Google

Láska k bratřím po vzoru Jonaty

Datum:Duben 28, 2015
Komentáře
Přidej

Láska se dnes v církvi skloňuje ve všech pádech. V principu by na tom nebylo nic špatného, ba naopak; nicméně jelikož se až příliš často láska v praxi staví do protikladu vůči jiným duchovním povinnostem, které Písmo předkládá jak jednotlivcům, tak církvím (například biblická kázeň, oddělení od bludu a neposlušnosti a podobně), jako by se spolu navzájem vylučovaly, je otázkou, nakolik toto volání vychází z upřímného zájmu po rozšíření pravé křesťanské lásky a nakolik je jen zástěrkou touhy po uvolnění biblického řádu, a v posledku také, o jakou lásku se zde skutečně jedná, zda o lásku, o ke které hovoří Písmo svaté, nebo nějakou její lidskou napodobeninu. Pravá křesťanská láska – jakožto jedno z ovoce Ducha – musí být z podstaty věci na prvním místě duchovní. Jedním z krásných příkladů takové pravé duchovní lásky je láska zbožného Jonaty k Davidovi, muži podle srdce Božího.

Více než jen přátelství

O Jonatově lásce k Davidovi čteme na začátku 18. kapitoly 1. knihy Samuelovy: „I stalo se, že když přestal mluviti k Saulovi, duše Jonatova spojila se s duší Davidovou, tak že ho zamiloval Jonata jako sebe samého. A tak Saul vzal jej [k sobě] toho dne, a nedopustil mu navrátiti se do domu otce jeho. I učinil Jonata s Davidem smlouvu, proto že ho miloval jako duši svou.“ (1. Sam. 18:1-3) Na tento krásný vztah máme často tendenci nahlížet jako na přátelství dvou mladých lidí, vyplývající ze vzájemných sympatií a ostatně i blízkého věku. To však není úplně to, co nám Bible představuje. Z různých údajů se dá totiž dosti dobře dovodit, že Jonata byl starší než David; budeme-li věkový rozdíl mezi nimi odhadovat na dvacet let, pořád zůstaneme ve velmi rozumných mezích.

Věkový rozdíl Jonaty a Davida činil dozajista víc než deset let, jak se dá velmi dobře dopočítat. Když Saul zemřel, na jeho místo nastoupil v Hebronu David, který nejprve vládl jen nad Judou, a bylo mu třicet let (2. Sam. 5:4-5), a v Mahanaim Izbozet, kterému bylo čtyřicet (2. Sam. 2.8-10). Izbozet byl nicméně nejmladším Saulovým synem – i když možná ne nejmladším dítětem, Míkol mohla být mladší. Saul měl syny čtyři, z nichž byl Jonata nejstarší. Mezi nejstarším synem Jonatou a nejmladším synem Izbozetem tedy musel být věkový rozdíl minimálně tři roky, ale spíš více. O Jonatovi čteme prvně na začátku 13. kapitoly, kde čteme, že vedl část vojska; jakožto bojeschopný muž musel mít v té době aspoň dvacet let, což byl v Izraeli minimální věk pro službu ve vojsku. Tyto události se staly zřejmě někdy na začátku Saulovy vlády. Saulova vláda podle slov apoštola trvala 40 let (Sk. 13:21), takže David se narodil v desátém roce jeho vlády. Můžeme jen odhadovat, kolik bylo v té době Jonatovi, ale oněch dvacet let již téměř určitě, takže výše v předchozím odstavci uvedený věkový rozdíl má své dobré opodstatnění. Chronologie Saulovy vlády je sice ve skutečnosti ještě o něco složitější, než jak je zde v hrubých obrysech nastíněna, ale přesto můžeme oprávněně konstatovat, že Jonata byl vskutku starší než David.

Je zjevné, že láska Jonaty vůči Davidovi spočívala v něčem víc, než jen v přátelských sympatiích vůči někomu, ke komu by mohl mít přirozeně blízko. Ty dva od sebe odděloval věk i společenské postavení; přesto si však byli blízcí jako málokdo. Kde se tedy taková láska mezi nimi vzala, kde ji vystopovat? Odpověď dává kontext; výše uvedený verš z 18. kapitoly přímo navazuje na známý oddíl o Davidovi a Goliášovi. Jonata viděl na vlastní oči, jak se mladý David na rozdíl od všech ostatních nezalekl obrovitého Filištýnského, vyšel proti němu a ve jménu Hospodina zástupů v podle lidských měřítek naprosto nerovném zápase skrze víru triumfoval. Osobně se tak mohl přesvědčit o tom, že David, ač mladíček, byl vskutku mužem Božím, mužem podle Jeho srdce. A pro tuto zbožnost, tuto horlivost pro Boží slávu a pro tuto Davidovu oddanost si ho nemohl než hluboce zamilovat. Protože sám miloval Hospodina, jeho duše přilnula k Davidovi, který jeho Boha miloval neméně. To byla skutečná duchovní láska, která má svůj původ v nebesích, láska, která na prvním místě reagovala zbožnost a oddanost vůči Pánu Bohu. A taková je pravá láska křesťanská.

Láska k věřícím i nevěřícím

Abychom předešli nedorozumění, musíme zde samozřejmě osvědčit, že pravá křesťanská láska, pramenící z působení Ducha Svatého, si nevybírá, komu činit dobro, a rozprostírá se vůči všem lidem, i nepřátelům, jak učil sám náš svatý a dokonalý Mistr. Nic z výše i níže uvedeného v ničem nezbavuje křesťany povinnosti milovat všechny bez rozdílu. To však neznamená, že mezi láskou vůči zbožným bratřím a láskou vůči nevěřícím a nepřátelům není žádného rozdílu. Apoštol vyzývá: „A protož dokudž čas máme, čiňme dobře všechněm, a zvláště nejvíce pak domácím víry.“ (Gal. 6:10) Zde na prvním místě potvrzuje obecnou povinnost lásky vůči všem, nicméně následně jako něco zvláštního vymezuje lásku vůči bratřím v církvi.

Křesťan má povinnost milovat jak věřící bratry, tak nevěřící lidi okolo něj, ale to neznamená že jeho láska vůči těmto skupinám bude stejná. Podstata a zdroj jsou samozřejmě tytéž – totiž, jde o duchovní lásku vypůsobenou skrze přebývání Ducha Svatého v srdci – ale projevy se poněkud liší. Křesťané mají jistě milovat jak zbožné, posvěcené, upřímně věřící bratry zažžené láskou a oddaností vůči Kristu, a rovněž neobrácené bezbožné hříšníky, kteří pro Boží věci a Pána Ježíše nemají než slova rouhání. Bude se však ona duchovní láska vůči těmto tak odlišným skupinám projevovat stejně? To dozajista nikoli; zatímco v prvním případě bude pro křesťana společenství se zbožným bratrem potěšením, v druhém případě utrpením. V prvním případě se bude těšit z duchovního obecenství, v druhém případě mu bude krvácet srdce. S bratrem se bude navzájem radostně povzbuzovat ve víře, u nevěřícího nebude moci činit nic jiného, než jej prosit na místě Kristově, aby se smířil s Bohem.

U Jonaty tomu nebylo jinak. Miloval Davida, a jistě miloval i svého otce Saule. Byl zde však rozdíl; zatímco věrný David chodil v cestách Hospodinových, neposlušný a odpadlý Saul šel duchovně stále k horšímu. K Davidovi tedy Jonata lnul celým srdcem; miloval Hospodina, a tedy nemohl než stejně milovat toho, kdo Jej miloval stejně. Naproti tomu vůči Saulovi, ač byl jeho otcem a ač ho proto též miloval, necítil vždy tuto náklonnost, jež choval vůči Davidovi. Když Saul na poradě nespravedlivě osočoval Davida a chtěl jej nechat zabít (a dokonce hodil kopí i po Jonatovi), Jonata vstal v hněvě od stolu, odešel a ani nemohl jíst pro bolest, kterou cítil, že se Davidovi děla taková nespravedlnost. Saulova nespravedlnost, vyvěrající z jeho bídného duchovního stavu, mezi otce a syna nutně stavěla jisté bariéry. A tak tomu je i u křesťanů. Ač je Duch Kristův vede k lásce vůči nevěřícím a i nepřátelům, zůstává mezi nimi a jimi bariéra, daná přináležitostí ke světlu, respektive ku tmě.

Duchovní zalíbení ve svatých

Vidíme, že křesťanská láska v sobě zahrnuje i zalíbení ve znovuzrozných svatých, v těch, jenž svým životem odráží charakter Pána Ježíše Krista, jak o tom píše apoštol Jan: „Každý, kdož miluje toho, kterýž zplodil, milujeť i toho, kterýž zplozen jest z něho.“ (1. Jan 5:1) To osvědčuje i žalmista David, když v 16. Žalmu píše: „Ty jsi Pán můj, dobrota má nic tobě neprospěje, [ale] svatým, kteříž jsou na zemi, a znamenitým, v nichž všecka líbost má.“ (Ž. 16:2-3) David měl veškerou líbost, zalíbení, potěšení ve svatých, to jest v těch, kteří přináleželi k Božímu lidu, v těch, jež se oblékli v roucho spravedlnosti Kristovy – a toto byl hlavní důvod, proč je miloval.

Milovat zbožného člověka a milovat člověka pro jeho zbožnost nemusí být totéž. Někdo zbožného člověka může mít rád proto, že je laskavý, vstřícný, dobrotivý, ochotný a podobně; nezáleží mu však příliš na tom, že se horlivě modlí, studuje oddaně Písmo, že se oddává službě Pánu a věrně všem svědčí i milosti Boží v Pánu Ježíši Kristu. Kdyby byl stejně laskavý a dobrotivý, a přitom ne křesťan, jeho vztah k němu by zůstal stejný. Pravá duchovní láska vůči Božím dětem se však upíná spíše ke zdroji než k ovoci; váží si u nich ovoce laskavosti, dobroty, vstřícnosti a ochoty, ovšem na prvním místě proto, že tyto pramení z Božího Ducha a dokládají, že dotyční patří Kristu. Kdyby někdo projevoval jistou laskavost a vstřícnost, ale zároveň nebyl obráceným, nemůže vůči nim křesťan dost dobře chovat náklonnost a zalíbení stejného rázu jako vůči znovuzrozeným, neboť zde chybí to nejpodstatnější, totiž pravá zbožnost.

Puritán Thomas Brooks to vystihuje takto: ‘Pravá láska míří k tomu, co z oné Boží přirozenosti, Krista a působení milosti září v člověku. Je jedna věc milovat zbožného člověka, a něco jiného jej milovat pro zbožnost. Mnozí milují zbožné lidi proto, že jsou laskaví, nebo vlivní, nebo učení, nebo mají vlídnou povahu – ale to vše je jen přirozená láska; ale milovat je proto, že jsou duchovně půvabní, protože jsou všecky slavní u vnitřku, a roucho zlatem vytkávané jest oděv jejich (Ž. 45:13) znamená milovat je tak, jak se sluší na svaté, milovat je tak vznešeně a ušlechtile, že toho žádný pokrytec na celém světe nemůže dosáhnout. (…) Toto je nanejvýš jisté, že je-li zbožnost důvodem, proč někoho milujeme, pak čím více kdo vyniká v lásce, duchu, moci a skutku zbožnosti, tím více bychom je měli milovat. Jsou tací, kteří se zdají milovat zbožné lidi tak, nakolik jsou slabí ve svých soudech, chabí ve svých zásadách a váznou ve své praxi, ale hledí úkosem na ty, kteří jsou ve svých soudech zdravější, ve svých zásadách pevní a ve své praxi svatí, což nepochybně hovoří více o pokrytectví než o upřímnosti. Vskutku, ten postrádá působení milosti vůbec nebo ho má jen málo, kdo nemiluje nejvíce tam, kde nejvíce září duchovní příčiny lásky.’ (zdroj v angličtině zde, str. 133-135)

Z toho všeho vyplývá, že je zde jistý rozdíl i mezi láskou vůči vyznávajícím křesťanům, kteří jako Enochové chodí s Pánem, a vůči těm, jejichž duchovní stav není nejlepší, neboť se nějakým způsobem vzdálili cest přímých. Jistě pravý věřící, naplněný duchovní láskou, usiluje činit dobré i tomu i onomu, a chce ně vždy to nejlepší. Ovšem v případě těch, jejichž vztah k Pánu Ježíši ochladl, je to nejlepší, aby s nimi bylo zatřeseno, aby se zastavili na svých cestách, činili pokání, rozhorlili se a navrátili se k první lásce. Naproti tomu to nejlepší pro ty, jenž jsou Hospodinu blízko, je povzbuzovat je, aby věrně setrvávali v tomto chození. Nutně zde tedy musí být určitý rozdíl v přístupu a vztah k jednomu a druhém nebude úplně stejný. V případě pevně stojícího křesťana zde bude moci být úzké a radostné duchovní obecenství; v druhém případě zde však bude jistý mrak, jistá bariéra, která takové úzké obecenství zakalí.

Apoštol Pavel nemohl s Galatskými, kteří se nechali svést k jinému evangeliu, jednat v epištole stejně, jako s nimi jednal v době, kdy k nim prvně a přišel a kdy jejich duchovní horlivost byla taková, že by pro něj obětovali vlastní oči. (Gal. 4:15) Dozajista je stále miloval – jinak by jim nepsal – ale byl zde problém, který musel být prvně vyřešen, než se mezi nimi mohlo v plné míře obnovit dřívější úzké obecenství. A tak pravá křesťanská láska vždy reaguje na duchovní stav toho, vůči komu směřuje. Je-li duchovní stav dobrý, spojuje se láska s velikým zalíbením a náklonností, není-li dobrý, vzniká zde určité napětí, a i když i v tomto případě přetrvává úsilí o to, co nejvíce takovém člověku prospět, je tato láska smíšená s lítostí a zármutkem. (Považme, jaký zármutek apoštolu Pavlovi působili problémoví Korintští, které tak miloval, nebo příklad Jeremiáše, plačícího proroka, který jistě rovněž miloval Judské, ale jinak s nimi neměl než trápení.) Když však někdo zdůrazňuje lásku a přitom nevykazuje výše uvedené znaky, nutně vyvstávají pochyby o tom, jakou lásku má a o jakou lásku mu jde, zdali o lásku duchovní, nebo tělesnou, přirozenou.

Další rozlišovací znak

Vzhledem k tomu, že lidské srdce je nejlstivější a nejpřevrácenější, a že se snadno sami oklamáváme, potřebujeme se zkoumat, zda láska, kterou v srdci chováme, je nebeská, duchovní, nebo spíše zemská a tělesná. Milujeme bratry a sestry; dobře, ale milujeme je pro jejich zbožnost, nebo pro jiné důvody? Na základě čeho to posoudit?

Mohli bychom se jistě zaměřit na různé znaky, ale jedním z dosti spolehlivých znaků, podle kterých soudit, zda je naše láska vůči bratřím duchovní, je toto: ten, kdo miluje bratry pro jejich zbožnost, k nim necítí silnou náklonnost jen tehdy, projevuje-li se zrovna příjemným či pozitivním způsobem, ale i tehdy, když se projevuje způsobem v přirozených očích nepříjemným nebo negativním. To možná zní příliš abstraktně či komplikovaně. Oč zde tedy jde – je jednoduché mít zalíbení ve zbožných lidech, když zrovna činí dobré skutky, pomáhají druhým, těší zarmoucené a zkrátka jednají tak, že to je příjemné všem bez rozdílu, ať už zbožným či bezbožným. Jsou však chvíle, kdy musí křesťané zaujmout nepopulární stanoviska – přísně napomínat kvůli hříchu, odsoudit odpadnutí, bojovat o víru, kteráž jest jednou dána svatým, nekompromisně stát proti bludařům a podobně. To nejsou příjemné věci, ve kterých by lidé přirozeně nacházeli zalíbení. Milujeme však zbožné bratry a máme v nich po vzoru Davida všechnu líbost i v takových chvílích? Jestli ano, máme dobrý důvod usoudit, že naše láska je vskutku duchovní.

Tento princip nalezneme na různých místech Bible. Žalmista David vyznává: „Nechť mne bije spravedlivý, [přijmu to za] dobrodiní, a nechť tresce mne, [bude mi to] olej nejčistší.“ (Žalm 141:5) David miloval spravedlivé, a proto bral jako dobrodiní, i když by ho trestali; byl dalek toho se při tom urazit a vzpírat. Baptistický kazatel a evangelista Miloš Šolc st. (1911-2007) jednou, v době, když byl poměrně čerstvě obrácený, se účastnil biblické hodiny pro mladé lidi. Protože měl v srdci velikou radost ze svého spasení v Pánu Ježíši, celou dobu se usmíval. Starší bratr, který biblickou hodinu vedl, se však domníval, že se usmívá na přítomná děvčata a činí tak z laškovnosti. V jednu chvíli překvapenému Miloši Šolcovi proto z ničeho nic vrazil ohromnou facku, aniž by on chápal, proč. Budoucí kazatel Šolc se však neurazil; v modlitbě prosil Pána o pokoru a milost, aby dokázal odpustit a nenosil v srdci zášť. Po nějaké době se situace vyjasnila; Miloš Šolc st. se dozvěděl, proč onen starší bratr považoval za nutné takto zakročit, a ten byl zase ujištěn, že v onen usměv nevyvěral z laškování, ale z radosti nad spasením. Ten starší bratr se proto omluvil; Miloš Šolc st. mu tento incident však neměl za zlé, a naopak, toho bratra miloval o to víc, protože vnímal, že měl na mysli jeho dobro, i když tak činil na základě mylné domněnky.

Mnohé nalézáme i v evangeliích. Pána Ježíše následovaly veliké zástupy, když uzdravoval nemocné, vymítal ďábelství a zázračně sytil hladové, a milovaly ho proto. Ukázalo se však, že tato láska byla jen tělesná, přirozená, a ani trochu duchovní. Když Kristus začal kázat o tom, že aby došli spásy, musí jísti Jeho tělo a píti Jeho krev – což značí, přijmout vírou zástupnou oběť Kristovu na kříži, na němž lámal své tělo a proléval svou krev – bylo to pro mnohé z širšího kruhu učedníků příliš těžké k překousnutí a tak se urazili („Tvrdáť jest toto řeč. Kdo ji může slyšeti?“) a už s Kristem nechodili. Apoštol Petr však, spolu se zbytkem Dvanácti, vyznal: „Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš.“ (Jan 6:68) Miloval Pána Ježíše, když hovořil laskavě, ale i když hovořil tvrdě; když činil dobře zástupům i když vyhlašoval běda nad nevěřícími městy Kafarnaum, Betsaida a Chorazim.

A tak je tomu se všemi pravými věřícími ve vztahu k bratřím, kteří odráží charakter jejich Mistra; milují je, když vlídně hlásají evangelium o nezasloužené lásce a milosti Boží v Pánu Ježíši Kristu vůči nám, bídným hříšníkům, ale i když podle Božího Slova vyhlašují pomsty a soudy Boží vůči bezbožným lidem, pravdu Boží v nepravosti zadržujících. A milují je i tehdy, když se tito lidé v napomínání a výstrahách obrací vůči nim samotným, jakkoliv to není příjemné. Máme takovou duchovní lásku?

Závěr

Toto biblické zamyšlení nemá v žádném případě sloužit jako výzva nebo omluva pro ne tak důsledné projevování lásky vůči nevěřícím či křesťanům, kteří nechodí ve světle jak by měli. Své bližní máme milovat jako sami sebe, a naše láska se má vztahovat bez výjimky na všechny. Není tomu tak, že naše láska vůči těm, co na tom nejsou duchovně dobře, může být laxnější, ale spíše, že máme mít usilovnou lásku ke všem (uplatňovanou ovšem tak, aby to dotyčným sloužilo k věčnému prospěchu), ale přeci jen nejhorlivěji milovat ty nejzbožnější.

Mnozí, co v dnešní církvi nehlasitěji hovoří o tom, jak se máme na prvním místě milovat, však neplanou nejhorlivější láskou vůči těm nejposvěcenějším, Pánu nejoddanějším lidem, kteří se nejvíce modlí, nejvíce znají Písmo, nejusilovněji svědčí druhým, nejvíce se straní hříchu a světskosti a Boží věci chovají v největší vážnosti. Naopak, mnohdy s takovými zbožnými křesťany mívají největší problémy a konflikty (a naopak, nejblíže mají k těm ve sboru, kteří si duchovně nestojí příliš dobře), a svými výzvami k lásce se takové vlastně snaží zpacifikovat či umírnit. To, po čem tato sorta křesťanů volá, tak zjevně není pravá křesťanská láska, a oni sami ji postrádají, či aspoň nemají zdaleka v takové míře, jakou by měli a mohli mít. Nenechme se zmást. Není všechno zlato, co se třpytí, a není všechno křesťanská láska, co se za ni vydává.

O pravé lásce se toho dá dozajista napsat mnoho, a těchto několik odstavců ani zdaleka vše nevyčerpává. Je zde však důležitý a opomíjený aspekt, který mnohým uniká jak v teorii, tak v praxi, a přitom v minulosti mu křesťané dobře rozuměli, viz i citát z díla Thomase Brookse. Rozvlažení a návrat k první lásce dozajista dnešní církev potřebuje – ale návrat k oné lásce duchovní, kterou choval Jonata vůči Davidovi a která si u druhých na prvním místě cení míru zjevení Kristova obrazu v nich, jak to vyjádřili skotští presbyteriáni ve svém shrnutí 15. Žalmu, popisujícího charakter znovuzrozených. Kéž nás sám nejmilosrdnější a nejlaskavější Pán slávy vede k této lásce, k oslavě svého svatého Jména a šíření království Božího, dokud On sám nepřijde. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: