C. S. Lewis je již několik desítek let jedním z nejpopulárnějších křesťanských autorů, a to i mezi konzervativními evangelikály, což je dosti s podivem, neboť on sám evangelikálem rozhodně nebyl. Jeho učení ve skutečnosti smíchávalo prvky teologie ortodoxní, liberální i římskokatolické (a někteří se vskutku pod jeho vlivem obrátili k papeženectví). Ačkoliv byl Lewis nepochybně hluboký myslitel i schopný spisovatel, rozhodně nebyl biblickým křesťanem, a to ani podle rozvodnělých standardů dnešní doby. V jeho spisech a esejích může čtenář ostatně nalézt víc citátů anglických i jiných klasiků než veršů z Písma. Lze se obávat, že obliba C. S. Lewise mezi evangelikály vyplývá z toho, že nakonec mají přeci jen větší líbost v moudrosti, učenosti a výmluvnosti tohoto světa než v bláznovém kázání.
O C. S. Lewisovi by bylo možno napsat mnoho, o jeho konkrétních pohledech nebo o jeho shrnutí křesťanství v jeho známé knize K jádru křesťanství (Mere Christianity), která je tak všeobecná, že se s ní dokážou ztotožnit i mormoni. Tento článek se nicméně zaměří jen na jeho sérii knížek pro děti Letopisy Narnie, které mají alegorickou formou vysvětlovat evangelium. Nejvíce „evangelijních“ prvků se nachází v knize první, Lev, čarodějnice a skříň, ale je na místě zmínit i něco z Poslední bitvy. O Letopisy Narnie se díky hollywoodským filmům z poslední doby opět zvedl zájem; někteří křesťané v nich proto vidí příhodný evangelizační nástroj. K tomu účelu však tyto knihy slouží však velmi špatně, neboť evangelium, které obsahují, biblickou dobrou zprávu o vykoupení z hřícha skrze Pána Ježíše Krista a smíření s Hospodinem v krvi Beránka, příliš nevystihují.
Lev, čarodějnice a Origenes
Je-li Narnie dobrým evangelizačním nástrojem, musí z ní každý rozumně uvažující člověk být schopen evangelium „vyextrahovat“, i kdyby jej předtím neznal nebo o něm měl jen mlhavou představu. Kdybychom tedy někomu dali Narnii a řekli bychom mu, že Aslan představuje Pána Ježíše, Bílá čarodějnice Satana, Velký zámořský císař Boha Otce, děti nás atd., dotyčný by si měl z knihy o podstatě evangelia učinit aspoň slušný obrázek. Na tomto místě proto bude rozebráno, k jakému závěru alegorie Narnie přirozeně vedou; vzhledem k všeobecné oblibě C. S. Lewise a Narnie mezi evangelikály tento článek předpokládá aspoň hrubou obeznámenost s dějem knížky (knížek).
„Evangelijním jádrem“ první narnijské knihy Lev, čarodějnice a skříň je příběh Edmunda, který se dal na stranu Bílé čarodějnice a musel být vykoupen skrze Aslanovo sebeobětování se. Pomiňme, že vtělený Lev by člověka Edmunda nemohl spasit, protože potomkům Adamovým bylo ku spáse zapotřebí druhého Adama. To však není jediný ani nejzásadnější nedostatek. Co se týče spásy, první kniha Narnie totiž naprosto přirozeně vede k pohledu na vykoupení, který se nazývá teorie výkupného Satanovi (ransom to Satan theory).
Toto učení už na přelomu druhého a třetího století zastával Origenes z Alexandrie a po něm i někteří další církevní otcové. Tato teorie v zásadě učí, že skrze hřích lidstvo (právoplatně) propadlo vládě Satana; Kristus tedy umíral na kříži, aby se stal výkupným, zaplaceným ďáblu, aby tak zrušil jeho nadvládu nad zotročeným lidstvem. Satan se ovšem přepočítal (a byl Pánem Ježíšem minimálně v jistém smyslu podveden), neboť nemohl svatého Krista udržet v moci smrti. Kristus byl vzkříšen, a jelikož bylo výkupné za již zaplaceno, vytrhl tak hříšníky z ďáblovy nadvlády.
Je pravda, že lidstvo je zotročené Satanem a že Pán Ježíš skutečně věřící vytrhává z jeho moci (viz např. Ef. 2:2, Žd. 2:14, 1. Jan 3:8 apod.), nicméně to ani zdaleka neznamená, že Pán Ježíš zaplatil za náš hřích Satanovi. Byl to Otec, který přijal oběť Pána Ježíše ku smíření hříšníků s Ním (2. Kor. 5:18, Kol. 1:20). Ano, Satan nad těmi, co uvěřili v Krista a byli znovuzrozeni, přišel o své vládařství nad nimi, vykonávané skrze hřích a smrt, ale ne tak, že by mu bylo zaplaceno. To bychom museli uznat, že je Pánu Bohu ve spáse člověka rovným protihráčem, rovnocennou protistranou. Bůh Otec a Jeho svatá spravedlnost, která nemůže být ignorována, jsou v tomto pojetí také jaksi odsunuti stranou. Navíc toto učení předpokládá, že úspěch Pána Ježíše závisel na tom, jestli se Satan nechá „nachytat“ a přijme nabídku výkupného, které mu ovšem nakonec „vyklouzne“. Pán Bůh však nemůže podvádět a vůbec nemá zapotřebí nějak „chytračit“; tento pohled tak v konečném důsledku uráží Jeho svatost, pravdivost a dokonalost.
Z Lewisovy alegorie však nelze dospět k jinému pohledu, pokud si události už předem teologicky nepřizpůsobíme, aby pasovaly do pravého pohledu. Nejde jen o to, že Bílá čarodějnice sama zabije Aslana na kamenném stole. Aslan s ní o Edmunda přímo vyjednává a nabízí se čarodějnici místo něj. Bílá čarodějnice tvrdí, že má na Edmundův život právní nárok (protože je zrádce) a že pokud ho nedostane, znamená to zkázu celé Narnie. Vyplývá to ze Světovládné magie (podivné to označení Božské moci), kouzla, na němž Velký zámořský Císař postavil Narnii. Čarodějnice tvrdí, že toto právo jí ani sám Aslan nemůže upřít – a Aslan s tím očividně souhlasí, viz kapitola 13. Lev se s čarodějnicí nicméně o samotě dohodne, že bude náhradou za Edmunda, a čarodějnice s tím souhlasí. To nelze vyložit jinak než jako alegorii výkupného Satanu.
Narnie obsahuje dokonce i onen aspekt „přechytračení“ – Aslan po svém vzkříšení říká Lucince a Zuzaně: „Čarodějnice sice zná Světovládnou magii, ale existuje ještě jiná magie starší a mocnější. Čarodějnice dokáže dohlédnout jen k úsvitu času. Kdyby však viděla ještě hloub, do tmy a ticha před jeho úsvitem, znala by magii jinou; ta praví, že je-li místo zrádce usmrcena nevinná oběť, která se nabídne dobrovolně, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí.“ Čarodějnice jednala na základě neúplných informací, a Aslan, který věděl více, nad ní tak vyzrál. Nepomiňme také, že Velký zámořský císař, představující Boha Otce, je v tomto vylíčení naprosto odsunut stranou; ještě před stvořením světa nastavil pravidla, ale ve vykoupení – ani ve vzkříšení (!) – jinak vlastně neměl žádnou roli. To je biblickému evangeliu velmi vzdálené; výše uvedené verše z 2. Korinstkým a Koloským Jej představují jako aktivního činitele.
Další soteriologické problémy v Narnii
Další námitka, kterou by bylo možné proti narnijské alegorii vznést, že vykoupení potřebuje jenom Edmund, tedy ten, který se otevřeně přidal na stranu Bílé čarodějnice. Pro čtenáře je mnohem snazší se ztotožnit s ostatními hodnými dětmi než s ním (velmi striktní výklad alegorie by mohl vést ke ztotožnění Edmunda s nějakými otevřenými Satanisty, i když to jistě nebyl Lewisův záměr). Je pravda, že i jiní tvorové jsou ve smutném stavu, proměnění v kámen, nicméně ti jsou vysvobozeni skrze Aslanův dech, a v knize nic nenaznačuje, že jeho obětování a vzkříšení hrálo nějakou roli v možnosti být proměněn zpět; většina zkamenělých tvorů navíc v knize působí dojmem nevinných obětí čarodějnice, což není dobrý obraz hříšníků. I při shovívavém přístupu nezbývá než uznat, že alegorie Narnie příliš nevystihuje onu všeobecnou a nerozdílnou bídu všech lidí v hříchu a společnou potřebu vykoupení z něj v Kristu.
Onu nezbytnost oběti Kristovy a víry v Něj ještě víc oslabuje a nahlodává Poslední bitva, ve které se plně projevují názory C. S. Lewise na možnost získání spásy mimo víru v Krista. Zatímco u teorie výkupného Satanovi je sporné, zda ji skutečně zastával, protože v tomto tématu byl Lewis velmi neurčitý (v K jádru křesťanství dokonce píše, že konkrétní vysvětlení, tedy to, jak přesně to „funguje“, není až tak důležité), v této otázce je to zcela nepochybné, neboť ve svých esejích o tom dosti výslovně píše. Jedná se o případ Eméta, mladého kalornijského (v nových překladech kalormenského) šlechtice, který celý život zaníceně slouží kalornijskému bohu Tašovi, ale po konci světa je přijat do slávy.
Když se Emét setkává s Aslanem osobně, je mu řečeno: „Všechnu tvou službu Tašovi přijímám, jako bys ji byl konal pro mne.“ Není tomu proto, že by byl Aslan s Tašem jedna osoba jen pod jinými jmény (což se některé záporné postavy v knize snaží tvrdit), ale pro jejich charakter. Ten, kdo učiní něco dobrého, třebas v Tašově jménu, činí to ve skutečnosti pro Aslana a Aslan jej odmění, a ten, kdo činí něco zlého, třebas ve jménu Aslana, činí tak pro Taše. Důvod, proč Emét tak usilovně sloužil Tašovi, je, že ve skutečnosti toužil po Aslanovi.
Je pravda, že když někdo ve jménu Pána Ježíše páchá bezbožnost, slouží tak vlastně Satanovi. Nicméně není pravda, že když někdo upřímně koná „dobré skutky“ ve jménu falešného náboženství, pak bude Pánem Ježíšem nakonec nějak přijat. Písmu je však taková myšlenka zcela cizí. Spaseni sice budou jenom upřímně hledající, ale nikdo nebude spasen z pouhého upřímného hledání. Jak upřímný a horlivý byl Saul z Tarsu! Jak hledal Boží tvář – a to dokonce ne nějakého falešného boha, ale pravého Boha Bible. Byl to také velmi mravný a spořádaný člověk – co se týče vnějších požadavků Zákona, byl bez poskvrny. Byl by však Saul spasen, kdyby se mu osobně Pán Ježíš nezjevil a kdyby v Něj neuvěřil? Nebyl. Spása totiž není ze skutků, není z člověka, je jen milostí skrze víru v oběť Kristovu.
Bez ohledu na motivy, pokud otvíráme nějaká vedlejší vrátka, kterými tuto jedinou Cestu k Hospodinu obcházíme, devalvujeme Jeho dílo na kříži a Boží milost. Někteří by namítli, že právě víra v Boží milost někoho může vést k tomuto názoru, že Pán Bůh nakonec přijme i lidi, kteří v Krista neuvěřili. Jenže na základě čeho by je měl přijmout? Inu, na základě dosti dobrého života, upřímnosti (pomněme však na Jr. 17:9!) a jednání v jakéms takéms souladu se svědomím – tedy na základě skutků. Pokud budou spasení takoví lidé jako Emét, budou se mít čím chlubit, protože se „vyhnuli“ víře bez skutků. 4. kapitoly Římanům se tomuto tématu věnuje dosti podrobně. Toto učení, které se objevuje v poslední knize o Narnii je tak velmi nebezpečné, neboť ještě více ve čtenářích snižuje vědomí potřeby Krista („snažím se žít nejlépe, jak to jde, proč bych tedy nemohl být nakonec spasen jako Emét?“), a také Pána Ježíše a Jeho dílo velmi zlehčuje, třebas ne záměrně.
Pramalý užitek
Někdo by řekl, že alegorie se nedá brát jako systematická teologie a že ji tedy nemá smysl takto pitvat. Jenže jaký je smysl alegorie? Inu, alegorie má skrze jinotaje a podobenství sdělit cosi podstatného o skutečnosti, kterou zpodobňuje, a nejlépe tak, aby čtenáře podpořila v tom, lépe a hlouběji se nad onou skutečností zamyslet. Alegorie má vést k přemýšlení a rozvažování; neměla by ovšem zavádět. Narnie ovšem zřejmě moc křesťanů k hlubšímu přemýšlení nevedla. Vystoupil snad v naší zemi někdo veřejně byť jen s vyslovením nějakých pochybností, třebas jen v tom smyslu, že je třeba si dávat pozor, abychom její alegorie vykládali opatrně, neboť by mohly čtenáře v něčem zavést k nesprávnému pochopení? (Já osobně si ničeho takového nejsem vědom; za celý život jsem na díla C. S. Lewise v české církvi neslyšel nic jiného než chválu.)
Lev, čarodějnice a skříň tak poukazuje na biblické evangelium jen v těch nejobecnějších možných pojmech – vysvětluje, že Kristus se (nějak) obětoval za člověka a díky tomu může být člověk (nějak) zachráněn. Chceme-li do evangelia proniknout hlouběji, musíme v ní většinu podrobností ignorovat, natáhnout, zkroutit nebo zásadním způsobem doplnit, abychom dostali požadovaný „výsledek“, tedy skutečné představení evangelia.
Může tak Narnie skutečně být užitečným evangelizačním nástrojem? Je pravda, že pro spasení není nutné pochopit naprosto všechno; lotr na kříži jistě ještě mnoho věcí nevěděl, pokorně však složil svou naději v Kristu a byl tak spasen. Přesto však, když chceme druhé vést ke spasení, bychom se neměli spokojit s povrchním představením evangelia. Čím lépe neobrácený rozumem pochopí jeho podstatu, tím lépe – proč by měl totiž takový volat ke Kristu pro svou spásu, když mu nikdo nevysvětlí jeho převelikou bídu a naprostou beznaděj ve jeho hříšném stavu, svatý a spravedlivý hněv Boha Otce, který nutně vede k odsouzení všech hříšníků, a onu velikou, leč jedinou naději v Pánu Ježíši? Je vskutku na místě se obávat, že Narnie toto nečiní. Nabízí se také otázka, zda byl kdy někdo na základě narnijské alegorie zasažen ve svém srdci nad svým hříchem a utekl se tak v pokání ke kříži.
(Ne)zdrženlivost křesťanských alegorií
S alegoriemi, snažícími se nějak opsat Pána Boha, Trojici, dílo Golgoty a podobně, je nutno být nadmíru opatrný. Málokdy se jim skutečně podaří to, co mají v jinotajích vykreslit, dobře vystihnout – minimálně těm moderním. „Jak jsou nezpytatelní soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho!“ (Řím. 11:33) Mnohým by prospěl kritičtější pohled na jejich schopnost vyjádřit duchovní pravdy Božího Slova svými vlastními příklady. Je pravda, že i různí slavní kazatelé a velicí Boží mužové minulosti doporučovali hojně používat všelijakých příkladů; Spurgeon třeba psal, že příroda je plná živých kázání pro ty, kteří je z ní dovedou vytáhnout. Nicméně tito muži také překypovali příklady a aplikacemí z Božího Slova. Dnes se váha vychýlila na opačnou stranu. Příkladů z života biblických postav, pokud se jich netýká hlavní text, lze slyšet pomálu. U některých kazatelů má člověk dokonce pocit, že bez svých vymyšlených příkladů by neuměli obhájit a vysvětlit ani nejprostší pravdy Písma. S lidskými ilustracemi se roztrhl pytel a křesťané jimi dnes argumentují mnohem častěji než ze svých Biblí. Jejich nevyvážené užívání vychovalo generaci biblických analfabetů.
Nicméně zpět ke knižním alegoriím. Ohledně hlubin Božích pravd a tajemství (ke kterým patří i evangelium, viz Ef. 6:19) je moudré vyznat spolu s Jóbem: „Přiznávám se, že jsem [tomu] nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.“ (Jb. 42:2) O těchto věcech je lépe mluvit slovy, kterýmž vyučuje Duch Svatý (1. Kor. 2:13), totiž tak, jak je zjevuje Písmo. Člověk – pro kterého je nemožné svým rozumem vystihnout mysl Páně – tak často, když chce tato tajemství popsat po svém, nadělá víc škody než užitku.
Považme například populární knihu Chatrč od Williama P. Younga. (Je sice trochu sporné, jestli se jedná o alegorii jako takovou, ale minimálně obsahuje metaforické prvky, takže si zde nyní dovolíme definici alegorie poněkud rozšířit. Neprovoďme nemoudrost při otázkách a hádkách o slova, 1. Tim. 6:4.) Kniha popisuje příběh muže jménem Mack, který kdysi přišel tragicky o dcerku, jak se ve vizi setkal s Trojjediným Bohem. Bůh Otec se v knize představuje jako tlustá černoška, nazývaná Taťka (jaké rouhání, viz Řím. 1:23), Pán Ježíš je Žid z Blízkého východu a Duch svatý asijská žena zvaná Saraju.
Boží Trojice v knize s Mackem vede různé hovory a snaží se mu vysvětlit nějaké pravdy o sobě, něm, o životě, o utrpení a podobně. Není zde prostor se na obsah důkladně zaměřit; budiž však jen konstatováno, že Youngův Bůh je od pravého Boha Bible navýsost vzdálen a že kniha obsahuje plno různých na scestí svádějících bludů (už jenom to, jak zkresluje „tradiční“ křesťanství, by mělo čtenáře velmi varovat). Dalo by se asi dlouho debatovat o tom, co se tam autorovi připletlo omylem a co bylo záměrné; nicméně jinak tomu ovšem ani být nemohlo. Když se člověk snaží po svém, svým rozumem a pouhým svým pochopením, aniž by byl pevně zakotven v Písmu, vystihnout hlubokosti Božích tajemství, nutně musí zbloudit. „Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Takť i Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží.“ (2. Kor. 2:11) I při alegoriích by měli být autoři velmi zdrženliví a učit se nejít nad to, což psáno jest.
Někteří říkají, že Chatrč předkládá nový, svěží a obohacující pohled na Pána Boha. Takoví však jen ukazují, jak se od doby Mojžíšovy nic nezměnilo. Izraelci, když donutili Árona udělat zlaté tele, si nevytvořili zcela nového boha; tato socha Hospodina „jenom“ reprezentovala, znázorňovala, jak dokazují Áronova slova: „Slavnost Hospodinova zítra [bude].“ (Ex. 32:5) Asi všichni křesťané by se shodli, že ztvárnit si Pána Boha jako tele je směšné, hloupé a nesmyslné. Ale ztvárnit si Pána Boha jako tlustou černošskou matku, to už mnohým připadá zajímavé, příjemně nonkonformní a pro duchovní život užitečné. Vskutku, nic se nezměnilo; dnešní církev jako by z oka vypadla oné starozákonní církvi Izraelské na poušti. (Jenom pro pořádek, že zde nejde o žádný rasismus: kdyby byl Bůh Otec v knize vykreslen jako muž – běloch, bylo by to stejně problematické.)
Příkladné alegorie minulosti
Ten, kdo by chtěl výše uvedená díla hájit odvoláním se na slavné křesťanské alegorie minulosti jako je např. Poutníkova cesta Johna Bunyana nebo Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského, velmi bloudí. (Někteří recenzenti Chatrč dokonce označili za Poutníkovu cestu pro 21. století; i při vší zdrženlivosti však o takových nelze říci nic jiného, než že nemají mozek.) Tato díla se od výše uvedených moderních alegorií zásadně liší, neboť jejich autoři psali svá díla právě s onou zdrženlivostí, neboť jim nechyběla bázeň Boží.
Tato díla minulosti využívají alegorie ne ke ztvárnění a popsání nevystižitelných tajů Božích, ale k zobrazení různých aspektů praktického křesťanského života (v případě Labyrintu i obecného lidského). To je něco, co můžeme pochopit a tedy i vystihnout mnohem lépe, než taková tajemství jako vzájemné vztahy jednotlivých Osob Trojice a podobně. Bunyan a Komenský si byli dobře vědomi, že stižitelnosti Boží dosáhnout ani dokonalost Všemohoucího vystihnout nemohou, a nechtěli v Božích věcech spekulativně slídit nad to, co On sám zjevuje. A nade všechno se snažili zůstávat věrní Božímu Slovu.
Cesta poutníka Božím Slovem doslova překypuje. Nikdo, kdo čte duchovní rozmluvy mezi Křesťanem a Věrným (v originále Faithful), nemůže zůstat na pochybách, co je podstata křesťanské víry a pravého duchovního života, což se zjevuje ještě plněji v kontrastu s různými negativními postavami, které poutníci na cestě potkají. Nenajdeme zde žádné filosofování a snahy vystihnout hlubokosti Boží podle svého. Ve skutečnosti, když zazní hlas z nebe, jedná se vždy o doslovnou citaci z Bible. Takovou měl John Bunyan bázeň Boží, že si netroufl Hospodinu vložit do úst cokoliv jiného, než to, co On sám řekl ve svém Slově. Jak by takovou bázeň potřebovali křesťané dnes!
I Jan Amos Komenský se v Labyrintu nesnažil předložit čtenáři nějaké nonkonformní a neortodoxní novoty, aby vyhověl jejich svrablavým uším. Větší část knihy ostatně popisuje marnost lidského počínání ve světě bez Pána Ježíše, zbytek, odehrávající se po obrácení a znovuzrozeni, se většinou zaobírá popisem Boží církve a způsobu pravých věřících. Kristus osobně vystupuje ve čtyřech kapitolách a je popsán velmi střízlivě a ortodoxně.
Poté, co se ze světa znechucenému poutníkovi Pán Ježíš zjeví v jeho srdci, který se Mu radostně a pokorně poddá, ujistí jej o lásce, kterou k němu choval od věčnosti a pro kterou jej k Sobě přivedl, a zaslíbí, že jeho duši plně nasytí. Následně jej vyzývá, aby všechno Jemu přednesl, aby se jen Jemu odevzdal a jen v Něm potěšení hledal, jen Jen za svůj zisk měl, Jeho se skrze Boží Slovo poznávat snažil, Jeho za Lékaře, Rádce a Vůdce měl, Jeho poslouchal a v pokoře a tichosti Mu sloužil, proti ďáblu a světu bojoval, s církví Boží se sdružoval a ne světské, ale nebeské rozkoše a slávy hledal, s čímž poutník radostně souhlasí. Poté je poutník proměněn a stává se novým stvořením v Kristu a je odkázán do Boží neviditelné církve, obdrževše nové brýle, jejichž obrubou bylo Boží Slovo a sklem Duch Svatý.
Když pak na závěr knihy poutník spatřuje Boží slávu (která odpovídá popisům ze Zjevení), padá v bázni před trůnem, vědom si svého hříchu, a znovu prosí o milost skrze Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš se k němu skloní a milostivě ho ujistí o vykoupení, odpuštění hříchů a právu občanství v nebesích, a povzbuzuje jej, aby, dokud je na této zemi, s Ním věrně chodil a ku nebesům hleděl, maje potěšení v Něm. Jak krásný a jak biblický popis! Nechybí v něm ani zvýšení Pána Ježíše a Jeho díla vykoupení, ani vedení ke zbožnému obcování na tomto světě, ani probouzení k pokornému sklánění se v bázni Boží, ovšem s plnou jistotou víry. Kéž by takových alegorií bylo víc! Každý, kdo jen trochu přemýšlí, by měl proto vidět zásadní rozdíl mezi těmito klasickými díly a novodobými alegoriemi.
Závěr
Číst je jistě velmi dobré – především Slovo Boží, ale i jiné knihy. Charles Spurgeon týdně přečetl průměrně 6 knih. Na křesťanských alegoriích obecně není nic špatného, ba, mohou být velmi užitečné – Poutníkovu cestu přečetl Spurgeon asi 100x. Kéž by každý český křesťan přečetl Komenského Labyrint světa a ráj srdce aspoň jednou! Takové knihy je když ne vyloženě třeba, tak jistě velmi užitečné číst. Nicméně si musíme znovu a znovu připomínat, že zdaleka ne vše, co se k přečtení nabízí, je užitečné. Knihy, které při důkladném zvažování nevedou k hlubšímu pochopení evangelických pravd a většímu úžasu nad dílem a osobou Pána Ježíše Krista jako Letopisy Narnie (nebo dokonce od pravého pochopení odvrací, jako Chatrč), číst netřeba, ba, jedná se o ztrátu času, jakkoliv populární mohou být – a nad to je to i nebezpečné. Kéž nám sám Pán dá to, zač prosil apoštol Pavel, abychom zkušením rozeznati mohli užitečné věci od neužitečných, abychom tak byli upřímí a bez úrazu, až ke dni Kristovu. (Fil. 1:10) Amen i amen.
Přidej