Google

Recepty krále Achase

Datum:29 listopadu, 2021
Komentáře
Přidej

O králi Achasovi, otci reformátora Ezechiáše, čteme v Písmu hodnocení Ducha Svatého, že „v který pak koli čas byl ssužován, tím větší převrácenost páchal proti Hospodinu. Takový byl král Achas“ (2. Par. 28:22). Nad každým, kdo je vystižen takovými slovy, se jistě budou křesťané velmi děsit, protože stav takového člověka je vskutku beznadějný. Může se proto zdát, že v jeho šlépějích může kráčet jen naprostý převrácenec, vzpurný člověk stojící mimo spásu a jakoukoliv zbožnost. Proto může moderního křesťana překvapit, že při důkladném rozjímání o podstatě aspoň některých jeho hříchů můžeme oprávněně konstatovat, že dnešní církev je plná úplně stejné pošetilosti.

Je to velké varování. Při čtení zejména Starého zákona můžeme propadnout dojmu, jak byli ti Izraelité hloupí, proč je tak lákala pohanská bohoslužba, proč je to neustále táhlo k neexistujícím bohům ostatních národů. Ano, problém Židů v této specifické podobě pro moderního křesťana už není pokušením, ale v jádru se nezměnilo nic. Tehdy stejně jako dnes je Boží lid pod tlakem přejímat postoje, priority a vzorce ze světa, lhostejno v jaké formě. V minulosti se to týkalo zejména sklonu světského člověka si uctívané božstvo „zhmatatelnit“, tj. znázornit skrze výtvory lidské umění; dnes typicky hnaním se za zážitkem, často vypůsobeným skrze senzuální a emocionální hudbu, před čímž služba Svobodné presbyterní církev často varuje. Touto adaptací věcí světa do služeb Božích se provinil i král Achas, a je v tom varováním pro všechny doby.

Nepoučitelný král

Jedním z Achasových velkých problémů bylo, že vyhledával „to, co funguje“ – přičemž to neposuzoval podle Božího Slova, jako hledání toho, co Pán Bůh zaslíbil požehnat, ale očima čistě tělesnýma. Jakmile se mu zdálo, že někde vidí úspěch, hned se k tomu obrátil, i když to nalezl u pohanských národů okolo. To ho nijak netrápilo.

V 2. Paralipomenon o něm čteme, že „obětoval bohům Damašským, kteříž ho porazili, a řekl: Poněvadž bohové králů Syrských pomáhají jim, těm obětovati budu, aby mně pomáhali. Ale oni byli ku pádu jemu, ano i všemu Izraeli“ (2. Par. 28:23). Ve své slepotě nechápal, že ho syrský král neporazil pro moc svých model, ale pro Achasovo odvrácení se od Hospodina. A že hledání pomoci u damašských marností – jak Boží Slovo modly někdy nazývá – jeho problém jen zhoršuje. Podobně mnozí v církvi nechápou, že vliv církve upadá nikoliv proto, že nepoužívá dostatečně moderních metod, na které přišel tento svět, ale že opustila cesty Hospodinovy, zjevené v Písmích svatých. A že čím více budou přebírat „fungující“ recepty světa, tím hůře se to s nimi povede.

Achas se brzy mohl přesvědčit, jak bláznivé bylo vložit svou důvěru v pohanská falešná božstva, která nepomohla ani králi syrskému. Když na judského krále začali Syrští zle dotírat, obrátil se k tehdejší velmoci, Asýrii. „A pobrav Achas stříbro a zlato, kteréž se nalézti mohlo v domě Hospodinově a v pokladích domu královského, poslal králi Assyrskému dar. Tedy povolil jemu král Assyrský, a přitáhl k Damašku a dobyl ho, a přenesl [obyvatele] jeho do Kir, Rezina pak zabil“ (2. Kr. 16:8-9). Všechny prostředky tohoto světa, na které se spolehneme, se dříve či později ukážou marnými. Achasovi brzo došlo, že volat k bohům damašským je k ničemu a začal si hledat jiné řešení – pohříchu stejně bláznivě, jako předtím, opět ve světě, jen na trochu jiném místě. V ničem se nepoučil, ani nyní se neobrátil k Hospodinu.

To, co zkoušel předtím, nefungovalo, ale nyní se mu zdálo, že funguje zas něco jiného, totiž modloslužba praktikovaná v Asýrii, tak se obrátil k ní. „I vypravil se král Achas vstříc Tiglatfalazarovi králi Assyrskému do Damašku. A uzřev král Achas oltář v Damašku, poslal k Uriášovi knězi podobenství toho oltáře, a formu jeho vedlé všelikého díla jeho“ (2. Kr. 16:10). Oltář v Damašku byl téměř určitě oltářem Tiglatfalazarovým, který si král nechal přinést na místo svého triumfu, aby jím demonstroval nadřazenost svou a svých bohů nad těmi syrskými. Achas to viděl tak, že tento způsob bohoslužby zjevně funguje, když ti, kdo ho praktikují, nyní dosáhli vojenského vítězství, a proto se k němu obrátil. Že to samé učinil předtím u božstev syrských, nyní očividně bezmocných, a že se to prokázalo jako hrubá mýlka, ho již nenapadlo. Tak lidé v církvi se dnes chytají něčeho, co je populární ve světě s nadějí, že tím naplní své sbory, a když to selže, tak nečiní pokání, ale obrátí se k nějaké novější věci, na kterou spoléhají stejně jako na to, co předtím opustili, protože to nefungovalo, jak si představovali. A že tento nový recept je zklame stejně jako ty předchozí, jim v danou chvíli na mysl nepřijde.

Adaptace světa kdysi a dnes

Jak poukazuje Matthew Henry, královo rozhodnutí adaptovat pohanské způsoby do židovské bohoslužby bylo nejspíš motivováno ještě dalšími důvody. Podle zbožného komentátora Achas v Damašku „viděl oltář, který velice vyhovoval jeho rozmarům, ne takový obyčejný staromódní jako ten, ke kterému byl naučen přistupovat v Jeruzalémě, ale pravděpodobně se zajímavými rytinami, a umělecky ozdobený; bylo toho na něm mnoho pěkného, co považoval za význačné, překvapivé, líbivé a povzbuzující jeho nábožné city. Myslel si, že Šalomoun měl pěkně nudný vkus, když ho porovnal s dovedností umělce, který vytvořil onen oltář v Damašku.“ Asyrská bohoslužba byla v jeho očích nejen něčím, co přináší úspěch, ale co je též mnohem příjemnější, než ta jeho stará izraelská; do bohoslužby inspirované Asýrií se bude moci srdečněji zapojit, když bude vykonávaná na mnohem krásnějším oltáři.

„Staromódní“ bohoslužba, kterou ustanovil Hospodin sám, Achasovi zjevně nevyhovovala; kdyby v ní měl líbost, nesnažil by se ji nijak nahradit. Připomeňme si při tom, že to, co podle Božího vzoru připravil Šalomoun, nebylo nijak ošklivé, ba naopak. Ten oltář byl měděný (viz 1. Kr. 8:64), a vše měděné v chrámu bylo vytvořeno velmi dovedně: „Poslav pak král Šalomoun, povolal Chírama z Týru, (ten byl syn ženy vdovy z pokolení Neftalímova, jehož otec byl obyvatel Tyrský, řemeslník díla z mědi), proto že byl plný moudrosti a rozumnosti i umění k dělání všelikého díla z mědi. Kterýžto když přišel k králi Šalomounovi, dělal všeliké dílo jeho“ (1. Kr. 7:13-14). Ale tělesný člověk nemá přirozeně zalíbení ve věcech Božích, byť sebekrásnějších, protože nic z toho, co pochází od Hospodina, nepodporuje jeho tělesné sklony. „Ti zajisté, kteříž jsou podlé těla, chutnají to, což jest těla, ale ti, kteříž podlé Ducha, to, což jest Ducha“ (Řím. 8:5) Proto když Achas uviděl něco, čím by mohl nahradit starý oltář Boží, ochotně po tom vztáhl své ruce.

V dnešní době se nejvíce nahrazují svaté zpěvy Božího lidu minulosti, na jejichž místo se postavily světem inspirované moderní „chvály“, hrané chválícími skupinkami, které se v máločem odlišují od hudebních skupin tohoto světa – určitě ne od světských skupin z doby před jen několika desetiletími. I Beatles dokázali, když chtěli, vystupovat „seriózně“ v oblecích a kravatách, a jejich hudba nebyl žádný tvrdý metal. Ale svět je svět, ať už se projevuje velmi extrémně, nebo jen v „umírněných“ formách. A adaptace i jen takových „mírných“ verzí světské hudby je adaptací světa do církve, jehož důsledky snad netřeba dlouhosáhle popisovat. Přitom důvodem, proč po moderní hudbě lidé v církvi touží, dozajista není, že by tradiční duchovní písně byly ošklivé. Klasiky jako Jezu, milovníče můj, Lásko Božská nejvřelejší, Kristus Pán vstal z hrobu dnes, Svatý, svatý, svatý a mnohé další jsou krásné písně ve všech ohledech, včetně toho hudebního. Ale jelikož duchovní zpěvy pravého lidu Božího nepodporují tělesnost, po světě šilhající duším se nakonec zprotiví, podobně jako když Achas nenašel pravé zalíbení v Šalomounově oltáři a ochotně ho nahradil asyrským.

Staré stranou

Proponenti chval zde mohou namítnout, že s výjimkou hodně moderně založených sborů, vysloveně zaměřených na mladé lidi, si církve staré duchovní písně ponechaly, stále je zpívají například na začátku nebo konci bohoslužby. V čem je tedy problém? Můžeme načerpat to nejlepší z nového i starého. Stejně však mohl svou praxi omlouvat i král Achas. Ten se také Šalomounova oltáře zcela nezbavil (nebo aspoň ne hned). „Oltář pak měděný, kterýž byl před Hospodinem, přenesl z přední strany domu, aby nestál mezi oltářem jeho a mezi domem Hospodinovým, a postavil jej po boku oltáře svého k půlnoci. I přikázal král Achas knězi Uriášovi, řka: Na větším oltáři obětuj zápaly jitřní, a obět suchou večerní, a obět zápalnou královskou s obětí suchou její, i obět zápalnou všeho lidu země, a oběti suché jejich, i oběti mokré jejich, a všelikou krví zápalu a všelikou krví oběti kropiti budeš na něj, oltář pak měděný bude mi k doptávání se [Boha.]“ (2. Kr. 16:14-15).

Původní oltář sice zůstal, ale byl odstaven stranou, a dostal jinou funkci. Jádro uctívání, hlavní oběti byly předkládány jinde, na oltáři zhotoveném podle asyrského vzoru. Tak se moderní světské „chvály“ posunuly na místo dřívějšího jádra bohoslužeb, a to ostatní odsunuly stranou. V případě duchovních písní vcelku doslova. Jako hlavní část zpěvu je vnímán blok chval – to je uctívání – a v myslích mnohých již zpěv duchovních písní na úvod není něco srovnatelného, i když ty ve všech duchovních ohledech převyšují typické chvály. V jistém smyslu ten „uctívací“ blok odsunuje stranou i centrum celého shromáždění, kterým by mělo být kázání. Jednak pro svou délku ukrajuje pro kázání potřebný čas a to je kratší a kratší, a jednak kvůli němu eroduje vnímání, že při sloužení Hospodinu je sice důležité, co Mu přinášíme, totiž upřímné oběti úst ve zpěvu a modlitbách, ale ještě důležitější je, co On přináší nám skrze své Slovo. „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího, a buď hotovější k slyšení nežli k dávání obětí bláznů; nebo oni neznají toho, že zle činí. Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před oblíčejem Božím, poněvadž Bůh [jest] na nebi, a ty na zemi; protož nechť jsou slova tvá nemnohá“ (Kaz. 5:1-2). Adaptace dlouhých bloků moderních chval tento princip povětšinou převrací na hlavu.

Zaznamenejme ještě, s jakou rychlostí Achas novou formu bohoslužby zavedl. Nestačilo mu ani přinést si vzor asyrského oltáře s sebou; ne, musel jej poslat ještě předem, aby měl již vše připravené, když dorazí. Zavádění tělesných způsobů v uctívání jde typicky často rychle a tlačí se s velikou horlivostí; oproti tomu smutně dílo pravé reformace často postupuje pomalu a po krůčkách. Oprava chrámu za dob Joase se táhla, takže král musel dokonce napomínat kněží, aby začali konat. Zbožný Joziáš začal hledat Hospodina v 8. roce vlády, vyčišťovat Judu ve 12. roce a zemi a chrám vyčistil až o 6 let později, viz 2. Par. 34:3-8. Rychlé změny k dobrému nastávají výjimečně, jen dá-li Pán opravdu mimořádné probuzení. S tím je však vždy spojeno i veliké pokoření a obnovené úsilí o čistotu a svatost. Jestliže se v církvi tedy rychle mění dosavadní způsoby služby, a nevnímáme přitom okolo sebe veliké působení Boží spojené s rozhorlením se pro co největší svatost života, pak je téměř jisté, že tato změna je oním Achasovým nahrazením oltářů.

Uriášovo selhání

V celé tragické historii však nefiguruje jen hříšný král, podobně smutnou – a v jistém ohledu ještě smutnější – roli hrál i kněz Uriáš, nejspíš velekněz, který měl na starosti chrámovou službu. Podle zákona Mojžíšova měl za úkol dbát o její čistotu, aby rozlišoval mezi svatým a nesvatým, přípustným a nepřípustným. To vyčítal kněžím své doby prorok Ezechiel: „Kněží její natahují zákona mého, a svaté věci mé poškvrňují, mezi svatým [a] poškvrněným rozdílu nečiní, a mezi nečistým a čistým nerozeznávají“ (Ez. 22:26). Stejně selhal velekněz v době Achasově.

Podobně, jako jsme výše psali, že se nám někdy zdá nesmyslný dřívější ustavičný sklon k pohanskému modlářství, můžeme nemoudře kroutit hlavou nad tím, jak mohl Uriáš bez odporu a ihned učinit něco tak zjevně špatného a v posledku zbytečného. V čem si mohl myslet, že by mu změna oltáře mohla pomoci? Ale to je opět neduchovní myšlení, které nás zradí. Kdyby dnešní zkompromisovaní kazatelé byli na jeho místě, nejednali by jinak.

Za prvé nesmíme zapomenout na rozsah královské moci v té době. Panovník měl mnohem větší možnosti zakročit proti těm, kteří by se protivili jeho rozkazům, než mají vládcové v demokratických zemích dnes. Už jen to by nás mělo zastavit, abychom skrz obraz Uriášova varovného příkladu hleděli hlavně sami k sobě, než na něj spatra pohlíželi zpoza hradby staletí.

Jak poukazuje Matthew Henry, padlý kněz mohl mít ve své mysli zdánlivě dobré důvody, proč králově žádosti vyhovět, a ty se nijak neliší od důvodů, proč kazatelé zavádějí světské novoty do církve dnes. Je zřejmé, že Achas nebyl žádným velkým přítelem staré izraelské bohoslužby. Když se mu Uriáš trochu přizpůsobí, udělá mu bohoslužbu trochu více na míru, možná se mu podaří jej ke chrámu více připoutat, než kdyby staromilecky trval na původních formách. Hlavně, aby král nějak obětoval, na jakém oltáři, není tak podstatné, Pánu Bohu to bude jistě jedno. Popřípadě hlavně, aby obětoval v chrámu, a nechodil na různá posvátná návrší, a aby nějak sloužil Hospodinu, a ne Baalům, popř. žil úplně bez náboženství.

Podobně dnes sbory adaptují světskou hudbu do církve, aby si udržely zejména mladé, popř. přitáhli nové lidi. Když se jim trochu přizpůsobí, bude se jim moci kázat evangelium a církev bude pokračovat i v dalších generacích. Není podstatné, jakými písněmi Hospodina chválíme, ze světa či nikoli, hlavně, aby je lidé chtěli zpívat a neodcházeli kvůli příliš staromódním formám jinam. Trochu jim vyhovíme, trochu polevíme, ale zachráníme tím to hlavní, aby církev a shromáždění pokračovaly dál. Kulisy jiné, ale jádro věci neměnné – Uriášů, kteří se místo sluhy Božími stali sluhy lidských tělesných žádostí, jsou i dnes ve vedení církví myriády.

Malá změna, velké změny

Pokud Uriáš doufal, že králem požadované změny budou jen kosmetické a že většina služeb Božích zůstane, jak byla, ošklivě se přepočítal. Ve věcech Božích můžeme jít jen dvěma směry – nahoru nebo dolů. Na místě dlouho nezůstaneme. Buď budeme úsilně chvátat vpřed za Pánem ve větším posvěcení, nebo budeme sklouzávat. Ani Achas nezůstal jen u změny oltáře. Změna, která se v Uriášových očích nezdála tak podstatná, jen otevřela dveře změnám dalším: „Osekal také král Achas přepásaní podstavků, a odjal od nich pánve, a moře složil s volů měděných, kteříž byli pod ním, a položil je na dlážení kamenné. Zastření také sobotní, kteréž byli udělali v domě, a vcházení královské z zevnitř odjal od domu Hospodinova, boje se krále Assyrského“ (2. Kr. 16:17-18)

Složení moře bychom měli zvlášť zaznamenat. Mořem Písmo nazývá velké umyvadlo, které připravil Šalomoun podle vzoru umyvadla zhotoveného za dob Mojžíše, ve kterém se měli kněží umývat (1. Kr. 7:23-26, Ex. 30:18-21). Moře poukazovalo na čistotu a posvěcenost, ve které má lid Boží, kněžstvo svaté, sloužit Hospodinu. Na prvním místě šlo samozřejmě o poukaz na očištění skrze krev Kristovu, a poté i na pročišťování mysle a života Slovem Božím. „Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo“ (Ef. 5:25-26). „Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest“ (Jan 17:17). Sloužit Pánu Bohu můžeme jen se srdcem očištěným krví a v okrase svatosti a spravedlnosti.

Komentátoři poukazují, že Achasovo složení moře z měděných volů mělo sloužit buď k jejich úplnému znehodnocení co se týče jejich použitelnosti k očišťování, nebo snížení její efektivity. Jedno je zřejmé, nebyl to bezvýznamný akt, jinak by nám na to Písmo zvlášť nepoukazovalo. Duchovní poučení se nabízí samo: když se upraví Boží služby po vzoru světa, aby více vyhovovaly tělesným myslím, čistota a svatost bohoslužby i života brzy – a dřív, než bychom čekali – vezme za své, nebo se aspoň výrazně sníží. Když církev změní Boží oltář, brzy změní i očišťující moře. A na chybějící nebo omezenou čistotu si také brzy zvykne. Uriáš očividně v takto změněných podmínkách dokázal nakonec docela dobře fungovat. Tento princip je v dnešní době vidět zejména na mladé generaci, ale problémy se táhnout již tak dlouho, že je to vlastně už dost univerzální jev.

Vzácný kazatel 20. století Martyn Lloyd-Jones (1899-1981) si stýskal, že dříve se znovuzrozený posvěcený křesťan nazýval bohabojným člověkem a že již v jeho době tento popis přestává většinu lidí v církvi vystihovat. Tím spíš to platí v současnosti; dnešní novoevangelikální křesťany můžeme nazvat mnoha přídomky, někdy i pozitivními, jako třeba horlivý, zapálený nebo aktivní, ale bohabojný nám nevyvstane na mysli skoro nikdy. To, co tento termín přirozeně evokuje, prostě k modernímu křesťanství nepasuje – proto také z našeho slovníku již téměř zmizelo. Náš oddíl nás učí, že je to důsledkem adaptace věcí světa do Božích služeb; tak jako Achasovo převzetí asyrského oltáře brzy vedlo k rozbití moře k očišťování, tak převzetí světské hudby církví vedlo k tomu, že její bohoslužby přestaly mít pročištující účinek na ty, kdo se jich účastní.

Závěr

Celá historie krále Achase je smutným čtením, a podobně depresivně působí i zvažování její duchovní aplikace v dnešní době, totiž jak přesně předobraz Písem odpovídá současné realitě. Kdybychom hleděli k člověku a mohli očekávat jen přirozený vývoj věcí, museli bychom si zoufat, protože by nebyla naděje, že se nastavený směr někdy obrátí. Ruka Hospodinova však posud není zkrácena, kdysi stejně jako dnes. Že mohl nastat pozitivní obrat po vládě zlého Achase, by snad ani člověk nedoufal. Všemohoucí Hospodin se však nad svým lidem slitoval a dal, aby po něm nastoupil na trůn zbožný reformátor Ezechiáš, který „činil, což jest dobrého před očima Hospodinovýma, všecko tak, jakž činil David otec jeho“ (2. Kr. 18:3).

Ať věci vypadají jakkoliv zle, pro Boha Izraele není nemožné dát znovu návrat ke stezkám starým. Ale pokud tak Pán učiní, bude to nezbytně spojené s reformou a zbavení se všeho, co se do církve, která jest chrámem Božím, za ta léta dostalo. Tak i v době Ezechiášově „shromáždili bratří své, kteříž posvětivše se, přišli podlé rozkázaní králova [a] slov Hospodinových, aby vyčistili dům Hospodinův. A všedše kněží do domu Hospodinova, aby jej vyčistili, vynesli všelikou nečistotu, kterouž našli v chrámě Hospodinově, do síně domu Hospodinova. (…) A přivedli volků sedm, a skopců sedm, a beránků sedm, a kozlů sedm za hřích, za království, a za svatyni, a za Judu; a rozkázal synům Aronovým kněžím, aby obětovali na oltáři Hospodinovu“ (2. Par. 29:15-16.21).

Zajímavé je, že Ezechiášova reforma se týkala i hudby – ne adaptace tehdy moderních stylů, ale návratu ke svatým zpěvům žalmisty Davida: „Postavil zase i Levíty v domě Hospodinově s cymbály, loutnami a harfami podlé rozkázaní Davidova, a Gáda proroka královského, a Nátana proroka; nebo od Hospodina [bylo to] přikázáno skrze proroky jeho. A tak stáli Levítové s nástroji Davidovými a kněží s trubami. I rozkázal Ezechiáš, aby obětovali zápal na oltáři. A když se začala obět zápalná, začal se zpěv Hospodinův a troubení i [zpěvové] na nástroje Davida, krále Izraelského“ (v. 25-27).

Takové navrácení se ke stezkám starým vyhlížíme; k tomu volá služba Svobodné presbyterní církve v České republice. Kéž by se Pán nad naší zemí slitoval a zapůsobil tak mocně, jako v radostné době Ezechiáše, jehož reforma napravila zkázu, kterou lidu Božímu přinesly bláznivé recepty krále Achase.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: