Google

Boží diagnóza smíšených vztahů

Datum:Březen 4, 2019
Komentáře
Přidej

„Nevěrně činí Juda, a ohavnost se děje v Izraeli a v Jeruzalémě; nebo poškvrňuje Juda svatosti Hospodinovy, kterouž by milovati měl, pojímaje za manželku dceru boha jiného“ (Malachiáš 2:11).

Těžko hledat nějaký sbor, který by nikdy nemusel řešit problém vztahů jeho mládežníků s nevěřícími – snad mimo těch malých, ve kterých se zrovna nenacházejí mladí lidé ve správném věku, nebo těch zcela odpadlých, které už v tom žádný problém nevidí. Jinak se ale jedná o záležitost, kterou nikdo nemůže pominout, aspoň jako potencionální nebezpečí, u kterého se musí učinit vše, aby se mu předešlo. Křesťanů, kteří už mají nějaké životní zkušenosti, ale zároveň neznají nikoho, koho by vztah s nevěřícím přivedl do duchovní zkázy, je jako šafránu.

Proto sbory vyvíjejí úsilí, aby své mladé varovali; pořádají programy na mládežích nebo i výjezdních akcích, zvou si coby hosty lidi, kteří už tuto fatální chybu udělali a později jí hořce litovali, aby posluchačům kladli na srdce, že to nestojí za to – a vedle toho se přichází se spoustu dalších metod, jak to mladým klást na srdce. Přitom je nutno se obávat, že se tím mnohdy jen nedostatečně dohání to, co se zanedbalo v rodinách. Nejlepší doba, kdy člověku vtisknout do mysle i do srdce nebezpečnost a nepřípustnost vztahů s nevěřícími, je dětství. Děti, i když pro ně ta otázka začne být aktuální až za dlouho (aspoň z jejich perspektivy), tomu mohou rozumět a rozumí, byť třeba na své úrovni trochu omezeně. Na principu ale není nic složitého, a když je od mala vyučíme v tom, že pro věřící nemá být svazek a sňatek s nevěřícím myslitelný – aspoň může-li to ovlivnit, tzn. neuvěřil-li až poté, co si někoho nevěřícího vzal – spíše to v nich zůstane po celý život, než když to téma otevřeme až v jejich dospívání.

Smíšené svazky v biblické historii

Moderní doba není jediná, ve které musí Boží lid čelit těmto otázkám. Hospodin ve své nekonečné moudrosti varoval Izrael o tomto velikém nebezpečí už skrze Mojžíše: „Nevcházej v smlouvu s obyvateli země té, aby když by smilnili, [jdouce] po bozích svých, a obětovali bohům svým, nepovolali tě, a jedl bys z oběti jejich. A abys nebral ze dcer jeho synům svým, i smilnily by dcery jejich, [jdouce] po bozích svých, a naučily by smilniti syny tvé, [jdouce] po bozích svých“ (Ex. 34:15-16).

Písmo ukazuje, že ta věc přivedla k pádu i moudrého Šalomouna: „V tom král Šalomoun zamiloval ženy cizozemky mnohé, i dceru Faraonovu, [i] Moábské, Ammonitské, Idumejské, Sidonské [a] Hetejské, z národů těch, kteréž zapověděl Hospodin synům Izraelským, [řka]: Nebudete se směšovati s nimi, aniž se oni budou směšovati s vámi, neboť by naklonili srdce vaše k bohům svým. K těm přilnul Šalomoun milostí, tak že měl žen královen sedm set a ženin tři sta. I odvrátily ženy jeho srdce jeho“ (1. Kr. 11:1-3).

A velikou hořkost způsobila zbožnému a oddanému Nehemiášovi: „V těch dnech spatřil jsem také Židy, kteříž byli pojali ženy Azotské, Ammonitské a Moábské, an synové jejich mluvili od polu Azotsky, a neuměli mluviti Židovsky, ale podlé jazyku každého toho lidu. Protož domlouval jsem jim, a zlořečil jsem jim, a některé z nich bil jsem a rval, přísahou je zavazuje skrze Boha, [řka]: Budete-li dávati dcery své synům jejich, aneb bráti dcery jejich synům svým neb sobě, [zlořečení budete]“ (Neh. 13:23-25).

Poslední příklad je důležitý, neboť se vztahuje i k našemu textu. Malachiáš, poslední ze starozákonních proroků, působil právě v této době – to, čím se ve své knize zaobírá, odpovídá problémům a hříchům, které musel řešit Nehemiáš. A do té situace zní přímé slovo Boží o těch, co pojímají za manželku dceru boha jiného. Zdá se, že k tomu ještě přistupovala přitěžující okolnost, že aspoň někteří se předtím rozvedli se svými stávajícími židovskými manželkami: „Hospodin jest svědkem mezi tebou a manželkou mladosti tvé, kteréž ty nevěrně činíš, ješto ona jest tovaryška tvá, a manželka smlouvy tvé. Zdaliž neučinil jedno, ačkoli ještě více ducha měl? Proč pak jedno? Aby hledali semene Božího. Protož ostříhejte ducha svého, a manželce mladosti své nečiňte nevěrně. Proto že v nenávisti má propouštění, praví Hospodin Bůh Izraelský, proto že [takový] přikrývá ukrutnost pláštěm jeho, praví Hospodin zástupů, protož ostříhejte ducha svého, abyste nečinili nevěrně“ (Mal. 2:15-17). Nicméně i bez toho by se jednalo o veliký hřích, jdoucí zcela proti zdávna zjevené vůli Boží.

Náš verš ukazuje, jak jde Pán Bůh vždy k jádru věci a odhaluje kořen problému. Před Ním se nic nemůže zakrýt: „Hospodin patře s nebe, vidí všecky syny lidské, z příbytku trůnu svého dohlédá ke všechněm obyvatelům země. Ten, kterýž stvořil srdce jednoho každého z nich, spatřuje všecky skutky jejich“ (Ž. 33:13-15). „Všecky věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterémž jest řeč naše“ (Žd. 4:13). A zde čteme, že svazky s pohany, co Jeho neznají, jsou ze strany Judských poškvrňováním svatosti Hospodinovi, kterouž by milovati měli. Jinými slovy, nemilovali svatosti Hospodinovy, a vše ostatní z toho vše plynulo. A to samé platí i pro vyznávající křesťany, kteří si začnou nějaký vztah s nevěřícím.

Láska k Boží svatosti

Proč je milování svatosti Hospodinovy tak důležité? Inu, na prvním místě musíme říci, že jednoduše proto, že o něm takto hovoří Písmo. To je dostatečný důvod sám o sobě, nebo by aspoň měl být, a jestli to tak nevnímáme, běda nám. Nicméně abychom lépe pronikli k základu problému, je vhodné se na to zaměřit detailněji, ve třech bodech shrnující podstatu problému – byť nikoliv vyčerpávajícím způsobem.

1. Nemilovat svatost Hospodinovu znamená nemilovat Jeho samého. Že milovat Hospodina z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své je předním a velikým přikázáním, nemůže nikdo pro jasná slova Spasitele zpochybnit, a ba, často se s tím i dnes operuje – i když nutno podotknout, že v praxi dávají moderní křesťané větší důraz na lásku k bližnímu, jelikož „nemilování“ bližních projevující se v poukazování na jejich hřích či blud, jim vadí méně, než nemilování Pána Boha projevující se v ignorování Jeho Slova (viz také Jan 14:15 aj.).

Jestli však někoho milujeme, milujeme jej takového, jaký je – ba, pro to, jaký je. Těžko by někdo uvěřil manželovi, že hluboce miluje svou manželku, kdyby mu vadil nebo byl zcela netečný vůči nejprominentnějšímu rysu jejího charakteru, jenž zcela prostupuje celou její osobností. A stejné je to s láskou vůči Pánu Bohu.

Nejprominentnějším rysem charakteru Božího je právě Jeho svatost coby Jeho atribut (teologický pojem pro Boží vlastnost či specifický aspekt Jeho charakteru). Jak napsal puritán John Howe, je to atribut atributů. Jiný puritán, Stephen Charnock upozorňuje: „Pán Bůh je častěji titulován jako svatý než jako všemocný, a předkládán v tomto aspektu své důstojnosti více, než v jakémkoliv jiném. Je přidáván coby přívlastek Jeho jména častěji, než cokoliv jiného. Nenacházíme jej vyjádřený coby „Jeho mocné jméno“, nebo „Jeho moudré jméno“, ale jako „Jeho velké jméno“ a nejčastěji „Jeho svaté jméno.“ A teolog Louis Berkhof to popsal slovy: „Nezdá se vhodné hovořit o jednom atributu Božím, že je centrálnější a základnější než jiné, ale bylo-li by to dovoleno, důraz Písma na svatost Boží by patrně ospravedlňovala tento výběr. (…) [Boží svatost] není atribut, který lze v koordinaci stavět vedle jiných, jako láska, milost a milosrdenství, ale spíše něco, co koexistuje a vztahuje se ke všemu, co lze přiřadit k Pánu Bohu.“

Jinými slovy, není adekvátní jen říci, že Hospodin je svatý, spravedlivý, dobrotivý, milosrdný, trpělivý atd. – mnohem případnější je uvést, že Hospodin je svatý ve své spravedlnosti, svatý ve své dobrotě, svatý ve svém milosrdenství, svatý ve své trpělivosti, a podobně. Jestliže tedy nemilujeme Boží svatost, nemůžeme vpravdě milovat ani jiné Jeho atributy, včetně Boží lásky, a jestli vpravdě nemilujeme žádný Boží atribut, logicky nemilujeme ani Jeho samého. Milujeme nanejvýš našeho vlastního boha s vlastnostmi, které jsme si mu přiřadili sami podle svých představ – a to z nás dělá modláře, dokonce modláře nejhoršího druhu. Je jedna věc modly uctívat – protože to lze pořád činit nezaujatě a laxně – a druhá věc je modly milovat, což už laxně a nezaujatě činit nejde. Ohavné je obojí, ale ne ve stejné míře.

2. Nemilovat svatost Hospodinovu znamená nemilovat spásu, kterou přináší Kristus. Svatost je součástí spásy. To je veliká pravda, která mnohým uniká. Na druhou stranu to však musíme upřesnit a kvalifikovat, abychom se pro nepochopení neodchýlili mimo evangelium. Nemyslíme tím, že svatost je něco, co v sobě musíme vypůsobit, abychom dosáhli spásy, ani v nejmenším. To by pak byla spása ze skutků, a ne podle milosti. Myslíme tím, že svatost je něco, co Duch Svatý vždy působí v těch, kteří spásy dosáhli. Neříkáme tím, že na tomto světě všichni křesťané dosáhnou stejné úrovně svatosti, protože na rozdíl od ospravedlnění se míra posvěcení v křesťanech, kteří jsou stále v těle a bojují s jeho hříšnou přirozenosti, liší. Ale i když nejsou všichni spasení posvěceni ve stejné míře, nějak posvěceni jsou všichni. Komu toto chybí, nikdy spasen vůbec nebyl. Proto je v Písmu tolik výzev k posvěcení: „Jakž ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte; jakož napsáno jest: Svatí buďte, nebo já svatý jsem“ (1. Pt. 1:16). „Pokoje následujte se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána“ (Žd. 12:14).

Pro přirozeného člověka toto není možné činit, „nebo zákonu Božímu není poddán, aniž hned může býti“ (Řím. 8:5). Je to něco, co mu musí být dáno shůry – a Prostředníkem toho daru byl a je Pán Ježíš Kristus. Spása, kterou nám vydobyl na kříži, má mnoho aspektů – ospravedlnění, v němž Pán Bůh odpouští všecky naše hříchy a přijímá nás před svou tváří za dokonale spravedlivé pro spravedlnost Kristovu, která je nám přičtena skrze víru, adoptování, to jest, přijetí za syny Boží, posvěcení, ve kterém jsme obnoveni k obrazu Božímu a více a více uschopňováni umírat hříchu a žít spravedlnosti, a oslavení, v kterém bude naše hříšnou přirozeností nakažené tělo proměněno k neporušitelnosti, takže v nás již nebudou sebemenší zbytky hříchu, ale budeme plně a dokonale svatí. To vše nám Kristus vydobyl a přináší. Ospravedlnění a adoptování jsme v jednom okamžiku, přijali jsme je jednou provždy při svém obrácení; posvěcení je proces, kterým procházíme celým pozemským životem, když v nás skrze víru působí Duch Svatý (viz Gal. 3:2.5) a připodobňuje nás Hospodinu; oslavení nás teprve čeká.

V tomto smyslu je posvěcení součástí spásy – té spásy, která stála Spasitele tak mnoho, když se ponížil, opustil slávu Otce a přišel na tento svět jako člověk, žil zde v chudobě, odříkání, protivenství, „snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání“ (Žd. 12:3), a nakonec se trpělivě a pokorně nechal zatknout, zbičovat, odsoudit coby zločinec, přibít na křiž, kde vydal svůj život, a byl tři dny v hrobě, než slavně vstal z mrtvých. To vše On podstoupil, aby nám mimo jiné přinesl do života posvěcení. To je součást evangelia, totiž těch jeho zaslíbení, která jsou nám dána, abychom „skrze ně Božského přirození účastni učiněni byli, utekše porušení toho, kteréž jest na světě v žádostech“ (2. Pt. 1:4). Ta Boží přirozenost je zde především svatost – mnohých jiných Božích atributů účastni učiněni být nemůžeme, jako např. všemohoucnosti, vševědoucnosti, všudypřítomnosti a podobně, ale této ano.

Nemilovat Boží svatost, ten tak zásadní Boží atribut, znamená nemilovat tu část Boží přirozenosti, které máme být účastni učiněni – a jelikož toto vše nám vydobyl Kristus ve své spáse, nemilovat to nutně znamená nemilovat Jeho drahocennou spásu.

3. Nemilovat svatost Hospodinovu znamená nemilovat nebeské království. To souvisí s láskou ke svatosti Boží a posvěcováním se, jak je uvedeno v předchozím bodě. V nebeském království se dočkáme v plnosti toho, co prožíváme na zemi i v tom nejlepším případě jen částečně, v zádavku. Nyní „my, prvotiny Ducha mající, i myť sami v sobě lkáme, zvolení synů očekávajíce, [a tak] vykoupení těla svého“ (Řím. 8:23), ale tam již to budeme prožívat v plnosti. Toužení po dokonalé svatosti, stavu, kde již nebude hříchu, tvoří významnou část našeho doufání. „Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá“ (2. Pt. 3:13).

Takové nebeské království skutečně bude, jak osvědčuje apoštol Jan: „A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému. (…) A ničeho zlořečeného již více nebude, ale trůn Boží a Beránkův bude v něm, a služebníci jeho sloužiti jemu budou“ (Zj. 21:1-2, 22:3). Tam budeme konečně jako Kristus: „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest“ (1. Jan. 3:2).

O tom, jak se projevuje toto očekávání v praxi, nedává Boží Slovo žádných pochyb: „Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě. A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podlé skutků jeho“ (Zj. 22:11-12). Nebeské království je místo dokonalé svatosti, a ten, kdo do něj směřuje, se na něj připravuje posvěcováním. Je to i znamením, že naše naděje v Kristu, že vstoupíme do slávy, není falešná, že jsme se neoklamali, ale vpravdě v Něj uvěřili, jak píše puritán Thomas Watson: „To, že je pro nás připraveno království, poznáme podle toho, že jsme my připraveni pro něj.

Jestliže se někdo skrze usilovné posvěcování na království nepřipravuje, určitě jej nemiluje tak, jak by měl. Nakonec, kdyby se do něj takto dostal, ani by se v něm nemohl radovat. Jestliže někdo nemá zalíbení ani v té – i v nejlepším případě stále velmi nedokonalé – svatosti na této zemi, jak se může těšit z té dokonalé svatosti na druhé straně nebe? Mnozí vyznávající křesťané žijí tak, že se musíme obávat, že by nebe ani nedovedli snést, takže by pro ně ve skutečnosti bylo peklem. Tím jen dokazují, že nemilují svatosti Hospodinovy, neboť když ji nemilují ani v té částce, kterou lze hříšnému člověku poznat zde na zemi, tím méně by ji milovali v plnosti v nebesích.

Nemilování a poškvrňování svatosti Hospodinovy v praxi

O důležitosti milování svatosti Hospodinovy tedy není pochyb; ještě zbývá se zaměřit na to, jak se její absence projevuje v praxi. Už jsme poukázali, že máme být svatí, nebo On svatý jest. Jestliže tedy milujeme Hospodina, který je dokonale svatý, musí nám s ohledem na to nutně záležet na posvěcení – na prvním místě našem osobním, dále naší rodiny, našeho sboru, naší denominace a pak církve obecně, v tomto pořadí důležitosti. Nedostatek zájmu na posvěcení ukazuje na nedostatek nebo někdy i naprostou absenci lásky ke svatosti Hospodinově.

Poškvrňováním svatosti Hospodinovy potom je poškvrňování své svatosti skrze hřích: „Přestupováním zákona Bohu neúctu činíš? Nebo jméno Boží pro vás v porouhání jest mezi pohany, jakož psáno jest“ (Řím. 2:23-24). Jelikož „není člověka, kterýž by nehřešil“ (1. Kr. 8:46) a „pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není“ (1.Jan. 1:8), vyplývá z toho, že rezervy v lásce k svatosti Hospodinově máme všichni na této straně nebes. Kdybychom ji milovali dokonale, již bychom vůbec nehřešili, a jelikož každý křesťan stále s hříchem zápasí, musíme všichni prosit o milost Boží, abychom Jeho svatost milovali více. Nicméně obzvláštním poškvrňováním svatosti Hospodinovy, na které směřuje náš verš, je, když vyznávající křesťané, kteří se aspoň vnějšně přihlásili ke smlouvě Boží, žijí ve hříchu a nic s tím nečiní.

Pokud jde o poškvrňování svatosti Páně v kontextu, o kterém hovoří Malachiáš, tedy skrze manželství s lidmi stojícími mimo lid Boží, důvody, proč tento hřích Písmo spojuje specificky s poškvrňováním a nemilováním Hospodina, jsou zjevné (i mimo výše uvedeného), a to zejména s ohledem na novozákonní aplikaci. Manželský vztah představuje veliké tajemství, které Boží Slovo vztahuje ke svazku Krista a církve (Efezským 5:32). Důležitým aspektem toho vztahu tvoří skutečnost, že „Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poškvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá, a bez úhony“ (Ef. 5:25-27).

Svatost je nedílnou součástí svazku mezi Kristem a církví. A jelikož jej má pozemské manželství odrážet, i ono musí být svaté, jak psal biskup J. C. Ryle, že je v něm třeba usilovat na prvním místě a především o posvěcení toho druhého. V manželství s nevěřícím však toto není možné, neboť v žádném neznovuzrozeném se nenachází ani špetka pravé svatosti. I když se zrovna jedná o slušného a podle lidských měřítek ctného člověka, svatost mu chybí, protože tu může v člověku vypůsobit jen Duch Svatý skrze víru. Jak řekl puritán Thomas Brooks, dokud lidé neuvěří v Krista, jejich nejlepší činy jsou jen skvostné hříchy. Proto tedy takové manželství nemůže plnit svou duchovní funkci, totiž poukazovat lidem na svatou lásku mezi Kristem a církví. A pro chození platí totéž, neboť to má být činěno s úmyslem vstoupit do manželství – to neznamená, že každý započatý vztah musí skončit manželstvím, ale že by měl být započat s vážným úmyslem, aby, jak Pán dá, manželstvím skončil. Jestliže to chybí, je to hřích samo o sobě.

Pokud však někdo coby vyznávající křesťan vstoupí do manželství nebo vztahu s nevěřícím, dává tím najevo, že mu vůbec nezáleží na tom, zda bude v této tak důležité části svého života reflektovat vztah Krista a církve. Je to praktické pošlapání všeho, co Kristus pro církev učinil, aby byla svatá a bez úhony, to jest, jako Hospodin sám. Proto to Písmo příznačně nazývá poškvrňováním svatosti Hospodinovy.

Závěr

Na úvod jsme hovořili o tom, jak sbory vyvíjejí všemožné úsilí, aby svým mládežníkům vštípili, že s nevěřícími si žádné vztahy nemají začínat, nebo v horším případě, že takový vztah mají pro své vlastní dobro aspoň hned ukončit. Ač nelze různé užívané metody apriori zavrhnout, neměli bychom v ně vkládat přílišné naděje – společně mohou mít význam jako „naučení za naučením, naučení za naučením, správu za správou, správu za správou, trošku odtud, trošku od onud“ (Iz. 28:10), ale vůči myšlence, že by hrály naprosto zásadní roli, bychom měli být spíše skeptičtí.

Vždy je lepší směřovat své úsilí k jádru věci – a co je jádrem věci zde, není s ohledem na jasné Slovo Boží pochyb. Nejde na prvním místě ani tak o vztah k nevěřícímu, ale o vztah k Hospodinu, jestli Jej milujeme nebo nemilujeme, jestli kráčíme v obecenství s Ním nebo nekráčíme. Ten, kdo si začal něco s nevěřícím, hřeší a poškvrňuje svatosti Hospodinovy, kterou by měl milovat. Jestliže ji tedy nemiluje, i v tom lepším případě to znamená, že se odchýlil a duchovně velmi klesl; v horším případě to může být znamení, že se dotyčný nikdy k pravému duchovnímu životu neprobudil, to jest, že není vpravdě znovuzrozený.

Který případ je který, nebudeme soudit, to ví Pán. Tak či tak, dotyčný se musí probudit, činit pokání, volat k Pánu o smilování a svůj hřích opustit. K tomu jej máme vést a to máme klást mladým na srdce. Nezapomeňme na slova apoštola: „Jestliže kdo nemiluje Pána Jezukrista, budiž proklatý“ (1. Kor. 16:22). Ten, kdo se nezhrozí nad biblickým varováním, že nemiluje svatosti Hospodinovy a spásy Jezukristovy, se nezděsí ani nad výstražnými příklady či čímkoliv jiným, co před něj předkládáme. Jestliže někoho netrápí, že hřeší proti největšímu přikázání, nebudou ho trápit jiné aspekty své situace. A i kdyby snad ohledně těch jiných aspektů cítil jisté znepokojení, pořád to nevyřeší hlavní problém s jeho srdcem – přičemž o to by nám mělo jít především, jak u sebe, tak u druhých. Pamatujme tedy na to, když působíme na naše mládežníky, aby se vyvarovali tohoto velikého nebezpečí. Kéž nám v tom Pán sám dá milost. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.