Google

Pán Ježíš – přítel hříšníků nebo přítel světáků?

Datum:Leden 25, 2014
Komentáře
Přidej

Pán Ježíš Kristus je náš svatý Spasitel, dokonalý Prostředník, Kněz dle řádu Melchisedechova, všemohoucí Král a věčný Bůh, zjevený v těle (1. Tim. 3:16, 1. Jan 5:20). Byl bezhříšný a dokonale naplnil zákon Boží (Mt. 5:17). Jako takový je nám také velikým příkladem, abychom Ho následovali a napodobovali v tomto životě v úsilí o posvěcenost (1. Kor. 11:1, 1. Pt. 2:21) – ne proto, abychom skrze to příkladu dosáhli ospravedlnění, byli přijati Hospodinem nebo jen „naplnili ideál lidství“, ale z poslušnosti víry a pro slávu našeho Boha, který nás ze své pouhé milosti vyvolil a vykoupil z moci hříchu a pekla.

Následovat příkladu Kristova je vskutku krásné a všichni křesťané se k tomu musí navzájem napomínat i povzbuzovat. Je však velmi smutné, jak je dnes častokrát svědectví evangelií o Pánu Ježíši překrucováno ve svém významu i aplikaci. Jednou z věcí, kterou novoevangelikálové rádi argumentují, je, že Pán Ježíš byl přeci přítelem hříšníků, že jedl s celníky a přijímal nevěstky a že ho nazývali „člověk žráč a pijan vína“ (Mt. 11:19), což používají jako bič na ty, kteří po vzoru apoštola Petra vyzývají křesťany, aby se s pohany nepřipojovali k vydávání se v rozpustilost (1. Pt. 4:3-4). Je pro nás velmi důležité tomu všemu správně porozumět a správně uplatnit, proto se na tuto otázku podíváme v tomto článku blíže.

Přítel hříšníků, nejkrásnější titul

Byla to častá námitka farizeů a zákoníků, že „tento hříšníky přijímá a jí s nimi“ (Lk. 15:2), a že je přítelem publikánů a hříšníků (Mt. 11:19). Toto se často uvádí jako protiargument na varování, abychom nestáli na cestě hříšných a nesedávali na stolici posměvačů; Pán Ježíš byl přeci také přítel hříšníků a jedl s nimi, takže jakékoliv výstrahy před sbližováním se s nejrůznějšími světáky je posuzováno jako farizejský přístup. Je však třeba vše uvést v patřičném biblickém kontextu.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, jak vzácný titul ‘Přítel hříšníků’ je, a že zvěst evangelií, že Pán Ježíš přijímal a jedl i s publikány, jsou tou nejkrásnější dobrou zprávou, kterou my lidé bez výjimky můžeme slyšet. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby Pán Ježíš nebyl přítelem hříšníků a nepřijímal je, nikdo z nás, bez sebemenší výjimky, by neměl naprosto žádnou naději, neboť „všichni zajisté zhřešili a nemají slávy Boží.“ (Řím. 3:23) Všichni bychom museli skončit a skončili v pekle.

Apoštol Pavel píše: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichžto já první jsem.“ (1. Tim. 1:15) K tomu musí každý pravý věřící říci hlasité amen, jsouce si vědom, že ve své přirozenosti byl jako oni publikáni, naprosto hříšný a bez jakékoliv naděje, kdyby nebylo onoho velikého a milosrdného Přítele hříšníků. To byl základní problém farizeů. Ne, že by to přehnali s posvěcením, že by to přehnali s poslušností Božího Slova (jejich standardy svatosti byly ve skutečnosti mnohem nižší, než standardy Boží, zjevené v zákoně Mojžíšově), ale že neuznávali nebo si aspoň nevzali k srdci doktrínu Písma o naprosté zkaženosti všeho lidstva, že všichni, bez výjimky, jsme hříšní, hříchem prostoupení, jak ukazuje Žalm 14. a 53. (Tyto Žalmy jsou prakticky identické; Pán Bůh chtěl tedy očividně i ve Starém zákoně tuto pravdu zdůraznit, aby nám náhodou neunikla a abychom si náhodou nemysleli, že se nás to netýká).

Oni se zkrátka nepovažovali za hříšníky, jak výstižně ukázal Pán Ježíš v podobenství o publikánu a farizeji, kdy byl pokání činící celník ospravedlněn a farizej, jež si před Hospodinem vystavoval vlastní spravedlnost, byl odmítnut. Pán Ježíš byl ostatně pozván na večeři i jedním farizejem (Lk. 7:36nn); tento muž byl ve svém srdci naprosto stejně zkaženým hříšníkem jako publikáni, i když ho třeba obecná Boží milost zadržela před spadnutím do nějakých zjevných a zvlášť ohavných hříchů. Toto stolování Pána Ježíše s hříšníkem však nikomu nevadilo. Zavrhnutí pravdy Písma, že všichni jsme ve své přirozenosti stejní hříšníci potřebující stejnou milost tak vedlo k tomu, že se farizeové nad tím, že se Pán Ježíš sklání k hříšníkům pohoršovali, místo co by se z toho radovali a načerpali z toho naději a povzbuzení k tomu hledat spásu v Něm.

Hledání ztracených hříšníků ku spáse

Když se pozorně podíváme na všechny texty evangelií, které hovoří o tom, že Pán Ježíš přijímal hříšníky, zjistíme, že vždy to bylo v přímé souvislosti s jejich obrácením nebo aspoň hledáním. Je zajímavé, že v Písmu jsou jen dvě události, kdy je přímo zaznamenáno, že Pán Ježíš jedl s publikány (ostatní případy jsou nepřímé, kdy o tom jen někdo mluvil, viz např. Lk. 15:1-2), a to při povolání celníka Matouše (Léviho) a při obrácení Zachea. Obrácení hraje v těchto událostech zásadní roli. I na jiných místech je tato skutečnost zásadní; v oné 15. kapitole například čteme, že publikáni a hříšníci chtěli slyšet Jeho kázání: „Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli.“ (Lk. 15:1)

Z toho, co víme, není možné přesvědčivě doložit, že by se Pán Ježíš s publikány jen tak spolčoval, přizpůsoboval se jejich způsobu života a přitom nějak neurčitě doufal, že se třeba jednou otevře příležitost, aby jim možná mohl říci něco málo duchovního o Bohu, jak by to namnoze dnes lidé chtěli aplikovat. Naopak, když s nimi byl v kontaktu, Jeho zaměření na zásadní otázky duchovní života, tedy pokání a znovuzrození, bylo zcela přímé a bez okolků. Proto ho také publikáni hledali, protože toužili po smíření, po odpuštění hříchů, po nové naději v Kristu (což se o farizejích říci nedá). J. C. Ryle ostatně napsal, že Pán Ježíš přijímal hříšníky, aby je omilostnil, posvětil a uzpůsobil je pro nebe.

Tento příklad Pána Ježíše je velmi důležitý a vždy aktuální. Ukazuje, že Pán je mocen spasit každého, byť sebevětšího hříšníka. Nikdo není příliš špatný, příliš hříšný, aby ho to vyloučilo z možnosti být Pánem spasen. Jak se zpívá v jedné duchovní písní: ‘Není žádného příliš hříšného aby nesměl volati.’ I když je to obtížné jako pro velblouda projít uchem jehly, u Pána Boha to není to nemožné. Proto se můžeme ve své službě držet naděje, že Pán může spasit kohokoliv, a v této naději máme sloužit ke spáse všem, nepohrdajíce dnem třeba i velmi malých začátků (Zach. 4:10), jak připomíná J. C. Ryle na příkladě Zachea, který chtěl Pána Ježíše zprvu jenom vidět, ale nakonec Kristus změnil jeho život. K takovému pochopení příkladu Pána Ježíše přijímajícího hříšníky nelze než říci amen.

Patřičná aplikace

Někteří lidé dnes tvrdí, že kdyby žil Pán Ježíš dnes, chodil by do hospod, na diskotéky a podobně, aby tak získal hynoucí duše, které se na těchto místech vyskytují, a argumentují právě tím, že jedl s celníky a hříšníky. Od toho není daleko k tvrzení, že bychom my měli činit také tak (nebo dokonce, že je špatné tak nečinit). Jenže nesmíme zapomenout, že Písmo si nemůže protiřečit. Varování před směšováním se s otevřenými hříšníky a výzvy k tomu, abychom je v žádném směru nenapodobovali a nespolčovali se s nimi, máme víc než dost (např. Ž. 1:1, 26:4-5, 119:115, Př. 1:10, 13:20, 23:20-21, 1. Kor. 15:33, 2. Kor 6:14-18, Fil. 2:15, 1. Pt. 4:3-4 apod.) včetně mnohých konkrétních výstražných příkladů (Lot, Samson, Jozafat, Ochoziáš a další). Jak si to všechno tedy spojit s tím, že Pán Ježíš přijímal hříšníky a jen tak s nimi jedl?

Puritán Thomas Watson ve svém díle Religion Our True Interest, které je komentářem k textu Malachiáš 3:16-18, se tím krátce zabývá. Píše, že bázeň Boží se projevuje bázní před tvárností, pouhým zdáním hřícha a varuje tak ty, kteří se běžně sdružují s bezbožníky, což přirovnával k chození mezi ty, kdo jsou nakaženi morem. Pak pokládá otázku, jako možnou námitku: Což však Kristus často neobcoval s hříšníky? A dává dvě odpovědi: (1.) Je pravda, že někdy mezi hříšníky šel, ale ne proto, že by jejich hříchy schvaloval nebo Mu nepřišly tak hrozné, ale činil tak jako lékař, který chce léčit, mířil na jejich obrácení, což už jsme zmiňovali předtím. (2.) Watson také poukazuje na skutečnost, že Kristus byl na rozdíl od nás bezhříšný, neměl, čím se od nich nakazit, v jeho přirozenosti nebylo nic, co by bylo náchylné k hříchu. V nás obyčejných lidech však hřích stále přebývá, v naši přirozenosti je něco, co na hřích přirozeně reaguje; hřích nás snadno obkličuje, a proto musíme být velmi obezřetní, abychom do něj skrze smíšení se zatvrzelými hříšníky, kteří nemají nejmenší touhu se od svého hříchu odvrátit, neupadli.

Je pravda, že kontaktu s hříšníky tohoto světa se vyhnout nelze, sic by jinak takový musel z tohoto světa vyjíti, a k naprostému zpřetrhání svazků s nevěřícími Písmo v žádném případě nevyzývá – křesťané jim mají být přeci světlem. Apoštol Pavel neměl problém s tím, aby Korintští křesťané udržovali normální, sousedské vztahy s nevěřícími, které zahrnovaly třeba i vzájemné stolování (1. Kor. 10:27). S čím měl zásadní problém, bylo společenství křesťanů s pohany v hříšném kontextu, to jest při příležitostech, kdy se pohané oddávali svému modlářství a jiným nestydatostem (1. Kor. 10:14-20). Tato Pavlova aplikace příkladu Pána Ježíše je velmi významná. Kolikrát se dnes lidé zapomínají ptát také na to, jak ten či onen příklad Kristův uváděli do praxe apoštolové!

To platí i pro dnešní dobu. Není špatné jít na normální večeři k nevěřícím přátelům; chybí zde (aspoň většinou) přímý kontext hříchu a je to pěkná příležitost k hovoření o duchovních věcech a Pánu Ježíši Kristu. Ovšem stýkat se s nevěřícími na místech, které jsou přímo spojeny se světskou kulturou a všelijakými hříchy jako například hospody (čímž nejsou míněny restaurace, které se zabývají především přípravou pokrmů, ale termín je zde užit v tom smyslu, v jakém je obvykle míněn, když se řekne „jdeme do hospody“) nebo diskotéky, špatné je. Nedává to dobré svědectví a kdo tam chodí, se v rozporu s tím, zač by měl prosit (Mt. 6:13), vydává v zcela zbytečné pokušení, což je samo o sobě hříchem. Někteří lidé říkají, že bychom se takovým místům neměli vyhýbat, protože je v nich mnoho lidí, kteří potřebují slyšet evangelium a máme tam velké pole pro žeň; podle stejné logiky by se však křesťané neměli vyhýbat například ani nočním klubům – i tam se přeci vyskytuje mnoho lidí, kteří potřebují slyšet zvěst o spáse naprosto stejně.

Jak tedy rozumět svědectví evangelií?

Apoštol Pavel svoje postoje, předložené korintské církvi, neměl sám ze sebe, ale následoval v tom Pána Ježíše samotného (1. Kor. 11:1). V tomto smyslu je tak třeba proto chápat Kristovo stolování s publikány. Písmo v ničem nepodporuje myšlenku, že se Kristus s celníky oddával nějakým bujarým večírkům. Je pravda, že Lukáš píše, že celník Lévi uspořádal veliké hody (Lk. 5:29), jenže nesmíme zapomenout, že Matouš zde byl již obráceným člověkem, byl novým stvořením v Kristu. Těžko si lze proto představit, že by se na této hostině dělo něco nepatřičného či se oddávalo obžerství, opilství a jiným neřestem. Spíše to vyjadřuje velikou radost Matouše ze svého spasení a touhu připravit pro Krista a své nevěřící přátele to nejlepší (v podobném smyslu připravil velikou hostinu otec pro marnotratného syna ve známém podobenství, byť důvod oslavy byl jiný). V dalších dvou evangeliích se ostatně píše, že všichni jednoduše seděli za stolem. I to naznačuje spořádaný, civilní charakter hostiny. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, farizeové by to jistě neopomněli Pánu Ježíši vytknout.

Někdo by však namítl jako důkaz opaku již zmíněnou skutečnost, že Pána Ježíše nazývali člověkem žráčem a pijanem vína (Mt. 11:16-19, Lk. 7:31-35). Z pečlivého zkoumání kontextu však vyplývá, že z toho nelze o Pánu Ježíši dovodit nic zásadního, protože se slova primárně týkají Jeho kritiků. Pán Ježíš v tomto textu porovnává reakci na Něj a na Jeho předchůdce, Jana Křtitele. Vystupování a způsob života Jana Křtitele bylo neobvyklé; byl to strohý, střízlivý muž více než spartánského založení. „Měl pak Jan roucho z srstí velbloudových a pás kožený okolo bedr svých, a pokrm jeho byl kobylky a med lesní.“ (Mk. 3:4) Jan však nebyl přijat, jeho kázání se u farizeů nesetkalo s ohlasem, naopak, byl jimi označován za posedlého ďáblem.

Pán Ježíš naopak žil sice prostým, ale normálním životem. Nenosil neobvyklé oblečení, jedl a pil to, co všichni lidé jeho doby, kultury a sociálního postavení. Slova, která těsně předchází onomu výroku o žráči a pijanu, „přišel Syn člověka, jeda a pije,“ stojí v protikladu Janovi, který „přišel nejeda ani nepije“ to jest, nejedl a nepil to, co bylo obvyklé; z toho vyplývá, že Pán Ježíš jedl a pil to, co bylo obvyklé. Jediné, co z toho tedy můžeme o Pánu Ježíši dovodit, je, že nepraktikoval žádné tvrdé posty (nepočítáme-li 40 dní na poušti v úvodu Jeho pozemské služby) a nepředepsal si žádnou zvláštní, přísnější nebo omezenější stravu, než jakou jedli ostatní lidé okolo Něj.

Tento text je v evangeliích ve skutečnosti zaznamenán hlavně proto, aby odhalil charakter Kristových kritiků, těch, kteří Ho nepřijali. Oni totiž jednoduše Krista a Boží pravdu nechtěli přijmout. J. C. Ryle k tomu píše: ‘Tělesná mysl je nepřítelkyně Bohu. Nemá ráda Jeho zákon, Jeho evangelium a Jeho lid, a vždycky si najde nějakou výmluvu pro to, aby nevěřila a neposlouchala.’ Ježíš z Nazareta je moc uvolněný, málo se postí a je příliš v kontaktu s hříšníky. Jan Křtitel je moc striktní, moc přísný a moc se vyděluje ze světa. Není tedy pravda, že by farizeové Pána Ježíše nepřijali, protože se příliš snažili o posvěcení a poslušnost Písma (ve skutečnosti nikdo z nich Zákon neplnil, Jan. 7:19, Sk. 7:53), takže jim Kristovo „uvolněné“ evangelium nevonělo. Kdyby tomu tak bylo, byli by přijali aspoň Jana Křtitele s jeho přísnými a ohnivými kázáními. (Kdyby ovšem přijali Jana Křtitele, museli by přijmout i Pána Ježíše.)

To, že odmítli i jeho, však jasně ukazuje na jejich srdce. Oni zkrátka nechtěli přiznat a vyznat svou hříšnost a rozloučit se svými hříchy, ale libovali si ve své vlastní spravedlnosti; proto odmítali všechny Boží posly, jak jim také vmetl do tváře Štěpán, když je zařadil do jedné linie s těmi, kteří se protivili Duchu Svatému i Jeho prorokům: „Tvrdošijní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu Svatému protivili, jakož otcové vaši, takž i vy. Kterému z proroků otcové vaši se neprotivili? Zmordovali zajisté ty, jenž předzvěstovali příchod Spravedlivého tohoto, jehožto vy nyní zrádci a vražedníci jste.“ (Sk. 7:51-52) To je jádro problému farizejů a zákoníků.

Pán Ježíš a víno

Není cílem tohoto článku zabývat se alkoholem z pohledu Božího Slova; nicméně otázka Pána Ježíše a pití vína přeci jen s výše uvedeným souvisí, a tak je namístě ji aspoň krátce otevřít. Pán Ježíš samozřejmě víno pil. Nicméně, jak píše například dr. Peter Masters ve své knize Should Christians Drink? (Měli by křesťané pít?), je si třeba uvědomit, že to víno bylo velice slabé. Byla to doba, kdy ještě nebyla objevena destilace, takže alkohol se vyráběl pouze kvašením, kterým lze vyrobit víno s maximálně 16% obsahu alkoholu (nemá-li se z něj stát ocet), a to ještě jen při použití speciálně vyšlechtěných kvasinek. Takové víno však bylo v oné době chudým lidem nedostupné. Dr. Masters uvádí, že víno, které v 1. století pil chudý Galilejec, mohlo obsahovat 3-4% alkoholu, možná i méně. Navíc bývalo zvykem jej ředit vodou, takže ona procenta byla ve výsledku ještě bezvýznamnější. Americký teolog a komentátor Písma 19. století Albert Barnes byl dokonce přesvědčen, že víno, které Pán Ježíš pil, byla pouhá nezkvašená šťáva.

Albert Barnes podobně psal, že dobré víno, v které Pán Ježíš proměnil vodu na svatbě galilejské, vůbec nemusí označovat víno silné, a argumentuje, že například Plutarchos, Plinius nebo Horatius označovali za dobré víno to, které bylo ‘nevinné’ – tedy víno slabé, vinná šťáva, ovšem z kvalitních hroznů. Je to dosti pravděpodobné, neboť si nelze dost dobře představit, že by náš svatý Spasitel jakýmkoli činem podpořil nějakou nestřídmost či dokonce opilství. To dost dobře neladí se skutečností, že před nestřídmým hodováním a pijatikami své učedníky velmi varoval (Mt. 24:48-49, Lk. 21:34), nehledě na výstrahy apoštolů, kteří v tom pouze následovali příklad svého Mistra (Řím. 13:13, Gal. 5:21, 1. Tes. 5:6-7, 1. Pt. 4:7).

Ten, kdo by se pokoušel z oddílu o svatbě v Káni Galilejské vyvodit, že Pán Ježíš byl vlastně nakloněn různým světským radovánkám nebo mu aspoň nijak nevadily, naprosto míjí pravý význam oddílu. Ano, je pravda, že na oslavách a sešlostech rodiny a přátel není samo o sobě nic hříšného, nedochází-li na nich k nějakým excesům. Nikdo by jistě netvrdil, že svatební slavnosti jsou špatné a hříšné; jsou příležitosti, kdy se můžeme k Boží slávě radovat, užívajíce Božích dobrých darů (Kaz. 5:18-19). Nicméně Kristus chtěl tímto svým prvním zázrakem demonstrovat něco mnohem zásadnějšího.

Za prvé chtěl demonstrovat svou absolutní Božskou moc (díky čemuž také učedníci uvěřili, viz. Jan 2:11). Pro proměnění vody se nemusel modlit, nemusel nic učinit a dokonce ani nic říci. Prostě chtěl, aby se z vody stalo víno, a stalo se. Je zde také další duchovní lekce: jak upozorňuje A. W. Pink, víno je v Písmu znakem radosti (viz např. Sd. 9:13, Ž. 104:15). Radost toho světa nemá dlouhého trvání, nevydrží, jako původní víno svatebčanů, a všechno, co jí zde na této straně nebe vzbuzuje, nakonec selže a nikdy plně neuspokojí. Když se však utečeme ke Kristu, On je mocen nám dát radost plnou, radost od Otce, která je mnohem lepší, než radost světa, jako bylo Jím proměněné víno lepší než to původní. Neděje se tak ovšem jen tak, lidskými metodami. Musí dojít k zázraku, k proměně – Pán Ježíš nám musí změnit srdce. Radost, kterou Pán dává, také neplyne z přepychu a různých neobvyklých požitků, ale postačí ji prosté věcí. Byla to obyčejná voda, kterou Pán použil, aby ji proměnil ve víno, znak radosti. Tak v pravých křesťanech Pán vzbuzuje velikou radost a vděčnost i ze všedních, jednoduchých věcí. Proto se Boží děti mohou radovat více z krmě ze zelí (zeleniny) nebo ze suchého chleba, než nevěřící z krmných volů, viz Přísloví 15:17 a 17:1.

Komentátoři také poukazují na to, že první veřejný zázrak Mojžíšův bylo proměnění vody v krev, a první veřejný zázrak Kristův bylo proměnění vody ve víno. To ukazuje na rozdíl mezi Starým zákonem, kde byl dáván větší důraz na Boží soud a prokletí neposlušnosti, a Novým zákonem, kdy se skrze plné zjevení evangelia nadmíru rozlévá Boží milost vůči všem, kdo se utečou k Pánu Ježíši. Ne, že by z této pasáže nešlo vyvodit ještě mnoho dalších vzácných principů (kolik by jen bylo lze na jejím základě hovořit o poslušnosti Kristových příkazů!), ale poukázání na tyto duchovní pravdy pro účely článku postačuje.

Hříšníci a světáci

Název článku evokuje jistou distinkci mezi hříšníky a světáky. Toto rozdělení je do značné míry umělé a nelze jej činit univerzálně. Obecně vzato samozřejmě platí, že hříšník je světák a světák je hříšník. V tomto článku – a jenom v něm – je však hříšníkem (většinou) míněn člověk s hříšnou přirozeností, který si je však své bídy vědom a hledá vysvobození, pomoc, spasení. Světákem je zde pak označován hříšný člověk, který se svým stavem však nechce dělat, naopak, ve svých hříších si libuje a nechce je za žádnou cenu opustit. Publikáni, se kterými se Pán Ježíš stýkal, byli hříšníky, ale nebyli světáky ve zde uvedeném slova smyslu. Se světáky, kteří byli sami se sebou a ve svém stavu spokojeni, toho Kristus příliš do činění neměl, ani se s nimi nestýkal.

Považme příklad krále Herodese. Tento tělesný muž se oddával různým neřestem a žil ve velikém hříchu. Vzpomeňme, že – omámen svůdným tancem – přísahal dát své neteři (a zároveň nevlastní dceři), zač by ho prosila, a kvůli tomu nakonec nechal popravit Jana Křtitele. Herodes si přál Pána Ježíše vidět (Lk. 9:9), ale On se s ním setkat odmítal. Dobře totiž znal Herodovo srdce; bezbožný král se o Něj zajímal jen z těch nejpřízemnějších motivů – chtěl vidět nějaký zázrak (Lk. 23:8), chtěl pouze uspokojit svou zvědavost a své vrtochy; Pán Ježíš pro nějak byl jen o málo víc než nějaký eskamotér (Jan Kalvín poukazuje na to, že Herodes si přál Krista vidět, ale už ne slyšet Jeho učení). S takovým člověkem Pán Ježíš ovšem nikdy nestoloval; dokonce s ním, když se konečně setkali, nepromluvil ani slovo. Herodes proto, když nebyly naplněny jeho představy, se od Něj s posměchem a pohrdáním odvrátil; tím jen ukázal, že v jeho srdci nebyla ani ta nejmenší touha se se odvrátit od svých zlých skutků a pokořit se před Pánem Ježíšem, aby Jím byl očištěn. A s takovým světákem se Pán Ježíš vůbec nebavil, natožpak aby s ním jedl.

Je pravda, že při rozvažování a přemýšlení o těchto věcech musí mít křesťané na paměti, že Pán Ježíš znal dokonale lidská srdce a věděl, co v kterém člověku je (Jan 2:24-25), což neplatí o nikom z nás. Když jednáme s nevěřícími, nemůžeme hned říci, stojí-li před námi Zacheus nebo Herodes; to nicméně neznamená, že na zkoumání charakteru máme zcela rezignovat. Herodové tohoto světa ostatně většinou brzy ukážou svou pravou tvář. Křesťané se nemají stranit nevěřících en bloc, protože by mohli minout nějakého Zachea, který by třeba ochotně naslouchal evangeliu. Ale světákům jako Herodes, když ukážou svou tvář, by se neměli snažit žádným způsobem nadbíhat, ani chodit na místa, kde se Herodové tohoto světa většinou nejvíce vyskytují. Za ty je třeba se modlit, a ne je utvrzovat v jejich hříšném, světském způsobu života tím, že s nimi budeme obcovat v jejich oddávání se tělesným rozkoším.

Závěr

Je velmi vzácné si připomínat milost Páně učiněnou i těm nejbídnějším hříšníkům. Neměli bychom zapomínat, že Pán Ježíš byl přítelem hříšníkům, neboť máme pamatovat, že jsme sami byli hříšníky, zbavení veškeré naděje, kdyby nebylo Boží milosti (Ef. 2:11-12). Nicméně je si třeba dávat pozor na falešné a ďábelské natahování a překrucování Písma, které je jen k naší záhubě, před výklady, které nepodporují pokoru, zbožnost a zapírání žádostí těla, protože takové jednoduše nemohou být správné, jak ukazují slova apoštola Pavla: „Zjevilať se jest zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem, vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě.“ (Tt. 2:11-12)

Apoštol Juda varoval před bezbožnými lidmi, „kteřížto milost Boha našeho přenášejí v chlipnost.“ (Juda 1:4) Dnes se tak vyskytují lidé, kteří milost Pána Ježíše prokazovanou publikánům, kteří hledali odpuštění hříchů a smířením s Hospodinem, přenášejí ve světskost. (Jak se někdy Boží Slovo naplňuje zvláštními a nečekanými způsoby!) To je nejen velmi nebezpečné, ale také to hrozným způsobem Pána Boha uráží. Thomas Watson ve svém díle Desatero přikázání upozorňuje, že argumentovat z Bible, abychom podporovali nějaký hřích nebo se utvrdili ve světskosti, je porušením třetího přikázání, rouháním a braním Božího jména nadarmo.

Kéž sám Pán milosti uchrání svůj pravý lid, aby do něčeho takového upadl, a zavře ústa těm lvům a vlkům v rouše ovčím, těm falešným prorokům a lžiučitelům, těm psům a zlým dělníkům, té roztržce, která by chtěla hanět jméno a převracet skutky našeho svatého Spasitele, aby svedli Boží děti na scestí. Vyslyš nás, Pane, pro zásluhy a jméno našeho Spasitele Pána Ježíše Krista, Přítele hříšníků. Amen i amen.

2 komentáře Přidej

  1. David Kohout says:

    Chvála Pánu Bohu za tyto stránky, které presentují pravdy, které budují duchovní charakter křesťana učením Pána Ježíše Krista.

  2. David Kohout says:

    Je třeba, aby bylo jasně možné rozpoznat církev od civilních služeb. Dnes je téměř normální mít v budově bohoslužby supermarket, fotbalové hřiště, bazén nebo bar. Církev je tu pro duchovní benefit a “učení národů” a ne pro budování komunity co do společného života, toto je věc civilní. Tím nemám namysli, že církev nemůže zřizovat sanatorium nebo školu v oddělené budově, kde je vidět jistý civilní benefit, ale je jasně potřeba stanovit princip a hranici, co je akceprovatelné a co již nikoli.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: