícekrát, například ve 14. kapitole, kdy Saul nejprve chtěl slyšet instrukce od Hospodina skrze kněze Achiáše, ale když se situace začala jevit navenek velmi slibně, už na odpověď nečekal a vyrazil vpřed sám ve své vlastní moudrosti: „I stalo se, když ještě mluvil Saul k knězi, že hřmot, kterýž byl v vojště Filistinských, více se rozcházel a rozmáhal. Protož řekl Saul knězi: Spusť ruku svou“ (v. 9).

Podobnou netrpělivost vidíme ve 13. kapitole, která nám zaznamenává první velké selhání, pro něž Saul přišel o své království, totiž že nepočkal na Samuele až do konce a těsně před jeho příchodem sám ukvapeně obětoval, ačkoliv k tomu neměl žádnou pravomoce. Na to lze samozřejmě pohlížet z více úhlů, lze se zaměřit na nevěru či neposlušnost Božímu příkazu – ale netrpělivost je aspekt rovněž významný, a coby varování pro nás vždycky velmi aktuální. Právě netrpělivost vedla krále, že si přivlastnil pravomoc, jež mu nenáležela, přičemž tehdejší okolnosti na tom nic neměnily a jeho čin neospravedlňovaly.

Zaměříme se tedy na lekce, které nás tento oddíl učí ohledně (ne)trpělivosti, a budeme si je aplikovat jak ve vztahu k obecné trpělivosti v čekání, tak specificky u trpělivosti nebo vytrvalosti v modlitbách, která nám obvykle činí obzvláštní potíže. Zejména v modlitbě představují trpělivost a vytrvalost jsou dvě strany jedné mince, a souvisí spolu tak úzce, že nemůžeme o mluvit o jednom a druhé vynechat.

Oddíl z 13. kapitoly 1. Samuelovy před nás předkládá ohledně trpělivosti 3 hlavní věci ke zvážení.

1. Největší nebezpečí netrpělivosti hrozí tehdy, když už jsme předtím byli trpěliví.

Když čteme předmětný oddíl, vidíme, že Saul čekal. „I očekával [tu] za sedm dní vedlé času uloženého od Samuele; a když nepřicházel Samuel do Galgala, rozešel se lid od něho. Tedy řekl Saul: Přineste ke mně obět zápalnou a oběti pokojné. I obětoval oběti zápalné“ (v. 8-9). Čekal dokonce většinu Samuelem určené lhůty – až do sedmého dne, jenom ne do konce sedmého dne. Byl trpělivý 99 % času, ale ne 100 % času, a tak byl netrpělivý. V jednom ohledu sedm dní není tak mnoho, ale pořád vydržel čekat skoro celou dobu, co se po něm vyžadovala.

Saul velmi odhaluje, jak je to s naším vlastním srdcem. Když jsme v něčem už docela dlouho trpěliví, snadno získáme pocit, že teď už jsme si svou trpělivostí zasloužili, aby Pán Bůh zasáhl a dal to, na co čekáme a zač se modlíme. Po období dlouhé trpělivosti může propuknout o to větší a silnější netrpělivost s nespokojeností. Ve skutečnosti netrpělivosti často propadáme, i když naše trpělivost vlastně objektivně až tak dlouhá nebyla, na což jsme již poukázali u Saule samotného. Čím více nám to pak hrozí při opravdu dlouhém čekání!

(Na okraj můžeme dodat, že podobné nebezpečí – totiž že nějaké duchovní vítězství či úspěch se u nás snadno zvrhne v pravý opak – hrozí v různých oblastech. Když se velmi pokoříme, snadno začneme být pyšní na svoje pokoření. Když Petr mocně vyznal, že Pán Ježíš je Syn Boží, hned si o sobě začal trochu moc myslet, troufl si dokonce domlouvat Pánu Ježíši a musel slyšet: „Jdiž za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi; nebo nechápáš těch věcí, kteréž jsou Boží, ale kteréž jsou lidské.“ David v jednu chvíli šel odvážně ve víře přímo doprostřed Saulova vojska, když spalo – a kapitolu na to utekl ve strachu k Filistinským, viz 1. Samuleova kap. 26-27. Takové je naše srdce. Sotva co víc dokládá jeho přirozenou převrácenost a zkaženost spolu s tím, jak moc potřebujeme, aby v něm působil a vládl Duch Boží. „A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl,“ 1. Kor. 10:12.)

Když se ovšem vrátíme k opět k předmětu Saule a jeho (ne)trpělivosti, je dost pravděpodobné, že ono jakž takž trpělivé předchozí čekání u něj jenom podnítilo zlo, jež vládlo v jeho srdci. Umíme si snadno představit, jaký asi v mysli choval hněv na Samuele: kde je, proč pořád nejde, tak dlouho na něj čekám a on si tak dává na čas. Proč zrovna teď, když jej tak intenzivně potřebuji? Copak to neví? Copak se nestará?

Když nějak takto Saul přemýšlel, projevil svou nevěru. Skoro určitě při tom zapomněl a nevnímal Boží prozřetelnost, totiž že Samuelovy kroky vede svrchovaně Hospodin sám, a když prorok zatím nejde, tak to tak způsobil a dovolil Všemohoucí. Saul prakticky v dané neuvěřil, že Pán Bůh situaci řídil. Rovněž zapomněl na předchozí Samuelovo slovo o příchodu za sedm dní: „Potom sstoupíš přede mnou do Galgala, a aj, já sstoupím k tobě, abych obětoval oběti zápalné, též abych obětoval oběti pokojné. Za sedm dní čekati budeš, až přijdu k tobě, a ukážiť, co bys měl činiti“ (kap. 10:8). To Samuel řekl Saulovi ještě před korunovací, a proto to pravděpodobně nehovořilo specificky o událostech ve 13. kapitole, které se odehrávaly o 2 roky později. Někteří se domnívají, že to šlo o obecné zaslíbení, když bude Saul v nesnázích, má jít do Galgala a Samuel k němu přijde do 7 dnů. V každém případě Saul nevěřil Samuelovu prorockému slovu ohledně „času uloženého“ od něj. Nevěra plodí netrpělivost a netrpělivost podporuje nevěru.

Dávejme si tedy na sebe pozor. Předchozí trpělivost neomlouvá následnou netrpělivost, i kdyby byla velmi dlouhá, třeba i roky. Čím delší ta doba, tím větší riziko, že selžeme jako Saul. Dbejme na slova apoštola Jakuba: „Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničemž nemajíce nedostatku“ (Jk. 1:4). Slovo přeložené kralickými jako ‚dokonalý skutek‘ vyjadřuje úplnost, celost, kompletnost. Jinými slovy: ať je trpělivost až do konce, úplná – jinak to neplatí.

2. Netrpělivosti podléháme často tehdy, když se nám zdá, že pomíjí poslední „realistická“ příležitost.

Kdy konkrétně Saul přikázal připravit oběti? To nám Bible říká velmi přesně: „A když nepřicházel Samuel do Galgala, rozešel se lid od něho. Tedy řekl Saul: Přineste ke mně obět zápalnou a oběti pokojné. I obětoval oběti zápalné.“ Bylo to, když se lid rozešel nebo rozcházel. Král čekal tak dlouho, jak jen mohl, ale nyní si již další otálení nemohl dovolit. I kdyby Samuel měl přijít relativně brzy, už to nepomůže, protože mezitím všichni vojáci odejdou. Ano, prorok možná bude obětovat za pár hodin, ale to už Saul stejně nebude nebude mít dostatečný počet můžu, aby se mohl postavit Filistinským. Teď, právě teď byla poslední šance zachránit situaci, aby zachoval své vojsko v bojeschopných počtech. Další trpělivé čekání již nemá smysl. Něco takového se Saulovi muselo honit hlavou.

Ono rozcházení či rozprchávání lidu bylo pravděpodobně postupné. Možná, že když začali utíkat první, tak Saul ještě dovedl čekat – mohl si říci, že na těch ještě nezáleží, protože ti, jenž utekli první, by mu v bitvě asi stejně nebyli moc platní. Ale z textu nám plyne, že měl ve své mysli stanoven určitý minimální počet vojáků, který podle svého hodnocení potřeboval k úspěšné bitvě, a když se mu vojsko ztenčovalo k tomuto kritickému počtu, dospěl k tomu, že další čekání nemělo smysl. Nezvážil nebo nepamatoval, že Hospodin může vysvobodit s množstvím jako s málem, jak dokázal v případě vítězství Gedeona s pouhými 300 muži.

Podobného ducha projevili někteří vyznávající věřící, kteří čekali, až jim Pán dá věřícího manžela/manželku – však pouze do doby, kdy existovala nějaká realistická šance, že ho/ji obdrží. Jenže posléze se dostali přes třicítku, možná k pětatřiceti, mezitím se většina potencionálních partnerů v církvi stihla rozebrat, a zvlášť ženy možná cítily biologické hodiny, neboť jim na založení rodiny a početí zbývalo už jen pár let. A když se dostali do takové situace, aniž by se nějaký věřící choť rýsoval, tak čekat přestali a vzali si někoho nevěřícího. Už si totiž nemohli dovolit promeškat poslední příležitost – tak to dotyční vnímali. Trpělivost trvala jen do té doby, dokud se nabízely lidsky vzato realistické možnosti, ne dále. Stejné to bylo se Saulem.

Každý křesťan dobře ví, jak důležitou duchovní povinnost představuje trpělivá a vytrvalá modlitba: „Bez přestání se modlte“ (1. Tes. 5:17). „V ssouženích trpěliví, na modlitbě ustaviční“ (Řím. 12:12). Ale často se vydržíme modlit jen do té doby, dokud se nám tělesně zdá, že stále existuje nějaká naděje na vyslyšení. Máme tendenci podléhat určité představě, jak by se asi tak mohlo stát to, zač prosíme, a tak se tedy modlíme a čekáme, až se to tak stane. Pak ale tato představa padne, nevyplní se a již uplyne možnost, že by se mohla stát. Tak se možná zaměříme na další variantu, jak by se naše modlitba asi tak mohla naplnit, a modlíme se s výhledem v mysli na tuto druhou možnost. Jenže ani to se nestane, a možná už podle člověka zbývá jen nějaká malá, značně nepravděpodobná cesta, takže prosíme za onu poslední zbývající maličkou šanci. Ovšem když se nestane ani to a definitivně pohasne veškerá naše lidská naděje, je velmi často s dalšími trpělivými modlitbami konec.

Pro konkrétní případ můžeme uvést, když někoho pozveme do shromáždění, a on skutečně přijde a slyší evangelium, možná i projeví určitý zájem. To nás přirozeně povzbudí k přímluvám, aby přišel opět a Pán na něm mohl působit dále skrze kázání Slova. Lidská zkušenost nás učí, že nejnadějnější bývá, když takový přijde hned další neděli a další – pak třeba začne i chodit pravidelně. Každé vynechání představuje riziko, ale nejnebezpečnější je vynechat hned po první návštěvě bohoslužeb. Když tedy dojde k takovému vynechání, a pak dotyčný čím dál více ztrácí zájem, naše modlitby za něj velmi snadno ochladnou a zachází na úbytě. A co pak teprve, když další pozvání vysloveně odmítne s tím, že už o Boží věci nemá zájem. Padá naděje, padají modlitby. Nemělo by to tak být, ale málokdo se může chlubit, že by se mu to nikdy nepřihodilo. Ó, jakými jsme jen v srdci Sauli!

Křesťanskou trpělivost nelze oddělit od křesťanské víry. Trpělivě čekat na Boží zásah jen do té doby, než než selžou naše způsoby a naše představy, není ve skutečnosti žádná trpělivost. Saul čekal 99 % času, až do poslední chvíle, kdy mu zbývaly realistické naděje – a dohromady šlo o netrpělivost. Když jsme pokoušeni netrpělivostí, že teď už nemá smysl dál čekat nebo se dál modlit, tak si vzpomeňme, co řekl Pán Bůh Mojžíšovi: „Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic“ (Nu. 11:23). V angličtině je duchovní rčení: „Man’s extremity is God’s oportunity,“ což lze volně přeložit zhruba tak, že lidská konečná je jen Boží začátek.

Ano, jsou případy, kdy Pán sám učiní jasný konec našim prosbám, když třeba již zemře někdo nevěřící, za jehož spásu se modlíme. Podle Bible pak již žádná naděje na spásu není, protože to tak Hospodin sám určil, a další modlitby by pak tedy nebyly projevem trpělivosti, ale nevěry. O tom však nyní nemluvíme. V jiných případech se máme spoléhat, že „u lidíť jest nemožné, ale ne u Boha; nebo u Boha všecko možné jest“ (Mk. 10:27), a podle toho setrvávat v ustavičných modlitbách.

3. Často si svou netrpělivost podpoříme sami.

Přesně to platilo o Saulovi. Co tím míníme? Úzce to souvisí s předchozím bodem, totiž že Saule pohnula k unáhlenému netrpělivému skutku mimo jiné skutečnost, že se mu rozkládalo vojsko a čím dál víc jich utíkalo. Jenže právě za to si do značné míry mohl sám. Kdyby zaujal statečný postoj, kdyby sám věřil v Boží pomoc, svým příkladem by povzbudil své vojáky k trpělivému čekání, že Hospodin je se svým lidem, a vojsko by se mu tedy nerozprchlo. Pak ani nenastalo to, co jej domněle donutilo obětovat. Saul měl za to, že jej k obětování tlačí objektivní okolnosti, ale ve skutečnosti se v důsledku své předchozí nevěry do svévolného obětování natlačil on sám.

Že se Saul vůbec nemusel dostat do té zdánlivě kritické situace, není nějaká teorie. Víra podporuje víru u druhých. Hned v následující 14. kapitole čteme, jak Saulův syn Jonata vyšel statečně proti Filistinským a s Boží pomocí porazil jejich stráž. A když se to Izrael dozvěděl, tak se přestal bát a vyrazil proti svým nepřátelům. Vedle statečného člověka je mnohem snazší se nebát. I malé dítě se tolik nebojí tmy, když stojí vedle tatínka, který si ze tmy nic nedělá. Saul coby král a vojevůdce měl povinnost podporovat dobrou bojovou morálku mezi svými vojáky. Byl to primárně on, kdo měl projevit odvahu a nadějnou mysl. Ale vojáci to u něj neviděli, a proto postupně začali utíkat, což zase Saule vedlo k hříšnému obětování.

Když jsme tedy pokoušíni vlastní netrpělivostí, měli bychom se zastavit. Co nás k té netrpělivosti tlačí – či spíše, co se nám zdá, že nás do ní tlačí? Jaká „objektivní“ okolnost? A z čeho ta zdánlivě objektivní okolnost plyne? Nepřispěli jsme k ní náhodou my sami? Když se pečlivě a poctivě prozkoumáme, málokdy nám budou scházet důvody plynoucí z našich vlastních nedostatků a selhání.

Můžeme podléhat netrpělivosti, že dlouho nevidíme vyslyšení nějakých modliteb. Jenže zvažme, kolikrát jsme za tu dobu, co se za to modlíme, zavdali důvod k tomu, abychom nebyli vyslyšeni? Opravdu po celý ten čas nebyla mezi námi a Pánem Bohem žádná překážka? Neuzavřeli jsme si v ničem nebesa skrze hřích? Jenom si spočítejme, kolik procent z toho času jsme měli vskutku čistý, nezakalený, vroucí vztah s Pánem. Možná zjistíme, že je až k pláči, jak málo z toho času bylo pravé, žádným hříchem a selháním nezatížené modlení. A máme pak důvod k netrpělivosti, když jsme se ve skutečnosti modlili tak krátce – myslíme tou opravdovou, vroucí modlitbou spravedlivého, kterou podle Bible Pán Bůh slyší?

Kolik překážek jsme svým modlitbám nakladli my sami, kolikrát jen jsme si své modlení sami prodloužili – a budeme ještě v něčem netrpěliví? Chraň nás toho Pán!

Závěr

Saulův příklad nás učí, jak je naše netrpělivost vždycky neomluvitelná, ať by se nám zdálo cokoliv, a ať bychom ji ospravedlňovali jakýmikoliv důvody. Největším příkladem trpělivosti je nám sám náš nebeský Otec. Ten by na rozdíl od nás měl velmi dobrý důvod to s námi již tisíckrát vzdát, ale přesto se k nám má ve svém Synu milostivě a trpělivě. I když jsme tak pomalí v učení se Jeho duchovním lekcím. Včetně – nebo možná spíše zejména – v učení se lekcím právě oné trpělivosti. Trpělivost a vytrvalost nám zkrátka není vůbec přirozená.

S hleděním ke svému Spasiteli si tedy uložme, abychom každý impulz k netrpělivosti velmi rychle vždy s modlitbou mrtvili, a nikdy jej neomlouvali žádnými okolnostmi. Kéž nám Pán pomůže a dá nám milost být za všech okolností trpěliví a vytrvalí ve všem, a zvláště v modlitbách, ať už se jejich vyslyšení zdá jakkoliv nerealistické.