Google

Samuelův vzor služby církvi

Datum:7 prosince, 2020
Komentáře
Přidej

„I soudil Samuel Izraele po všecky dny života svého. A chodě každého roku, obcházel Bethel a Galgala i Masfa, a soudil Izraele na všech těch místech.“ (1. Samuelova 7:15-16)

Proroka Samuele nám Duch Svatý v Písmu představuje jako výjimečného, věrného služebníka Božího, se kterým byl Hospodin a nedopustil padnouti žádnému slovu jeho na zem (1. Sam. 3:19). Jeho věrnost ve službě osvědčil dokonce i onen zpronevěřilý lid, který si vzpurně na Pánu Bohu vyžádal krále, chtěje být jako ostatní národy okolo nich. Jakožto o mimořádném modlitebníku a přímluvci o něm hovoří Žalmy i proroci, kdy je dokonce kladen vedle Mojžíše, kterému jinak nebyl žádný prorok po něm roven (Dt. 34:10-12). „ Mojžíš a Aron mezi kněžími jeho, a Samuel mezi vzývajícími jméno jeho; volávali k Hospodinu, a on je vyslýchal“ (Ž. 99:6). „Byť se postavil Mojžíš i Samuel před oblíčejem mým, nikoli srdce nemohu míti k lidu tomuto“ (Jer. 15:1). V listu Židům jej nacházíme mezi reky víry, byť bez rozebrání detailů.

Je tedy zjevné, že služba tohoto muže Božího představuje pro všechny kazatele velmi významný vzor, který by měli následovat. V čem však onen vzor spočívá? Jistě, Písmo popisuje některé zvláštní události, ze kterých si lze vzít rozličná ponaučení, jak však je však shrnout a zevšeobecnit? Obecný popis Samuelovy služby se v Bibli omezuje na konstatování, že rok co rok obcházel Bethel, Galgala a Masfa, kde soudil lid, tj. spravoval všechny jeho duchovní záležitosti – z toho se na první pohled nezdá, že bychom mohli něco výrazně užitečného načerpat.

První dojem však klame. Jelikož veškeré Písmo je Bohem vdechnuté, všechno v něm má své místo a význam. Ona tři místa nechal v daném verši pisatele výslovně zmínit dokonale moudrý Duch Boží, který tak učinil s nějakým záměrem, a musíme tedy rozjímat, s jakým. Z mapy můžeme vyčíst, že ona místa nejsou až tak daleko od sebe, takže se nezdá, že by měla vyjadřovat jen to, že Samuel obcházel celou izraelskou zemi. Biblická místa ovšem nejsou jen místy samy o sobě; často zosobňují duchovní věci, podle toho, s čím jsou spojená. Sinai zosobňuje zákon, Sion církev Boží, popřípadě ono nebeské město ve slávě, a podobně. Podle toho, s čím jsou spojeny Bethel, Galgala a Masfa, můžeme tedy rozjímat, co nám Duch Boží chtěl zjevit ohledně podstaty požehnané služby lidu Božímu, to jest, v čem spočívá.

Bethel

Bethel, dům Boží, hovoří o zasvěcení. Zde se Jákob setkal s Hospodinem, a zde Mu zasvětil sebe a vše, co mu patřilo. „Protož nazval jméno místa toho Bethel, ješto prvé to město sloulo Lůza. Zavázal se také Jákob slibem, řka: Jestliže Bůh bude se mnou, a ostříhati mne bude na cestě této, kterouž já jdu; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu, a navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, a bude mi Hospodin za Boha: Kámen tento, kterýž jsem postavil na památku, bude domem Božím; a ze všech věcí, kteréž mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám“ (Gen. 28:19-22). Osobní zasvěcení spočívalo v tom, že Jákob, ač již předtím jako potomek Abrahamův věřil v Hospodina, se Mu nyní poddal nově a cele, sám za sebe. Hospodin mu bude za Boha – to zahrnuje vše. Nemůžeme mít Hospodina vpravdě za Boha, když Mu nezasvětíme, nevydáme své životy, a Jákob to od svých zbožných předků dobře věděl. A protože jeho zasvěcení bylo praktické, slíbil dávat desátky coby viditelné vyznání, že on a vše, co bylo jeho, patří Pánu Bohu,. Z toho vidíme, že desátky nejsou jen pouhou starozákonní ceremonií, ale že pro to, co v jádru vyjadřují, mají místo i v životě novozákonního věřícího.

Toto však nebylo jediné Jákobovo zasvěcení, které je s Bethel spojeno. Po mnohých letech, kdy se vrátil z Pádan Syrské, musel své zasvěcení Pánu obnovit: „Potom mluvil Bůh k Jákobovi: Vstana, vstup do Bethel, a bydli tam; a udělej tam oltář [Bohu] silnému, kterýž se ukázal tobě, kdyžs utíkal před Ezau bratrem svým. Tedy řekl Jákob čeládce své, a všechněm, kteříž s ním [byli]: Odvrzte bohy cizí, kteréž máte mezi sebou, a očisťte se, a změňte roucha svá. A vstanouce, vstupme do Bethel, a udělám tam oltář silnému [Bohu], kterýž vyslyšel mne v den ssoužení mého, a byl se mnou na cestě, kterouž jsem šel. Tedy dali Jákobovi všecky bohy cizí, kteréž měli, i náušnice, kteréž [byly] na uších jejich; i zakopal je Jákob pod tím dubem, kterýž byl u Sichem“ (Gen. 35:1-4).

Obnovení zasvěcení spočívalo v odvržení všeho, co stálo mezi Jákobovou rodinou a Hospodinem. Není zasvěcení bez posvěcení. Ale to byl jen jeden, negativní aspekt věci; museli udělat ještě druhý krok, po odvržení cizích bohů obnovit své pravé ctění pravého Boha, způsobem, který jim On sám ustanovil. Nové zasvěcení přitom přišlo o hodně později, než mělo – Jákob velmi otálel. Když měl vyjít od Lábana, Pán Bůh mu připomněl, jak se Mu Jákob před lety zaslíbil: „Já jsem ten silný Bůh, [kterýž jsem se ukázal tobě v] Bethel, kdež jsi pomazal kamene, kdež jsi mi se slibem zavázal; vstaniž nyní, vyjdi z země této, a navrať se do země příbuznosti své“ (Gen. 33:13). Jákob si měl vzpomenout, jak se oddal Jemu, a odvrhnout vše, co s tím nebylo v souladu. Než k tomu však skutečně došlo, jak čteme v 35. kapitole, uplynulo několik let, jak se shodují chronologové Písma.

Zasvěcení se Hospodinu je hlavní povinností lidu vykoupeného Hospodinem, a připomínání této povinnosti tvoří jeden z hlavních pilířů služby kazatele vůči církvi. „Tať jest zajisté vůle Boží, [totiž] posvěcení vaše“ (1. Tes. 4:13). „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou“ (Řím. 12:1). Zasvěcení je přitom neoddělitelně spojené s posvěcením. Kdo se oddává cele Hospodinu, zároveň musí zapřít sama sebe, odvrhnout hřích a svět a usilovat o činění vůle Boží ve všech věcech. Tak jako se Jákobova rodina měla zbavit všech cizích božstev, mají se i křesťané zbavit ve svých životech všeho, co je na překážku plnému obecenství s Hospodinem, zejména lásky ke světu a tomu, co je ve světě. Nejde přitom jen o apriori hříšné věci, ale i to, co samo o sobě může být dobré – např. rodina – ale co klademe v srdci na nesprávné místo, příliš vysoko, místo Pána a Jeho věcí.

A nejedná se o něco, co postačí učinit jednou a máme vystaráno, jako u Jákoba nestačilo, že vyznal své vydání se Hospodinu v 28. kapitole Genesis. Máme tendenci ve svém srdci sklouzávat a vlažnět, přičemž se do něj vtírají různé věci, které v něm nemají dlít. Proto je třeba stále své zasvěcení Pánu obnovovat, a někdy je na místě i zvláštní obnovení svého slibu. Na této straně nebes budeme muset tento zápas vést stále a znovu – a k tomu má věrná kazatelská služba vést. To bylo od počátku spojené s Bethel, a to také v duchovním smyslu vyjadřuje Samuelovo souzení lidu na onom místě. Kde tento aspekt chybí nebo na něj není dáván veliký důraz, muži ve vedení církve nekráčí v Samuelových stopách.

Nesmíme však zapomenout ještě na jeden aspekt věci. Jákobovo první zasvěcení nepřišlo samo od sebe, byla to reakce na setkání se s Kristem ve snu. Onen žebřík stojící na zemi, jehožto vrch dosahal do nebe, poukazoval na Pána Ježíše, který je jedinou cestou k nebeskému Otci. Jákob nejdřív spatřil Krista – a pak se zasvětil. Tento pořádek věcí nelze přeskočit. Vybízení k posvěcení nesmí spočívat jen v tom, že kazatelé nabádají věřící, aby se více snažili. To by bylo otroctví a zákonictví, nadto zcela neúčinné. Jistě, posvěcení v sobě zahrnuje i usilovné snahy, dokonce se bez ní neobejde, ale není to ta první věc, naše snaha není prvotní zdroj našeho posvěcení, kde by mělo vše začínat. Pravé posvěcení plyne z hledění na Krista a čerpání síly z Něj coby jediného zdroje života, skrze víru a působení Ducha Božího. „My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (2. Kor. 3:18). Až pak přichází naše snaha, avšak již z moci Boží. I to nám Bethel připomíná.

Galgala

Toto místo poukazuje na znovuzrození, protože tam Jozue nechal obřezat lid po vstupu do země zaslíbené. „Nebo čtyřidceti let chodili synové Izraelští po poušti, dokudž nezahynul všecken národ mužů bojovných, kteříž byli vyšli z Egypta, ješto neposlouchali hlasu Hospodinova, jimžto zapřisáhl Hospodin, že neukáže jim země, kterouž s přísahou zaslíbil dáti otcům jejich, že ji nám dá, zemi oplývající mlékem a strdí.) Ale syny jejich, kteréž postavil na místo jejich, ty obřezal Jozue, že byli neobřezaní; nebo [žádný] jich neobřezoval na cestě. Když pak byl všecken lid obřezán, zůstali na místě svém v ležení, dokudž se nezhojili. I řekl Hospodin k Jozue: Dnes jsem odjal pohanění Egyptské od vás. A nazval jméno místa toho Galgal až do tohoto dne. Když pak ležení měli synové Izraelští v Galgala, slavili velikunoc čtrnáctého dne toho měsíce [u] večer, na rovinách Jericha“ (Joz. 5:6-10).

Obřezání přitom poukazuje na proměnu srdce, která stojí v jádru znovuzrození. K tomuto duchovnímu vnímání vedl Izrael už Mojžíš: „Obřeže Hospodin Bůh tvůj srdce tvé a srdce semene tvého, abys miloval Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, abys živ byl“ (Dt. 30:6). Už u Abrahama byla obřízka pouhým znamením onoho ospravedlnění, které přijal z víry: „A znamení obřízku přijal [za] znamení spravedlnosti víry, kteráž byla před obřezáním, na to, aby byl otcem všech věřících v neobřízce, aby i jim přičtena byla spravedlnost“ (Řím. 4:11). Tuto obřízku srdce, vyjadřující znovuzrození, proto Boží Slovo vztahuje i vůči novozákonním křesťanům: „V němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlékše tělo hříchů skrze obřezání Kristovo, pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu s ním z mrtvých vstali jste skrze víru, kteráž jest mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil jej z mrtvých“ (Kol. 2:11-12).

Aspekt změny života při znovuzrození, která mění srdce a vkládá v něj nový princip svatosti, vedoucí k chození v novotě, u Izraelců v Galgala symbolizovaly i slavené Velikonoce, pesach. Takto duchovně Pavel vykládá i je: „Vyčisťtež tedy starý kvas, abyste byli nové zadělání, jakož jste nenakvašení. Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus. A protož hodujmež ne v kvasu starém, ani v kvasu zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a pravdy“ (1. Kor. 5:7-8). A toto není opět nějaká nová věc, nová duchovní aplikace, která ve Starém zákoně neplatila; ne, apoštol zde jen vysvětluje to, na co pesach měl poukazovat vždy, hned od jeho ustanovení. Vysvobození skrze Krista, pravého velikonočního Beránka, vede k novému životu. To samozřejmě neznamená, že každý, kdo byl mezi Izraelci vnějšně obřezán a slavil velikonoce, prodělal tuto změnu; bez víry mu neprospěla, podobně jako novozákonním křesťanům bez pravé víry v srdci neprospěje křest, byť třeba i na vnější vyznání víry. Ale to nic nemění na tom, že obřízka i křest tuto změnu symbolizují.

Galgala duchovně poukazuje na znovuzrození, a souzení v Galgala vyjadřuje, že služebníci Boží k němu mají lidi vést, jak činil také Pán Ježíš sám: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího. (…) Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi“ (Jan 3:3.7). Jelikož však znovuzrození je zjevně první krok, který předchází posvěcení, musíme se ptát, proč jej Písmo klade až na druhé místo? Patrně proto, že je to uvedeno – jak jsme zmínili již výše – v kontextu služby viditelné církvi. Evangelizační služba světu má bezpochyby v kazatelském povolání své místo; nicméně ve starozákonní době tento aspekt věci (tj. služba vůči pohanům) nebyl tak prominentní, jako v zákoně Novém, už jen proto, že nebylo tak jasně zjeveno, že „jsou pohané spoludědicové a jednotělní, i spoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu skrze evangelium“ (Ef. 3:6). Ne, že bychom nic z toho ve Starém zákoně nenacházeli, i tak je toho v něm mnoho, ale rozdíl oproti Novému zákonu zde přesto je.

Zařazení Galgala až za Bethel tedy nevyjadřuje, že evangelizace a vedení ku pokání má v kazatelské službě obecně druhé místo; pokud bychom něco takového řekli, mohli bychom to vztáhnout jen ve vztahu ke službě dovnitř církve. U viditelné církve je jaksi prvotní předpoklad, že její členové už jsou v pravdě znovuzrozenými křesťany – a těm kazatelé vskutku musí na prvním místě klást na srdce povinnost posvěcení. Galgala nám však poukazuje, že tento předpoklad nemůže být absolutní, nebo že se na něj lze spoléhat. Jak poukazuje například podobenství o deseti pannách, neznovuzrození se nacházejí nejen mezi nominálními či matrikovými křesťany, ale i mezi těmi aktivními, do kterých bychom to neřekli, protože chodí do shromáždění, modlí se, čtou Bibli a podobně. Pět bláznivých panen také čekalo na Ženicha, zůstávaly v obecenství s moudrými pannami a neměly o nic menší vytrvalost – ale neměly Ducha svatého, a proto nepatřily Kristu (viz Řím. 8:9) Snad jich mezi těmi aktivními není doslova polovina, jak se na základě podobenství obával Charles Spurgeon; ale v každém případě si nemysleme, že onen poměr, který Spasitel v podobenství předložil, je přespříliš přehnaný. Pokud se někdo domnívá, že v naší době kompromisu a odpadnutí je v jeho (byť evangelikálním!) sboru běžné velikosti takových jen snad procento či dvě, s největší pravděpodobností bude jednou velmi, velmi překvapen.

S tím musí věrní kazatelé počítat, a ve své službě nesmí zapomínat znovu a stále klást na srdce svým posluchačům, aby sami sebe zkušovali, sami sebe ohledovali, zda jsou u víře (2. Kor. 13:5), a aby nesli ovoce hodné pokání (Lk. 3:8). Musí počítat s tím, že v jejich sboru jsou tací, kteří – ač třebas pokřtění na vyznání víry – nemají spásu v Kristu, a takové mají vést ku pokání a znovuzrození. V každém případě to platí o dětech (resp. většině dětí) ve shromáždění. Ano, i ty mohou již v dětském věku v pravdě poznat Pána Ježíše, ale zároveň je zde riziko, že i pro svou nevyzrálost samy sebe oklamou. Musíme zachovat vyvážený přístup, abychom jejich modlitbami ani nepohrdali, ale ani na ně nemoudře nespoléhali v případech, kdy v jejich životě není vidět ovoce.

Na tento aspekt kazatelské služby upozorňoval i J. C. Ryle v jednom jeho slově určeném služebníkům Božím: „Falšujeme Slovo Boží, když přicházíme s jeho vadnými praktickými aplikacemi. To činíme, když nerozlišujeme mezi různými skupinami v našich sborech – když se ke všem obracíme jako k obdařeným milostí pro jejich křest či členství v církvi, a nerozlišujeme mezi těmi, kteří mají Ducha a kteří Jej nemají. Nejsme nakloněni zdržovat se prostého cíleného naléhání na neznovuzrozené? Máme-li pod našimi kazatelnami osmnáct set nebo dva tisíce osob, o jejichž podstatné části musíme vědět, že jsou neznovuzrozeni, nemáme sklon říkat, “Nuže, je-li zde někdo z vás, kdo nezná věcí, jež by byly k jeho věčnému pokoji”, když bychom měli spíše říci,” Je-li zde kdo z vás, kdo ve svém srdci postrádá milost Boží?

Ano, biskup Ryle mluvil v kontextu anglikánské církve, která křtila dětí. Tam bylo dané riziko jistě ještě větší. Ale ať si církve, které křtí na vyznání víry – což je obecně jistě dobře – nemyslí, že se jich to (téměř) netýká. Šimona černokněžníka pokřtili sami apoštolové na vyznání jeho víry. A kdo by byl tak pošetilý, aby se domníval, že v naší době máme v církvích a sborech víc Šimonů Petrů než Šimonů černokněžníků? To by musely vypadat úplně jinak.

Masfa

Masfa, nebo jinak také Mispah, poukazuje na zodpovědnost vůči Hospodinu. Bylo to místo smlouvy mezi Jákobem a Lábanem, učiněné před Hospodinem coby svědkem: „Nebo řekl Lában: Tato hromada [nechžť jest] svědkem od dnešku mezi mnou a tebou. Protož nazval jméno její Gál Ed, a Mispah; nebo řekl [Lában]: Nechať Hospodin hledí na mne a na tebe, když se rozejdeme od sebe. Jestliže bys trápil dcery mé, a uvedl bys [jiné] ženy na dcery mé, žádného člověka není s námi; hlediž, Bůh jest svědek mezi mnou a tebou“ (Gen. 31:48-50).

Jákob měl pamatovat, že Pán Bůh všechno vidí a že pozoruje, zda řádně plní své povinnosti, jak to vystihl mladý Elihu: „Nebo oči jeho [hledí] na cesty člověka, a všecky kroky jeho [on] spatřuje“ (Job 34:21). Lábanovi coby otci – byť jinak nikterak příkladnému – šlo konkrétně o povinnosti vůči jeho dcerám, Jákobovým manželkám. Jinými slovy mu jen připomněl, že je má milovat. „Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poškvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá, a bez úhony. Takť jsou povinni muži milovati ženy své jako svá vlastní těla“ (Ef. 5:25-28). Vyjádřil to však praktickým způsobem, protože nemáme milovat „slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou“ (1. Janova 4:18). Kdyby Jákob trápil své manželky, nebo si vedle nich dokonce vzal ještě někoho dalšího (nyní nepočítáme manželství s ženinami, ke kterým ho donutily právě Ráchel a Lía), prokázal by tím, že je vlastně nemiloval, a Hospodin by to držel proti němu.

I když milovat manželku je důležitá povinnost, a vidíme, jak to dopadá se společností, kde je tato povinnost skrze mnohé rozvody naprosto pošlapána, přesto Boží lid musí skrze tento příklad hledět ještě výše, totiž že Hospodin hledí na to, zda řádně dbáme na svou zodpovědnost vůči Němu, a to zejména u naší nejpřednější povinnosti: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého“ (Lk. 10:27). Ale stejně jako u Jákoba vyjadřuje tuto lásku Boží Slovo hlavně v praktických termínech: „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte. (…) Kdož by měl přikázaní má, a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje.“ (Jan 14:15.21). „Nebo toť je láska Boží, abychom přikázaní jeho ostříhali; a přikázaní jeho nejsou těžká“ (1. Jan. 5:3).

Souzení v Masfa poukazuje na tuto závažnou povinnost kazatele – připomínat lidu Božímu, aby žil s vědomím, že Hospodin všechno vidí, a to nejen vnější věci, ale že zná dokonale, do nejmenších detailů i naše srdce, a že v něm vidí i to, co nejsme schopni vnímat my sami. „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, [a] zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho“ (Jer. 17:9-10). A že Pán na prvním místě hledí k tomu, zda Jej z celého srdce milujeme, a zda se to projevuje v našich každodenních životech, v tom co činíme, i čeho se vystříháme. To je první a největší zodpovědnost věřících vůči Hospodinu.

Masfa však v sobě zahrnuje i varování před perfekcionismem, tedy učením, že křesťan může dosáhnout v tomto životě dokonalosti, bezhříšnosti. Jákob totiž, ač jej Lában zvláštním způsobem před Hospodinem zavázal k plnění povinností vůči manželkám, tyto povinnosti nebyl vůbec schopen naplnit, jak měl. Navzájem se totiž vylučovaly. Kdyby prokazoval lásku vůči Líe cele, se vším všudy, musel by úplně pominout náklonnost k Ráchel, a naopak (o dalších ženinách nemluvě). Samotná skutečnost, že měl více manželek, pro ně představovala velké trápení – čteme o něm hodně ve 30. kapitole, popisující jejich zápas v plození dětí o manželovu náklonnost – takže tento aspekt smlouvy Jákob vždy do nějaké míry porušoval, jakkoliv se snažil o opak.

Ano, obyčejně se v našem životě naše svaté povinnosti nevylučují, ale jsou-li vykonávány podle náležitých priorit, souznějí spolu v duchovní harmonii. Ale přesto v obecném měřítku pro nás platí to samé, co pro Jákoba, že svoje povinnosti nejsme pro svoji hříšnost vůbec schopni naplnit, ani se tomu neblížíme – a to hovoříme již o pravých, znovuzrozených křesťanech. Ano, ti vedou zápas, rostou ve víře, vyspívají v posvěcení, ale vždy jsou velmi daleko svého cíle. Ani apoštol Pavel, tak mimořádně svatý muž, zdaleka nedosáhl cíle a dokonalosti: „Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše“ (Fp. 3:12). Shrnuje to Westminsterský kratší katechismus v odpovědi na otázku č. 82: „Jest-liž pak kdo schopen přikázání Boží dokonale naplniti?“ „Od pádu Adamova není žádný pouhý člověk schopen přikázání Boží v životě tomto dokonale naplniti, nýbrž přestupuje je každodenně myšlenkami, slovem i skutkem.

To má Boží lid vést k stálému pamatování na potřebu Boží milosti v Kristu, bez které jsme jinak naprosto ztraceni, ale naopak se kterou máme plné vítězství a jisté doufání v Hospodinu. Vědomí své absolutní neschopnosti v tomto těle dosáhnout dokonalosti nás má vést k veliké pokoře a modlitbám za pomoc Boží; na druhou stranu to nemá sloužit jako omluva laxnosti. Stále máme usilovat o největší posvěcení, jakého jen můžeme v tomto životě dosáhnout. To, že Jákob nemohl dokonale projevovat lásku svým manželkám, neznamenalo, že v rámci těch omezení, které jej svazovaly, ji neměl prokazovat v takové míře, v jaké jen mohl. To nám připomíná souzení v Masfa a k tomu také vede samuelovská služba.

Závěr

Vzor Samuelovy služby, jak nám na ni skrze duchovní porovnávání poukazuje Boží Slovo, by měl být zrcadlem, v jehož odrazu posuzujeme kazatelskou službu v našem sboru a denominaci. Vyznačuje se tím samým, jako služba Samuelova? Obsahuje souzení v Bethel, v Galgala a v Masfa a vše, co ona místa duchovně vyjadřují? Ale musíme se ptát ještě konkrétněji – nejen jestli ji obsahuje, ale jestli ve vztahu ke službě církvi tvoří její samotný pilíř, jádro. Ano, nějaká kázání o posvěcení, nějaké výzvy ke znovuzrození a k lásce vůči Hospodinu najdeme leckde, pokud ta práce není už naprosto odpadlá se vším všudy – a něco možná i tam. Ale vyznačuje se tím? Udělá si každý neznalý návštěvník po pár týdnech jasnou představu, že v našem sboru jde především o věci popisované v článku?

Ale je nutné jít ještě hlouběji. Slova o kazatelské službě mohou evokovat, že jde především o to, co zní v kázání. Jistě, to tvoří podstatnou a nepominutelnou, ba, převažující část kazatelské služby. Ale není to její celý obsah. Samuelovo souzení na daných místech jistě zahrnovala vyučování v zákoně Božím, ale zároveň se prorok jistě věnoval v tomto duchu i praktickému vedení lidu. To, že se káže o posvěcení, je dobré a správné, ale je sbor ve svatosti také prakticky veden? Vyznačuje se posvěceností a odděleností od světa celá služba Boží, včetně modliteb a zpěvu? Nebo se z kazatelen sice hezky hlásá svatost, ale předtím a potom zní shromážděním světské hudební styly? Odděluje se sbor od kompromisu a odpadnutí ve svých mezicírkevních kontaktech? A praktikuje se ve sboru řádná biblická kázeň? Pokud ne, tak přes mnohá dobrá, ba excelentní a vpravdě biblická kázání taková služba není službou samuelovskou, o které hovoříme. Vyznávající církev nejen v našich zemích má tedy mnoho co zvažovat a posuzovat.

Ta pravá samuelovská služba však přináší lidu Božímu hojné požehnání, i když to dlouho může vypadat jinak. Samuel tak věrně činil po mnohé roky, ba, po celý život, ale trvalo 20 let, než skrze ní přišlo probuzení: „Stalo se pak, že od toho času, jakž zůstala truhla v Kariatjeharim, když bylo přeběhlo mnoho dní, a byl již rok dvadcátý, teprv se roztoužil všecken dům Izraelský po Hospodinu“ (1. Sam. 7:2). Vzhledem k tvrdosti lidského srdce by nás to nemělo překvapit. Jediný lék na duchovní vlažnost je, když Hospodin milostivě sešle oheň z výsosti. Ale prostředkem toho bude jedině samuelovská služba, souzení v Bethel, Galgala a Masfa. Jestli chceme tedy zakusit takové časy rozvlažení do tváři Páně, musíme věrně dlít v takovém díle, pod takovou kazatelnou – a vytrvale pod ní setrvávat, i když se dlouho může zdát, že se nic neděje. Jinde nic takového nečekejme.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.