12 důvodů, proč v modlitbách citovat Písmo svaté
Všichni konzervativní evangelikální křesťané by se shodli na tom, že když k Hospodinu přistupujeme v modlitbě, musíme přistupovat s upřímným, ryzím a sprostným srdcem, bez falše a bez pokrytství. Vskutku to je veliká pravda Písma: „Oběť bezbožných ohavností jest Hospodinu, ale modlitba upřímých líbí se Jemu.“ (Př. 15:5) „Známť pak, Bože můj, že Ty zpytuješ srdce, a upřímnost oblibuješ; protož já z upřímnosti srdce svého ochotně obětoval jsem toto všecko. Ano i lid Tvůj, kterýž se teď shledal, viděl jsem, jak s radostí chtivě obětuje Tobě.“ (1. Par. 29:17) Naopak obřady a prosby vykonávané mechanicky a záslužnicky svatý Hospodin, který zkoumá srdce, nemůže oblibovat: „Oběť bezbožných ohavností jest, ovšem pak jestliže by ji s nešlechetností obětovali.“ (Př. 21:27) „Kdo odvrací ucho své, aby neslyšel zákona, i modlitba jeho jest ohavností.“ (Př. 28:9)
Velmi smutné ovšem je, jak je dnes mnohdy v praxi tato vzácná pravda aplikována a chápána. Upřímnost je zejména v myslích mladých lidí často dávána na roveň s neomaleností, s přístupem bez bázně, s nedůstojným jazykem a vyjadřováním. Takoví si myslí, že aby dosáhli pravé upřímnosti, musí mluvit, jak je jim nejpřirozenější, jako by hovořili s kamarádem na rynku. Jakékoliv pokusy a výzvy o přidání důstojnosti, spisovnosti a vznešenosti jazyka by ihned zavrhli jako farizejské pokrytectví. Oni, mají-li zůstat upřímní, musí k Pánu Bohu a Pánu Ježíši (či spíše jen k Bohu a k Ježíši, nebo dokonce k „Taťkovi“ a „Jesusovi“) přistupovat podle své přirozenosti. Jaká tragédie, jaká absence bázně a v některých případech musíme i říci – jaké rouhání (povšimněme si ovšem, že slovo rouhání se ve slovníku mladých novoevangelikálů prakticky nevyskytuje).
Jak odlišné byly modlitby starozákonních i novozákonních svatých! Jak upřímné, leč vznešené a důstojné jsou Davidovy žalmy! „Chvalte Jej podlé veliké důstojnosti Jeho.“ (Ž. 150:2) Považme, jak hutné a důstojné jsou modlitby apoštola Pavla: „A pro tu příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista, z Něhožto všeliká rodina na nebi i na zemi jmenuje se, aby vám dal, podle bohatství slávy Své, mocí posilněnu býti skrze Ducha Svého na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli stihnouti se všemi svatými, kteraká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste tak naplněni byli ve všelikou plnost Boží.Tomu pak, kterýž mocen jest nade všecko učiniti mnohem hojněji, nežli my prosíme aneb rozumíme, podle moci té, kterouž dělá v nás,Tomu, pravím, buď sláva v církvi svaté skrze Krista Ježíše po všecky věky věků. Amen.“ (Ef. 3:14-21) Ano, jak důstojně se svatý apoštol dovedl modlit. Toto není vyjadřování a jazyk ulice, to je svatá řeč a mluva.
Podobně se dá hovořit o obsahu modliteb. Lidé se modlí bez ladu a skladu, bez řádu, jak je napadne, a myslí si, že to je výraz jejich upřímného hledání Hospodina. Písmo nás však vyzývá, „všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1. Kor 14:40) Jak by tedy v našich modlitbách, v našich obětech chvály a v tomto svatém kadidlu, které stoupá před Boží trůn a je libou vůní Hospodinu, měl panovat neřád, chaos, nedůstojnost a tělesnost? Velikým nástrojem, jak vnést do našich modliteb takový řád a slušnost a pozvednout je aspoň trochu na patřičnou úroveň, je v modlitbách často citovat právě Písmo svaté.
Ó, křesťane! Rozpomeň se na Pána Ježíše Krista, jak Jej viděl ve vidění apoštol Jan: „A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel.“ (Zj. 1:16; porovnej se Zj. 19:15) „Slovo Boží je pronikavější nad všeliký meč na obě straně ostrý“ (Žd. 4:12) a samo je „mečem Ducha.“ (Ef. 6:17) Toto Slovo Boží vychází z Kristových úst jako meč; chceš-li být Kristu podoben ve svém životě i na modlitbách, musí vycházet i při nich Slovo Boží z tvých úst. Vychází-li jako meč z úst Mistra, musí vycházet i z úst učedníka. Naše citování Písma musí být při našich modlitbách takovým mečem v ústech. Které další důvody k citování Písma vedou a jaké další duchovní užitky z takové požehnané praxe plynou, poukážu v následujícím krátkém pojednání.
1. Nelze se vyjádřit lépe, než inspirovaným Božím slovem.
„Všeliké zajisté Písmo od Boha jest vdechnuté.“ (2. Tim. 3:16) Svatý Duch sám dokonale vedl svaté pisatele, takže i když při sepisování nebyla potlačena jejich osobnost, jednotlivé knihy Písma byly napsány přesně tak, jak Duch chtěl, svatě, bezchybně a dokonale. Bible je naší velmi drahou perlou. Svatý žalmista David se modlí: „Nevynímej z úst mých slova nejpravějšího.“ (Ž. 119:42) „Díl můj, řekl jsem, Hospodine, ostříhati výmluvnosti Tvé.“ (Ž. 119:57) „Ó jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti Tvé, nad med ústům mým.“ (Ž. 119:103) „Zpívati bude i jazyk můj Slovo Tvé, a že všecka přikázaní Tvá jsou spravedlnost.“ (Ž 119:172) Svatý král toužil mít v ústech slova nejpravějšího – a může být pravějšího slova než slov Písma? V Písmu jsou zachyceny dokonalé a sladké výmluvnosti Hospodinovy – jak bychom se jej tedy neměli modlit, abychom podpořili výmluvnost svou? Kéž naše srdce i jazyk v modlitbách proto vždy zpívá výmluvnosti Slova Božího. Jak píše komentátor Písma Matthew Henry: ‚To nejlepší, co Pánu Bohu v modlitbě můžeme říci, je to, co On řekl nám.‘
2. Máme-li se vskutku modlit v Duchu a v pravdě, nelze to dost dobře jinak.
Modlitba v Duchu a v pravdě je Božskou normou a standardem přijatelného modlení se. Jiná modlitba není v Božích očích přijatelná. A jak by Duch svatý, Božský autor Písma, nedával nám vymlouvati v modlitbách „divné věci ze Zákona Jeho?“ (Ž. 119:18) Citace Duchem svatým inspirovaného Písma v modlitbách je vzácnou cestou, jak uvést do dokonalé harmonie a souladu vnitřní puzení a vedení Ducha s vnějším projevem. Máme-li se pak modlit v pravdě, jak bychom mohli necitovat Písmo? Jak říká sám Pán Ježíš Kristus – „Slovo Tvé pravda jest.“ (Jan 17:17) Mají-li naše modlitby oplývat pravdou, musí oplývat Slovem Božím.
3. Chrání nás to před zlým prošením.
Apoštol Jakub napomíná a tresce ve svém listu křesťany, že nedobře prosí: „Prosíte, a nebéřete, protože zle prosíte, abyste na své libosti vynakládali.“ (Jk. 4:3) Ano, ani citování z Písma není absolutní zárukou, že nebudeme prosit špatně a podle svých líbostí. My lidé dovedeme překroutit všechno. Mnozí – zejména charismatici – například cituji verš z Izaiáše, že „On nemoci naše vzal, (…) a zsinalostí Jeho lékařství nám způsobeno,“ (Iz. 53:4-5) a skrze text, který hovoří o nemoci hříchu, se snaží dožadovat fyzického uzdravení za každou cenu. Jistěže je Pán Bůh mocen uzdravit tělo a často tak činí, ale tento text nám nedává zaslíbení tělesného uzdravení. Můžeme tedy citovat Písmo a stále prosit zle, nicméně považme, jak ochráněni před zlými prosbami budeme, naučíme-li se modlit po vzoru apoštola Pavla za přebývání Krista v srdcích našich či za stihnutí pravé širokosti a dlouhosti, hlubokosti a vysokosti, za poznání přenesmírné lásky Kristovy, jak byla zjevena v Písmu, a naplnění ve všelikou plnost Boží! Budeme-li k Písmu přistupovat duchovně smýšlejíc a se správným porozuměním, jeho citace v modlitbách bude skutečně velkou ochranou před zlým prošením.
4. Máme pro to v Písmu mnoho vzorů.
V Bibli mnoho čteme o různých modlitebnících a i o jejich konkrétních modlitbách. Jistě nám Pán zanechal tyto vzory, abychom se na nich učili se modlit a abychom je i napodobovali. Vidíme na různých místech, jak se Boží mužové i ženy obrací k Písmu, citují ho a aplikují v modlitbě do své situace. Kupříkladu Jonášova modlitba (Jon. 2) je složená z různých úryvků Žalmů. Levítové v době Nehemiáše v modlitbě předkládají Hospodinu celou biblickou historii od stvoření přes Abrahama až po jejich návrat do země zaslíbené (Neh. 9). Učedníci, poté co byli zbičování veleradou, v modlitbě citovali a aplikovali proroctví z 2. Žalmu (Sk. 4:24-30); a mohli bychom takto dlouho pokračovat. Když tak činili svatí muži Písma, jistě je Boží vůlí, abychom tak činili i my nyní při skonání věků.
5. Přidáme tak modlitbám na sladkosti a příjemné vůni.
Modlitby svatých jsou v Písmu popisovány jako příjemná vůně před Hospodinem (Zj. 5:8) Čteme také o andělu, který „maje kadidlnici zlatou, (…) dáni jsou jemu zápalové mnozí, aby je obětoval s modlitbami všechněch svatých na oltáři zlatém, kterýž jest před trůnem.“ (Zj. 8:3) Jak sladká a libá vůně je zde obětována Hospodinu! Boží zákon je „sladší než med a stred z plástů.“ (Ž. 19:11) Jak by tedy citace ze svatého Božího slova v modlitbách spolu s upřímností srdce, lkáním Ducha svatého a přímluvami našeho Prostředníka Pána Ježíše nepřidaly jim velikou líbeznost, takže naše modlitby zachutnají Hospodinu stejně, jako Mu zachutnala oběť Noeho?
6. Pán chce, abychom Mu Jeho zaslíbení, dobrotu, svatost a moc připomínali.
Jak často svatí Boží mužové a ženy Hospodinu připomínají Jeho svatá zaslíbení a manifestují tak veřejně Jeho milosrdenství a dobrotu! Mojžíš připomíná svou modlitbu: „I modlil jsem se Hospodinu, řka: Panovníče Hospodine, nezatracujž lidu Svého, a to dědictví Svého, kteréž jsi vykoupil velikomocností Svou, kteréž jsi vyvedl z Egypta v ruce silné.Rozpomeniž se na služebníky Své, Abrahama, Izáka a Jákoba; nepatřiž na tvrdost lidu tohoto, na bezbožnost jeho a na hříchy jeho, aby neřekli obyvatelé země té, z níž jsi nás vyvedl: Proto že nemohl Hospodin uvésti jich do země, kterouž zaslíbil jim, aneb že je měl v nenávisti, vyvedl je, aby je pobil na poušti.Však oni jsou lid Tvůj a dědictví Tvé, kteréž jsi vyvedl v síle Své veliké a v rameni Svém vztaženém.“ (Dt. 9:26-29) Mojžíš Pánu Bohu předložil zaslíbení dané praotcům i Jeho svatost, moc a milosrdenství. I David se modlí: „Rozpomeň se na slitování Svá, Hospodine, a na milosrdenství Svá, kteráž jsou od věků. Hříchů mladosti mé a přestoupení mých nezpomínej, ale podlé milosrdenství svého pamětliv buď na mne pro dobrotu Svou, Hospodine.“ (Ž. 25:6) „Rozpomeň se na slovo k služebníku Svému, kterýmž jsi mne ubezpečil.“ (Ž 119:49) Podobně prosí i Jeremiáš: „Nezamítejž pro jméno Své, nezlehčuj stolice slávy Své; rozpomeň se, neruš smlouvy Své s námi.“ (Jr. 14:21).
Rozjímejme také nad oslavnou modlitbou Zachariášovou, ve které předkládá vzácná zaslíbení a proroctví o Mesiáši: „Požehnaný Pán Bůh Izraelský, že jest navštívil, a učinil vykoupení lidu svému, a vyzdvihl nám Roh spasení v domu Davida, služebníka svého, jakož mluvil skrze ústa proroků Svých svatých, kteříž byli od věků, vysvobození z nepřátel našich, a z ruky všech, kteříž nás nenáviděli, aby učinil milosrdenství s otci našimi, a rozpomenul se na smlouvu Svou svatou, a přísahu, kterouž jest přisáhl Abrahamovi, otci našemu, že jistě nám to dá, abychom bez strachu, z ruky nepřátel našich jsouce vysvobozeni, sloužili Jemu, v svatosti a v spravedlnosti před obličejem Jeho, po všecky dny života našeho.“ (Lk. 1:68-72) Pán Bůh je zajisté vševědoucí a nepotřeboval by nic připomínat, jako by byl zapomnětlivý, ale přeci jen nám vzor svatých mužů v Bibli ukazuje, jak se Hospodinu líbí modlitby, ve kterých mu předkládáme Jeho vzácná biblická zaslíbení.
7. Připomínáním pravd a zaslíbení Písma povzbudíme svou víru a postavíme ji na pevný základ.
Jak rozkolísaní bývají svatí, když přistupují k modlitbám, pro slabost svého těla a pro své klopýtání a pády! Jak často s hříchem těžce zápasící duše volá: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Řím. 7:24) Jak často křesťan, který upadl do osidla hříchu, se obává, že již neobdrží milost, jako se obávala Ester, že k ní Asverus nevztáhne berlu zlatou a jako se obávali bratři Josefova hněvu po Jákobově smrti! Jak často bídám poddané duše duše vzdychají spolu s Jeremiášem, říkajíc: „Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.“ (Pl. 3:18) Spolu s publikánem se neodvažují ani oči k nebi pozdvihnouti, ba, ani slova vysloviti. Jejich duše je Magor missabib, strach a děs na všech stranách (Jr. 20:3).
Jakou však útěchu a rozvlažení do žil vlévá modlitba, ve které si nebohý křesťan připomíná slavná zaslíbení: „Nikoli nenechám tebe tak, aniž tě opustím,“ (Žd. 13:5) a že „nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu.“ (Ef. 2:13) Jakou útěchu nalezne v modlitbě, předloží-li Hospodinu Jeho smilování se nad bezbožným Manasesem, který byl za své vlády takřka vtěleným ďáblem, a přesto, když činil pokání, bylo mu odpuštěno. Ó, křesťane, umdléváš-li a klesá-li tvoje víra, modli se a předkládej Pánu Bohu všechna utěšená zaslíbení v Písmu, všechny příklady milosrdenství a všechny slavné doktríny o Pánu Ježíši, Spasiteli našem a Jeho drahé krvi. Jistě tímto způsobem vzejdeš z modlitby vítězně, posílený na vnitřním člověku a u víře. Zajisté má Pán Bůh takové zalíbení v připomínání Mu Jeho Slova na modlitbách i proto, že ví, jak to posílí a podpoří Jeho klesající milované svaté.
8. Dodáme tak modlitbám moc a život.
Boží Slovo samo sebe popisuje takto: „Živáť jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě straně ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce.“ (Žd. 4:12) Toužíme-li se modlit živě a mocně, musíme se modlit živé a mocné Boží Slovo. V člověku samotném žádná moc není, protože je jen prach ze země (Jb. 10:9). Jak můžeme tedy očekávat, že v našich modlitbách bude moc a že budou živé, když se budeme modlit jen svá ubohá slova a podle svých bídných náhledů? Jistě, moc a živost do našich modliteb v konečném důsledku může dát jen Duch svatý, ale jak jsem již ukázal, modlitba v Duchu z podstaty věci takřka vyžaduje zakotvení v Písmu. Písmo je dokonalým zjevením Boží vůle a celé rady Boží. Jak by nás tedy Duch svatý, jeho autor, chce-li nás vést k mocné a živé modlitbě, nevedl a neinstruoval k častému citování Písem?
9. Učiní to z Písma ne něco vzdáleného, ale živého a aktuálního.
Jak málo dnes křesťané umí aplikovat Písmo – zejména Starý zákon – do svých konkrétních životních situací! Svatá historie Bible je pro ně něco vzdáleného, co se stalo příliš dávno a vlastně má v praxi jen malý vztah k tomu, co prožívají. Podobně doktríny Písma se jim zdají být něčím od praktického života odtrženým. Vedle všeobecného nezájmu o Boží věci a Boží Slovo je tomu dozajista proto, že je nikdo neučí, aby Písmo citovali a aplikovali v modlitbách.
Naučíme-li se v modlitbě citovat a aplikovat Písmo, můžeme si být jisti, že když příště budeme číst o věcech, které jsme se modlili, budou k nám živě a mocně promlouvat do konkrétní situace. Ten, kdo se v modlitbách dovolává přímluv člověka Krista Ježíše, jediného Prostředníka mezi Pánem Bohem a člověkem, který „vždycky živ jest k orodování za nás,“ (1. Tim. 2:5, Žd. 7:25), nebude nedotčen, až bude o těchto vzácných doktrínách číst. Bude-li kdo prosit, ať je Kristus jeho Jachinem a Boázem (1. Kr. 7:21), tím, v Němž ho Pán Bůh založí a který bude jeho Silou, a skrze kterého může vstupovat před Boží tvář do Jeho chrámu, nebude již číst o těchto chrámových sloupech bez pohnutí. Podobně když budeme o něčem podobném číst a následně to zmíníme ve svých modlitbách, čtený text Písma nám zajisté ještě více ožije.
Také aplikace biblických příběhů v modlitbách nám pomůže více si uvědomovat, jak podobné věci prožívali svatí v Písmu. Naučí-li se sbor, který začíná dejme tomu stavět novou modlitebnu, prosit, aby jim Hospodin dal zdar díla, stejně jako dal zdar a požehnal Nehemiášovi a izraelskému národu při stavění hradeb, jak mocně pak bude hovořit ke všem celá kniha Nehemiáš, zvláště, budou-li při stavbě prožívat těžkosti a ústrky! Bude-li kdo prosit, ať mu Hospodin ze své milosti dá stát neposkvrněný od světa jako Daniel, jak živě k němu bude promlouvat zejména první kapitola této knihy! Příkladů by bylo nespočet, ale věřím, že drahý čtenář nepotřebuje k pochopení tohoto bodu více.
10. Podporuje to rozumnou bohoslužbu.
Bohoslužba není záležitostí smyslů, ale víry. Víra není nic mystického, je to spoléhání se na zaslíbení a pravdu Božího slova. Podstatnou roli proto hraje rozum (samozřejmě osvícený Duchem svatým, bez Něhož člověk nemůže divy Boží pochopit). Z toho důvodu apoštol Pavel píše o rozumné bohoslužbě (Řím. 12:2). Bohoslužba je záležitostí rozumu, je při ní nutné přemýšlet. Když chceme v modlitbách citovat Písmo, musíme u toho přemýšlet, rozpomínat se na verše a biblické události a rozjímat o jejich aplikaci do naší konkrétní situace. Pánu Bohu se líbí, když o Něm a Jeho věcech takto přemýšlíme. Svatý král David prosí: „Ó ať jsou slova úst mých Tobě příjemná, i přemyšlování srdce mého před Tebou, Hospodine Skálo má, a Vykupiteli můj.“ (Ž. 19:15) Jak by nebylo Hospodinu příjemné, když přemýšlíme nad Jeho Slovem! Takový člověk je velmi blahoslavený (Ž. 1:2) a David tak vskutku činil každodenně (Ž. 119:97). Jistě se tedy Hospodinu líbí modlitby plné Písma, protože jsme o nich předtím museli přemýšlet a takové přemyšlování je Jemu dozajsta libé.
11. Budujeme tím církev.
Apoštol Pavel vyčítal Korintským, že se při společných bohoslužbách někteří modlili v cizích jazycích, kterým ne všichni rozuměli, neboť to nesloužilo ke vzdělání církve (1. Kor. 14). Poukazuje na základní pravidlo: „Všecko to budiž ke vzdělání.“ (1. Kor. 14:26) „V sboru raději bych chtěl pět slov srozumitelně promluviti, abych také jiných poučil, nežli deset tisíců slov jazykem neznámým.“ (1. Kor. 4:19) Ano, nemodlíme se na prvním místě k lidem, ale k Hospodinu, ale Pán Bůh přeci jen chce, aby i modlitby sloužily druhým ke vzdělání – proto svatý apoštol Korintské napomíná, aby buď byly i modlitby v cizích jazycích překládány, nebo ať nejsou vůbec vysloveny nahlas (1. Kor. 14:13-16.27-28).
Smutné ovšem je, že modlitby křesťanů dnes jsou tak ploché, prázdné a bezobsažné, že nikoho nevzdělají, i když jim všichni rozumí. Jestliže chceme druhé skrze své modlitby také vzdělávat – jak tomu má také biblicky být – musíme v nich také citovat a často odkazovat na Boží Slovo. Koho vzdělají nějaké mé smyšlenky, lidské vyjadřování a nedůstojné žvanění? Nikoho. Vzděláváme se a budujeme skrze Slovo Boží. Modlitba, má-li vzdělávat, musí jím tedy oplývat.
12. Rozmnožujeme tím manifestaci slávy Boží.
O slávu Boží by mělo jít v našich modlitbách především. Jak slavně se nám Hospodin představuje v Písmu! Jak slavné skutky činil v Církví všech věků ve všech dobách! Jak mocný a milosrdný se prokázal v životech starozákonních i novozákonních svatých! A jak slavné dílo spasení vykonal Pán Ježíš na dřevu Golgoty! Proto časté zmiňování v modlitbách těchto věcí z Písma vyvyšuje Hospodina a ještě bohatěji zjevuje Boží slávu ostatním. Jistě, Boží sláva je autonomní, stojí sama za sebe a nepotřebuje nás, nemůžeme učinit nic, čím bychom ji skutečně a reálně zvýšili, ale můžeme ji zjevněji manifestovat svému okolí. Jak často v Písmu kupříkladu čteme, jak Boží muži začínají své modlitby odkazem na Boží stvořitelské dílo a manifestují tak Jeho slávu coby Stvořitele (Sk. 4:24). Podobně citace a aplikace ostatních doktrinálních a historických částí vyvyšují Hospodina k Jeho slávě jako Spasitele nebo jinak, podle kontextu. Modleme se tedy Písmo i ku většímu zjevení slávy Boží.
………………………………………………….
Na závěr chci ještě přidat dvě praktické poznámky. Za prvé, když hovořím o citaci Písma na modlitbách, nemluvím nutně o tom, že se máme modlit jenom pasáže z Bible a nic k tomu nepřidat vlastního. Ne každá taková modlitba musí být jako modlení se modlitby Páně, ke které řekneme Amen a nic víc. Abych zde nyní nebyl nepochopen, nijak nekritizuji modlitbu Páně a její užívání. Jenom chci říci, že citování Písma v modlitbě, o které jsem hovořil, neznamená, že nemůžeme říci nic vlastního a nic vlastními slovy. Měl jsem vždy na mysli modlitbu, ve které do vlastních slov a schématu (který by však měl principiálně odpovídat schématu Písma, tedy začít nejprve chválou a vyvyšováním Hospodina a Pána Ježíše a prosbami za nebeské věci, a teprve pak přejít na osobní prosby, jak nás také učí modlitba Páně) budeme pokud možno často a hojně vplétat různé citace a aplikace z Bible. Není moudré a správné zakazovat v modlitbě vlastní slova jako taková, mají-li prosby zůstat osobní a nezvrhnout se v mechanické opakování předepsaných slov, jak tomu je u římských katolíků. Jde mi o vyváženost. U mnohých se totiž dnes osobní modlitby zvrhly přesně na opačnou stranu. Hojné citace Písma v osobních modlitbách tak napomáhají zachovat vyváženost mezi osobním přístupem a bázní Boží, mezi spontánností a důstojností v řádu.
Za druhé, někdo může namítnout, že to vše je sice hezké, ale on se tak modlit neumí. Inu, na to není lepší odpovědi, nechť se to takový začne učit. Učednici prosili Pána Ježíše: „Nauč nás modliti se.“ (Lk. 11:1) Modlit se můžeme učit, zvlášť, chceme-li ve svých prosbách citovat Písmo. Začátečník nemusí věšet hlavu, že nedovede v modlitbě ihned citovat třeba Sofoniáše, stejně jako prvňáček nemusí věšet hlavu, že neumí dělit beze zbytku. Je to otázka růstu a času. Zná-li člověk aspoň pár veršíků a událostí z Písma, ihned je může začít používat, kupříkladu: ‚Děkuji ti, Pane Ježíši, že milostí spaseni jsme skrze víru, a to ne sami z sebe: že darť jest to Boží (Ef. 2:8), protože vím, že kdyby cokoliv záleželo na mě, musel bych jít do pekla.‘ ‚Prosím tě, Pane Bože, abys mi ze své milosti dal ochotu obětovat Ti vše, stejně jako byl Abraham ochotný obětovat svého syna Izáka.‘ To nejsou nijak složité věci. Snaž si také zapamatovat, co čteš ve svém pravidelném čtení z Písma a následně to aplikuj jak v osobních modlitbách, tak ve veřejných. Jak z Boží milosti porosteš v porozumění a znalosti Písem, poroste i tvá schopnost Písmo citovat a aplikovat v modlitbě a budeš schopen brát více užitek z modlitby ve smyslu některých výše zmíněných bodů. Začni hned. Kéž Pán sám se skrze tvé i moje modlitby, které budou z milosti Boží prosycené Písmem, mocně oslaví jako v modlitbách muže vzácného, Daniele, a použije si tento vzácný prostředek milosti, řádně užívaný, i k našemu zbudování. Amen i amen.
Přidej