Apoštol Pavel své epištoly často rozvrhl na dvě části (byť ne nutně stejně dlouhé), přičemž v první vysvětloval doktríny a ve druhé se zaobíral jejich praktickou aplikací. To vidíme například v listu Římanům nebo Efezským. Je to dobrý vzor, který můžeme následovat. Proto poté, co jsme si vyložili verš po verši oddíl z 1. Korintským 11. kapitoly o pokrývkách hlavy, co jím chtěl apoštol Korintským sdělit, nám ještě zbývá se zaměřit, co s tím činit dnes, a zodpovědět si na případné námitky – což byl ostatně také Pavlův zvyk, viz např. Řím. 9:19nn.
Každý znovuzrozený křesťan by měl vnímat, že tento postup je náležitý a nezbytný. Znakem Božích dětí je, že milují Boží Slovo a chtějí se mu ve všem podřídit – Žalm 119 je toho mocným svědectvím. Proto ani uvedený oddíl nemůžeme jen tak odsunout stranou (ostatně, tvoří asi 1/30 celé epištoly, což vzhledem k její relativní obsáhlosti není málo). Nezapomeňme, že se do Písma nedostal jen proto, že zrovna náhodou se v tamní církvi vyskytl tento tehdy aktuální problém, a tak se jím Pavel chtě nechtě musel zaobírat. Ne; za vším stála Boží prozřetelnost. Hospodin sám vše vedl a dopustil tak, že zrovna v době, kdy Pavel psal první list do Korintu, se v tom sboru vyskytl problém se zahalováním žen, a že tedy musel reagovat, to vše pod puzením, ba, nesením Ducha Svatého. Pán Bůh chtěl, abychom zrovna toto v Bibli měli.
Nejdřív si tedy zodpovíme na některé běžné námitky a následně se zaměříme na praktickou aplikaci dnes, a proč konkrétně je to vše důležité.
Některé námitky
Na některé námitky jsme si odpověděli již v rámci výkladu, např. argument rovnosti muži a ženy, která má údajně zasahovat všechny oblasti každodenního života – což ovšem Písmo nikde neučí – nebo výklad, že dlouhé vlasy jsou pokrývkou samy o sobě. Zde předkládáme další možné protiargumenty:
Nošení pokrývek hlavy byl jen tehdejší zvyk, my máme zvyky jiné, a proto se jej nemusíme držet doslovně. Ano, máme reflektovat obecné principy, které oddíl učí, ale můžeme tak činit jiným, nám kulturně bližším způsobem.
Argumentem pouhého obyčeje jsme se již v předchozím výkladu zaobírali. Důkazní břímě v této věci na prvním místě leží na těch, kteří toto stanovisko zastávají. Jestli je „všelikéť písmo od Boha vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti“ (2. Tim. 3:16), jako že je, pak nemůžeme předpokládat, že by Duch pudil apoštoly k psaní o pouhopouhých lidských tradicích, na jejichž zachovávání pramálo záleží. Jestli bychom na něco takového mohli vůbec přistoupit, pak jen na základě velmi silných exegetických důvodů. To, že dnešní křesťané to již nedělají, není argument, zejména povážíme-li, v kolika věcech se novoevangelikální církev odchýlila od stezek starých a biblické víry svých předků. Ostatně, i z historie vidíme, že se tímto ustanovením řídila celá prvotní církev. O této praxi se zmiňuje např. Tertulián nebo Jan Zlatoústý (Chrysostom) a osvědčují ji i rytiny v starořímských katakombách, které křesťané využívali (viz Marvin R. Vincent).
Zde znovu musíme položit již předložené otázky. Chtěl-li Pavel Korintským připomenout jen lidský zvyk, proč argumentoval, jak argumentoval? Proč začal chválou, že jsou Korintští ochotni přijímat jeho autoritu a poslouchat jím vydaná ustanovení, která přijal od Pána? A proč je jeho argumentace tak „mimokulturní“? Proč se odkazuje na samotné stvoření a na to, jakým způsobem my lidé odrážíme Boží obraz a slávu? Proč poukazuje na anděly? Proč Korintské vede k tomu, aby zvažovali, co je učí sama přirozenost? Na to musíme mít dobré odpovědi, chceme-li zastávat tezi o pouhopouhém zvyku, ale žel, většinou je její proponenti nemají a ani se nesnaží mít. Nicméně pokud tuto věc nepovažoval za kulturně podmíněnou sám apoštol, který vše sepisoval pod puzením Ducha, nemáme právo tak činit ani my.
Konzervativněji založení jedinci, kteří chtějí stále zastávat plnou autoritu Písma, by se ovšem stále mohli snažit doslovnou aplikaci relativizovat s tím, že máme aplikovat pouze zobecněné principy, které si můžeme přizpůsobit své době a kultuře. Dobře, na chvíli pro účely argumentu předpokládejme, že tomu tak je. O jaké principy se tedy jedná?
Přirozeně se nabízí říci „komplementární postavení autority a podřízenosti mezi mužem a ženou.“ Jenže to není princip, který apoštol primárně učí, to je něco, z čeho pouze vychází. Ano, Korintští tomu měli rozumět, jenže ne pro to samé, ale aby chápali, proč mají ženy nosit pokrývky hlavy. Nejde zde jen o to, že žena má být podřízena muži, ale o to, jak se tato podřízenost má prakticky projevit při bohoslužbě. Základní principy jsou tyto – křesťané při bohoslužbě mají reflektovat pozici, do které je Hospodin postavil, a musí to být (1) viditelné, (2) distinktivní pro obě pohlaví (3) a musí to zjevovat a odrážet toliko slávu Boží, a ne slávu lidskou.
Když některý z těchto bodů bude chybět, neučiníme zadost všem apoštolovým argumentům. Pokud nebude „znamení moci“ ženy jasně viditelné, nemohli bychom vědět, zda jsou křesťanské ženy poslušny principu uvedenému ve verši 10, a vlastně bychom měli každou ženu vždy podrobovat zevrubné prohlídce, abychom si to ověřili, což je absurdní. Jasná viditelnost toho znamení se předpokládá. Co se týče druhého bodu, pokud bude u „znamení moci“ chybět jasná distinkce pro ženy a muže, nebude jasné, kdo je v pozici autority. A pokud nebudou (nějakým způsobem) zakryty vlasy ženy, aspoň do takové míry, aby byla snaha je zakrýt na první pohled patrná, nebude zjevována, resp. odrážena toliko sláva Boží, protože vlasy jsou slávou ženy samotné.
Lze se setkat s názory, že princip vyplývající z tohoto oddílu lze realizovat např. nošením svatebního prstenu. To mu však neučiní za dost, protože jeho viditelnost je omezená, chybí zde rozlišení mezi muži a ženami (svatební prsteny jsou pro oba stejné) a prsten nezakryje slávu ženy. Ať chceme nebo ne, nošení pokrývek hlavy je jediná praktická možnost, jak učinit všemu výše uvedenému zadost.
Lidé ze světa dnes již nerozumí, co mají pokrývky hlavy vyjadřovat, proto bychom je neměli mást a klást jim překážky, když navštíví naše bohoslužby.
Při bohoslužbě nejde na prvním místě o člověka, ale o Hospodina. Uctíváme Pána Boha, nikoliv lidi. Přizpůsobování uctívání lidem ze světa obecně stojí na velmi pochybných základech a Písmo to nijak nepodporuje. Je pravda, že Pavel ve 14. kapitole upozorňuje, co by se stalo, kdyby všichni mluvili jazyky a vešli by tam nevěřící, řeknou, že blázní, ale to je v kontextu jejich zlé praxe, kdy neužívali dar jazyků, jak měli. Z toho nijak nevyplývá, že kvůli reakci nevěřících má Boží lid opustit dobrou, biblickou praxi.
Při bohoslužbě ostatně církev činí mnoho věcí, kterým nevěřící nerozumí nebo o nich mají velmi zkreslené představy. Považme jen večeři Páně. Co si mají dnešní lidé pomyslet o to přijímání těla a krve Pána Ježíše pod zemskými znaky chleba a vína? Copak mohou dobře porozumět jejich pravému duchovnímu významu, že hlavní přijímání se děje vírou, a ne ústy? Copak si to mohou nespojit s římskokatolickou mší a nedomnívat se, že se jedná o rituál, kterým si zajišťujeme spásu? To vše reálně hrozí. Znamená to, že máme večeři Páně opustit? Tak by jistě nikdo soudný neargumentoval.
Odpověď na taková nebezpečí je ovšem jednoduchá a nasnadě. Některé věci v naší praxi nemohou nevěřící dobře pochopit? Tak jim je vysvětlíme, tak jednoduše, jak to jen lze. Večeře Páně není rituál, je to památka ustanovená Kristem, kterou činíme podle Jeho příkazu. Nemá nic společného se mší, nezajišťuje spásu, ale skrze ní vyjadřujeme svou víru v to, co pro nás On učinil. To lze v Boží moudrosti učinit i v krátkosti, aniž bychom se pouštěli do sáhodlouhých výkladů. Stejně tak můžeme dobře vysvětlit, proč naše ženy nosí pokrývky hlavy (tedy, pokud tak budeme činit, jak také máme). Na prvním místě musíme uvést, že to říká Bible, kterou chceme poslouchat, protože věříme, že je zjeveným Slovem Božím. A důvod, proč to tak Písmo stanoví, je, že Pán Bůh učinil muže a ženu odlišně, s rozdílnými úlohami a postavením, a chce, abychom tuto odlišnost reflektovali i ve způsobu, jakým se oblékáme a jak přistupujeme k bohoslužbě. Pokrývky hlavy jsou toho specifickým výrazem.
Obecně musíme podotknout, že je s podivem, jak často se argument „nevěřící tomu či onomu nerozumí“ používá jako důvod, proč bychom to měli opustit či přizpůsobit, když náležitá reakce – totiž vysvětlení – se tak přirozeně nabízí. Lidé nerozumí biblickým termínům, které používáme, jako hřích, ospravedlnění, posvěcení a podobně? No, tak je definujme; nepopíráme, že je to vhodné a často i potřebné. Ale opustit je nemůžeme, protože pro ně nemáme skutečné ekvivalenty, a co se za ekvivalenty vydává (jako např. „problém“ místo hříchu), v drtivé většině případů odvádí od biblické podstaty věci.
Nezáleží na vnějším vzezření, ale na tom, co je v srdci, proto ani ženy nemusí nosit pokrývky hlavy.
Je velkou pravdou Písma, že Hospodinu jde především o srdce, a ne o pouhé vnější projevy. Poslouchat Boží přikázání a sloužit Jemu má Jeho lid ne chladně, z mrtvé povinnosti, na oko. „Dnes Hospodin Bůh tvůj přikazuje tobě, abys ostříhal ustanovení těchto a soudů; ostříhejž tedy a čiň je z celého srdce svého a ze vší duše své“ (Dt. 26:16). „Nyní tedy, Izraeli, čeho žádá Hospodin Bůh tvůj od tebe? Jediné abys se bál Hospodina Boha svého, a chodil po všech cestách jeho, a abys miloval ho, a sloužil Hospodinu Bohu svému v celém srdci svém, a ve vší duši své“ (Dt. 10:12). Pokud toto chybí, nic člověku neprospěje, že navenek činil to či ono. Ano, člověka můžeme oklamat, ale svatého Izraelského nikoliv. „Člověk zajisté hledí [na to, což jest] před očima, ale Hospodin hledí k srdci“ (1. Sam. 6:7).
Důležité ovšem je, že tato pravda se podle svého kontextu vztahuje k případům, kdy navenek vše vypadá dobře. Podle toho, co máme před očima, bychom řekli, že dotyčný je zapálený, horlivý, posvěcený, ale nevíme, že jeho srdce tomu neodpovídá. Na to si musíme dávat veliký pozor, a platí to i pro ženy, které by nosily pokrývky hlavy. To samo o sobě není absolutní zárukou, že jejich srdce je před Hospodinem, jaké by mělo být, zejména, pocházely-li by ze sborů, kde se tato praxe dosud ze zvyku udržela (takové již u nás patrně nejsou, ale východněji v Evropě bychom je nalézt ještě mohli). Mohou to též činit se skrytou pýchou nebo aby si nastřádaly zásluhy. V takovém případě to nic neprospěje; ne, bez upřímné touhy nosit pokrývky hlavy pro slávu Boží a láskyplné poslušnosti Jemu („Nebo toť jest láska Boží, abychom přikázaní Jeho ostříhali,“ 1. Jan 5:3) je to marné.
Na druhou stranu to není argument proti jejich nošení, nebo aspoň pro relativizaci potřeby poslouchat i tato ustanovení vydaná skrze apoštoly. Všechno, i ty nejduchovnější činnosti našeho života víry můžeme činit se zlými motivy a neupřímným srdcem. Můžeme se neupřímně modlit (Mt. 6:5), pokrytecky pomáhat chudým (Mt. 6:1) nebo dokonce i zvěstovat evangelium (Fil. 1:15). Ano, na to si musíme dávat pozor, ale to není důvod, abychom tyto povinnosti ignorovali, abychom se nemodlili, abychom nesvědčili nebo nepomáhali potřebným.
Jistě, pokud tyto věci činíme, není to záruka, že jsme na tom duchovně dobře. Ale když to nečiníme, je to znak, že na tom duchovně dobře nejsme. Jsou křesťané, kteří toto vše navenek činí, a přesto jsou uvnitř daleko od Hospodina, ale neexistuje křesťan, který by ve svém srdci cele miloval Pána, ale výše uvedené vnější projevy mu chyběly, že by se nemodlil, neposvěcoval a podobně. Vnější projevy mohou být odloučeny od niterné lásky k trojjedinému Bohu, ale láska k Němu nemůže být odloučena od vnějších projevů. „Kdožť ostříhá slova Jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá“ (1. Jan 2:5) Kdo tedy Jeho Slovo nezachovává, láska Boží v něm dokonalá být nemůže. Proto nelze s odkazem na nutnost upřímnosti a riziko pokrytectví jen tak odvrhnout Boží ustanovení a prohlásit je za zbytečná. Kdo miluje Pána cele, chce také cele poslouchat. Kdo tvrdí, že to tak být nemusí, v důsledku říká, že křesťané mohou být obrácení pokrytci. Pokrytec je ten, jehož vnitřek a vnějšek sobě neodpovídají. A pokud by naše srdce bylo uvnitř dokonalé před Hospodinem, ale navenek bychom vystupovali jako zjevní přestupníci Slova, kterým jako by na něm vůbec nezáleželo (což je bezbožnost), byli bychom vlastně obrácenými pokrytci, což není možné.
Ale copak upřímné srdce nepřeváží to, když něco neděláme podle Písma? Inu, v Bibli máme příklady, kdy někdo něco činil z neujpřímnějšího srdce, ale ne podle Božích příkazů, a dopadlo to špatně. Například David, když poprvé převážel archu úmluvy z domu Abinadabova, tak jistě činil z nejlepších pohnutek. Jeho radost a uctívání (viz 2. Sam. 6:5) byly pravé a nehrané. Ale místo toho, co by truhlu nesli levítové z čeledi Kahat, jak přikazoval Zákon (Nu 4:14-15, 7:9), ji postavili podle příkladu Filistýnských na vůz. Poté na cestě archa začala padat, a když se ji Uza snažil zachytit, Hospodin ho pro neprozřetelnost zabil. Všichni měli dobré úmysly a motivy, ale jelikož nečinili podle příkazů Božích, skončilo to tak smutně. Až napodruhé postupoval David, jak měl (v. 13), a Hospodin mu jeho již plně poslušnou upřímnost požehnal.
Abychom si to tedy znovu shrnuli: ano, srdce je na prvním místě. To se týká i nošení pokrývek hlavy, které musí být vždy činěno s horlivostí a pravým srdcem před Ním, aby byla v poslušnosti naše láska k Hospodinu dokonalá. Bez toho taková praxe neprospěje. Ale pokud kdo chce náležitě milovat Pána Boha, má se z této lásky řídit i oddílem z úvodu 11. kapitoly 1. Korintským. Aplikace zde probíraného principu je jednoduchá – záleží na srdci, a proto mají ženy nosit pokrývky hlavy ze srdečné lásky. Láska v srdci se projeví v poslušnosti navenek. A pokud se naše city ke Stvořiteli, ať už se nám zdají jakékoliv, takto neprojevují, nemilujeme Jej, jak bychom měli.
Aplikace v dnešní době
Aplikace první části 11. kapitoly 1. Korintským v dnešní době je jednoduchá, protože je stejná jako pro Korintské prvního století, totiž aby ženy při bohoslužbě, ať už veřejné či domácí, nosily pokrývky hlavy. To je smysl oddílu a principy, které učí, nelze aplikovat jinak.
Ačkoliv bychom se mohli spokojit s tím, že Písmo o tom píše a proto se mu máme podřídit, ať už rozumíme Božím důvodům či nikoliv, přesto můžeme zmínit několik praktických důvodů, proč nemá uvedený oddíl dnešní církev ignorovat. Na prvním místě jde o osvědčení autority Božího Slova. Konzervativní evangelikálové trvají na plné autoritě Písma ve všech věcech, včetně kontroverzních otázek jako přípustnost žen kazatelek, nepatřičnost dlouhých vlasů u mužů nebo ohavnost sodomie před Hospodinem (je tragické, že i tato otázka je kontroverzní, nicméně taková je realita). Osvědčují, že kategorická prohlášení Bible o těchto tématech se mají brát tak, jak jsou napsána, že nejsou kulturně podmíněná, ale platná i pro dnešní dobu, a že na tom nic nemůžou změnit žádné argumenty padlé lidské moudrosti. Pokud však netrvají na platnosti našeho oddílu z 1. Korintským, podkopávají svou pozici. Snadno se pak namítá: „A proč text o kázání žen platí a verše o pokrývkách hlavy už ne?“ Snahy o odpověď, že jde o jiný případ, nejsou příliš přesvědčivé, protože ať se nám to líbí nebo ne, uvedená námitka je dobrý argument, v tom smyslu, že se na něj z takové pozice špatně odpovídá. Pokud se ovšem necháváme Písmem poslušně vést i v této věci, odpovíme naopak velmi snadno: „Závazné je obojí, a my se obojím také řídíme.“ Jednoduché.
Dále se jedná o praktické vyznání pravdy ohledně stvořitelského záměru s člověkem, kdy jej učinil jako muže a ženu. To nemá význam jen z hlediska rozmnožování lidského rodu – byť to není malá věc –, ale jde ještě o mnohem hlubší věci. „A protoť opustí člověk otce svého i matku, a připojí se k manželce své, i budouť ti dva jedno tělo. Tajemství toto veliké jest, ale já pravím o Kristu a o církvi“ (Ef. 5:31-32). Manželský vztah muže a ženy má být obrazem vztahu Pána Ježíše Krista a Jeho církve. Muž zvláštním způsobem poukazuje na Krista samého, a žena na církev. Proto dává Pavel zvláštní důraz na povinnost muže milovat ženu a povinnost ženy poddávat se muži. Ta se projevuje v mnoha oblastech, například právě v zapovězení ženě kázat. Pokrývky hlavy u žen a jejich absence u mužů představují praktické, viditelné vyznání, že se oba poddávají Božímu plánu pro jejich život, jenž je spojen s jejich rolí, kterou jim Hospodin určil, když z nich již při vývoji v životě matky učinil to, čím jsou.
V této věci posledních několik desetiletí velmi zápasí nejen svět, ale i lidé v církvi. Dříve jasně vymezené role a rozdíly mezi pohlavími se rozmělňují a splývají. Prestiž manželství trvale upadá s tím, jak stále více a více přestává být svazkem do konce života. Rozvody už zdaleka nejsou doménou nevěřících. Nejpopulárnější žánr křesťanských knih jsou knihy o manželství, a i když se prodávají po tisících, věci jdou stále k horšímu. Je to ovoce odklonění se od toho, co Pán Bůh pro manželství zamýšlel a co o něm zjevil. On jasně určil, co očekává od mužů a co od žen, a když to křesťané pod vlivem světa začali postupně, pomalu opouštět a nahrazovat, nemohl se dostavit jiný než hořký výsledek. „Nebo praví Hospodin: Proto že opustili zákon můj, kterýž jsem jim předložil, a neposlouchali hlasu mého, (…) protož takto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraelský: Aj, já nakrmím je, [totiž] lid tento, pelynkem, a napojím je vodou jedovatou“ (Jer. 9:12.14). Netvrdíme, že opuštění slov Písma o pokrývkách hlavy je jedinou příčinou toho všeho, ale představuje jeden dílek skládačky.
Navrácení se k praktickému vyznávání stvořitelského záměru ohledně rolí mužů a žen v manželství a rodině i skrze nošení pokrývek hlavy, pokud se k němu křesťané z Boží milosti odhodlají, bude mít rovněž veliký význam do budoucna. V České republice to zatím tolik nepociťujeme, ale na Západě probíhá veliký útok na výše uvedený stvořitelský řád, a to skrze „transgender“ hnutí a genderové teorie, podle kterých mužská a ženská identita nezávisí na pohlaví, ale jsou věcí volby. Navíc nejsou jasně vymezeny, ale volně se mezi sebou přelévají. Vymýšlí se desítky nových „pohlaví“ ve smyslu genderu. Zní to směšně, ale smích člověka přechází, když se dozvídá, že například v Los Angeles byli dva zaměstnanci jezuitské univerzity vyšetřování pro „zločin z nenávisti“, když vyjádřili přesvědčení, že pohlaví jsou jen dvě. (Aniž bychom k této papežské instituci a jejímu personálu chovali sympatie, nelze než říci, že toto vyšetřování je naprosto nespravedlivé.) Ve veřejných institucích je tlak na to, aby se přestala používat mužská a ženská zájmena a označení a nahradila se „genderově neutrálními“ alternativami. A mohli bychom uvést ještě mnoho dalších případů. Nebudou-li křesťané pevně stát v Boží pravdě a budou-li v některých biblických aspektech otázky mužství a ženství (mezi něž patří i pokrývky hlavy) kolísat, nebudou moci proti tomuto bezbožnému proudu obstát. Převalí se přes ně a sebere je. Buďme varováni.
Závěr
Mnozí by řekli, že lpět na takové bezvýznamné maličkosti dnes nemá smysl, je to jen nějaký vnější projev, a církev jistě zápasí s palčivějšími problémy, rozvody, sodomie, liberální odmítání autority Písma, světskost, odliv mladých. Na maličkostech ale záleží, protože spousta maličkostí se nakonec spojí do velkých věcí. Malé hříchy vedou k větším, drobná neposlušnost produkuje závažnou. Měli bychom si s vážností připomenout slova našeho Mistra: „Kdožť jest věrný v mále, i ve mnozeť věrný bude. A kdož v mále jest nepravý, i ve mnozeť nepravý jest“ (Lk. 16:10). Už před nějakou dobou si církev řekla, že pokrývky hlavy jsou tak malá věc, že na tom nemusí lpět. Podívejme se nyní, kam to dopracovala a v čem všem je nevěrná dnes. Boží Slovo se vždy naplní, a naplnilo se i varování Spasitele. Ale pokud se navrátíme a budeme činit první skutky i v malých věcech, můžeme být povzbuzeni, že se jistě naplní jiná Jeho slova: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého“ (Mt. 25:21). Kéž nám k tomu sám Pán dá milost a probudí naše srdce k plné poslušnosti Jemu ve všech věcech. Amen i amen.
Přidej