Google

Vysvoboditel Mojžíš nadějný i beznadějný

Datum:Březen 18, 2019
Komentáře
Přidej

„Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých, proto že viděli krásné pacholátko, a nebáli se rozkazu královského“ (Židům 11:23).

Na událost, kdy Jochebed připravila pro svého novorozeného syna ošatku ze sítí a vložila do Nilu, kde jej našla faraonova dcera, se přirozeně díváme především z pohledu Mojžíše a jeho matky. Jaká zkouška víry pro ní musela být, skrývat miminko přede všemi, a pak jej poslat zdánlivě naslepo pryč! Ale Pán její víru převelmi požehnal, když nejen zachránil život dítěte, ale navíc způsobil, že se dostalo do rodiny samotného faraona – a nadto sama Jochebed měla příležitost syna prvních několik let vychovávat v bázni Boží. Vskutku, Hospodin pro tuto vzácnou ženu učinil mnohem hojněji, než prosila aneb rozuměla.

To vše má veliký význam a je vzácné nad tím rozjímat, ale musíme si uvědomit, že se nejedná o jediný aspekt dané události. Že faraonova dcera adoptovala hebrejské dítě, muselo být veřejně známé, nemohlo se to utajit, a to ani před zotročenými Izraelci. Zkusme se proto vžít do jejich situace – což by v nás taková zpráva nevzbudila veliká naděje? Jen si to představme. Neříkali bychom něco v tomto smyslu? „Hle, jeden z nás, krev naší krve, vychovávaný zpočátku židovskou matkou, se dostal do paláce, do samotné rodiny faraona! To je skvělé! Náš příbuzný bude moci vykonávat vliv na našeho nejvyššího otrokáře! Ano, nejprve musí ještě vyrůst, ale když jen vydržíme 10, 15, nanejvýš 20 let, naše situace se jistě zlepší! Ó, jaké vysvobození nám připravil Bůh našich otců!“ Když bychom to neříkali nahlas, aspoň by se nám takové myšlenky honily hlavou, třebas jen jako prchavá naděje.

S plynoucími léty by asi naše prvotní nadšení opadlo, protože věci se, nakolik můžeme říci, nijak nehýbaly pozitivním směrem. Zvažme, co o té době víme. Když Mojžíš rostl, vychovávali jej ve vší moudrosti egyptské a byl mocný v řečech i skutcích. Na druhou stranu však nemáme záznam, že by pro svůj lid něco významnějšího učinil, nebo, pokud se o něco snažil, že by něčeho dosáhal. (Snad to byl jeden z důvodů, proč jej ti dva svářící se Izraelci, které musel napomínat, nechtěli přijmout jako svého vysvoboditele, jak čteme ve Sk. 7:25 – možná se tak dlouho se nic nedělo, že přestali věřit, že by Mojžíš pro ně chtěl cokoliv učinit; i když bychom zároveň neměli pominout duchovní aspekt věci, totiž jejich duchovní slepotu, a dále skutečnost, že Mojžíš byl typusem Krista, a i o něm platilo, že „do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho,“ viz Jan 1:11).

Selhání naděje

Pak přeci jen nastal zlom: ve 40 letech se Mojžíš vyšel podívat, jak se jeho lidu daří: „A když jemu bylo čtyřidceti let, vstoupilo na srdce jeho, aby navštívil bratří své, syny Izraelské“ (Sk. 7:23). V Exodu čteme, že „hleděl na trápení jejich.“ Když se tedy znovu vžijeme do situace zotročených Hebrejců, mohli bychom říci, že jsme se konečně dočkali – vlastně by šlo i argumentovat, že Mojžíš začal jednak v ten správný čas. Kdyby začal být aktivní dejme tomu ve 20 letech, sice by byl velmi při síle, ale stále by mu – přes všechno vyučení ve vší moudrosti egyptské – chyběl jistý životní rozhled, potřebná zkušenost. Ale věk 40 let byl v tomto ohledu ideální; sil měl Mojžíš stále dost, ale zároveň už něco zažil a viděl, takže bychom mohli rozumně doufat, že se vyvaruje ukvapenosti nebo neprozřetelnosti mládí. Navíc za ta léta na faraonově dvoře si již jistě vybudoval dobré postavení a kontakty. Farao, se pravděpodobně zpočátku se na malého Mojžíše, kterého egyptská princezna přivedla domů, netvářil moc nadšeně, ale po těch desetiletích si už naň musel zvyknout, ba, přijmout za člena rodiny – a co by člověk, faraona nevyjímaje, neučinil pro svého vnuka, byť nevlastního?

Znovu si představme osobně tu situaci, jako bychom byli Izraelští. Pozici měl Mojžíš již vybudovanou, a hle, již vychází, aby pohleděl na trápení svého lidu a navštívil nás. Okolnosti všemu již hrají do karet, teď se od něj konečně něčeho dočkáme, konečně se něco stane. Nakonec, povážíme-li, jak po lidsku nepravděpodobné bylo, že by se nějaké hebrejské dítě dostalo do faraonovy domácnosti, což to vše nesvědčí vše o tom, že to Pán Bůh tak připravil? A teď se Jeho plán konečně realizuje.

Pokud bychom na místě Izraelských takto uvažovali, čekalo by nás hořké zklamání. Ano, Mojžíš se vskutku pokusil pro svůj lid něco vykonat, neboť vnímal, že jej Hospodin k tomuto úkolu postavil a že jeho místo je uprostřed nich. To je zjevné z listu Židům: „Věrou Mojžíš, byv již dorostlý, odepřel slouti synem dcery Faraonovy, vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti, větší sobě pokládaje zboží nad Egyptské poklady pohanění Kristovo; nebo prohlédal k odplatě“ (Židům 11:24-26).

Nicméně když se Mojžíš rozhodl zasáhnout ve prospěch svých utlačovaných bratří, ještě jednal podle člověka, z vlastního impulzu, pořád v jisté tělesnosti, jak upozorňuje A. W. Pink – příliš spěchal, „předběhl“ Pána a Jeho čas. Proto také následně propadl bázni z faraona a spěšně utekl. Jelikož to vše učinil podle těla, neměl se ve chvíli krize o nic opřít; v těžkostech může obstát jen ten, kdo v pevné víře spoléhá na svého Boha, a to člověk, když se – byť na krátký čas – vydal po vlastní cestě, chodě podle vidění, v tu chvíli není schopen. A bez víry pro Pána nic účinného vykonat nemůžeme. Přes všechny původně nadějné vyhlídky byl tedy výsledek Mojžíšových snah nulový.

(Když už jsme se odkázali na kapitolu o recích víry, pro pořádek ještě dodejme, že verš Žd. 11:27, podle kterého Mojžíš „věrou opustil Egypt, neboje se hněvu královského; nebo jako by viděl neviditelného, [tak] se utvrdil“, se nevztahuje na první opuštění Egypta v jeho 40 letech, ale na to druhé, o dalších 40 let později, když již vyváděl svůj lid z otroctví. To je zřejmé z toho, že poprvé opustil tu zemi ještě ve strachu, viz Ex. 2:14-15, zatímco verš z Židům výslovně hovoří, že se hněvu královského nebál.)

Povstání z beznaděje

Po lidsku můžeme říci, že veškerý výše zmíněný potenciál Mojžíš nyní promrhal. Musel utéci do cizí země, kde se oženil, usadil, založil rodinu a začal se věnovat mnohdy osamělému povolání pastýře. Jak dovozuje Alfred Edersheim, ani pro Mojžíše samotného jeho nový život nebyl jednoduchý, ba, v jistém smyslu jej snad i frustroval: „Mojžíšův život v domě Raguele musel být životem ponížení a samoty. Z následného jednání Zipory (Ex. 4:25) dovozujeme, že to byla žena prudké, panovačné povahy, která chovala jen málo pochopení pro přesvědčení víry svého manžela. Když jej poprvé potkala coby „Egypťana“, mohl si získat její srdce svou statečností. Ale další poznání o nejhlubším směřování jeho života ji mohly vést k tomu, pohlížet na něj coby na ponurého fanatika, který zaměstnával svou mysl fantaskními představami. Tak málo se zdála mít společného se svým manželem, že v době nejnamáhavějšího a nejvznešenějšího údobí jeho života, když byl se svým posláním u faraona, ji musel dokonce poslat pryč (Ex. 18:2-3).

Zrovna tak nemohla panovat přílišná důvěra mezi Mojžíšem a jeho tchánem. Jeho velmi podřízená pozice v Jetrově rodině (Ex. 3:1); fakt, že mu jen zdrženlivě popsal vidění, které mu Pán Bůh dal (Ex. 4:18); a skromný způsob, ve kterém byl Mojžíš poslán zpět do Egypta (Ex. 4:20) – to všechno dává smutný vhled do jejich vzájemných vztahů. Nicméně jeho nejhlubší pocity a zkušenosti srdce nalezly vyjádření ve jménech, které dal svým dvěma synům. Toho staršího pojmenoval Gerson (vyhnání, vyhoštění), nebo řekl, „příchozí jsem byl v zemi cizí“ (Exodus 2:22), a druhého nazval Eliezer, „můj Bůh je pomoc“ (Ex. 18:4). Vyhoštěn do cizí země, daleko od svých bratří a země zaslíbené, Mojžíš touží po svém pravém domově.“

V takové situaci se tedy nacházel Mojžíš – a to již po celých dlouhých 40 let – když Písmo obrací náš zrak ke chvíli, v níž přichází se svým stádem až na horu Boží Oréb. Opět se nyní vžijme do situace Izraelských; představme si, že můžeme nyní tohoto již starého muže nyní pozorovat, a důkladně zvažme, jaké naděje by v nás asi vzbuzoval. Ten, který nedokázal nic učinit ve svých nejlepších letech, když byl ještě mocný v řečech i skutcích, když měl jednu z nejvyšších pozic v celém království a velikou horlivost pro dobrý prospěch svého lidu, zde nyní kráčí starý, bezvýznamný, tichý, toliko v doprovodu tchánových stád. Cožpak bychom se od takového muže mohli nadít vysvobození? Na základě čeho? Všechny jeho vazby na faraonův dvůr už byly zpřetrhány, a pokud jde o něho samého, už je za zenitem. Dříve byl aspoň mocný v řečech i skutcích, ale nyní – možná v důsledku osamělého života mezi stády – se stal podle svých vlastních slov zpozdilých úst a neohbitého jazyka, a nadto již ani neměl dost vůle a ochoty něco učinit (viz Ex. 4:10.13).

Přesto nakonec tento muž vyvedl Izrael z otroctví skrze neobyčejné zázraky, vedl jej po poušti, vydal mu zákon a dovedl jej až na samou hranici země zaslíbené. Jeho jméno se stalo doslova pojmem, a kdybychom se snažili sestavit žebříček největších služebníků Božích v historii (mimo Pána Ježíše, samozřejmě), jeho jméno by dozajista figurovalo na nejvyšších příčkách. Čím to, když po lidsku bychom se něčeho takového již nemohli nadít? Inu, důvod je jednoduchý – učinil to Pán Bůh sám. On si jej vyvolil, povolal a zmocnil svým svatým Duchem. V tom spočíval celý rozdíl v jeho snahách, když byl Mojžíš čtyřicetiletý, a v jeho službě, když již přesáhl osmdesátku. Mojžíš vedle toho zůstal Božímu povolání věrný celý život („Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník“ Žd. 3:5), a skrze víru dokonal úkol jemu svěřený. To bylo celé to tajemství, na jednu stranu velmi prosté, na druhou stranu neobyčejně hluboké.

Hledění k člověku a mimo něj

Poukázali jsme si, že kdybychom byli na místě zotročených Izraelských a hleděli bychom na Mojžíšův život tělesnýma očima, snadno bychom mohli podlehnout pokušení, nechat se unést při pozorování všech příznivých vnějších okolností z počátku jeho života, a naopak v nevěře pohrdnout nepříznivými okolnosti v době, kdy jej Pán poslal do Egypta zpět. V ten čas, kdy všechno podle člověka nasvědčovalo, že budeme vysvobozeni, bychom zažili hořké zklamání, a ve chvíli, kdy už bychom přirozeně nic neočekávali, by nás naopak zahanbila naše nevěra.

Lekce je v tom veliká. Ano, v teorii se nám může zcela jasná, ale uplatnění v praxi často kulhá. Jestliže budeme hledět k člověku, dočkáme se jen rozčarování, bez ohledu na to, jak nadějné se věci mohou zdát. Jestliže od něj však odhlédneme a budeme očekávat na Boží jednání, jakkoliv nepravděpodobně se úspěch jeví, nebudeme zklamáni. To platí všeobecně, ale vzhledem k našemu příkladu to vztáhněme k Božím služebníkům, kazatelům.

Růst a požehnání Božího lidu jsou úzce spojeny s tím, jací v něm působí kazatelé, respektive jak skrze jeho kazatele působí Pán Bůh v Duchu Svatém. Ne snad, že by dobří kazatelé mohli nahradit nedostatek zbožnosti a chození s Pánem u jednotlivých členů sboru a církve; ale tam, kde dobří kazatelé chybí, nutně budou duchovně strádat i jinak upřímní věřící. Kazatelna a lavice v tomto musí být na jedné lodi.

To, jací podpastýři vedou Boží lid, hrálo vždy velkou roli v tom, jestli duchovně prospíval či nikoliv. Proto Hospodin proti špatným vůdčím vynášel své soudy, neboť přiváděli Jeho stádce do bídy. „Takto praví Hospodin Bůh Izraelský o pastýřích, kteříž pasou lid můj: Vy rozptylujete ovce mé, anobrž rozháníte je, a nenavštěvujete jich; aj, já navštívím vás pro nešlechetnost předsevzetí vašich, dí Hospodin“ (Jr. 23:2). „Zhlupěli pastýři, a Hospodina se nedotazovali; protož nevede se jim šťastně, a všecko stádo pastvy jejich rozptýleno jest“ (Jr. 10:21). „Takto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraelským, kteříž pasou sami sebe. Zdaliž pastýři nemají stáda pásti? (…) Rozptýleny jsou, nemajíce pastýře, a rozptýleny jsouce, jsou za pokrm všelijaké zvěři polní. Bloudí stádo mé po všech horách, a na každém pahrbku vysokém, nýbrž po vší země širokosti rozptýleny jsou ovce stáda mého, a není žádného, kdo by se po nich ptal, ani žádného, kdo by jich hledal“ (Ez. 34:2.5-6).

Naopak dobří a věrní pastýři přináší požehnání: „Ustanovím nad nimi pastýře, kteříž by je pásli, aby se nebály více, ani strachovaly, ani hynuly, dí Hospodin“ (Jr. 23:4). „Navraťte se synové zpurní, dí Hospodin; nebo já jsem manžel váš, a přijmu vás, jednoho z města, a dva z čeledi, abych vás uvedl na Sion, kdežto dám vám pastýře podlé srdce svého, kteříž pásti vás budou uměle a rozumně“ (Jr. 3:14-15). Proto by měli všichni křesťané mít péči o to, aby jejich vůdcové ve sboru a církvi v pravdě pásli stádo Boží, opatrujíce je, ne bezděky, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně, příkladem jsouce stádu.

Obdarovaní a neobdarovaní

To, jaké máme kazatele, by nás tedy mělo velmi zajímat. Ale je zde nebezpečí, na které jsme se zaměřili v našem příkladu Mojžíše. Jistě, chceme nebo máme chtít, aby nám Pán skrze službu našich kazatelů požehnal. Ale můžeme snadno sklouznout k tomu, že k těmto věcem budeme přistupovat, jako by požehnání mělo přijít skrze vnější věci, vnější kvality. Někdo může být unesen, že jeho kazatel je velmi vzdělaný, nebo skvělý řečník, nebo mladý energický muž, který bude imponovat mládeži, nebo charismatický vůdce (myšleno někdo schopný vyvolat nadšení a strhnout následovníky) nebo čímkoliv jiným. Když máme takového pastora, půjde to s naším sborem dobře.

Ne, že by ty věci byly zcela zbytečné; například žádný kazatele nemůže svévolně zavrhnout získání řádného teologického vzdělání (za předpokladu, že by jej nemusel absolvovat na odpadlých nebo zkompromisovaných seminářích či fakultách – což jsou u nás žel všechny). Kdyby takové vzdělání považoval za zbytečné, i když by jinak měl možnost jej dosáhnout, bylo by to zanedbání patřičných prostředků, a nemohl by tak činit z víry, protože ta běžné prostředky neopomíjí. Na druhou stranu je však důležité však pamatovat, že v tom nespočívá tajemství Božího požehnání. Vynaložení úsilí ke zbudování se ve známosti věcí Božích a pravé teologie je podmínka nezbytná, ale nikoliv postačující – ani zdaleka ne.

Jestli skrze kazatele nebude jednat Pán v Duchu Svatém, vše je samo o sobě marné. A naopak, pokud bude Hospodin s ním, bohatě to překryje všechny jeho přirozené nedostatky – samozřejmě nemáme na mysli překrytí nedostatků plynoucích z toho, že nevynaložil veškeré úsilí, které mohl (neboť to Pán činit nebude), ale z toho, že mu chybí některá obdarování, jako vynikající výřečnost, vysoké akademické schopnosti a podobně. Nakonec, v dobách reformace si například použil služby a zmocnil dokonce chudého rybáře Rawlinse Whitea, který ani neuměl číst.

Avšak tam, kde se v něčem nedostává lidským schopnostem, se o to mocněji projevila všemohoucnost Boží. K obrácení stejně dochází jedině mocí Ducha Svatého, Moc a přítomnost Boží, v tom je to tajemství. Pavel tomu dobře rozuměl, a proto napsal, co mu Pán zjevil: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se. Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. Protož líbost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích, [a] v úzkostech, pro Krista. Nebo když mdlím, tehdy silen jsem.“ Boží království neprospívá skrze naše schopnosti, ale když koná své dílo Pán Bůh sám: „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů“ (Zach. 4:6). Primárně ne schopnostmi, ne vzděláním, ne výřečnosti, ale působením Ducha Božího budeme brát ze služby svých kazatelů požehnání.

Závěr

To všechno jsou věci, které v teorii křesťané mohou dobře znát, a snad se jim hezky v Bibli čtou. Zdalipak tomu však v praxi skutečně věří? To je často něco zcela jiného. K čemu ve skutečnosti hledí, a co od svých kazatelů požadují? Je to povolání od Hospodina ke službě Slovem, věrnost Písmu, oddělení od světa a odpadnutí včetně všelikého kompromisu, a svatost a moc Boží v životě? Protože pokud se bude kazatel vyznačovat těmito věcmi, pak přes všechnu ostatní nedokonalost a případnou přirozenou neobdarovanost můžeme směle ve víře očekávat, že si jej Pán použije. Pak budeme skrze jeho službu kázáním zakoušet Boží požehnání, budeme-li v tom plně a s modlitbou očekávat na Hospodina.

Ale jak často křesťané dnes přesto vyhlížejí u svých pastorů zcela opačné věci! Pro některé je nejpodstatnější, aby dokázal hovořit zajímavým, zábavným způsobem, aby dokázal zaujmout jejich mladé (protože ti by jinak mohli ze sboru odejít) – neuškodí přitom, pokud sám je ještě mladý. Jiní vyhledávají velikou vzdělanost – míněno podle měřítek tohoto světa a odpadlé církve; jakoby platilo, že čím filosofičtější a nesrozumitelnější, tím lepší. Jiní očekávají, že jim kazatel udělá z bohoslužby velikou show. A čím známější a větší jméno, tím lepší. Proto se zejména na západě tak rozmáhají megasbory se superpopulárními kazatelskými „hvězdami“, jako Joel Osteen, Rick Warren, Joshua Harris, Tim Keller a další. Být pod kazatelnou někoho takového stojí za to. Což to nedokazují ty zástupy posluchačů?

Jak suše proti tomu působí prosté kázání obyčejného, možná již starého kazatele v malém zapadlém sboru! Kdo by o to měl zájem? Přesto však, pokud je ten muž Pánem povolán jako Mojžíš, pokud celý život chodí s Ním, nezapletl se v osidla kompromisu, světskosti a odpadnutí, a pokud je v jeho života patrná moc Boží, pak sedět pod jeho kazatelnou nám přinese do života požehnání, bez ohledu na všechny jeho lidské slabosti a nedostatečné přirozené obdarování. Pokud máme takového kazatele – a kolik křesťanů nic takového vůbec nezná! – a pokud se za něj věrně modlíme, aby si jej Pán neděli co neděli používal, dával mu své Slovo a zmocňoval jej Duchem Svatým, můžeme směle ve víře očekávat, že Pán bude jednat. Nemoc kazatele se pak dokoná v moci Boží, a o to větší bude Jeho sláva. Budeme-li však u kazatelů tělesně hledět k vnějším okolnostem, k přirozeným schopnostem, pak dřív nebo později – ale určitě na věčnosti – seznáme, že jsme sami sebe podvedli a okradli se o pravé požehnání. Kéž nás Pán i v tomto uchrání o nás samotných a naší přirozené pošetilosti. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: