Přes nespornou popularitu Vánoc, kdy si lidé aspoň nějakým způsobem připomínají narození Spasitele – jakkoliv s tím biblicky vzato období konce roku nesouvisí – tyto události v naší sekulární společnosti bere vážně málokdo. Většina známých koled navozuje spíše pocit pohádkovosti, než nejdůležitější události v dějinách lidstva (s výjimkou ukřižování a zmrtvýchvstání), čemuž ještě více napomáhá rouhavá česká tradice „Ježíška“. Jestli je však jeden aspekt událostí zrození Páně, kterému se bezvěrci vysmívají, jednoznačně se jedná o narození z panny. Světáci jsou i ochotni přijmout, že se před dvěma tisíci lety narodil nějaký Ježíš z Nazaretu, významný náboženský učitel, ale jen prosťáček může věřit, že nadpřirozeným způsobem, který popisuje Bible. V takové míře se nezesměšňuje ani andělské zvěstování.

„Kdo ví, s kým ho Marie měla, a chudák zaostalý Josef si ve své bezbřehé naivitě nechal nakukat báchorku o početí z Ducha Svatého;“ tak mluví ateisté. Bezvěrectví možnost zázraku nepřipouští. Když se ovšem když nad celou věcí zamyslíme důkladněji, uvidíme, jak iracionální postoj to ve skutečnosti je. Příběh o početí Krista totiž v tomto rádoby racionalistickém pojetí nedává žádný logický smysl.

Jak to ututlat?

Jakkoliv se nám to z bázně vůči věčnému Králi králů a Pánu pánů vnitřně hluboce příčí, pro účely hájení pravdy Boží a poukázání na nesmyslnost nevěry na chvíli předpokládejme, že by bezvěrecké posměšky měly svůj základ v realitě, totiž že Marie počala s někým neznámým, a zkusme se vžít do té situace s ohledem na její tehdejší společnost a kulturu. Zdůrazňujeme, že co níže píšeme, se nevztahuje v žádném ohledu na pravé, historické osoby z Bible, ale na jejich ryze fiktivní verze z posměvačské verze událostí.

Naše společnost padla tak hluboko, že početí ze smilstva již za žádnou hanbu nepovažuje, ale v hluboce nábožensky založené Palestině na přelomu letopočtu to byl pro dívku zásadní problém, nadto pro dívku zasnoubenou. Teoreticky jí za to hrozilo i ukamenování (Dt. 22:23-24), i když je otázka, zda by si její sousedé v době pod římskou nadvládou troufli k němu přistoupit. Společenské stigma by však na Marii ulpělo zcela nepochybně a velmi silně. Lze tedy velmi rozumně předpokládat, že by se snažila neplánované těhotenství zakrýt.

Jak by to nejpravděpodobněji provedla? Interrupce tehdy nepřicházela realisticky v úvahu, takže nejlepší možnost by byla dítě „legitimizovat“, aby se narodilo do manželství, ideálně tak, aby si všichni mysleli, že v manželství bylo i počato. O něco podobného se snažil David, když čekal dítě s Betsabé – povolal z vojenského ležení jejího manžela Uriáše Hetejského, aby přišel domů a strávil noc se svou ženou, takže by se později všichni domnívali, že novorozeně je jeho. Ano, Davidovi plán pro Uriášovu zbožnou zásadovost nevyšel, ale v principu byl – z čistě lidského hlediska, samozřejmě – velmi rozumný a nadějný. Na to, aby člověka toto řešení napadlo, vskutku nemusí být žádný génius, ostatně to nepochybně udělalo v historii nespočetně žen. Podle některých odhadů je podíl podstrčených dětí 1-2 %. Jak na naši dobu sedí slova Páně: „Pokolení zlé a cizoložné!“ (Mt. 12:39)

Nabízela se Marii taková možnost? Ano, a velmi snadno. Vždyť již byla zasnoubena. V tehdejší židovské společnosti zasnoubení fungovalo trochu odlišně od našeho. Zasnoubení bylo již plně závazné, stejně jako manželství, a zrušit šlo jedině rozvodem se vším všudy, ne žádnou „neformálnější“ cestou. Nevěra snoubenky se tedy brala za stejné cizoložství jako u plnoprávné manželky. Po zasnoubení ovšem spolu dotyční ještě nežili, muž pouze začal připravovat společné bydlení; po nějakém čase, často po roce, když již měl vše hotovo, si pro ženu přišel, měli svatbu a začali spolu plnohodnotně manželsky žít. Když by se tedy nevěrná Marie snažila ututlat následky svého činu, mohla jednoduše začít na Josefa naléhat, aby vše co nejvíc uspíšil a připravil svatbu – třeba s odůvodněním, že ho tak velmi miluje, že už nedokáže déle čekat.

Ti, kdo se domnívají, že místo toho Josefovi namluvila pohádku o zázračném početí, tak stojí před problémem, proč si to tak zkomplikovala. Výše uvedené řešení je přeci mnohem přirozenější. Technicky tomu rovněž nemělo nic bránit, protože podle Bible Josef zorganizoval svatbu ihned poté, co obdržel slovo od anděla; jakékoliv praktické překážky nemohly být zásadní a nebyl důvod se jich obávat. Světští (rádoby) racionalisté rovněž mohou těžko předpokládat, že by Marie měla důvod se bát, že svého snoubence k urychlení svatby nepřesvědčí nebo že v něm svým tlakem vzbudí nějaké podezření, pokud zároveň věří, že se nechal Marií přesvědčit o početí z Ducha Svatého, což nemělo žádný precedent. Naiva, který uvěřil něčemu takovému, by se jistě nechal zmanipulovat i k rychlé svatbě, a neexistuje důvod, proč by si Marie měla myslet, že uspěje s vysvětlením o nadpřirozeném početí a zároveň se bát, že by Josefa asi nenatlačila do brzké svatby. (Zde si zdůrazněme, že podle Bible si Josef původně myslel, že těhotná Marie mu opravdu byla nevěrná – protože dobře chápal, jak se děti plodí – a přesvědčilo jej až andělské zjevení ve snu. S tím ale racionalisté nepočítají, takže jim nezbývá nic jiného než teorie o jeho nesmírné prostoduchosti.)

Nemiňme ještě jeden aspekt věci: aby si Marie zachovala svůj kredit, nepotřebovala přesvědčit jen Josefa, ale minimálně celý Nazaret. I kdyby z nějakého důvodu očekávala, že historka o zázračném početí zafunguje na jejího snoubence, na základě čeho měla za to, že jí uvěří celá vesnice? I kdyby řešení skrze povídku o zázraku mělo být rovnocenné k řešení přes rychlou svatbu ve vztahu k Josefovi, sotva bylo rovnocenné ve vztahu ke všem ostatním. Aspoň před vesnicí by brzká svatba nevěru zakryla mnohem účinněji, o tom nemůže být žádných logických pochyb.

Ve skutečnosti z Písma, byť líčí tyto události stručně, docela dobře vyplývá, že Marie se nic tajit nesnažila (Mt. 1:18). Již předtím andělu Gabrielovi poddaně řekla, že je služebnicí Páně, a vložila se cele do Jeho rukou, aby jí obhájil Hospodin sám, jak uzná za vhodné; z novozákonního popisu událostí působí spíš jako pasivní objekt, než aktivní činitel, kterým byl především Josef. To vše k teorii o nevěře a snaze jí zatlouci vůbec z logického a psychologického hlediska nesedí.

Důmyslná hloupost

Z všeho výše uvedeného nám plyne další problém – jestliže nevěrná Marie nedokázala přijít na to nejprostší a nejpřirozenější řešení nechtěného těhotenství, což by mimochodem nedávalo moc hezký obrázek o její inteligenci, jak dokázala vymyslet příběh, že se jí má narodit zaslíbený Mesiáš a že to všechno vypůsobil nadpřirozeně Duch Boží? V naší kultuře jej sice máme již pro jeho každoroční opakování hluboce zakořeněný, ale to v její době ještě neplatilo. Jak na něj přišla?

Racionalisté si svou pozici ještě více podkopávají popíráním toho, že by známé verše ze 7. kapitoly Izaiáše o panně (v hebr. alma), která počne a porodí syna, měly mesiášský obsah a vůbec hovořily o čemkoliv nadpřirozeném. V takovém případě by ani nebylo možno očekávat, že by na danou myšlenku Marii navedli místní farizeové a zákoníci např. v rámci pravidelného sobotního výkladu Zákona a Proroků v synagoze.

(Podle skeptiků Izaiášem užité slovo alma označuje obecně mladou dívku ve věku na vdávání a nezahrnuje samo o sobě aspekt panenství, pro pannu se má vždy užívat slovo betula. Nicméně ze tří slov, které Starý zákon užívá pro mladé dívky – vedle předchozích dvou ještě také na‘ara – jedině alma není nikdy užita v kontextu, který by zavdával pochyby o panenství. Na‘ara nemusela být panna určitě, viz Dt. 22:20-21: „Jináč byla-li by pravá žaloba ta, a nebylo by nalezeno panenství při děvečce: tedy vyvedou děvečku ke dveřím otce jejího, a uházejí ji lidé města toho kamením.“ U slova betula, užívaném v Genesis pro Rebeku, považoval Mojžíš za nutné panenství zdůraznit: „A [byla] děvečka na pohledění velmi krásná, panna, a muž nepoznal jí.“ Kdyby standardním slovem pro pannu byla betula, doplnění „muž nepoznal jí“ bylo nadbytečné. A v Joeli 1:8 betula označuje dokonce dívku vdanou: „Kvěl jako mladice přepásaná žíní pro muže mladosti své.“ Kdyby Izaiáš mluvil o betule místo almy, její panenství by se podle toho nejspíš zpochybňovalo nejspíš ještě mnohem více. Ostatně i Septuaginta almu překládá slovem panna.)

Biblicky tedy platí, že základním hebrejským výrazem pro pannu je alma, nikoliv betula. Ovšem jelikož to racionalisté „z úmysla věděti nechtí“, podkopávají tím více svou posměvačskou pozici ohledně údajné Mariiny nevěry. Podle jejich bezvěreckých východisek by byl u Marie nápad vztáhnout Izaiášovo proroctví na zaslíbeného Mesiáše a své vlastní těhotenství až neuvěřitelně originální. Přitom bychom měli brát v úvahu, jakého omezeného vzdělání se jí i v tom nejlepším případě mohlo dostat – což znevěrohodňuje možnost, že jí to mohlo napadnout, v každém případě. Nadto se jedná o výklad, který následně převzali, tedy až do relativně nedávné doby, všichni největší křesťanští teologové, mezi nimiž se nacházely zástupy mužů bezpochybně velmi vzdělaných, inteligentních a ve všech ohledech mimořádně schopných.

Jak pravděpodobné je, že s takovým výkladem poprvé přišla sama od sebe obyčejná, teologicky nevzdělaná žena z 1. století, nadto v zoufalé snaze zakrýt své cizoložství? Nadto žena, která ani nebyla dost chytrá na to, aby vymyslela řešení, které by napadlo valnou většinu lidí? (V tomto kontextu se rovněž nabízí otázka, pokud znala Bibli tak dobře, že si vzpomněla na verš z Izaiáše, proč neznala nebo si nevzpomněla na známý Davidův příklad s Betsabé?) Jak mohla být tak hloupá a tak důmyslně originální zároveň? Mělo by to v historii vůbec nějakou obdobu?

Výhra v loterii dějin

Problémy s Mariiným domnělým plánem svést vše na vymyšlené nadpřirozené početí ovšem nekončí s pouhým prvotním přesvědčením údajně podvedeného Josefa. Marie si totiž nemohla být jistá, jak se její prvorozený v budoucnu vybarví. I kdyby se odmala snažila Jej k mesiášské „kariéře“ směřovat, neměla žádnou jistotu, že se v podstatě v jakékoliv chvíli neodhalí tím, že učiní něco, co se s jeho domnělým posláním od Pána Boha bude zcela vylučovat – už jen třeba tím, že upadne do nějakého velkého hříchu. Pak se jí manžel mohl začít ptát, jak to vlastně tenkrát s tím narozením bylo, když se teď ukázalo, že syn, který měl být zaslíbeným vykupitelem, jím očividně není.

V tomto ohledu Marii ovšem všechno vyšlo tak perfektně, že bychom nad tím museli žasnout snad ještě více než nad skutečným nadpřirozeným početím z Ducha Svatého. U toho druhého nám totiž vysvětlení poskytuje všemohoucí moc Boží, u toho prvního musíme uvěřit úžasné shodě mnoha šťastných – a málo pravděpodobných – náhod, z nichž mnoho Marie nemohla nijak ovlivnit, natož naplánovat.

Za prvé, už jen kdyby sama Marie nepocházela z kmene Juda a linie Davidovy, z níž měl Mesiáš podle obecně uznávaných proroctví pocházet, by měla utrum, vysvětlení předmanželského těhotenství by padlo hned na počátku. Že Mesiáš měl být synem Davidovým, věděl každý Žid. S byť jen trošičku jiným původem by možnost početí z moci Boží nepřipadala v úvahu, protože něco takového se nemohlo myslitelně stát u ženy z jiného pokolení a rodu. To bylo první mimořádné štěstí.

Za druhé se syn Ježíš skutečně vydal cestou, kterou matka nutně potřebovala, tj. v určený čas veřejně vystoupil s tím, že je zaslíbeným Kristem. To nebyla vůbec samozřejmost – kolik rodičů se již snažilo své děti vést určitým směrem, aby posléze jen s hořkostí sledovali, tak se jim vzepřely a zařídily si život podle sebe?

Za třetí se touto cestou nejen vydal, ale dokázal o tom přesvědčit dostatečně velké zástupy. Ani s tím se nedalo předem počítat. I kdyby se charisma, schopnost přitáhnout davy a originální hluboké teologické vyučování a argumentace, kterými se Nazaretský vyznačoval, daly naučit, těžko předpokládat, že by Jej to dokázali naučit Marie s Josefem, kteří – jak jsme si již poukázali – v této verzi událostí nemohli být moc chytří. Navíc Kristus musel čelit mnoha záludným útokům od svých oponentů, kteří se Jej snažili nachytat, jak čteme v evangeliích. I každý skeptik, je-li jen trochu poctivý, by měl uznat, jak velmi realisticky a pravděpodobně tato novozákonní líčení působí, zejména při bližším seznámení se s židovskou teologií té doby. Když Krista nechali židovští vůdci a učitelé ukřižovat, těžko předpokládat, že se předtím nesnažili Jej zdiskreditovat teologicky. A pokud by na jejich záludné chytáky nedokázal odpovídat, těžko by si získal takovou popularitu, že vůdcové neviděli jiné východisko, než Jej fyzicky odstranit.

Učení a moudrost Mistra z Nazaretu se zjevně zcela vymykalo všemu, co bylo běžné v Jeho době, ostatně i kdykoliv jindy. Krista za jednoho z největších náboženských učitelů celých dějin berou ve valné většině i ateisté. Kde se to v něm vzalo, je podle racionalistického výkladu událostí záhada – jejich verze Marie i Josefa by Mu stěží dokázaly předat byť jen zlomek té moudrosti a inteligence. Jistě, nelze zcela vyloučit, že i poměrně omezení rodiče vychovají geniálního potomka, ale jak je to pravděpodobné? I v tom musela být Marie nesmírné štěstí.

Další nenaplánovatelná věc, která jí vyšla dokonale, byl vzestup a svědectví Jana Křtitele, o kterém se zmiňuje i Josefus Flavius. Jednalo se o jednu z nejvýznamnějších náboženských figur své doby, jehož měla většina lidí za proroka. I ten přitom Mariina syna označil za zaslíbeného Mesiáše, čímž Jeho nárok výrazně podpořil. Opět, jak pravděpodobné by to bylo, kdyby celá historka o Ježíšově mesiášství ve skutečnosti vznikla pouze ze zoufalé snahy zakrýt nevěru?

A v neposlední řadě tento uměle vyrobený Mesiáš dokázal přesvědčit své stoupence dokonce o tom, že vstal z mrtvých a je Bohem, a to do takové míry, že pro to snášeli rozličné pronásledování, bičování i smrt. Na základě jejich svědectví se potom tato víra rozšířila po všech částech římského impéria a posléze se stala dominantním vlivem v celém západním světě.

Podle této verze událostí tedy v Mariině plánu vyšlo všechno tak úžasně, že štěstí obyčejných výherců jackpotu v loterii je proti tomu jejímu statisticky zcela běžné a obyčejné. V celé historii bychom nenašli nikoho, v jehož prospěch by hrálo tolik nesmyslně nepravděpodobných náhod.

Závěr

J. C. Ryle se ohledně plné inspirace Bible vyjádřil v tom smyslu, že si můžeme být jisti, že obtíže, které jsou spojeny s vírou v plnou pravdivost každé její části, jsou desetkrát menší než ty spojené s jejím zpochybňováním. Platí to i o líčení o Spasitelově narození z panny. Modernímu člověku, který si tak zakládá na své racionalitě, se zdá bláznivé věřit, že by se Ježíš Nazaretský mohl narodit jiným než přirozeným způsobem, byť třeba Boží mocí. Zapomínají na slova apoštola Pavla, která zde platí obdobně: „A tak-liž se to od vás za nepodobné k víře soudí, že Bůh křísí mrtvé?“ (Sk. 26:8). A tak-liž se to od vás za nepodobné k víře soudí, že se všemohoucí Syn Boží narodil nadpřirozeným způsobem?

Pokud tomu však kdo nevěří, zůstává mu historka, podle které jedna nevěrná snoubenka ve snaze zakrýt své nemanželské těhotenství přišla s vysvětlením, které bylo v kontextu její vlastní kultury sice na jednu stranu značně teologicky důmyslné, ale zároveň v kontextu její situace šíleně překombinované a vlastně dost hloupé – totiž vysvětlení, že se jí nadpřirozeně narodil zaslíbený Mesiáš; a dále musí věřit, že toto hloupé vysvětlení nabobtnalo do takového rozměru a perfektně zapadlo do všech dalších událostí, že myšlenka o mesiášství jejího mimomanželsky počatého syna nejen přežila jeho smrt, ale v krátké době natolik uchvátila jak jeho učedníky, tak zástupy lidí po celém římském impériu, že pro ni byli ochotni podstupovat mučednickou smrt v římských arénách, a že v průběhu dalších 2 tisíc let ovlivnila západní kulturu a potažmo celý svět jako žádná jiná filosofie.

Ano, většina posměvačů, co nevěří biblickému líčení, svou pozici nikdy nedomýšlela do jejích logických důsledků. Pokud však někdo skutečně a s plným vědomím věří této „racionalistické“ verzi událostí, musíme konstatovat, že nad jeho vírou by všichni Bibli věřící křesťané měli blednout závistí, neboť jí oprávněně náleží slova Krista samotného: „Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl“ (Mt. 8:10).