Google

Jenom věc kultury, část 1.

Datum:12 dubna, 2016
Komentáře
Přidej

Jedním z častých argumentů uváděných na podporu moderní křesťanské hudby, včetně „pokřesťanštěných“ verzích rocku, metalu, hip-hopu a podobných stylů, je, že to je jenom záležitost kulturní. Jsou zde nějaké základní principy, které se nemění, ale jejich kulturní „vnější obal“ se mění s místem a dobou; vždyť i v biblických dobách se lidé oblékali jinak, měli jinou hudbu, jiné zvyky a podobně. Na těchto věcech tedy nemáme bazírovat a můžeme v nich nechat všem volnost a svobodu.

Jako každý jiný argument, i tento stojí na jistých předpokladech. Ten, kdo takto hájí trendy, které se v církvi v posledních dekádách objevily, automaticky vychází z domněnky, že kultura je neutrální, sama v sobě ani dobrá, ani špatná. Na správnosti tohoto předpokladu závisí platnost celého argumentu. Je tedy uvedený předpoklad správný?

Trocha základní teorie

Hovoříme-li o kultuře, měli bychom si aspoň základně ujasnit, co pod oním pojmem rozumíme – což je ostatně u argumentu věcí kultury trochu problém, protože na vágní námitku se hůře odpovídá. Pojem kultura nemá jednoduchou nebo všeobecně uznávanou definici. Dá se chápat buď šířeji, jako systém všeho, co si osvojujeme jako lidské bytosti v konkrétní společnosti, nebo úžeji, kdy označuje soubor tvůrčích činnosti, jako hudba, literatura, ostatní umění, filosofie a podobně. V kontextu argumentace „věcí kultury“ mají lidé pod kulturou spíše na mysli kulturu v užším smyslu, i když nikoliv výhradně; někdy pod to zahrnují i způsoby oblékání, vyjadřování a podobně. Jelikož nám zde nejde o univerzální vymezení pojmu, ale prosté uvedení, co konkrétně máme na mysli, když se zabýváme „kulturními aspekty“ praxe církve, spokojíme se s touto definicí.

Při posuzování údajné neutrality kultury postupujme logicky. Je jasné, že kultura nevzniká jen tak sama od sebe, ve vzduchoprázdnu, tvoří jí lidé. Konkrétní lidé, kteří, když jich je dost a jsou dost vlivní, svými tvůrčími činnostmi působí na ostatní a postupně utvářejí, resp. přetvářejí kulturu společnosti či její části – v tom případě se jedná o subkulturu. Tito lidé ovšem netvoří ve vzduchoprázdnu; mají nějaký světonázor, nějaká přesvědčení, něco se jim líbí, něco se jim nelíbí, o něco usilují, nezřídka se vůči něčemu vymezují – tyto postoje se do jejich činnosti nějak promítají a ovlivňují její výsledky. Nadneseně bychom mohli říci, že se „otiskují do jejich DNA“. Nemůže tomu být jinak. To, co vytvoříme, je odraz nás samotných, produkt našeho já; jestliže se ve výsledku nějaké činnosti „neobtiskneme“, nedá se taková činnost nazývat tvůrčí.

Lidské postoje ovšem nejsou neutrální. Světonázory nejsou neutrální. Tužby a cíle nejsou neutrální. Pravý křesťan chce vždy nahlížet na věci z Boží perspektivy, zjevené skrze Božího Slovo, a nemůže tedy ateistický, islámský, buddhistický či ještě jiný než křesťanský světonázor považovat za neutrální. Buď světonázor vychází z Písma svatého a odpovídá mu, a je tedy dobrý, pozitivní, nebo z něj nevychází a v různých aspektech mu odporuje, a je více či méně negativní. To samé platí pro všemožné filosofie. A co se týče cílů – není jedno, jestli někdo usiluje o oslavení Božího jména skrze šíření evangelia nebo chce například vytvořit utopickou komunistickou společnost, kde neexistuje soukromý majetek, což je v rozporu s osmým přikázáním. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Pozitivní aspekty ne-křesťanských náboženství?

Je pravda, že i ne-křesťanský světonázor může obsahovat jisté pozitivní aspekty, když náhodou v něčem odpovídá Božím principům. Různá náboženství například učí podřízenosti ustanoveným autoritám, což je obsahem pátého přikázání. Nebo čistotě a trvalosti manželství a rodiny. V tom mají jistě pozitivní vliv.

Neznamená to ovšem, že i taková náboženství či světonázory jsou také „Božím světlem“ a že v nich také nalezneme nějaké Boží zjevení, byť třebas nedokonalé. Pán Bůh nás chraň takového myšlení. Ne; biblicky vzato k oněm dobrým aspektům ona náboženství přišla jako slepá k houslím. Pán Bůh svou prozřetelnou rukou dal, aby si různé národy, které se rozmístily na zemi po potopě, částečně uchovaly v paměti morální příkazy dané Noemovi, praotci nás všech – některé více, některé méně. Jak šel čas, tyto národy zabředávaly víc a víc do temnoty, ale všechny nějakým svým specifickým způsobem, každá v určité oblasti víc než v jiné – proto takové rozdíly v různých zemích.

Nejde tedy o to, že by Hospodin i těmto národům dával světlo skrze jejich vlastní náboženství, ale že ve své milosti dovolil, aby si v tom či onom ponechaly trošku původního světla, které měl Noe. A jelikož si tyto zbytečky světla ony národy logicky zakomponovaly do své víry a světonázoru, tyto obsahují nějaké dobré aspekty. Ale opět, to v žádném případě neznamená, že by ona náboženství byla také aspoň trochu Božími zjeveními.

Proto nelze říci, že naprosto všechno, co vyprodukovala jiná náboženství nebo jiné světonázory, musí být automaticky odmítnuto jako zlé a nepřijatelné, a že kultura s nimi spojená musí být negativní ve všech myslitelných ohledech. Na druhou stranu jim ovšem může chybět vyváženost, ke které vede Bible, takže ani jinak dobré postoje, jsou-li uplatňovány příliš jednostranně, mohou nést nedobré ovoce – např. je-li kdo autorit poslušen zcela slepě a ignoruje jejich hřích, nedopadne to s ním dobře.

Vztah k cizím kulturám podle příklad misionářů

Je velmi zřejmé, že když posuzujeme kultury, zejména kultury cizí, musíme být přeci jen opatrní a vystříhat se příliš unáhlených generalizací, ať už pozitivních či negativních. Někdy jsou rozdíly mezi kulturami skutečně jen vnější – to znamená, že se sice na pohled liší, ale nikoliv v principu, nebo ještě jinak, že různé chování vyjadřují v zásadě stejné principy. Někdy. V Japonsku patří k dobrému vychování se uklánět; rozdílné společenské situace dokonce vyžadují trochu rozdílné úklony. Činit formální úklony v Evropě není příliš zvykem – my například před druhými povstáváme. Způsoby se trochu liší, ale oboje vyjadřují to samé, respekt a úctu vůči druhým, zejména výše postaveným.

Na druhou stranu mnohdy rozdíly mezi kulturami přímo vyplývají ze zcela odlišných, ba i protikladných myšlenkových základů. Nelze například tvrdit, že africké pelele jsou jen nám nezvyklou kulturní alternativou dejme tomu k náušnicím (pomiňme nyní diskutabilnost vhodnosti náušnic pro křesťanské ženy). I když není zcela jasné, jak se tento zvyk u afrických kmenů vyvinul, je zřejmé, že souvisí s jejich náboženstvím a pověrami. Lidé z kmene Mursiů, kde pelele nosí, kupříkladu věří, že kráva, kterou bude dojit žena bez pelel, bude dávat méně mléka. Na pelelích tak lpí, že manželka, která si je sundá při obsluhování manžela, jím může být zbičována. Podobnost s nošením náušnic coby ozdob je zde tedy jen velmi povrchní; v jádru, skutečném obsahu, se tyto kulturní zvyky naprosto liší. Tolik ve stručnosti laické příklady; mohli bychom jich uvést více, ale užitečnější bude se zaměřit na konkrétní aplikaci výše uvedeného pro křesťany. Dobrým příkladem je praxe známých misionářů minulosti.

Známý případ, na který se v kontextu tohoto tématu často poukazuje, je služba Hudsona Taylora, misionáře a kazatele 19. století, který přes 50 let působil v Číně. Přitom se tento muž přizpůsobil čínské kultuře, zejména tím, že nosil tradiční místní oblečení. Lidé dnes, kteří se ve svém oblékání a zjevu přizpůsobují různým skupinám ve společnosti, kterým chtějí sloužit, se naň rádi odvolávají. V Americe se někteří nechávají potetovat a nosí dlouhé vlasy a vousy, aby mohli sloužit třeba motorkářům. A argument zní, bylo-li pro Hudsona Taylora správné přizpůsobit se čínské kultuře, je v pořádku se pro ně přizpůsobit subkultuře motorkářů.

Souhlasíme, že Hudson Taylor učinil správně a moudře, že kulturně vykročil vstříc čínskému lidu, kterému sloužil. Nicméně to ani zdaleka neospravedlňuje každé kulturní přizpůsobení se – což zcela jasně vyplývá ze způsobu životní služby jiných misionářů. Považme zejména příklady Davida Livingstona a Mary Slessorové, kteří zasvětili svůj život šíření evangelia mezi černošskými kmeny v Africe. Ti nosili celý život evropské oblečení; k těm, jímž sloužili, se ve svém zjevu nijak nepřipodobnili. A nebylo to na újmu účinnosti jejich služby; naopak, Afričané, jež vedli ke Kristu, je milovali a naprosto jim důvěřovali. Mary Slessorová, ač sama o sobě bezvýznamná žena z chudé rodiny, nakonec působila jako prostředník mezi domorodými kmeny a britskou armádou, protože ti černoši si byli jisti, že ona je bude reprezentovat nejlépe, jak to jde.

Důvod, proč David Livingstone s Mary Slessorovou volili jiný kulturní přístup než Hudson Taylor, spočíval zcela zjevně v rozdílu mezi kulturami, v níž působili. Číňané nosili oblečení sice Evropanům nezvyklé, ale jinak decentní a cudné. Pořád se vešlo do Pánem Bohem stanovených norem: „Protož chtěl bych, aby se (…) i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly“ (1. Tim. 2:8-9; sice zde apoštol hovoří o ženách, kterých se zrovna tento příkaz týká osobněji a naléhavěji, ale jeho jádro, povinnost být oblečen slušně a mravně, se vztahuje i na muže). Čínské vyjádření slušnosti a decentnosti v oblečení se za dob Hudsona Taylora od toho evropského sice odlišovalo zevnějšně, ale nikoliv v principu. Proto se Hudson Taylor mohl v tomto přizpůsobit, neboť tím nečinil proti zásadám vyplývajícím z Písma.

To však neplatilo o misionářích afrických. Lidé, jímž zvěstovali Krista, nejenže svým oblečením nevyjadřovali v zásadě totéž, co Evropané, ale princip decentnosti oblečení v evropském slova smyslu – totiž v evropském smyslu podle standardů té doby – vlastně ani neznali. Kdyby se Mary Slessorová, aby si nekladla překážky ve své službě, přizpůsobila tehdejší africké kultuře a odhalovala se po způsobu tamních domorodých žen, její službě by Pán Bůh nemohl požehnat, protože by hřešila proti Božímu příkazu ozdobovat se toliko oděvem slušným s stydlivostí a středmostí. Vidíme tedy zcela jasně, že příklad přizpůsobení Hudsona Taylora čínské kultuře neobhajuje automaticky každé přizpůsobení se jiné kultuře, případně subkultuře. Každou kulturu je třeba posuzovat individuálně, a vždy je třeba pečlivě zkoumat, kam až lze v přizpůsobení se zajít, vždy s ohledem na historii, filosofii a světonázory, které tu či onu kulturu formovaly, a to tak, abychom nepřestupovali svaté a dokonalé standardy Božího Slova. A dodejme, že totéž platí i o subkulturách.

Údajná neutralita kultury a výtvarné umění

Od vztahu křesťanů k cizím kulturám a jejich náležitého biblického rozsuzování, kterým se musí zabývat jen malá část křesťanů, se ovšem obraťme k tomu, co se více dotýká domácích evangelikálních církví. Předchozí řádky měly ukázat, že kultury ve smyslu vzorců činností a jejich vnějších projevů – tedy kultury v širším pojetí, viz úvod – které definují různé společnosti, nelze jen tak bez dalšího prohlásit za neutrální, že jednotlivé kultury biblicky nelze stavět vedle sebe coby sobě rovné, ale že u nich vždy záleží na konkrétním obsahu. Pro křesťany tedy není možné se při setkání s odlišnou kulturou přizpůsobit vždy a všemu, ale jen tomu, co nekoliduje se standardy Písma svatého. Na to dáváme důraz, neboť to samé platí o kultuře ve smyslu souboru tvůrčích činnosti, jako hudba, literatura apod (kultura v užším pojetí). Je to logické, neboť kultura v užším pojetí je produkt kultury v širším pojetí. A toto téma je velmi aktuální již pro všechny křesťany, neboť adaptace současné kultury v užším pojetí, zejména hudby, je jedním z podstatných rysů nového evangelikalismu, který zamořil takřka celý evangelikální svět, a dosud se na toto téma vedou mnohé debaty mezi jeho konzervativním a liberálním křídlem.

Nad to, co jsme uvedli o logické provázanosti kultury v širším a užším pojetí, můžeme říci i toto: je zřejmé a logické, že co platí o jedné součásti kultury v užším pojetí, musí v principu platit o všech. Jestliže tedy chce někdo zastávat, že hudba je v principu neutrální, musí v zájmu konzistentnosti tvrdit, že je neutrální i výtvarné umění, literatura, sochařství apod. Ve všech případech se jedná o způsob lidského sebevyjádření, i když je každé z nich specifické. Proč by produkt sebevyjádření hudebníka měl být prinicpiálně neutrální, čili pro křesťana vždy přijatelný a adaptovatelný, a produkt sebevyjádření malíře již nikoliv? To je absurdní; co platí o jednom, musí platit o druhém.

A jak to je tedy s výtvarným uměním? Můžeme jako křesťané říci, že je samo o sobě neutrální? Inu, rozvažme, jestli můžeme dát na stejnou úroveň Leonardovu Monu Lisu, Vermeerovu Dívku s perlou nebo Rembrandtovu Noční hlídku, a moderní díla jako Picassovu Guernicu, Chagallova Opilce nebo obrazy Jacksona Pollocka? Je opravdu jedno, maluje-li kdo jako ti první nebo jako ti druzí? Je moderní umění opravdu stejně krásné, jako to klasické a záleží opravdu jen na osobním vkusu, co preferujeme? Bude křesťan oslavovat Hospodina svým malířským uměním úplně stejně, když namaluje obraz ve stylu holandských krajinářů nebo obraz ve stylu avantgardy? To by řekl málokterý evangelikál, který se hlásí k tomu, že stojí na Bibli. Moderní výtvarné umění evangelikálům neimponuje a jsou proti němu, byť třebas jen instinktivně – což znamená, že jej nepovažují za neutrální. Pokud není jedno, zda někdo tvoří jako Picasso či nikoliv, není výtvarné umění samo o sobě neutrální; a není-li neutrální výtvarné umění, pak ani ostatní druhy umění, literatura, hudba, cokoliv.

Proč moderní umění není neutrální

Při hodnocení výtvarného umění nejsme ovšem odkázáni jen na pocity a dojmy. Má svůj důvod, proč moderní umění není pro křesťany přijatelné a adaptovatelné, což většina instinktivně cítí. Má to co činit s Božím charakterem a dílem. Pán Bůh ve svém stvoření promítl sám sebe, svůj charakter. (Ne samozřejmě všechny své vlastnosti; své nesdělitelné charakteristiky, jako nekonečnost, všemohoucnost, všudypřítomnost a podobně z podstaty věci ve stvoření promítnuty nejsou.) Pán Bůh je Bohem řádu, pokoje, uspořádanosti, harmonie – a to vše vidíme ve stvoření. Ano, kvůli pádu, se kterým na zem přišlo prokletí, ve vesmíru pozorujeme jen chabý odraz původního dokonalého řádu a harmonie, ale pořád jej můžeme aspoň částečně vidět. Takový je náš Bůh a v takových věcech má zalíbení – o takovém harmonickém, uspořádaném světě plném symetrie 7. dne osvědčil, že je velmi dobrý.

Stejné principy by měla reflektovat i umělecká tvorba člověka, stvořeného k obrazu Božímu. Řád, symetrie, harmonie, krása. (Krása ostatně souvisí se symetrií – symetrické tváře vnímáme jako hezké, deformované nesymetrické obličeje naopak jako ošklivé.) Takový byl původně náš svět a k tomu bychom měli jako Boží stvoření směřovat. Moderní umění jde však přesně opačným směrem. Zatímco tvorba starých mistrů se vyznačovala vším výše uvedením, v 19. století se od toho všeho malíři úmyslně odchýlili, a začali svými experimenty vše stavět na hlavu – Picasso je jen jedním z křiklavých příkladů. Výsledkem jsou jednoduše ošklivé obrazy. Nakonec to dospělo tak daleko, že malíři tvoří tak, že na plátno barvy jen tak, bez ladu a skladu, cákají. V tom se vlastně projevuje evoluční myšlení; jestliže se kdo dívá na tu krásu v přírodě a věří, že to vše vzniklo náhodou, pak je logické, že domnívá, že náhodným cákáním vznikne i krásné umělecké dílo. To je jen další příklad postoje, který je pro pravé Boží děti nepřijatelný a nepřejatelný.

Moderní umění jde záměrně a úmyslně proti tomu, co náš Bůh ve své nekonečné moudrosti „otiskl“ do svého díla při stvoření – a jak tedy Boží děti mohou přebírat něco takového? Nemohou. A je dobře, že aspoň ve výtvarném umění evangelikálové moderní způsoby moc nepřejímají. Pro pořádek dodejme, že výše nechceme říci, že každý klasický obraz je dobrý a chvályhodný; nemůžeme pominout, kolikrát se i klasičtí malíři nedrželi zásad cudnosti. Je však zjevné, že jejich způsob a principy tvorby mnohem více reflektovaly to, co a jak Hospodin vtiskl do svého stvoření. Pro zájemce o hlubší analýzu lze doporučit knihu holandského reformovaného myslitele a profesora umění Hanse Rookmakera Moderní umění a smrt kultury, která vyšla i v češtině.

Závěr

Jak jsme uvedli na začátku, naším záměrem je vyvrátit populární argument pro moderní křesťanskou hudbu, zejm. „křesťanský“ rock, že tyto věci církev může klidně převzít a užívat, protože zde jde jenom o věc kultury a ne světskosti či něčeho nebiblického. Ukázali jsme si, že to není tak silný argument, jak by se mohlo zdát, protože tichý předpoklad, že kultura je automaticky neutrální, neplatí. Příkladů něčeho, co je též „jen produktem kultury“, ale církev to převzít a adaptovat jednoduše nemůže, bychom mohli najít mnoho.

Nicméně rovněž nelze popřít, že i v praxi zdravých, poslušných a biblických církví nalezneme určitou legitimní kulturní variabilitu; to, co mohou křesťané z kultury okolo sebe převzít, je potřeba moudře a duchovně posuzovat od kultury ke kultuře – míněno kultuře v širším pojetí. Proto se na otázku hudby zaměříme zvlášť. Ano, na příkladu výtvarného umění jsme si ukázali, že ne vše z kultury v užším pojetí může Boží lid přejmout, dobře; podle čeho však posoudit, že nemůžeme ve svých sborech hrát rockovou či jinou obdobnou hudbu? To je legitimní otázka, která si zaslouží odpověď – nicméně až v dalším článku.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: