„Kterýžto obrátiv se, a pohleděv na učedlníky své, přimluvil Petrovi, řka: Jdiž za mnou, satane; nebo nechápáš, co jest Božího, ale co lidského.“ (Marek 8:33)

Od prvních až do posledních stránek Bible jsou křesťané varování o existence velikého Nepřítele svých duší, který jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral (1. Pt. 5:8). On byl tím vrahem od počátku, který svou lží zahubil naše první rodiče a všechny jejich potomky s nimi, s výjimkou Krista. On je tím, který po celou historii klade lidem nástrahy a oslepuje jejich oči, aby jim nezasvítilo světlo evangelia, a nemůže-li učinit to, pak aspoň na věřící útočí a svádí k hříchu, který by narušil jejich obecenství s Pánem a způsobil jim mnohá trápení.

O existenci a působení tohoto nepřítele našich duší vyznávající křesťané dobře vědí – pokud tedy pod vlivem liberální teologie zcela neodpadli od víry – ale někdy příslušnému učení Písem mohou věřit spíše teoreticky, v praxi jej míjí a nevnímají skutečně, že ďábel působí. Ovšem Boží Slovo dává věřícím skrze apoštola Petra příkaz bdít, zůstávat vzhůru, mít se na pozoru. Apoštol Pavel coby duchovní muž pravil, že nám nejsou neznámá satanova myšlení (2. Kor. 2:11), totiž rozličné úklady – jinými slovy si byl vědom, jak je úskočný a jak se církev musí vystříhat, aby mu v něčem nedala příležitost zaútočit. „Nedávejte místa ďáblu“ (Ef. 4:27).

Na jeden aspekt věci ovšem – zejména pod vlivem moderního všezahrnujícího ekumenického „křesťanství“ – lidé v církvi často, a možná rádi, zapomínají, je, že satanovými nástroji nejsou jen otevření bezbožníci či lidé zcela jasně stojící mimo pravdu, jako třeba mormoni, ale i vyznávající křesťané, někdy dokonce i ti znovuzrození. Může se to stát i nám samotným. Jak nám ukazuje náš text, imunní není vůbec nikdo. Je smutnou pravdou, že ďábel má jen málokdy důvod si stěžovat na nedostatek křesťanů, co by ochotně činili jeho dílo.

Satan – kdo a proč

Slovo „satan“ znamená protivník, a je zvláštní, že mimo ďábla samotného tak Pán Ježíš oslovil už jen apoštola Petra (zrádce Jidáše nenazval satanem, ale právě ‚ďáblem‘, J 6:70, což je sice velmi blízké, ale přeci ne zcela totožné; Petr byl v tu chvíli ‚satan‘, ale ne ‚ďábel‘, protivil se Pánu svým činem, ale nebyl v jádru zaprodaný zlu). Ne farizeje a zákoníky, ne publikány – ale věřícího muže ze svého nejužšího kruhu, toho, který měl pást Jeho ovce a na jehož vyznání postavil svou církev, které brány pekla nepřemohou (Mt. 16:18). A co zaráží nejvíc – že onoho hrozivého oslovení použil brzy poté, co mu pro to veliké vyznání dobrořečil: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích“ (v. 17). Z těch největších výšin brzy Petr klesl na nejhlubší dno, nejvyšší blahoslavenství za chvíli nahradilo nejostřejší napomenutí. Jestli toto není varování, že vůči nebezpečí být druhým satanem není imunní opravdu vůbec nikdo, pak snad Bible ani žádná varování nedává.

Že Pán Ježíš zamýšlel svá slova Petrovi coby univerzální výstrahu, potvrzuje i náš verš, kde čteme, že předtím, než je vyslovil, se obrátil, pohleděv na učedlníky své. Učedníci to měli zaznamenat, měli si to vzít k srdci především pro sebe, a ne, aby si nezúčastněně pomysleli, „ach, ten Petr.“ Ano, máme se varovat před těmi – byť třeba věřícími – kteří by nám jako Petr byli protivníky na naší cestě do slávy, ale ještě více si to máme vzít k srdci tak, abychom se vystříhali sami být satany druhým: „Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.(…) Viztež, abyste nepotupovali žádného z maličkých těchto. Neboť pravím vám, že andělé jejich v nebesích vždycky hledí na tvář Otce mého, kterýž v nebesích jest“ (Mt. 18:6-7.10).

V čem tedy spočívalo Petrovo provinění? Proč zrovna on slyšel tak příkrá slova? Připomeňme si kontext situace: „I počal učiti je, že Syn člověka musí mnoho trpěti, a potupen býti od starších a předních kněží a zákonníků, a zabit býti, a ve třech dnech z mrtvých vstáti. A zjevně to slovo mluvil. Protož chytiv jej Petr, počal mu domlouvati“ (Mk. 8:31-32). U Matouše to čteme trochu detailněji: „I odved ho Petr, počal mu přimlouvati, řka: Odstup to od tebe, Pane, nikoli nestane se tobě toho“ (Mt. 16:22). Jednoduše to můžeme zobecnit tak, že satanem, protivníkem naší duše, je ten, kdo se snaží – z jakéhokoliv důvodu – odvrátit nebo odradit od cesty kříže.

Kříž Kristův a kříž kristovcův

Pán Ježíš ihned poté vyzval všechny posluchače: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne“ (v. 34). Předtím mluvil o tom, že sám půjde, aby byl ukřižován od vůdců lidu, a hned potom, aby Jeho učedníci – nejen Dvanáct, ale každý – kráčeli v Jeho stopách, následovali ho, vezmouce svůj kříž.

V jednom ohledu není Kristova cesta kříže pro Jeho lid napodobitelná, totiž v tom nejvlastnějším, který se přímo vztahuje k našemu vykoupení. On šel na kříž místo nás, aby za nás snášel spravedlivý trest pro naše přestoupení. „On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj [vzložena]“ (Iz. 53:5). Pro Jeho oběť na kříži, a jenom pro ni, jsme ospravedlněni, získali jsme pokoj s Otcem a všechna privilegia adopce, přijetí za syny. Jelikož naše ospravedlnění plyne ne ze skutků našich, ale pouze a výlučně ze skutků Spasitele, jakékoliv naše skutky, které lze podřadit pod nesení kříže, nelze vztáhnout k onomu zástupnému aspektu kříže Pána Ježíše Krista. V tom bylo Jeho ukřižování naprosto unikátní a na křesťany se nevztahuje, v tomto smyslu Jej následovat v nesení kříže nemůžeme. I to nejoddanější nesení našeho kříže nijak nepřispívá k ospravedlnění našemu či dokonce někoho jiného. (Římskokatolické učení o tzv. skutcích supererogace a možnosti jejich přičítání dalším skrze odpustky je zcela falešné, protibiblické a v jádru protikristovské.)

Přesto ukřižování Kristovo pro nás představuje v určitých aspektech příklad, který máme následovat, byť se to nijak netýká našeho ospravedlnění. „Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlepějí jeho“ (1. Petrova 2:21) Když máme klást své duše za bratry v sebeobětování (1. Jan 3:16), platí to ovšem jen v časném ohledu, není to pro spasení jejich duší; k tomu přispět nijak nemůžeme, neboť jsme hříšníci, co si mimo zásluhy Krista vysloužili všemi svými skutky jen smrt. Máme projevovat podobnou lásku a sebeobětování, jako On, ale ve formě a způsoby, které jsou pro nás možné a patřičné. Naše sebeobětování věčný život druhým nijak nezajišťuje ani k němu nepřispívá. To vše záleží na dílu Kristově. A pokud naše sebeobětování někoho povzbudí k užšímu kráčení s Pánem v cestách zbožnosti, i to je jen dílem Božím, k němuž si nás milostivě ráčil užít coby samy v sobě neužitečné nástroje.

Když mluvíme o následování Pána Ježíše cestou kříže, pak kříž pro nás má dva hlavní významy – snášení protivenství a mrtvení svého těla. Kříž bylo něco, co Pánu Ježíši připravil Otec, aby podstoupil, a On jej na sebe poddaně a poslušně vzal, bez ohledu na to, jaké trápení s ním bylo spojeno. A podobně máme poddaně na sebe vzít jakýkoliv těžký a bolestivý úděl, který Otec připravil pro nás – pro naše věčné dobro a pro svou slávu, aby prokázal svou moc, když nám dá svou mocí takovou cestou projít.

A dále na kříži vyhasl Spasitelův život. I když On zemřel a položil svou duši sám od sebe, dobrovolně, a žádný neměl moc mu ji vzít (Jan 10:17-18), přesto v nějakém ohledu tento popravčí nástroj vyčerpal sílu Jeho těla. A podobně máme my mrtvením svých hříšných žádostí skrze Ducha vzít sílu naší tělesnosti, svým přirozeným hříšným sklonů, aby byly slabší a slabší a my jimi byli ve svém novém životě méně a méně ovlivňováni – i když cele z nich nebudeme vysvobozeni až do oslavení, proměnění svého těla. „Nebo kteříž jsou Kristovi, ti [své] tělo ukřižovali s vášněmi a s žádostmi“ (Gal. 5:24).

Oboje je duchovní povinností spasených a představuje cestu, po které jedině lze jít do nebe. „Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji“ (Mt. 7:13-14). „Nebo budete-li podlé těla živi, zemřete; pakli byste Duchem skutky těla mrtvili, živi budete“ (Řím. 8:13). Nevyslouží nám spásu, ale když někdo po této cestě systematicky nekráčí, bez ohledu na jakékoliv vyznání víry, které mohl učinit, prokazuje, že pravě spasen nikdy nebyl. Ano, i pravý věřící může smutně polevit či sklouznout, někdy i hrozivě, ale takového Duch Svatý časem svým vždy přivede k pokání a navrátí na onu úzkou cestu. A nikdo, kdo v současnosti cestou kříže v obou smyslech nekráčí a neučinil ze svého nekráčení pokání, nemá biblické právo se utěšovat, že je to s ním jistě dobré a že přes všechno byl vpravdě spasen. Pokud spasen skutečně byl, bude určitě činit pokání – a proč ho tedy dosud neučinil? V každém případě tedy jeho duchovní stav zůstává velikou otázkou.

Nepřítel toho nejlepšího a nejpotřebnějšího

Proti tomu všemu se ovšem naše stará přirozenost bouří, nechce snášet protivenství a nechce být mrtvena. V tom ji nesmíme v žádném ohledu podporovat, ani u sebe, ani u nikoho dalšího. Petr odrazoval Mistra od Jeho cesty kříže tak, jak se vztahovala k Němu, a slyše příkrá slova, aby od Něj coby satan, coby protivník, odešel. Stejně tak každý, kdo odrazuje křesťany od jejich cesty kříže, jak se vztahuje k nim, je pro ně v tu chvíli satanem, nepřítelem – a do té míry a po to dobu, dokud tak činí, je potřeba se od něj rázně oddělit. „Jdi za mnou, satane“, jdi ode mne pryč. Ano, jelikož Petr od svého zlého odrazování od kříže upustil, mohlo se jeho obecenství s Pánem obnovit, ale do té doby, dokud by ve svém odrazujícím postoji setrval, nemohl by Jej následovat.

Jednu věc bychom neměli minout – když Petr Mistrovi domlouval, necítil se v tu jako Jeho nepřítel, odpůrce. Nebyl hrubě falešný učitel, který by jako farizeové a zákoníci úmyslně převracel cesty Boží a chtěl je nahrazovat svými. Myslel to s Pánem dobře, ba, ze svého pohledu nejlépe. Možná se mu Pán v tu chvíli zdál nějaký skleslý; snad na Něj dolehlo, že židovští vůdci již dlouho usilovali o Jeho odstranění, a proto se Mu v pesimistické depresi začalo zdát, že snad uspějí a ukřižují Ho. Chtěl milovaného Pána potěšit, pozvednout, nadchnout k další službě. Neměj tak černé myšlenky, jistě Tě čeká mnoho let požehnané služby. Možná Šimona k domlouvání vedlo právě nadšení pro službu. Žeň je veliká, dělníků málo, je toho tolik, co se musí vykonat, nebeský Otec jistě nedovolí, aby to překazilo nějaké ukřižování; ne, Mistr zde jistě zůstane na zemi ještě dlouho, aby mohl mnohým posloužit a mnoho kázat evangelium. A na nějaké úrovni ho určitě i motivovala láska, nedokázal snést myšlenku na smrt Toho, který mu byl vším.

Přes to všechno se jednalo o produkt pouhého lidského uvažování, bez porozumění vůli Boží. Nechápal, co je v pravdě nejlepší, nejprospěšnější a co chce Pán Bůh. Proto byl napomenut tak silně, jako nikdo jiný. Je to pro nás veliké varování. To, že něco myslíme subjektivně nejlépe, ještě neznamená, že to není ve skutečnosti podle Bible to nejhorší a že nejsme satany, Božími protivníky.

Nikdy nesmíme zapomenout, jak moc je kříž pro náš duchovní život nezbytný. Na prvním místě to platí o tom ospravedlňujícím kříži, na kterém umíral Syn Boží a na který přibil onen proti nám svědčící zápis, který nás odsuzoval (Kol. 2:14). Bez něj nebudeme mít žádnou sílu k nesení našeho osobního kříže ani ke křižování svého těla. Moc plyne jen od Pána Ježíše Krista skrze Ducha Svatého, a zástupné dílo Spasitele na kříži je oním zdrojem, ze kterého pramení všechno posílení v duchovním životě, na jeho začátku, prostředku i na konci.

Ale na druhém místě je podobně nezbytný ten kříž osobní, spočívající v mrtvení těla a snášení trápení. Ano, ten nelze dávat na roveň kříži Kristově ve výše uvedeném smyslu. Nepředstavuje už samotný zdroj našeho zdraví a síly, ale jednoduše cestu, kterou nám Hospodin určil za sebou do slávy, abychom rostli v posvěcení a připodobňovali se více a více svému Mistru. Když po ní nebudeme kráčet, nedostaneme se tam, kde nás Pán chce mít a nebudeme tedy mít obecenství s Ním. Často říkáme, že Pán Ježíš je s námi kdekoliv, ale přesněji je s námi kdekoliv, kam nás vede. Pokud si jdeme sami jinam, On s námi již nebude – musíme se tedy s pokáním navrátit tam, kde jsme se správně měli nacházet, tam na nás bude čekat.

Odrazování od kříže

Jakkoliv je nesení kříže a mrtvení tělesnosti pro nás nepříjemné, z jejich nezbytnosti plyne, že každý, kdo od nich odrazuje či vzbuzuje dojem, že to přeci není tak horké a nemusíme to s nimi tak přehánět, je pro druhé lidi satanem. Což je vždy nesmírně vážná věc.

Odrazovat od cesty kříže lze různými způsoby. Na prvním místě samozřejmě přímo slovně, jak činil apoštol Petr. Málokdo by tak sice učinil přímo a výslovně, že nemusíme nést svůj kříž; ale lze to schovat za odsuzování raději nijak nedefinovaného zákonictví či asketicismu. Smutně se lze mnohdy setkat i s tím; ještě častější ale bude odrazení nepřímé, skrz pasivitu, zejména mlčení. I tím lze odradit od nezbytné povinnosti. Kupříkladu rodiče nemusí odradit své děti od píle a pracovitosti jen tím, že jim sami řeknou, ať si lehnou, že nic nemusí dělat; bohatě stačí, když jim jejich povalování budou tolerovat a nepřijdou s řádnou kázní.

Podobně jako lenost, i vyhýbání kříži je pro člověka až příliš přirozené, nikdo nepotřebuje přímého podpoření, aby k nim sklouznul. Postačí už jen to, když k němu nejsme aktivně povzbuzováni nebo není v praxi není od věřících v církvi očekáváno. Když toto chybí a nekráčení cestou kříže či nemrtvení skutků těla se v církvi reálně neřeší, nepomůže, že kazatel čas od času na toto téma něco odkáže. Pasivita zde má stejné důsledky jako Petrovo aktivní domlouvání. Platí to o to víc, když ji podporují odlišné důrazy, jakkoliv subjektivně dobře míněné. Větší důraz může být například ve sboru dáván na společný – téměř komunitní – život v lásce a hezkých časech pokojného obecenství. Ne, že by tyto věci byly špatné samy o sobě, ale škodí, pokud dlouhodobě odvádí mysl od vnímání, že jsme v duchovním boji proti mocnostem zla vysoko.

Toto mlčení může plynout i ze snahy získat více duší. Když bychom to moc zdůrazňovali, mohli bychom někoho odradit, tak se soustředíme spíše na pozitivní aspekty křesťanské zvěsti. Jak jsme ale poukázali v předchozím článku z vyučování Martyna Lloyda-Jonese, pravé evangelium toto nečiní, na potřebu nechat za branou své já, svou starou přirozenost a všechnu tělesnost jasně ukazuje. Biblická zvěst o spáse není přítelkyní tělesnosti. Proto nelze podporovat šíření evangelia skrze větší povolení sklonům těla, zejména v hudbě, jak se dnes činí, jakkoliv to může do církve přitáhnout větší zástupy. Pokud ale zároveň nepřitáhne ke kříži ve všech jeho významech, což moderní světská hudba nečiní, je to nejen zbytečné, ale přímo kontraproduktivní. Pak nám nezbude než lkát s apoštolem nad těmi, kdo žijí jako nepřátelé kříže Kristova (Fp. 3:18-19), ale vinu si budeme moci klást jen sami sobě.

Na posledním místě musíme zmínit odrazení od cesty kříže skrze vlastní příklad, když jí nejdeme my sami. Pak nemůžeme očekávat, že to budou činit ostatní věřící okolo nás – a i kdyby snad ano, stejně to bude navzdory nám. Již výše jsme si připomněli výstrahu Spasitele, jak si máme dávat pozor, abychom nepohoršovali Jeho maličké, jak přísně na to Pán hledí. Děti a ještě slabé, začínající křesťany lze přitom pohoršovat různými způsoby, nejen přímo mluvením proti víře. Velmi vystříhat bychom se měli už toho, když před nimi nebudeme podporovat cesty kříže, ať už slovy či vlastním příkladem. Toho je v církvi mnoho. Proč by měli cestou kříže kráčet ti maličcí okolo nás, nekráčíme-li v ní řádně my sami? To samo o sobě od kříže odrazuje a odvádí. Je to větším pohoršením, než mnozí vůbec tuší nebo si připouštějí. Co nečiní vůdčí v církvi nebo dlouholetí křesťané, to skoro určitě nebudou činit ani začátečníci. Každý tedy za mnoho Hospodinu zodpovídáme, a zejména kazatelé.

Závěr

Nejpodstatnější aplikace celého našeho zamyšlení se vztahuje ovšem vůči nám samotným. Mohou-li se nám stát satany, protivníky, i jiní vyznávající křesťané a máme-li se jich vystříhat, kdyby nás odrazovali od nesení kříže a mrtvení tělesnosti, tím spíš to platí pro nás samotné. Kromě ďábla jsme svým největším satanem my sami.

My sami jsme si z lidí tím největším nebezpečím, my sami sebe nejčastěji přesvědčujeme, že není cestou kříže třeba jít, nebo že to nemusíme brát tak vážně, že můžeme zvolnit. Již jsme přeci vykonali to či ono, snesli mnohé věci, učinili v mnohém značný pokrok, teď již lze vydechnout. Ten sklon máme všichni a musíme mu v Boží síle vzdorovat. A Pán Ježíš nám ukazuje, jak se sebou jednat. Stejně, jako On vykázal Petra do patřičných mezí, aby s jeho odrazováním šel pryč, i my máme vykázat své staré já. Dobré je si to říci i nahlas: „Jdi za mnou, satane, ty starý [doplňte vaše jméno], jsi mi pohoršením.“ Musíme denně prosit Pána, aby se nad námi smiloval a ze své milosti nedopustil, abychom si sami stáli v cestě za Ním. Jedině tak se budeme moci vyvarovat toho, abychom sami sebe přivedli k duchovnímu úrazu, ne-li přímo pádu a ztroskotání ve víře.