Google

Děti v Egyptě

Datum:Červenec 15, 2019
Komentáře
Přidej

„Jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, nebo toho vy toliko žádáte“ (Exodus 10:11).

Líčení o vyjítí Izraele z Egypta patří mezi nejznámější biblické události, o kterých se lidé z křesťanských rodin naučí od nejútlejšího věku; aspoň stručně s nimi však bývají obeznámeni i nevěřící, byť je smutně berou jako nějakou pohádku a ne jako skutečnou historii, jíž také jsou. Deset ran egyptských je pojmem, a každý pravý Písmák by měl dokázat dát je z paměti dohromady.

Někdy se však stává, že u toho, co z Bible známe nejlépe, nám uniká onen duchovní význam, tedy to hlavní, co nás na tom chce Duch Svatý naučit. Problém v některých případech bývá už doma v rodině a v nedělních školách, kde se dospěli snaží děti naučit, co se stalo – proti čemuž samo o sobě nelze nic mít, jedná se o nezbytný a nepominutelný základ – ale už se nedostává času nebo vůle nebo snad i duchovního vhledu na vysvětlení duchovní aplikace. To je často případ právě uvedené části biblické historie. Je to veliká škoda, protože na duchovní bohatosti jí nic neschází, ba naopak. Vedle komentáře Matthewa Henryho poslouží jako výtečná studijní pomůcka i kniha A. W. Pinka Gleanings in Exodus (volně lze přeložit jako Střípky z knihy Exodus).

Faraonovy nabídky

Mezi mnohými dalšími věcmi Boží služebník Arthur Pink upozorňuje na skutečnost, že než farao propustil lid, nabídl Mojžíšovi několik kompromisních návrhů, na které však tento posel Hospodinův nemohl přistoupit, protože by se zpronevěřil svému Bohu a nevykonal by sobě svěřený úkol. Duchovní aplikace je zjevná – Egypt v Písmu symbolizuje svět a farao ďábla. Jako Izrael úpěl ve fyzickém otroctví ve světě, dokud je Hospodin nevysvobodil a nevyvedl, tak Boží vyvolení trpí ve světě v duchovním otroctví hřícha, dokud je Pán nevysvobodí a nevyvede v Kristu skrze moc Ducha Svatého; a jako farao vládl nad Egyptem, přivlastňuje si božský titul, tak ďábel vládne nad tímto světem, uzurpuje si pozici boha tohoto světa (2. Kor. 4:4) a snaží se činit vše proto, aby lidem nezasvitlo světlo evangelia, skrze které by byli vysvobozeni z jeho moci.

Při příchodu Mojžíše začal Pán Bůh mocně pracovat a farao, když viděl, že se jeho moc nad Izraelem povážlivě drolí, pokoušel se vyhnout plnému propuštění Izraele tím, že jim vyjde vstříc na půl cesty, ale vždy tak, aby si nad nimi ponechal nějakou moc – poprvé k tomu byl dotlačen při čtvrté ráně. Mojžíš však zůstal nepohnutelný – Pán Bůh řekl, že vyvede Jeho lid cele, a tak se Jeho služebník nemohl spokojit s vyjítím polovičním, a ba, jakýmkoliv jiným, než úplným. V principu stejnými argumenty se snaží i dnes ďábel zmámit křesťany, aby neodešli ze světa cele, ale zůstávali v něm pořád aspoň jednou nohou. A nejsmutnější je, že jeho argumenty opakují i vyznávající křesťané, včetně kazatelů. Spíše než Božího služebníka Mojžíše tak zastávají roli Jannese a Jambrese, faraonových čarodějníků, kteří se Mojžíšovi protivili.

Nejprve faraon nabídl, že lidu umožní sloužit Hospodinu, ale jen, když zůstanou v Egyptě. „Jděte, obětujte Bohu svému tu v zemi“ (Ex. 8:25). Uctívat mohou, ale nesmí se oddělit. Bohoslužba, která není spojena se skutečným oddělením od světa ďáblu moc nevadí; ano, nejvíce preferuje, když o bohoslužbu nemá zájem nikdo, ale pokud už se k ní lidé chtějí scházet, klidně je nechá, zůstane-li jen neoddělená od světa. Pravá bohoslužba ovšem v dobách starozákonních vyžadovala oběti dobytka, což by Egypťané nesnesli: „Nenáleží [nám] tak činiti; nebo ohavnost Egyptských obětovali bychom Hospodinu Bohu našemu. A jestliže bychom obětovali [to, což jest] ohavnost před očima Egyptských, zdaž by nás neukamenovali?“ (Ex. 8:26) Kdyby chtěli Izraelci Pánu Bohu sloužit v Egyptě, museli by svou bohoslužbu Egypťanům přizpůsobit, jinak by vůbec nemohli fungovat. A i když se vnější podoba starozákonního a novozákonního sloužení Pánu liší, její duchovní jádro zůstává vždy stejné. I dnes platí, že lidé tohoto světa pravou duchovní bohoslužbu nesnesou, jde jim zcela proti srsti. Pokud se tedy církev nechce oddělit a nevadí ji při bohoslužbě zůstávat v onom duchovním Egyptě, nezbývá jí, než ji uzpůsobit světským lidem na míru – což se také skutečně děje.

Když s prvním návrhem farao neuspěl, přišel ihned s druhým: „Já propustím vás, abyste obětovali Hospodinu Bohu svému na poušti, však dále abyste nikoli neodcházeli“ (Ex. 8:28). Mohli odejít pryč, ale ne moc daleko. Křesťané se mohou nějak oddělit, ano, ale nesmí to moc přehnat. Ve světě zůstat nelze, s tím každý musí souhlasit, ale člověk zase nemá být fanatik. Ano, extrémním formám světskosti se má Boží lid vyhnout, ale zavrhnout naprosto vše? Jistě, tvrdý rock, metal, punk a jiné nejpokleslejší hudební formy spojené s největší vzpourou a hříšností jsou přes čáru, ale to neznamená, že nemůžeme adaptovat umírněné popové styly. Vše má své meze, i oddělenost. „ Však dále abyste nikoli neodcházeli“ – tak by ďábel chtěl, aby se křesťané zařídili, když už s nimi nepořídí jinak; a je velmi smutné, že tuto argumentaci přebírají i mnozí křesťané, včetně těch relativně konzervativních.

Napotřetí dovolil farao Izraeli odejít, ale chtěl si ponechat zejména jejich děti: „Nechať jest tak Hospodin s vámi, jako já propustím vás i dítky vaše. Hleďte, nebo zlé [jest] před tváři vaší. Ne[budeť] tak. Jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, nebo toho vy toliko žádáte“ (Exodus 10:10-11). Když už ďábel nic nenadělá s odhodlanými křesťany, chce pro sebe úskočně uchvátit následující generaci. Na to se dále detailněji zaměříme.

Nakonec, když vše ostatní selhalo, svolil egyptský vládce téměř ke všemu, s jednou výjimkou: „Jděte, služte Hospodinu. Toliko ovce vaše a větší dobytek váš nechať zůstane, také dítky vaše půjdou s vámi“ (Ex. 10:24). Izraelci byli pastýři, dobytek tvořil hlavní část jejich majetku. Ze zemského hlediska bychom mohli říci, že to byl jejich poklad. „Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše“ (Mt. 6:21). Stejně tak satan chce, abychom nechali aspoň nějaké své poklady stále ve světě, aby nás mohl držet u sebe tím, že ke světu připoutá naše srdce, nebo aspoň jeho část. Proto je tak důležité dbát na slova Páně: „Neskládejte sobě pokladů na zemi (…), ale skládejte sobě poklady v nebi“ (v. 19-20).

Jen ne děti!

Naším textem je faraonovo uvolení se pustit lid z Egypta za podmínky, že půjdou jen dospělí. Myšlenka, že by měl pustit i děti, mu byla doposud tak nepřijatelná, že se o ní nechtěl ani bavit. Písmo tak na jeho příkladu ukazuje, že ďáblu velmi jde o to, aby mohl držet ve své moci děti z křesťanských rodin. Jeho situace je v něčem lehká a v něčem těžká, čehož si je dobře vědom. Lehká v tom, že podobně jako se děti Izraele rodily do otroctví faraonova, tak se i děti věřících rodí do duchovního otroctví satana, jsouce „z přirození synové hněvu jako i jiní“, a tak automaticky všechny obcují „v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli“ (Ef. 2:3) – tedy jsou přirozeně v jeho moci a nesměřují do pekla o nic méně než jakýkoliv nevěřící. Ale je zároveň satanova úloha těžká v tom, že ve věřících rodinách, v nichž rodiče skutečně patří Pánu a chodí s Ním, Hospodin zvláštně působí, protože jsou neustále pod vlivem svatých Písem, která „mohou moudrého učiniti k spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 3:15), a nadto jsou nad nimi obětovány vroucí modlitby za Boží milost v jejich životech. To vše může záměry toho Zlého snadno zhatit, a proto se snaží tyto vlivy, jak jen může, eliminovat. Jako farao si chtěl nechat děti v Egyptě, ďábel si je chce nechat ve světě, a používá k tomu všemožné úskoky.

Farao se opřel především o argument dobrovolnosti: „Jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, nebo toho vy toliko žádáte.“ Vy to chcete, tak budiž, ale vaše děti samy pořádně nerozumí, co na poušti hodláte dělat, a i kdyby snad rozuměly, kdoví, jestli by měly zájem se na tom podílet. Přesně tímto způsobem se snaží ďábel zviklat věřící rodiče, aby nečinili vše, co jen můžou, aby vedli své potomky ke Kristu.

Ano, pokud vy sami toužíte sloužit Pánu Bohu a být na všech bohoslužbách – ranních i večerních – biblických hodinách, modlitebních chvílích a vůbec všem, co ještě se odehrává v domě Božím, budiž. Máte na to plné právo, nikdo vám v tom nesmí bránit. Ale proč byste měli brát své děti na všechno? Z poloviny věcí stejně nemají rozum. Samy by si to pravděpodobně nevybraly. Nakonec, jádro pravé bohoslužby spočívá v srdečné dobrovolnosti, a to nelze od mladých očekávat, dokud je Pán skutečně nespasí. Proč by se tedy nespasené děti měly účastnit tolika shromáždění, či dokonce modlitebních chvílí, když stejně v pravdě nemohou Pána oslavit? Dokud nebudou samy chtít, dokud se samy nevydají Hospodinu a jejich srdce nebude ovládat stejná touha, která řídí jejich rodiče, nemá to smysl.

Nadto, když na ně budou otec s matkou vyvíjet přílišný tlak, tím spíše se vůči věcem Božím zatvrdí. Povinnost je zabiják dobrovolnosti, a čím víc se někdo do něčeho nutí, tím víc si to zoškliví. Příliš horliví rodiče dosáhnou spíše naprostého opaku, místo přivedení syna či dcery k Pánu je nemoudře vyženou ďáblu do náručí. Podobné hořké zklamání zažili mnozí, a místo toho, co by nová generace pokračovala ve zbožných cestách té předchozí, vydá se na cestu naprosté rebelie vůči všemu, v čem je od mala vedli. Kdyby rodiče netlačili tolik na pilu a nechali věcem více volný průběh, mohlo to dopadnout jinak. Tak satan lstivě argumentuje, a mnoho vyznávajících křesťanů se tím smutně nechává zmámit, nejen v tom smyslu, že se podle toho řídí, ale sami tyto smyšlenky přijímají za své a šíří.

Vyvádění dětí z otroctví

Argument „jděme na své děti s vírou zlehka, dokud samy nebudou chtít,“ zní našim lidským uším poměrně logicky, zvlášť, když jeho proponenti poukáží na některé případy, kdy se z vnějšku zdá, že právě přísný a striktní přístup rodičů vedl jejich děti ke vzdoru a posléze naprosté odvrhnutí věcí Božích. Zapomíná však na jednu důležitou okolnost – snahy ďáblovy. Stejně jako farao nechtěl ani za nic pustit izraelské děti ze svého otroctví, tak i satan dělá vše, co jen může, aby děti věřících rodičů zůstaly v jeho moci. Nezapomeňme, že milost se nedědí, každý potomek zbožného rodiče je z přirozenosti hříšník, a jako takový otrok hřícha a ďábla. Jeden z nejlepších králů Ezechiáš zplodil jednoho z nejhorších králů Manasse.

Onen kníže mocný v povětří nenechává děti na pokoji, aby si v klidu vyrůstaly a během dospívání se mohly svobodně rozhodnout pro Hospodina nebo pro svět. Naopak, od nejútlejšího věku proti nim obrací všechnu svou pomyslnou dělostřeleckou palbu, aby je co nejdříve dostal do tekutých písků hřícha a světa, které člověka postupně stahují více a více dolů a ze kterých se nesmírně těžce dostává ven. V takové situaci nemohou rodiče, kterým Pán dává na zodpovědnost duchovní stav svých dětí, zůstat nečinně sedět s rukama v klíně a čekat, jak se věci přirozeně vyvinou. Jestliže jedna strana zápasu nechává věcem více méně volný průběh a druhá vyvíjí veškerou snahu, aby jej zvrátila ve svůj prospěch, můžeme odhadnout, která asi bude úspěšnější.

Kdyby Mojžíš přistoupil na faraonovu lstivou taktiku, děti Izraele by z Egypta nikdy nevyšly. Ne; on musel zůstat nekompromisní a neoblomný. Vyžadovalo to ještě další zápas. Ale jelikož v ničem faraonovi neustoupil, byla dobrá naděje. Kdyby nabídku přijal a z Egypta odešli jen dospělí, následně by pro ně bylo mnohem těžší své děti získat z egyptského područí dodatečně, když by se pro ně museli vracet a znovu vyjednávat a znovu o ně bojovat. Faraon by nad nimi ještě upevnil svou moc.

Vytrhnout své děti z otroctví hříchu vyžaduje veliké úsilí, a nikdy není příliš brzy s tím začít. Zbožní rodiče se za ně jednak musí co nejusilovněji modlit, protože bez modlitby nedosáhnou ničeho. Ale k modlitbě se musí připojit konání svých Pánem daných povinností, jinak nic neprospěje. Pán požehnává, když ve víře činíme to, co On přikázal, to jest, když s vírou užíváme Jím určených prostředků. Ne, že by výsledek zajistilo pouhé užívání prostředků, vždy je to dílo Boží – neboť bez Pána nemůžeme učinit a dokázat nic – ale bez užívání prostředků nemůžeme očekávat, že Hospodin bude v našich rodinách a v srdcích našich dětí působit, protože to nezaslíbil.

Praktická stránka věci

Abrahama, přítele Božího, Pán Bůh tak ocenil mimo jiné proto, že věděl, jak dobře povede svou rodinu: „Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil“ (Gn. 18:19). Abraham i Sára se snažili Izáka jak jen to šlo ochránit zlého vlivu bezbožníků a světa. Když se ukázalo, že starší Izmael je posměvač (Gn. 21:9-10), Sára jej nechala vyhnat, aby se Izák nenaučil jeho cestám. A Abraham nechtěl za žádnou cenu dovolit svému služebníku, aby vzal Izáka zpět do země, ze které vyšel, ba ani proto, aby si našel manželku (Gn. 24:5-6). Abraham se Sárou tedy rozhodně nezastávali volný přístup k výchově zaslíbeného syna – a Písmo je dává všem za příklad víry (Řím. 4:11, 1. Pt. 3:6).

Jak poukazuje Arthur Pink, instrukce Písma k vedení dětí jsou jasné a nezpochybnitelné: „Vyučuj mladého podlé způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní“ (Př. 22:6). V českém překladu, který dosti doslovně odpovídá originálu, smysl není na první pohled zřejmý; anglický překlad jej vystihuje slovy „Vyučuj mladého v cestě, kterou by měl jít“. „Jeho cesta“ zde znamená budoucí pozici, to, kde má skončit – a prvotním povoláním každého člověka je být v Boží službě, ať tím či oním způsobem. To je cesta, kterou by měl jít, a v té má být vyučován. Ne, ve které by chtěl jít, ve které by chtěl svět, aby šel, ne, ve které by sám přirozeně šel, ale ve které by měl jít podle Bible. Je to cesta pokání z hříchů, cesta víry v Krista a cesta poslušnosti a služby Hospodinu. Samozřejmě, rodiče nemohou sami v sobě a ze sebe vypůsobit, aby jejich děti touto cestou skutečně šly. Ale měli by dělat všechno proto, aby je v té cestě vedli, vyučovali.

Proto, jak zdůrazňuje Arthur Pink, by měli od nejútlejšího věku, jak jen dítě začne i v té nejmenší míře brát rozum – a ani nelze začít příliš brzy – jej vést k bezvýhradné poslušnosti, přičemž říká: „Nemýlíme-li se, v tomto ohledu je zde mnohé, velmi rozšířené selhání, pro které musíme sami sebe odsoudit před Pánem Bohem.“ A říkal-li toto před více než 50 lety, oč víc to platí dnes, kdy se křesťané nechávají unášet filosofií tohoto světa, která učí přesný opak.

Musíme však zmínit jedno nebezpečí – nesmíme se domnívat, že úspěch zajistí činění těchto věcí samo o sobě, jako by se jednalo o kuchařský recept, u kterého nás přesný postup dle návodu vždy přivede k očekávanému výsledku. V duchovních věcech to tak nefunguje. Tajemství spočívá v moci Boží, a nikoliv v lidském činění. Mojžíš vyvedl lid z Egypta včetně dětí proto, že Hospodin byl s ním a působil skrze něho. Bez živé přítomnosti Páně uprostřed rodiny nezmůžeme a nedosáhneme ničeho. A Pán zaslíbil působit tam, kde se Jeho lid oddělí od světa a bezbožnosti, kde vskutku vyjde z Egypta a Babylona (2. Kor. 6:17-18).

Je zajímavé, že farao ve svém odporování Mojžíšovi nevědomky vystihl jednu pravdu, když řekl, že mají jít jen muži, neboť jenom oni skutečně žádají vyjít a sloužit Hospodinu. Tito muži skutečně vyšli, a to i se svými dětmi. Písmo nás tak učí, že své děti z Egypta vyvede jen ten, kdo sám touží vyjít. Jestliže ve svém srdci zůstáváme napůl ve světě, pak jsou všechny snahy marné. I kdybychom navenek činili vše, co bychom správně měli, Pán Bůh tomu nepožehná a tedy ničeho nedokážeme. Pak se nám dokonce bude možná zdát, že jsme to přehnali s přísností a že kdybychom na děti tolik netlačili, mohlo to s nimi dopadnout jinak. Je tak na místě zkoumat především své srdce. Ošklivíme si skutečně Egypt? Toužíme skutečně z něj vyjít se vším všudy? Pokud ne, čiňme pokání a prosme Pána, aby nám byl do budoucna byl milostiv a nahradil v našich rodinách i to, co jsme my sami zkazili svou polovičatostí, podle jeho zaslíbení daného skrze Joele, že lidu činí pokání nahradí „léta, kteráž sežraly kobylky, brouci, chroustové a housenky“ (Jl. 2:25).

Závěr

Jak Arthur Pink varuje všechny rodiče, zodpovědnost za výchovu dětí a jejich vyvedení z duchovního Egypta svěřuje Hospodin jim, a v žádném případě ji nemohou legitimně převést na jiné. Nemohou se tak vymlouvat na učitele nedělní školy nebo dokonce kazatele, že je dostatečně nevyučili ve věcech Božích a neprezentovali jim dost jasně evangelium. To neznamená, že je zlé využívat i tyto způsoby, ale že na ně nelze spoléhat tak, že by rodiče již sami nic dalšího nemuseli činit.

O to více je třeba se mít na pozoru před přenášením odpovědnosti za výchovu dětí na sekulární instituce, zejména základní školy. Někdo by namítl, že tam nejde o výchovu, ale o vzdělávání v nezbytných předmětech, jako je čeština, matematika, přírodní vědy, historie, zeměpis a podobně. To by byl však krátkozraký pohled. Moderní škole nejde ani zdaleka jen o to, předat dětem uvedené vědomosti. V posledních letech víc než dříve jde i o to, formovat jim světonázor a smýšlení, aby odpovídalo bezbožným „progresivním“ idejím. Je zodpovědností každého křesťanského rodiče před takovým vlivem své děti uchránit, jak jen může. A je mírně řečeno velmi nemoudré se spoléhat na to, že postačí, když jim po škole vysvětlíme, jak se věci mají.

Tímto problémem se zabýval i Učitel národů Jan Amos Komenský ve své Didaktice Velké, v kontextu ne sice úplně stejném, ale pořád velmi podobném – konkrétně zda lze připustit, aby se děti učili ze spisů pohanských filosofů minulosti. A kdo by mohl být způsobilejší k jejímu správnému posouzení, než právě on? Komenského postoj je ovšem nekompromisní: „Když my tedy máme vyhlášeného pro celé pokolení lidské mistra a učitele, Ježíše Krista, kromě něhož nemáme miti žádného jiného (Mat. 17:5, 23:8) a jenž pravil: Nechte dítek jiti ke mně a nebraňte jim (Mk. 10:14), přece je povedeme i na dále jinam proti jeho vůli? Leč snad se bojíme, že při nich Kristus bude miti lehkou práci, uče je příliš snadno svým mravům! A proto je povláčime nejdříve sem tam po jiných dílnách a, jak jsem řekl, po krčmách, nevěstincích a všelijakých hnojištích a potom teprve je zprzněné a pokažené hodíme Kristu, aby si je znova vzdělal? Komu však bude tím poslouženo hůře než oněm ubohým dítkám, jež samy o sobě po té stránce jsou nevinny? Ježto buď musí po celý život zápoliti s tím, aby se odučily tomu, čím byly naplněny na začátku mládí, anebo jsou prostě od Krista odmítnuty a vydány satanu, aby si je dále vzdělával. Neboť co jest zasvěceno Molochovi, nebylo by Bohu pohoršením? Je to sice hrozné, avšak až příliš pravdivé. Pro milosrdenství Boží prosím, nechť konečně již vážně prohlédnou křesťanské vrchnosti a představení církvi, aby nedopouštěli dále Molochovi obětovati křesťanské mládeže.“

Jestli hodnocení tohoto Božího muže minulosti a všeobecně uznávaného pedagoga ohledně užívání takových spisů při výuce bylo tak striktní, oč více se musíme mít na pozoru dnes, když výuka je často tak specificky zaměřena proti biblické morálce a principům? Z Boží milosti však nejsou křesťanští rodiče ponecháni bez volby. Náš stát jim stále umožňuje používat prostředky, které uvedená rizika buď cele nebo do velké míry eliminují; především se jedná o domácí vzdělávání. Dokud se tato možnost nabízí, je velmi moudré a doporučeníhodné ji využít. Ano, něco to stojí, ale zisk z pohledu věčnosti je neocenitelný. Kdo skutečně chce vyvést své děti spolu s sebou z Egypta, má jen pramálo důvodů doufat, že uspěje, nechá-li je faraonovi tohoto světa v jeho škole. Kéž by žádný křesťanský rodič nebyl v tomto oklamán od satana a mohl v tom ze srdce vyznat s Pavlem: „Neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá“ (2. Kor. 2:11). Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: