Google

Otec blázen a otec moudrý

Datum:Březen 19, 2018
Komentáře
Přidej

„Poznal pak Kain ženu svou, kterážto počala a porodila Enocha. I stavěl město, a nazval jméno města toho jménem syna svého Enoch. (…) Setovi pak také narodil se syn, a nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova“ (Genesis 4:17.26).

Čtvrtá kapitola Genesis nám zaznamenává počátek dvou linií, které se posléze vinuly a vinou po celé dějiny lidstva – jedné linie linie bezbožné a vzpurné a druhé zbožné a Pánu Bohu poddané. První linie pocházela z bratrovraha Kaina a druhá ze Seta, kterého Pán dal místo vpravdě věřícího Abele. A i když posléze biologické potomky Kaina – spolu se zbytkem potomků Seta, kteří se s těmi prvními spříznili a tím zcela zkazili (viz Gn. 6:2) – smetla z povrchu zemského potopa, bezbožná linie tím duchovně nevyhnula, protože zkažená lidská přirozenost, která ji plodí, zůstává stejná.

Proto když o několik tisíc let později psal apoštol o dětech ďáblových a dětech Božích (např. 1. Jan. 3:10), hovořil o v jádru stejných skupinách. Jedná se o jediné dvě skupiny, do kterých můžeme patřit – buď do ďáblem zotročené linie Kaina, což jest svět, nebo do Hospodinem požehnané linie Seta, což jest Boží neviditelná duchovní Církev. Třetí možnost není.

Naše verše hovoří o tom, jak se Kainovi i Setovi narodili synové a jak na to reagovali. I v tomto nám skrze jejich příklad Písmo poukazuje na dva druhy otců, otce duchovně moudrého a duchovně bláznivého. Toto rozdělení platí dodnes; nemysleme si však, že se dá jednoduše ztotožnit s jednou skupinou otců mimo církev a otců v církvi. Jistě, otce stojící mimo obecenství církve nelze nazvat duchovně moudrými; to však neznamená, že toto přízvisko lze přiřknout všem otcům v církvi. Proto je na místě se z našeho oddílu zamyslet, co konstituuje o otců moudrost, resp. bláznovství.

Kain jako bratr a otec

O Kainovi přemýšlíme především coby o bratrovi, aspekt jeho otcovství zůstává většinou opomíjen. To je jistě pochopitelné, první část 4. kapitoly o bratrovraždě je nadmíru bohatá na duchovní poučení, v porovnání s čímž druhá část poněkud ustupuje do pozadí. Je to však přeci jen trochu škoda, protože i ta nás má mnoho co naučit.

Poté, co Kain zabil Abele a odmítl učinit pokání, odešel od Hospodina do země Nód. Vzal si s sebou i svou ženu – nepochybně jednu ze svých sester. To se modernímu člověku může zdát divné, protože sňatky mezi sourozenci jsou přeci zakázané, ale v této době úsvitu lidstva to ještě Pán Bůh nezakázal a jinak to ani nešlo, mělo-li se lidstvo rozmnožit (zákaz přišel až s Mojžíšovým zákonem – Lv. 20:17). Někteří lidé si představují, že v té době byli jediní lidé na světě Adam, Eva, Kain a Abel, ale to je nesmysl. O Setovi čteme, že se narodil Adamovi ve 130 letech, a jelikož představoval náhradu za zbožného Abele, nemohla se Abelova vražda stát příliš dlouho jeho narozením. Takže Kain zabil Abele, když mu bylo necelých 130 let, což je dost dlouhá doba, aby se Adamovi ještě před Setem narodily další děti a vyrostly a aby se Kain mohl oženit.

V zemi Nód se posléze Kainovi narodil syn. Narození dítěte přináší do života velkou a zásadní změnu, a ani u Kaina – jakož i u Seta – tomu nebylo jinak. Motivovalo to k činům: něco synovi předat, něco mu zanechat, udělat pro něj to nejlepší. A to, co považovali muži, reprezentující jediné dvě skupiny lidí, které z duchovního hlediska existují, za to nejlepší, je neobyčejně výmluvné.

Kain je příkladem otce blázna, nebo můžeme říci obecně rodiče blázna, protože to samé platí i pro matky. (Bláznovství je v biblickém kontextu výraz naprosté duchovní ignorance, zaslepenosti a hlouposti, které nesouvisí s inteligencí a vzděláním, ale s postoji srdce. Velmi prostý člověk tak může být velmi moudrý, bojí-li se Hospodina, a i profesor teologie může být naprostý blázen – jakože také dnes mnohdy bývá.) Čteme, že po narození syna Enocha začal stavět město; jeho motiv k tomu byl zřejmý. Jméno země, v níž přebýval, Nód, znamená bloudění. Kain nyní žil životem bez ochrany Boží, plný nejistoty, nestálosti, ohrožení a strachu. Jistě tedy nechtěl, aby jeho syn byl na tom bídně jako on, tulák bez domova. Začal proto stavět město, aby sebe a svou rodinu aspoň trochu zabezpečil – to v té době mohlo znamenat prostě nějaké ohrazené místo.

To bylo naprosto lidské řešení, lidská snaha si ve své vzpouře vůči Pánu Bohu něco přesto zajistit. Místo toho, co by činil pokání a vedl syna opět k Pánu Bohu, postavil si příbytek na zemi, čímž dal najevo, že na neočekával „města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh“ (Žd 11:10) a že neměl naději v nebesích, ale budoucnost svou a svých dětí viděl jen na této zemi.

Dědictví po otci

Enoch toto město, jenž jeho otec pojmenoval po něm, měl nepochybně jednou zdědit a vládnout mu. Z lidského hlediska na tom byl tak lépe, než Enos, syn zbožného Seta, jenž v žádném městě nebydlel, natožpak aby mu bylo odkázáno. A vskutku, děti nevěřících rodičů na tom mohou být materiálně lépe než děti věřících: mohou mít více hraček a modernější věci, rodiče jim třeba jednou odkážou auta, domy, mnoho peněz, zajistí jim nejlepší školy. Věřící děti toto často nemají. Kdo je však na tom ve skutečnosti líp?

Enoch, syn Kainův, měl v podstatě vlastní město, zatímco Enos, syn Setův, v žádném městě ani nebydlel. Enocha ovšem jeho otec vedl ve vzpouře vůči Pánu Bohu, čímž jej nakonec dovedl do pekla. Pozemské vlastnictví Enochovi tedy nepomohlo, ba naopak. Naproti tomu Enos toho měl na zemi patrně méně, ale znal Hospodina. Věřící děti by proto nikdy neměly závidět nevěřícím spolužákům, kamarádům a sousedům jejich věci, protože děti nevěřících jsou na tom v konečném důsledku mnohem hůř, neboť jim není zprostředkována pravá známost Pána Boha.

Rodiče by proto měli mít správně uspořádané priority ohledně svých dětí. „Hledejte vy nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:33). Co se snažíme předat svým dětem na prvním místě? Co chceme, aby v životě měly? Ano, možná nejsme tak hrozně materialističtí, abychom pro ně chtěli auta, domy a peníze; ale co jiné, „vyšší“ hodnoty, třeba vzdělání? Jistě, nelze říci, že by vzdělání nebylo potřebné a že jej lze klidně zanedbávat, to ani náhodou. Ale není to to nejdůležitější. Vzdělání má význam nanejvýš jen pro těch nějakých 60 let po vysoké škole, které člověka čekají, dožije-li se tedy plného věku. 60 let není úplně málo, ale oproti věčnosti to není ničím. Na věci, které mají dopad na celý náš zemský život, musíme jistě zodpovědně dbát, ale věci duchovní, totiž věčné, musí mít ještě o mnoho vyšší prioritu.

Žel, někteří vyznávající křesťané ale mají spíše mysl Kainovu než Setovu, a dětem tolerují nebo dokonce přikazují dělat úkoly a učit se v den Páně nebo místo biblické hodiny, když zrovna nestíhají. Tím ukazují, že Boží věci u nich nemají bezpodmínečnou přednost před věcmi tohoto světa.

Když čteme Písmo, můžeme snad jednoduše vidět a rozumět bídě Kaina a jeho rodiny, že přes všechno materiální zajištění vlastně neměli nic a byli ti největší ubožáci, protože jim chybělo to jediné, na čem skutečně záleží. Rodič, který nepatří Pánu Bohu, nemá svým dětem v konečném důsledku co předat. Oč těžší je však vztáhnout si tuto lekci sami vůči sobě a aplikovat ji ve vztahu ke svým dětem! Neukazujeme svými důrazy vlastně, že naše srdce je podobné tomu Kainovu, že nejvíce nám jde o to, zajistit své děti pro tento život namísto života budoucího? Záležitosti zemského života máme zodpovědně řešit v čase k tomu určenému, to bezpochyby, už jen proto, abychom žili řádný život ke slávě našeho Boha, který je Bohem řádu. Ale to nesmí zasahovat nebo dokonce omezovat čas vyhrazený pro záležitosti života duchovního.

Moudrost Setova

Zaměřme se proto nyní na příklad moudrého otce Seta. Co se jeho života týče, čteme, že po narození jeho syna „začalo se vzývání jména Hospodinova.“ To jistě neznamená, že do té doby se k Pánu Bohu nikdo nemodlil a nikdo Ho neuctíval, spíše to, že se buďto začala nebo významně rozšířila veřejná bohoslužba. Jak píše John Wesley, možná, že do té doby lidé vzývali Pána jen v nejužších rodinných kruzích – což je samozřejmě velmi důležité a nezbytné – ale nyní pochopili, že stejně důležité a nezbytné je uctívat Pána Boha veřejně a společně jako Boží lid.

Z Genesis 4:26 se můžeme rozumně domnívat, že Set byl hlavním lidským hybatelem tohoto rozvlažení a zavedení společných shromáždění. Narození syna v tom hrálo jistě zásadní roli; Set totiž dobře chápal jeho přirozený stav. Na úvod páté kapitoly čteme, že Hospodin stvořil Adama ku podobenství svému – to znamená dokonalého a svatého. Adam však pro svůj hřích vypadl ze svého prvotního stavu a poté zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému (Gn. 5:3) – to znamenásyna jako byl nyní on sám, hrozně pokřiveného a propadlého hříchu. Set dobře chápal stav Adamových potomků po pádu, což ukazuje i jméno, které dal svému synu. Enos znamená smrtelný nebo ubohý; Set tedy dobře věděl, že jeho syn je propadlý hříchu, smrti a útrapám pekla.

Král Šalomoun v knize přísloví často vyučuje důležitým pravdám o dětech a jejich výchově. „Bláznovství přivázáno jest k srdci mladého, ale metla kázně vzdálí je od něho.“ (Př. 22:15) „Neodjímej od mladého kázně; nebo umrskáš-li jej metlou, neumřeť. Ty metlou jej mrskávej, a tak duši jeho z pekla vytrhneš.“ (Př. 23:13-14) Šalomoun zde zdůrazňuje důležitost kázně, ale také předkládá před rodiče jednu důležitou skutečnost – že jejich děti jsou hříšníci. Jistě, jsou roztomilé, přináší mnoho radosti a rodiče je milují, ale stále jsou hříšníci. Jakmile dítě začne brát rozum, ihned se rozeběhne širokou cestou přímo do pekla. V jeho srdci je bláznovství, vzpoura a bezbožnost, a je veliký úkol otce i matky, aby své děti skrze disciplínu drželi od pekla co nejdál a aby jim poukázali na Pána Ježíše coby jedinou záchranu, vedouce je ku Golgatě.

Set, byť žil několik tisíc let před Šalomounem, tomu všemu velmi dobře rozuměl. Jistě mnoho přemýšlel o tom, jak svého syna uchránit před peklem, jak ho přivést k Hospodinu, jak zabránit tomu, aby ho jeho hříšná přirozenost zcela zničila. Ano, měl k dispozici disciplínu a rodinnou bohoslužbu, která, jak jsme již zmínili, s nejvyšší pravděpodobností probíhala již předtím, než „začalo se vzývání jména Hospodinova.“ To bylo a je nezbytné, ale Set chápal, že je to málo. Bylo potřeba učinit něco víc – a tím něčím více bylo zavedení veřejné bohoslužby.

Enos potřeboval od mala vidět svého tatínka, jak se podílí na veřejném ctění Hospodina, potřeboval se učit se být v klidu a pozorně sledovat vše, co se v rámci bohoslužby děje, aby tak mohl brát ze zvláštního požehnání, které Pán Bůh při setkávání svého lidu dává a které nelze ničím nahradit. Set rovněž věděl, že jeho syn potřebuje pochopit duchovní smysl krvavých obětí, které jistě po vzoru Abele celá tehdejší Církev praktikovala, totiž že jsou předobrazem oběti Pána Ježíše na kříži, onoho Zachránce, o kterém Hospodin od počátku zaslíbil, že přijde jako símě ženy a potře ďáblovi hlavu, tedy porazí hřích (Gn. 3:15). Jedině tak mohl Enos vpravdě uvěřit a být spasen skrze víru v Pána Ježíše Krista, který měl přijít dle zaslíbení. A Set učinil vše pro to, aby tyto všechny prostředky milosti před Enose v dostatečné míře předložil.

Kráčení ve stopách Adamových synů

Set je velikým příkladem otce, který měl veliké břímě pro duchovní blaho svých dětí, ale zároveň i moudrost, aby věděl, co má dělat. Jak málo takových rodičů dnes je! Jistě, nepochybujeme, že i dnes věřící rodiče chtějí, aby jejich děti poznaly Pána Ježíše a modlí se za ně. Ale mají pro to opravdové, hluboké břímě? Kdyby ano, asi by se nerozvinula dnes tak běžná praxe, kdy rodiče v době kázání odkládají své děti do nedělní školy, aby se mohli v klidu soustředit. Ne, že by nedělní škola byla špatná, ba naopak, ale bohoslužby celého lidu, o kterých na rozdíl od nedělní školy Písmo hovoří zcela výslovně, mají přednost.

Rodič, který má břímě pro své děti, nevynechá spolu s nimi jediné setkání Boží lidu, jediné kázání Božího Slova, je-li pro ně jen trochu možné dostavit se. Ano, jsou výjimečné případy, kdy to nejde, například když děti onemocní; nebylo by moudré, aby nemocné dítě přišlo do shromáždění, kde by se mu přitížilo a navíc by nakazilo všechny ostatní. V takových věcech máme mít moudrost.

Nicméně takové případy jsou pořád výjimky. Rodiče by jinak neměli litovat času, ne zcela jednoduché cesty nebo peněz na veřejnou dopravu či benzín, aby se svými dětmi přišli do Božího domu. Pouhé fyzické obtíže s dopravou nejsou dostatečným důvodem pro opouštění společných shromáždění svých. Je zcela zásadní, aby děti byly přítomné na kázání a vyučování Božího Slova, a to nejen v neděli dopoledne, ale i odpoledne (dvě shromáždění za den Páně jsou minimem; ve staré Jednotě bratrské měli třeba i 4 nebo 5 bohoslužeb), při biblických hodinách a ostatních zvláštních příležitostech. Máme se snažit účastnit se všech setkání Božího lidu i se svými dětmi, jak to jen trochu jde.

Apoštol Pavel varuje, abychom nedávali místa ďáblu (Ef. 4:27). A ďábel skutečně nepotřebuje více prostoru než ten, který mu poskytneme tím, když nejdeme na setkání církve Božího, ačkoliv jsme mohli, kdybychom vynaložili jen trochu úsilí. To mu bohatě stačí, aby si v lidském srdci upevnil místo. Apoštol Tomáš nebyl v obecenství s apoštoly, když se jim poprvé zjevil zmrtvýchvstalý Pán Ježíš; jen jednou vynechal setkání lidu Páně a hned narostla jeho nedověra, když pak říkal: „Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím“ (Jan 20:25). Jak to asi bude vypadat s vírou dětí v dospělosti, které si od mala zvyknou, že na setkání Božího lidu se chodí, jak to zrovna vyjde, a nesmí nás to stát moc námahy?

Měli bychom vynaložit veškerou snažnost se dostavit s celou rodinou na každou bohoslužbu, na každou modlitební chvíli a na každou biblickou hodinu. Duch svatý vane, jak chce, a nevíme, kdy zasáhne srdce lidí. Někdy se člověk obrátí i na kázání, které není zaměřeno typicky evangelizačně. Nevíme, kdy Duch Svatý osvítí srdce. Možná, že chce zapůsobit třeba příští shromáždění. Věříme, že Duch Svatý chce působit na srdce našich dětí skrze kázané Slovo? Pokud ano, nevynecháme jedinou příležitost. To je další důvod, proč nevynechat pokud možno jediné setkání nad Božím Slovem. „Tedy víra [je] z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží.“ (Řím. 10:17)

Oč snižujeme šance dětí na spásu, když je nevedeme k Božímu Slovu, jak to jen jde! A nenamlouvejme si, že děti nedokážou kázání porozumět. Jistě, některé podrobnosti pochopit nemusí, ale základní zvěst evangelia není složitá. „Bude také tam silnice a cesta, kteráž cestou svatou slouti bude. Nepůjde po ní nečistý, ale bude samých těchto; tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí“ (Iz. 35:8). „Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně; nebo takovýchť jest království nebeské“ (Mt. 19:14). A pokud jde o ty hodně malé, tak ty se tím aspoň učí v klidu sedět, což je nezbytný výcvik do budoucna, který jim Pán Bůh dozajista požehná.

Ano, někdy není jednoduché se na bohoslužbu dostavit. Stojí to sebezapření, čas a peníze, možná i posměch a protivenství. Pán Bůh to pak ovšem požehná o to víc. Nelitujme peněz, namáhavé cesty a času, když jde o Boží věci. Nebuďme znepokojeni, že se děti možná jeden den uprostřed týdne vrátí domů pozdě a že možná budou příští den unavenější – to zase není až taková tragédie. Mnohem větší tragédie je nebýt u Božího Slova. Set se nespokojil s těmi bohoslužbami, které byly k dispozici, ale naopak se přičinil, aby jich bylo víc. Když už neučiníme stejně, měli bychom tedy aspoň poctivě a pilně navštěvovat ta obecenství Božího lidu, která máme k dispozici (míníme ovšem obecenství věrná, nikoliv odpadlá či zkompromisovaná). Pokud to neučiníme, jak můžeme očekávat Boží požehnání a působení, které by vedlo k obrácení našich dětí? Jak si můžeme myslet, že Duch Svatý zapůsobí v jejich srdcích, když se nebudeme obtěžovat je přivádět k Božímu Slovu při každé příležitosti, při níž by mohl zapůsobit?

Závěr

Ano, musíme dozajista osvědčit, že obrácení našich dětí jako každého jiného člověka závisí plně na Boží milosti. Nemáme žádnou záruku, že když učiníme to či ono, tak jistě uvěří. Nic z toho, co předkládáme, neznamená, že Pán musí zapůsobit; svrchovaného Boha nemůžeme svými snahami, natožpak zásluhami, k ničemu dotlačit. Můžeme jen pokorně prosit Hospodina, aby se nad našimi potomky smiloval – a vedle toho využít každé příležitosti, při které by se smilovat mohl. Je zde tedy mnoho, co můžeme prakticky udělat. Můžeme – jako Timotea babička Lois a maminka Eunice – vyučit děti z Písma, která „mohou moudrého učiniti k spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši.“ (2. Tim. 3:15) Můžeme je vést k vzývání Hospodina v rámci bohoslužby u rodinného oltáře. A v neposlední řadě, jak jsme po celou dobu zdůrazňovali, můžeme je vést společně na bohoslužbu. A když říkáme, že to můžeme dělat, míníme tím zároveň, že to musíme činit – je to naše svatá povinnost, jak vůči Pánu Bohu, tak vůči dětem.

Kéž Pán dá, abychom si vzali příklad a poučení jak z Kaina, tak ze Seta. Nebuďme takoví blázni jako Kain, který předal a odkázal svému synu jen věci časné a zemské. To bychom byli vskutku nejbídnější ze všech lidí, zcela bez naděje. Ne; buďme raději jako Set. Mějme břímě pro naše děti a buďme moudří v tom, co činit. Domácí bohoslužba a vyučování je jeden nezbytný aspekt, ale to je samostatné téma. Veřejná bohoslužba je aspekt druhý, rovněž nezastupitelný. Nenechme místa ďáblu v životech našich dětí tím, že jim dovolíme nebo dokonce je povzbudíme k opouštění společného shromáždění Božího lidu u Božího Slova. Slovo Boží očišťuje, navrací duši a vede k Pánu Ježíši. Nepřipravme své děti o tento blahodárný vliv na jejich život. Jako Set dbejme na to, aby se účastnily pravé bohoslužby a vzývání jména Hospodinova. Neveďme je svým příkladem a instrukcemi do zkázy, ale do života a požehnání v Pánu Ježíši Kristu. Kéž nám v tom Pán sám pomůže a je nám všem převelice milostiv. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: