Google

Životní svědectví Richarda Bennetta

Datum:Říjen 7, 2019
Komentáře
Přidej

Ačkoliv v České republice nyní rezonuje především úmrtí Karla Gotta, Boží lid by měl pamatovat, že v očích Hospodinových není drahá smrt slavných osobností, jako je tomu u lidí tohoto světa, ale smrt svatých Jeho (Ž. 116:15). Z nebeského hlediska je tak mnohem zaznamenáníhodnější, že v těchto dnech, konkrétně 23. září, si Pán života i smrti odvolal do slávy svého vzácného služebníka a drahého bratra ve víře, Richarda Petera Bennetta. Ten, ač více než polovinu života prožil v řimskokatolické církvi, z toho 22 let jako poměrně významný kněz v karibské oblasti, z pouhé milosti prohlédl bludy Říma a uvěřil v 48 letech jedině Kristu, bez prostřednictví církve, svatých, mše či jakýchkoliv jiných lidských výmyslů. Poznanou pravdu si nenechal pro sebe, ale šířil ji dál, aby mohlo světlo zazářit i jiným bludem zotročeným římským katolíkům. Nyní se již může radovat v přítomnosti svého dokonalého Spasitele, který ho sám cele spasil, bez jakýchkoliv lidských zásluh, a jehož bratr Bennett celým srdcem miloval.

Ač z lidského hlediska nás ztráta drahého bratra bolí a citelně jej postrádáme jak osobně, tak ve službě na vinici Páně, jsme přesto vděčni za to, co po svém znovuzrození vykonal a jak věrně hlásal pravdu, jakkoliv v našem ekumenickém světě nepopulární – totiž, že papeženství nemá evangelium a vede své stoupence do věčné smrti, pokud se pro Boží působení nevymaní z toho ďáblova osidla.

Pro bratra Bennetta to nebyl zastaralý pohled, zděděný po bigotních protestantských předcích, co nedokázali prohlédnout k podstatě věci a bazírovali na nepodstatných rozdílech. Pro něj to byla osobní zkušenost, pravda, ke které dospěl po dlouhém boji se sebou samým. V některých aspektech připomíná jeho svědectví o obrácení příběh Martina Luthera.

Tak jako Martin Luther, i Richard Bennett bral Boží věci – tak, jak je vnímal ze svého římskokatolického pohledu – vážně. Nebyl pouhým matrikovým katolíkem. Už jako náctiletý prožil něco, co považoval za Boží povolání k misii. V průběhu studií na kněze zjistil, že je ve své třídě jen jeden z několika, kdo chce upřímně sloužit Hospodinu; míra pokrytectví a naprosté vlažnosti většiny spolužáků ho šokovala – a to byl v samotném Římě, centru papežství. Původně si představoval Vatikán jako to nejsvatější místo, ale osobní zkušenost jej hořce zklamala – podobně jako 450 let předtím Luthera.

Když bratr Bennett dostudoval, umístili jej na Trinidad, kde vedl podle vnějšího zdání úspěšnou službu. Počet návštěvníku jeho mší v průběhu času rostl. Kdyby jej mohli pozorovat dnešní ekumeničtí evangelikálové, patrně by jej měli za katolíka s pravou, živou vírou. Nakonec, zapojil se i do katolické charismatické obnovy, což by pro charismatiky bylo jasným důkazem jeho znovuzrození ještě coby katolíka. Jeho služba coby kněze se nevyznačovala suchým, na první pohled mrtvým tradicionalismem, který musí odradit snad každého mimo již starých lidí, kteří si na něj již za celý život zvykli. Ano, ekumeničtí křesťané by možná uznávali, že pravými věřícími nejsou kněží stojící v popsaném mrtvém papežském tradicionalismu, ale pokud jde o katolíky s takovou živou, aktivní a oddanou službou, ty je nutné brát za bratry v Kristu. Kněz Richard Bennett by byl podle jejich měřítek celou dobu bratrem v Kristu.

Jenže ve skutečnosti nebyl. Byl mrtvý ve vinách a hříších, vzdálen od Boha, neznovuzrozeným synem hněvu. To není naše hodnocení, to je svědectví, které vydal on sám, a které, nepochybujeme, by i nyní znovu výslovně potvrdil, kdyby mohl. Když utrpěl těžký úraz, ze kterého se dlouho zotavoval, začal přemýšlet o svém životě a o své duši, a zjistil, že nemá pokoj, nemá jistotu spásy a neví, co s ním bude po smrti. Začal číst Bibli, kterou předtím příliš neznal, mimo pasáží, které mu v semináři zdůrazňovali spolu s jejich propapeženským převráceným výkladem. Ačkoliv předtím měl z výuky teologie zafixováno, že Písmu se nedá cele věřit, soukromým studiem se přesvědčil o naprostém opaku. Jedno z prvních vpravdě evangelikálních přesvědčení, které ve svém životě nabyl, bylo to o neomylnosti a jistotě Božího Slova ve všech věcech. (O církvi římské velmi vypovídá skutečnost, že když na jedné konferenci jako řečník osvědčoval, že Písmo je nejvyšší a jediná neomylná autorita ve věcech víry a praxe, byl místním arcibiskupem přísně napomenut, a od závažnějšího potrestání ho zachránilo jen předchozí doporučení Bennettova přímo nadřízeného biskupa.)

S jinými pravdami Páně bratr Bennett zápasil déle, i když již z Písem viděl jejich nebibličnost, nedokázal se všeho delší dobu vzdát a cele vykročit za Pánem. Zápasil s odvrhnutím kultu Marie a nechtělo se mu vzdát své pozice kněze coby prostředníka mezi Pánem Bohem a lidmi. Když ho Duch Svatý z té nekonzistentnosti cele usvědčil a bratr Bennett učinil pravé pokání, v němž se konečně rozhodl zbavit všeho, co stálo proti Písmu, do 4 týdnů byl svými nadřízenými vyhozen na ulici. Téměř bez ničeho, ale již cele s Pánem, vydal se na severoamerický kontinent. Pán Ježíš, který jej cele spasil vírou bez skutků, se o něj postaral. Náš vzácný bratr – nyní již skutečný bratr v Kristu – začal sloužit římským katolíkům. V tom všem mohl konečně poznat, co je pravé Boží požehnání skrze Spasitele. Ve svůj čas mu Pán dal i manželku. A nyní, po více než 30 letech pravé služby Hospodinu vzal korunu slávy, kterou On připravil všem, které spasil milostí a kteří Ho milují ze změněného srdce.

Kdyby se bratr Bennett řídil radami pošetilých ekumenických evangelikálů – jejichž teologie se někdy začíná pomalu blížit univerzalismu – že stačí, aby se každý dle jména křesťan snažil upřímně sloužit Pánu Bohu v té denominaci, ve které je, tak by nyní neprožíval věčnou blažnost při patření na tvář Beránka Božího, ale trápil by se v hrozivém plameni. Byl by v pekle, kde by jeho oheň nehasl a červ jeho neumíral. Znovu – to není naše hodnocení, to by vyznal bratr Bennett sám. Ó, jak je ten muž dnes přeblahoslavený, že takové bláznivé rady neposlouchal, ale vydal se na tu cestou starou, cestu úzkou, cestu historické protestatnské evangelikální víry, vyjádřené v 5 solas: jedině vírou, jedině milostí, jedině Kristus, jedině Písmo a jedině Boží sláva. Tato solas bratr Bennett miloval a často je po svém znovuzrození opakoval.

Ano, Řím uznává víru, ale odmítá jedině víru; uznává nutnost milosti, ale odmítá jedině milostí. Uznává Písma, ale odmítá je coby jedinou autoritu. Uznává nezbytnost Krista, ale přidává další prostředníky. Vyznává nutnost činit vše k slávě Boží, ale oslavuje též jiné. V tom slovu jedině tkví celý rozdíl mezi pravdou evangelikálního protestantismu a bludem církve římské. A v něm tkvěl rozdíl mezi mrtvou, do pekla vedoucí “vírou” kněze Richarda Bennetta a živou, do nebe vedoucí vírou Božího dítěte Richarda Bennetta. Kdyby přistoupil na ekumenickou tezi, že evangelium protestantů a katolíků se v ničem podstatném neliší, nikdy by život nenalezl.

Pro římské katolíky je tak ekumenismus teologií smrti, věčné smrti. Proto protestanté, kterým bylo dáno větší světlo, nesou před Hospodinem větší odpovědnost za to, že se s Římem smíchali. To, co bratra Bennetta na protestantech celý život mrzelo, bylo, jak málo z těch, s nimiž se setkal, mu otevřeně poukázalo na jeho mrtvost a bídný stav před Pánem. Jen jedna žena mu otevřeně řekla, že římští katolící mají způsob pobožnosti, ale její moc zapírají. To si zapamatoval a mnohdy o tom přemýšlel; tvořilo to drobný dílek mozaiky, která nakonec vedla k jeho spáse. Kdyby takových dílků bylo víc, snad by i uvěřil dříve a nepromarnil by tolik času. Varujme se proto ekumenismu, a stůjme cele proti Římu. Ne proto, že bychom římské katolíky nesnášeli; naše bojování nemá být proti tělu a krvi. Ale proto, aby bylo z našeho postoje všem jasné, co je a co není evangelium, a aby snad někteří katolíci, jak Pán dá, „sami k sobě přijdouce, [dobyli se] z osídla ďáblova, od něhož jsou zjímáni k [činění] jeho vůle.“

Abychom zdůraznili potřebu takového postoje, rádi předkládáme svědectví bratra Bennetta jeho vlastními slovy, ze kterých přesně toto vyplývá. Jedná se o první kapitolu jeho knihy Katolicimus: Východně od Edenu. Čtěme tedy pozorně a vážně rozvažujme na základě jeho svědectví, jakým postojem duchovně římským katolíkům nejvíce prospějeme a jakým jim nejvíce uškodíme.

Od tradice k pravdě: Svědectví znovuzrozeného kněze Richarda Petra Bennetta (PDF, 155 kB)

1 komentář Přidej

  1. dany says:

    Pěkné převyprávění jeho života Martine

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: