Pán Ježíš před svým lidem nijak neskrýval charakter cesty do nebeského království; je „úzká cesta, kteráž vede k životu“ (Mat. 7:14). To na prvním místě hovoří o tom, že život křesťana je životem sebezapření. Jak komentuje Matthew Henry, „našemu já se musí odpírat, tělo držet zkrátka, mrtvit zkaženosti, které nám jsou jako pravé oko a ruka, denním pokušením se musí vzdorovat, musí se činit povinnosti, které jdou proti našim sklonům. Musíme snášet těžkosti, musíme zápasit a trpět, být bdělí ve všech věcech, a chodit s opatrností a obezřetností.“ To je primární smysl.

Nicméně, jak už to u Božího Slova bývá, dopad tohoto verše je ještě dalekosáhlejší, než vyplývá z prvního sledu. Úzkou cestou jsou vedeny všechny aspekty křesťanova života. Musíme si na sebe dát ve všech ohledech pozor a prosit o Boží pomoc a zmocnění Ducha, jinak z ní snadno sejdeme napravo či nalevo – před čímž Písmo často varuje: „Posilň se a udatně sobě počínej, abys ostříhal [a] činil všecko podlé zákona, kterýž přikázal tobě Mojžíš, služebník můj; neuchyluj se od něho na pravo ani na levo, abys byl opatrný ve všem, k čemuž se obrátíš“ (Joz. 1.7).

Vyvážené hledění na Boží služebníky

Jednou z mnoha oblastí, ve kterých si musíme dát pozor na vyváženost a neuhýbání napravo či nalevo je vztah k Božím mužům a vůdcům Jeho lidu. Na jedné straně si jich máme velice vážit, jak těch živých („Prosímeť pak vás, bratří, znejtež ty, kteříž pracují mezi vámi, a předloženi jsou vám v Pánu, a napomínají vás, a velice je milujte pro práci jejich“, 1. Tes. 5:12-13), tak těch již zesnulých („Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež [jejich] víry“, Žd. 13:7). I Písmo hovoří o svatých minulosti často velice vysoce – Abrahama nazývá přítelem Božím, Davida mužem podle srdce Božího, Daniela mužem velmi milým; nacházíme až tak silná vyjádření, jako že „by pak [byli] u prostřed ní [tj. země judské] tito tři muži, Noé, Daniel a Job, oni v spravedlnosti své vysvobodili by sami sebe, praví Panovník Hospodin“ (Ez. 14:14).

Na druhou stranu však musíme pamatovat, že i ti nejlepší byli stále jen hříšníci spaseni milostí. „Eliáš byl člověk týmž bídám jako i my poddaný“ (Jk. 5:17). Jediný dokonalý člověk, který kdy žil na této zemi po pádu, byl Boží Syn Pán Ježíš Kristus, a nelze s Ním ani zdaleka srovnávat kohokoliv ostatního: „Aj, víceť tuto nežli Šalomoun“ (Mt. 12:42) „Větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům. Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest. A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti. Ale Kristus, jako Syn, [panuje] nad domem svým“ (Žd. 3:3-6). O většině těch nejlepších mužů Božích máme proto přes všechny jejich kvality zaznamenány nějaká jejich selhání – Abrahamovo zapírání Sáry, Mojžíšova nedověra u vod sváru, Davidův hřích s Betsabé, Petrovo zapření, a mnohé další. Proto právem sám Spasitel varuje: „Otce nenazývejte sobě na zemi; nebo jeden jest Otec váš, kterýž jest v nebesích. Ani se nazývejte vůdcové; nebo jeden jest vůdce váš, Kristus“ (Mt. 23:9-10).

Je zde tedy jisté napětí, a křesťané si musí s Boží pomocí ve vztahu k Božím služebníkům nejen současnosti, ale i minulosti, zachovat patřičnou vyváženost. Nesmí je vyvýšit příliš, aby neubral od té s ničím nesrovnatelné slávy dokonalého Beránka Božího. Typickým – byť jistě zdaleka ne jediným – příkladem je papeženecké uctívání svatých, o kterých jejich oficiální nauka dokonce říká, že si získali takové zásluhy, že z nich mohou čerpat lidé i zde na zemi. To je naprostý nesmysl, protože ani ten nejlepší Boží svatý (myšleno nyní v biblickém, nikoliv římskokatolickém slova smyslu) si nevydobyl zásluhy ani na své spáse, natožpak aby jimi ještě prospěl jiným.

Na druhou stranu však nelze vůči Božím svatým chovat ani pohled příliš přezíravý, nízký nebo v něčem opovrhující, neboť tím bychom přes všechny jejich chyby zase znevážili dílo Boží, které Duch Svatý vykonal v jejich srdcích. Jak praví apoštol, „milostí Boží jsem to, což jsem, a milost jeho ve mně daremná nebyla, ale hojněji, než oni všickni, pracoval jsem, a však ne já, ale milost Boží mně přítomná“ (1. Kor. 15:10). Milost Boží je příliš veliká a svatá věc, abychom ji mohli brát na lehkou váhu a nevyvyšovat ji jak v životě svém, tak v životě druhých. Proto není v pořádku hovořit o biblických postavách, jenž nám přes svou nedokonalost mají sloužit jako příklady, s despektem, a i tento druhý extrém je velmi častý, dnes snad více než dříve. Takto se například často líčí učedníci Pána Ježíše coby omezení, dokonce poněkud nesvéprávní jedinci, a přitom se ignoruje, že si je vybral sám Mistr. Jedna věc je nemlčet o jejich chybách a častých nepochopeních, což je správné, ale druhá věc je učedníky skrze ty nedostatky definovat. V tom je na místě právě ona vyváženost – ale tu nám může dát jen Duch moudrosti, a proto Ho o ní musíme prosit. My lidé sami tu správnou „vybalancovanou“ pozici nenajdeme.

(Ne)vzácný Gedeon

Jednou z postav, kterou moderní křesťané často popisují s jistým despektem, je soudce Gedeon. Lze slyšet přívlastky jako „zbabělec“, „nerozhodný“, „váhavý“. Někteří jakoby snad až měli za to, že jím dobyté vítězství a vysvobození přišlo až navzdory jemu. Přitom Anděl Hospodinův, totiž sám Pán Ježíš Kristus v podobě, v jaké se v době Starého zákona zjevoval před svým vtělením, jej nazval mužem udatným. To nelze jen tak pominout – byť samozřejmě musíme vnímat, že jeho udatnost plynula především z díla Božího v jeho životě. Nicméně, když budeme sami k sobě upřímní – kolik z nás by si zasloužilo, aby nás Spasitel nazval mužem udatným či ženou udatnou? A pokud nám to nenáleží, měli bychom se varovat unáhlených soudů o statečnosti muže, který ta slova z úst Božího Syna skutečně slyšel.

Samozřejmě nezakrýváme, že Gedeon měl své problémy – nakonec celou dobu zdůrazňujeme onu náležitou vyváženost našeho hodnocení biblických postav. Vždyť po vydobytém vítězství Jerobál udělal efod, „a složil jej v městě svém Ofra. I smilnil tam všecken Izrael, chodě za ním, a byl Gedeonovi i domu jeho osídlem“ (Sd. 8:27). To není malá věc, kterou by šlo jen tak pominout. Musíme se tedy naučit vyváženosti v posuzování Gedeona.

Jako výbornou pomůcku pro to předkládáme nyní komentář na Gedeonův život a službu od zbožného Alfreda Edersheima. Tento původem židovský učenec, který však v pravdě poznal pravého Mesiáše, velmi čtivým způsobem vystihuje vše podstatné v této kapitole dějin Izraele. Pán mu dal dar líčit události v tak živých barvách, že se zdá, jako by se nám odehrávaly přímo před očima. Podstatným aspektem je však duchovní hodnocení, ve kterém se vskutku neodchyluje ani napravo, ani nalevo. Správně ukazuje, v čem spočívala Gedeonova duchovní velikost, ale nezakrývá jeho slabosti a pády. Ani jedno nezveličuje, ani jedno neumenšuje. Ano, jeho celkový pohled na Gedeona je pozitivnější, než by měli mnozí křesťané dnes, ale nepochybujeme, že je tomu tak i v Božích očích. Nakonec, Písmo jej zmiňuje mezi reky víry (Žd. 11:32) – a lepší vysvědčení může sotva kdo dostat.

Soudce Gedeon (PDF, 152 kB)

Text v originále (PDF, 156 kB)