Google

George Whitefield: Velká povinnost rodinné pobožnosti

Datum:Únor 28, 2014
Komentáře
Přidej

Jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších evangelistů v anglosaských zemích i vůbec byl George Whitefield, který spolu s bratry Wesleyovými patří k zakladatelům metodistického hnutí. Byl to vskutku muž plný Ducha Božího, kterého si Pán mocně použil na své vinici. Přestože od jeho narození již uplynulo více než 300 let, stále má tento kazatel evangelia mnoho co říci dnešní církvi a církev Boží dodnes může sklízet plody jeho úsilí.

George Whitefield se narodil v Gloucestru jako nejmladší syn v chudé rodině, přesto se mu dostalo celkem obstojného vzdělání a nakonec jako fámulus studoval i na Oxfordu. Zde se v něm roznítilo náboženské zanícení; spřátelil se s bratry Wesleyovými a několika dalšími mladými muži, se kterými praktikoval striktní a organizovaný způsob života. Jistý čas tíhl k určitému asketicismu a jeho náboženství bylo spíše záležitostí skutků, které nemohly dát duši pravý pokoj. Nakonec však zejména skrze čtení Písma (a s určitou pomocí několika zkušených křesťanů i knih autorů jako Matthew Henry, Joseph Alleine nebo Henry Scougall) pochopil, že se musí znovuzrodit a spoléhat se ve víře jen na dílo Pána Ježíše Krista. Důraz na obrácení a znovuzrození skrze Ducha Svatého, které vede k celkové změně života, pak provázela celou jeho službu.

Mladý Whitefield se poté stal anglikánským kazatelem. Kázání potřeby nového narození a osobní víry v Kristovu smírčí oběť na kříži mnohé z duchovenstva (které jinak tolerovala všechno možné, od ariánství až po deismus) uráželo, a tak byl Whitefieldovi – považovanému za fanatika a entuziastu, což bylo v té době jedno z nejpotupnějších označení – do tří let omezen vstup na všechny kazatelny. Začal tedy kázat pod širým nebem, pro kterouž myšlenku posléze získal i Johna Wesleyho. Evangelium o Boží milosti v Kristu se tak rozeznělo celou krajinou (Whitefield měl ostatě zvučný a výrazný hlas).

Kázání se stalo Whitefieldovým zaměstnáním a nástrojem; odhaduje se, že za svůj život jich kázal asi 18.000. Kázal, kde jen to šlo, obcházel Anglii, Skotsko i Wales; dvakrát byl též v Irsku a v době, kdy byla s cestováním po moři pořád spojená veliká nebezpečí, přeplul Atlantik třináctkrát. Spolu se svým společníkem Jonathanem Edwardsem hráli zásadní roli při Prvním velkém probuzení v Americe – byť jistě jen jako nehodné nástroje Ducha Božího, který jediný může přinést skutečné probuzení. Jonathan Edwards, John Wesley a George Whitefield tak významnou měrou utvářeli duchovní klima v anglosaských zemích 18. století – Edwards v Americe, Wesley v Anglii, Whitefield na obou místech.

Charles Spurgeon o Whitefieldovi řekl: „Často, když čtu o Jeho životě, jsem si vědom zvláštního zanícení, když se k němu obrátím. On ŽIL. Jiní lidé se zdají být živí jen napůl, ale Whitefield by samý život, oheň a síla. Můj osobní vzor, mohu-li mít něco takového v patřičné podřízenosti mému Pánu, je George Whitefield. Ale jen velmi nedostatečnými kroky musím následovat jeho slavnou stopu.“

Zde budiž předloženo jedno z Whitefieldových velmi známých kázání, Velká povinnost rodinné pobožnosti (Great Duty of Family Religion). Nechť čtenář rozvažuje nad tím, jak tento veliký muž silně vnímal potřebu a nutnost toho, aby rodiče a hospodáři vyučovali ty, jež jsou svěřeni jejich péči – v té době tedy nejen děti, ale i čeledíny a děvečky – v Božích věcech a vedli je k upřímnému sloužení Hospodinu ve víře. Veliký evangelista v něm dokonce řekl: „Jak věřím, musíme provždy opustit naději, že bychom ve světě viděli vzkříšení prvotního ducha zbožnosti, dokud se nám nepoštěstí vidět probuzení prvotních rodinných pobožností a a osoby jednomyslně přijímající předsevzetí se starým dobrým Jozue, slovy našeho textu: ‘Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.’“

Vepišme si také v srdce, jak Boží muž smutně popisuje tehdejší stav, že takto jako dům Jozue slouží Pánu jen pramálo domácnosti. Ó, co by asi říkal dnes? Je tak nanejvýš vhodné a potřebné se začíst a důkladně rozvažovat o tomto kázání, a vkládáme si tato naučení v srdce, aby byly i v dnešních křesťanských rodinách obnoveny rozbořené rodinné oltáře, okolo kterých by se celá rodina, od nejmenších až po největší, shromažďovali k duchovnímu zpěvu, modlitbám, čtení Písma a vysvětlování Božích pravd. Kéž nám dá Hospodin sám ze své milosti vidět ono vzkříšení prvotního ducha zbožnosti skrze probuzení prvotních rodinných pobožností, to vše pro jméno našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.

Velká povinnost rodinné pobožnosti (PDF, 123 kB)

Kázání v originále (PDF, 124 kB)

2 komentáře Přidej

  1. Znovuzrozený says:

    PDF jsem si přečetl s tím, že jej psal člověk, co tíhnul k asketismu. Nu co, já mám také raději ordnung než nespolehlivost.

    Jsem nesmírně rád, že jsem nevyrůstal v křesťanské rodině. To bych byl dnes nejspíš muslimem či ateistou.

    Osobně vidím velký problém v prezentaci křesťanství jako náboženství pánů. Podívejme se třeba do USA, kde kvůli tomu spousta černochů přestoupila na islám, jelikož nechtěla vyznávat stejné náboženství jako otrokáři jejich předků. Ač tyto osobně neznám, tomuto argumentu plně rozumím. Sám bych také nechtěl vyznávat stejné náboženství jako můj šéf :-)
    Zejména, když se dá křesťanství velice snadno interpretovat jako ideologie hájící zájmy těch, kdo aktuálně vládnou oproti ovládaným. Jakože stávající vládci vládnou, protože je to tak správně, zatímco ti méně šťastní můžou akorát čekat, až se jejich situace nějakým zázrakem zlepší s tím, že neví, kdy, o kolik a jestli to vůbec nastane. A když ne, tak s tím nic stejně nemůžou dělat.
    Přece jen, křesťanští komentátoři, v případě různých možností, zpravidla preferují zachovávání statutu quo, straní starším (rozuměj těm, kterým se požehnání už dostalo) oproti progresivnějším, kteří si musí své místo na Slunci teprve vybudovat, případně se smířit s postavením leštiče bot.
    Třeba to tak každý nevidí, ale pro mě platí – co se musí, to se hnusí. Kdybych se měl nějak nábožensky projevovat proto, že to po mě žádá zaměstnavatel, škola, nadřízený či rodiče, tak to začnu upřímně nenávidět. Povinné modlitby ve škole = nutné zlo, přes které je nutno se přenést, moc se přitom nenadřít, případně tím “levně” získat přízeň těch, co mi mohou zajistit úzkoprofilové požitky.
    Spíš než vedení dětí k zbožnosti (kolik takto upřímně vedených dětí odpadlo v pubertě do světa jen proto, že rodiče moc tlačili na pilu!) si myslím, že to nejlepší, co mohou rodiče pro duchovní vývoj dětí dělat, je jemu nebránit. Třeba zdůrazňováním svého pojetí jako jediného správného. O pokrytectví aj. ani nemluvím. Když už, tak spíše seznamovat a ukazovat (na příkladu, kdo nato dneska má, ukázat sám sebe jako pozitivní příklad?) než komandovat. Případně umět zodpovědět otázky a vyhradit si nato čas. Ale hlavně, a to zdůrazňuji, nechtít žít duchovní život svých dětí. Ten musí žít oni sami.
    Stručně řečeno, méně je leckdy více.

    • Martin Hýsek says:

      No, vzhledem k tomu, že se zde opakuje to, co jsme už rozebírali dříve, nemám příliš chuť znovu opakovat to, co jsem už napsal. Co se týče dalších bodů, pokusím se být stručný.

      1) Nenapsal jsem, že George Whitefield tíhl k asketicismu obecně; napsal jsem, že tíhl k asketicismu před obrácením. Poté, co plně poznal Pána Ježíše, dobře porozuměl tomu, že království Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém. Whitefield jako kazatel evangelia už k asketicismu opravdu netíhl.

      2) Křesťanství nemá za cíl hájit zájmy nějaké skupiny oproti jiné. Není samo o sobě nástrojem pánů (ve starém Římě jej ostatně nálepkovali spíše jako náboženství otroků). Co se týče sociálních vztahů, vede jednoduše k tomu, aby každý dával druhému to, co jeho jest. Služebník má pro pána poctivě vykonávat povinnou práci, pán jej má poctivě, řádně a adekvátně odměňovat. Žádná skupina jím není zvýhodňována nebo protěžována. Je zde ovšem jistě důraz na chudé a jejich ochranu, protože jsou přeci jen znevýhodněni a mají menší možnosti hájit své oprávněné zájmy. Obecně však platí příkaz: “Neučiníš neprávě v soudu. Nepřijmeš osoby chudého, aniž šanovati budeš osoby bohatého.” (Lv. 19:15)

      3) Nemohu vás nevarovat a nepoukázat na to, že vaše argumenty “co by bylo kdyby” jsou výsledkem pouhé vaší lidské moudrosti a nijak nevyplývají ze Slova Božího. Jsou výsledkem tělesného smýšlení, a tělesné smýšlení nepřítelkyní jest Bohu. Není žádnou troufalostí říci, že Boží muži jako Abraham, který přikázal synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy a činili spravedlnost a soud, Mojžíš, který přikázal celému Izraeli, aby vyučovali své děti Zákonu Božímu a často jim jej opakovali, Jozue, který sloužil Hospodinu s celým svým domem, moudrý Šalomoun, který instruoval rodiče, aby vyučovali své děti podle způsobu cesty jejich, to jest, podle cesty, kterou by měli chodit – čehož požehnání ostatně zakusil, když ho takto vyučoval jeho otec David, Př. 4:3-4 – spravedlivý Job, který své děti na pravidelných bohoslužbách vedl k pokání, kdyby náhodou zhřešili, nebo svatý Pavel, který přikazoval rodičům, aby je vychovávali v cvičení a v napomínání Páně, tomu rozuměli o mnoho lépe, než vy nebo já. Mohli bychom do tohoto seznamu ostatně přidat i George Whitefielda, který je považován za jednoho z největších kazatelů vůbec – a nakonec i našeho Jana Amose Komenského.

      4) Vedení dětí k pravému poznání Hospodina skrze Pána Ježíše Krista, se kterým je pravá zbožnost nevyhnutelně spojena, je jednoduše Božím příkazem, takže to, co si kdo myslí, je zkrátka irelevantní. “Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým, aby [to] poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, [a ti] povstanouce, aby vypravovali dítkám svým, aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní Jeho.” (Ž. 78:5-7) Je pravda, že by se to nemělo dělat způsobem, který dráždí ke hněvu (Ef. 6:4), ale to vpravdě zbožní rodiče nedělají. Nevím, jak si to představujete, že snad rodiče každou neděli stojí nad dětmi s rákoskou, že musí do shromáždění (a podobně)? Tak to vskutku není. Moji rodiče byli v tomto přísní, některé věci se dělat zkrátka musely. Nevedlo to však k žádnému zhnusení. Rodiče to vše (čtení Bible, účast na bohoslužbě, modlitby apod.) totiž dělali ne z nutnosti či zvyku, ale z přesvědčení. Výsledek byl takový, že nám dětem to připadalo nejen jako něco naprosto normálního, ale ba, něco jiného bylo naprosto nemyslitelné. Že bychom zůstali v neděli doma, když jsme byli zdraví a mohli jít, nám tak ani nevstoupilo na mysl (aspoň ne vážně). To je výsledek výchovy podle Božího Slova – že dobré v dětech zakoření. Ale moje zkušenost nakonec není až tak důležitá nebo normativní – důležitý je příkaz Božího Slova, proti kterému je bezbožnost oponovat a argumentovat a hledat jiné cesty. Vzpomeňme na Baláma!

      5) “Povinné modlitby ve škole = nutné zlo.” Inu, v naší zemi jsme se tohoto povinného zla, které by tolik lidí odradilo od víry, zbavili už před desítkami let. Kdepak je to ovoce tak dobrého a požehnaného kroku, který jen podporuje upřímnost a pravé osobní hledání tváře Boží? Že se Česká republika nějak těmi upřímnými křesťany, kterým bylo umožněno hledat Hospodina sami za sebe, bez povinného veřejného tlaku, nehemží.

      6) Je pravda, že narodit se do vpravdě věřící rodiny samo o sobě nikomu spasení negarantuje a jsou mnozí, kteří tohoto privilegia nevyužili a skončili v pekle. Nicméně přesto všechno je to jedno z největších (vnějších) požehnání, kterého se člověku může dostat. Tvrdit, že jsem nesmírně rád, že se mi tohoto daru nedostalo, je proto bláznovstvím. A pohrdáním Otcem světel, od kteréhož je všeliké dání dobré a každý dar dokonalý.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: