Google

Kanán Chamem zlořečený

Datum:13 února, 2023
Komentáře
Přidej

„Procítiv pak Noé po svém víně, zvěděl, co mu učinil syn jeho mladší. I řekl: Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým.“ (Genesis 9:24-25)

Oddíl o zlořečení Kanána patří mezi obtížné části Písma, nad kterými si křesťané velmi lámou hlavu. Proč Noé nezlořečil Chamovi, když to právě on viděl otcovu hanbu, a místo jejího zakrytí „pověděl oběma bratřím svým vně?“ S touto otázkou u dané kapitoly zápasila nejspíše většina čtenářů Bible. Ovšem přes tuto základní nejasnost je tomu, kdo událost aspoň základně zná, ihned zřejmé, že nadpis článku je špatně. Kanánovi přeci nezlořečil jeho otec Cham, ale dědeček Noé, což ukazuje i úvodní verš. Ve vnějším ohledu je to pravda, nicméně v hlubším smyslu na Kanána nepřišlo zlořečenství skrz Noema, ale Chama. Vyřkl jej nad ním dědeček, ale přivedl jej naň otec. A když se na dané události zaměříme detailněji, uvidíme, že právě zde se skrývá klíč k porozumění a duchovní aplikaci zarážejícího textu.

Noemova hanba

V 9. kapitole Genesis čteme, jak po potopě Noé začal obdělávat zemi a měl vinici. Pak se příliš napil vína, v důsledku čehož se ve svém stanu hanebně odhalil. Když jej takto viděl nejmladší syn Cham, nic s tím neučinil, ale naopak to pověděl svým bratřím venku. Ti prokázali vůči otci úctu, když k němu vešli takovým způsobem, aby jej zakryli, a přitom neviděli jeho hanbu. Když se Noé posléze probudil, byl Duchem pohnut k pronesení proroctví o svých synech – vyhlásil zlořečenství nad Kanánem a požehnání nad Semem a potažmo i Jáfetem.

Zlořečenství nad Kanánem se naplnilo zejména v tom, že o mnoho set let později byli jeho potomci přemoženi Izraelem, který opanoval zemi zaslíbenou a kananejské národy buď podle Božího příkazu vyhubil, nebo si je podmanil. Někteří komentátoři poukazují, že i proto vedl Duch Boží Mojžíše k zaznamenání této události, aby ujistil lid Boží, že kananejské národy, jsouce již zdávna pod Božím zlořečenstvím, proti nim nebudou moci obstát. Naproti tomu nad Semem Noé prorocky vyhlásil požehnání, že v jeho rodině bude pokračovat zaslíbená linie směřující k zaslíbenému Vykupiteli; proto nazval Hospodina Bohem Semovým. Možná byl Sem v zakrytí svého otce hlavním činitelem, že on určil, co a jak mají s Jáfetem učinit. Jáfetovo požehnání nebylo tak přímé, ale přesto významné. Měl být rozšířen, což se naplnilo, protože z něj pocházely nesemitské pohanské národy, a měl bydlit ve stáncích Semových, což komentátoři vykládají jako proroctví o přivedení pohanů do církve. Po více než dvě tisíciletí se pravá víra vesměs koncentrovala do linie Semovy, z níž pocházel Abraham a poté izraelský národ, ale když přišlo plné světlo evangelia v Kristu, do stanů novozákonní církve byli ve velikém rozsahu přijati i pohané.

Pokud jde o Noemovu opilost, bezpochyby pro něj byla hanbou, to ostatně Písmo zmiňuje výslovně. Také ukazovala, že ani po potopě a odstranění všech vzpurníků nepřišla dokonalost, tu lze čekat, až první nebe a země pominou a Pán stvoří vše nové. Tam už nikoho opilého neuvidíme. Nicméně pokud jde o míru v jaké se Noe svým opilstvím mravně provinil, není moudré dělat kategorické závěry.

Jak píše komentátor Albert Barnes, „prvním sadařem byl Pán Bůh, a od té doby nečteme nic o pěstování stromů, dokud se jím nestal Noe. Pěstování a vyrábění vína mohlo již být zavedeno dříve, jelikož se zde zmiňuje pouze v souvislosti s tímto líčením. Ale z toho, co následuje, se zdá pravděpodobné, že ač se hrozny mohly užívat, nedělalo se z nich víno. Nejsme v pozici ohodnotit míru Noémovy viny, jelikož nevíme, do jaké míry byl seznámen s těmito vlastnostmi vína. Ale měli bychom si vzít varování z následků, abychom se vystříhali nestřídmého užívání Božích darů.“ Někteří také poukazují, že Noe spíše intoxikační účinky vína neznal a mošt mu zkvasil sám, s ohledem na to, že ihned po probuzení prorokoval. Pokud se opil s plným vědomím, nezdá se pravděpodobné, že by v něm Duch Boží takto působil bez předchozího pokání, o kterém v danou chvíli nečteme.

Možný Kanánův podíl

Tak či onak, případná vina Noého jeho syna nikterak neospravedlnila, a ani Kanána. Židovští rabíni oddíl vykládali tak, že jej spícího nejprve odhalil právě vnuk, který o tom řekl svému otci, a Cham se o tom šel přesvědčit sám, načež to oznámil svým bratrům. Kupříkladu puritán Matthew Poole to považoval za vcelku pravděpodobné; podle toho by se i v. 24, „zvěděl, co mu učinil syn jeho mladší“, doslova „syn, ten malý“, vztahoval rovnou na Kanána, když hebrejské slovo pro syna lze užít i pro potomky v dalších generacích.

Další komentátoři, i když nezastávají přímo tuto pozici, mají za to, že Kanán nejspíše z Chamových dětí nejvíce sdílel pohrdavý otcův postoj vůči dědečkovi Noemu – na který se ještě detailněji zaměříme – nebo že jej nejaktivněji projevil. Je ostatně pravděpodobné, že když Cham řekl, co viděl ve stanu, svým bratřím, nevynechal ani svou vlastní rodinu. Teoretické vysvětlení, proč bylo zlořečeno Kanánovi a ne ostatním Chamovým synům, by mohlo představovat i to, že ti ostatní, starší synové, již měli vlastní rodiny a nebyli tedy pod otcovou přímou autoritou. Nevíme přesně, jak dlouho po potopě se tato událost stala, ale nějaký čas uplynout musel; Kanán byl Chamovým nejmladším, viz Gen. 10:6. Jiní poukazují, že že ostatní Chamovi synové byli do prokletí nejspíš zahrnuti aspoň nepřímo také, protože na ně nebylo v žádném ohledu vztaženo požehnání pro Sema a Jáfeta; podle tohoto přístupu Duch Svatý skrze Mojžíše pouze při sepisování této historie Kanána zvlášť zdůraznil, aby povzbudil Izraelce, že se nemusí bát proti nim bojovat a zabrat zemi zaslíbenou, protože jsou již zdávna zlořečení.

Na žádném z těchto důvodů nelze trvat dogmaticky, protože se jedná jen o domněnky; ukazují však, že nějaká rozumná vysvětlení existují. V každém případě si můžeme být jisti, že zlořečení, které nepocházelo z Noemova tělesného hněvu, ale z popudu Ducha Božího, vůči Kanánovi nebylo nespravedlivé. A odhaluje to mnohé o veliké zodpovědnosti rodičů za své děti.

Zbožnost otce svědomím pro syna

Při zběžném přečtení možná všem nemusí být tak zjevné, v čem přesně spočívalo Chamovo provinění, i když jen trochu hlouběji přemýšlejícímu čtenáři by to mělo být dost jasné, už jen z kontrastu s jednáním starších bratří. Cham jednoduše svým otcem pohrdl. Ano, za první pohled na Noemův hanebný stav nemohl (tj. on nebo syn Cham, podle toho, ke kterému z výše uvedených vysvětlení se přikláníme), protože nemohl tušit, co se ve stanu děje. Kdyby měl však srdce na pravém místě, ihned by se snažil spícího zakrýt, aby se podobný nechtěný pohled nemohl přihodit někomu jinému.

Z toho, že tak neučinil, je zcela zřejmé, že vůči otci pravou vážnost nechoval, ba naopak. Nejspíše z toho měl radost: to se Noé ukázal! To musí říct bratřím, aby se naň podívali. V Chamově v srdci musela vládnout více či méně skrytá nelibost vůči otcově zbožnosti, která jej odsuzovala – a zde se to projevilo.

V onom oblaku svědků Písma patří Noé bez ohledu na událost z 9. kapitoly mezi nejvýznačnější reky víry. Duch Boží jeho víru a zbožnost popisuje stejnými slovy jako u Enocha, který byl vzat rovnou do nebe: „Tito [jsou] příběhové Noé: Noé muž spravedlivý, dokonalý byl za svého věku, s Bohem ustavičně chodil Noé“ (Gen. 6:9). Obstál v době a všeobecného a prakticky absolutního úpadku, což obvykle ne dostatečně doceňujeme. Naše doba nám přijde hrozná, a vskutku taková je; ovšem i když máme dost důvodů se obávat, že i většina evangelikálních církví je přeplněná neznovuzrozenými lidmi (kdyby ne, pak by musely vypadat jinak), musíme uznat, že pravě spasených křesťanů je jistě dost na to, abychom je vůbec neuměli spočítat, kdybychom je měli shromáždit dohromady. Nicméně v době Noého zkáze uniklo z celé planety jen 8 lidí. Samozřejmě nevíme, kolik lidí žilo v době potopy, ale třeba organizace Bibli věřících křesťanských vědců Answers in Genesis odhaduje, že by teoreticky mohla činit i mezi 750 miliony až 4 miliardami lidí. Poměr 8 spasených lidí vůči takové mase je pořád zcela mimo naši představivost, jakkoliv žijeme v nesmírně zlých časech. Kolik z nás by si zachovalo víru, kdybychom měli být mezi dejme tomu zbývajícími 100 pravými křesťany na celém světě?

Noé patří mezi reky víry: „Věrou napomenut jsa od Boha Noé o tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se, připravoval koráb k zachování domu svého; skrze nějž potupil svět, a spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem“ (Žd. 11:7) Chodil vírou, ne skrze vidění, a pro ní odsoudil celý svět své doby. O kolika křesťanech dnes lze říci, že jejich životy odsuzují celý současný svět? Když se mu dnes lidé v církvi přizpůsobují, nemohou ho svými životy odsuzovat. Noé byl zároveň kazatelem spravedlnosti (2. Pt. 2:5). Hlásal přicházející Boží soud i možnost záchrany v korábu, který byl figurou, předobrazem Pána Ježíše Krista. A jeho vliv byl takový, že před soudem zachránil i celou jeho rodinu. To není přitom žádná samozřejmost. Kolik zbožných králů mělo bezbožné syny? A kolik i dobrých kazatelů přivádělo k záchraně množství duší, aby zjistili, že přišli o duše svých dětí?

Bezbožná radost bezbožného potomka

Ten muž měl zkrátka mimořádné životní svědectví, které mluvilo a odsuzovalo všechny, jejichž víra a svatost nedosahovaly ani zdaleka jeho úrovně, nebo jim vůbec chyběly. Odsoudilo celý předpotopní svět, a zjevně odsuzovalo i Chama – dávno předtím, než otce nalezl ve stanu. Když někdo nemá své srdce před Pánem upřímné, pociťuje hlubokou nelibost vůči tomu, jehož víra má od Hospodina svědectví, že je pravá. Zbožný je světskému svědomím, protože mu ukazuje, že žít pro Pána cele je možné a že nemá výmluvy. Kain nedokázal snést, když Pán Bůh přijal oběť spravedlivého bratra Abele. Podobné pocity choval v srdci vůči otci Cham. Možná jej rovněž v srdci odsuzovala kázání, které své rodině Noé, kazatel spravedlnosti, předkládal.

Protože mu byl otec svědomím, jeho hanba Chama mimořádně potěšila, jak jsme již uvedli. Můžeme si dobře představit, jaké asi tak myšlenky se mu při tom pohledu honily hlavou. Vida, ani Noé není dokonalý. Však on, Cham, celou dobu věděl, že není tak svatý, jak se tváří. To bylo řečí v kázáních, a hle, jak je to ve skutečnosti. Vida ho, kazatele spravedlnosti! Teď se ukázalo, že mu neměl právo cokoliv říkat a vyzývat slovy či příkladem, aby bral Boží věci vážněji a měl upřímné srdce před Hospodinem. Tohle se Chamovi nikdy nepřihodilo, takže to s ním není tak špatné. Nepotřebuje, aby jej někdo takový mistroval.

Smýšlení tohoto druhu je nesmírně nebezpečné a zhoubné, jak nám ukazuje i náš oddíl. Šalomoun v Příslovích varuje: „Když by padl nepřítel tvůj, neraduj se, a když by klesl, nechať nepléše srdce tvé, aby snad nepopatřil Hospodin, a nelíbilo by se to jemu, a odvrátil by od něho hněv svůj“ (Př. 24:17-18). Tím spíše, pokud se radujeme nad pádem nějakého muže Božího. Jak říkal apoštol Pavel Galatským: „Což tedy učiněn jsem vaším nepřítelem, pravdu vám pravě?“ (Gal. 4:16) Důsledky toho jsou pak vážné násobně.

Nenechme se zmýlit, že Cham osobně proklet nebyl – primární zodpovědnost nesl primárně on sám, ať už byly konkrétní okolnosti jakékoliv, a zlořečení nejmladšímu synu bylo v jednom ohledu horší, než kdyby se jeho objektem stal osobně sám. Kdyby mohli, snad většina rodičů by si zvolila, aby zlé důsledky dopadly jen na ně, pokud by tím mohli ochránit své děti. I když Noé zlořečil Kanánovi, v jednom ohledu to byl největší trest pro Chama.

Ať už Noéma objevil Kanán či nikoli, a ať už se osobně podílel či nepodílel na znevážení dědečka, celá smutná historie by naň přinesla zkázu tak jako tak, i kdyby Noé žádné zlořečení nevyřkl – a mohl by za to předně Kanánův otec. Ten měl za úkol vést své děti k vážnosti vůči spravedlivému Noémovi, dávat na ně pozor, zda se v něčem neuchylují, a být jim ve všem příkladem. Jak jsme uvedli výše, když o tom pověděl svým bratřím, sotva si lze představit, že se o tomtéž nerozdělil rovněž se svou rodinou. A jelikož děti s jejich hříšnou přirozeností více než ochotně následují své rodiče ve všem špatném, v každém myslitelném scénáři by Kanán otcův znevažující postoj vůči pravé zbožnosti přejal – což by jej učinilo zlořečeným samo o sobě, i bez Noémova proroctví.

Nepravost otců na dětech

Náš text nás varuje, předkládaje jednu hrozivou pravdu, vůči které – ač tak evidentní – lidé ve světě i v církvi úmyslně zavírají oči: rodiče mohou své děti zcela zničit. To vidíme všude, i na zcela lidské úrovni. Lidé, kteří své děti týrají či si nimi jinak zle zacházejí, je uvádí na cestu depresí a závislostí, které smutně končívají i sebevraždami. Jiní na opačné straně spektra své ratolesti rozmazlují, což u nich – pouze zdánlivě paradoxně – může vést k tomu samému. Anglické slovo pro rozmazlování je ‚spoil‘, což doslova znamená ‚zkazit‘. Rozmazlit své děti znamená učinit je zkaženými, někým, kdo je naprosto k ničemu. A když někdo vede své děti k nevěře a popírání Pána Boha, zcela přímo je vede do věčné záhuby. Vše nám potvrzuje Bible sama: „Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého [pokolení] těch, kteříž nenávidí mne“ (Ex. 20:5).

Proti tomuto principu se mnozí staví, včetně křesťanů – to už neplatí, není to spravedlivé. Ale zvažme, co ohledně toho píše teolog a učenec 19. století Rober Louis Dabney: „Pán Bůh z moudrých a spravedlivých důvodů spojených se správou Jeho stvoření má za vhodné, aby na hříšné děti dopustil část pozemského utrpení, které na ně dopadá coby přirozený důsledek hříchů jejich rodičů; a toto je rozsah onoho zákona prozřetelnost, který Hospodin vydal za Starého i Nového zákona a který uplatňuje před našima očima v každém pokolení. Nyní čtenáře prosím, aby se zastavil a položil si otázku, zda by bylo možné nastavit nějaké jiné mravní uspořádání ve vztahu k činitelům, nadaným mravní odpovědnosti, kteří jsou navzájem spojeni rodovými, rodičovskými a společenskými vazbami tak, jako jsme my lidé? Vůči tvorům, jejichž existence začíná skrze rodičovství, kvalifikuje se dědičností a je tak úzce spjata se společenskými vztahy, které – ať už přinášejí jakoukoli odpovědnost – jsou pro rozumový rozvoj a blaho člověka naprosto nezbytné?

Umím si představit, že by mláďata lidského druhu mohla být z tohoto principu přičtení vyňata, kdyby Pán Bůh nastavil jejich bytí a růst jako u mláďat opičích či prasečích, totiž bez jakéhokoli dědění majetku; – bez jakýchkoli mravních nebo intelektuálních vlivů, které by formovaly jejich duchovní přirozenost, ať už v dobrém či ve zlém; – bez jakékoli trvalé rodičovské či synovské náklonnosti; – bez jakékoli duchovní dědičnosti a tradice; – bez jakýchkoli vlastností nebo společenských vztahů, které spojují rozumné lidi; – ale jinak ne. Protože však člověk musí být opakem všech těch věcí, aby byl lepší než opice nebo prase, nevidím, jak by mohl být princip společenského přičítání odstraněn. Ať ti nevěřící perfekcionisté utvoří nějakou racionální a mravní společenskou existenci bez něj.“

Jinými slovy, jelikož nás z podstaty naší samotné existence tak zásadně ovlivňuje, jak nás rodiče vychovávají – jestli budeme slušní či vulgární, pracovití či pilní, vzdělaní či zaostalí a podobně – dopadu hříchů rodičů na jejich děti se „od přírody“ nelze vyhnout, už jen proto, že hřích, ve kterém rodiče žijí, se nemůže neprojevit na způsobu, jak své děti vedou, ať už aktivně či „pouhým“ pasivním příkladem. (A pokud někdo bude argumentovat genetikou – ani sebelepší genetické předpoklady nepomohou, když nebudou rodiči řádně rozvinuty. Talent sebegeniálnějšího dítě, nebude-li pěstován, přijde nazmar. A geny už vůbec neurčují, jestli člověk své vlohy užije k dobrému či zlému.) A nevyhýbá se to ani věřícím, někdy dokonce i když činí pokání. David vyznal svůj hřích s Betsabé, ale dopady na Absolona, Amnona a Adoniáše byly přesto hrozivé.

Znevážení kazatelů spravedlnosti

Křesťané mohou způsobit svým dětem duchovní a dokonce i věčnou újmu různými způsoby, ale mezi ty výrazné patří, když je jakkoliv vedou k nevážnosti vůči služebníkům Božím, což přesně učinil Cham. Ano, Noémův stav byl v dané chvíli žalostný, ale starší synové prokázali, že i v něm se dala skloubit úcta s vnímáním vážnosti situace, kterou si pro svou výstrahu složili v srdce. Jejich děti měly dobrou naději, ale ty Chamovy jen pramalou, a to i v případě, že se Kanán na posměchu osobně nepodílel. Tak či onak jej otcův příklad nemohl neovlivnit, kvůli němu si těžko mohl zachovat vůči zbožnému dědečkovi respekt.

Když ovšem někdo nechová respekt vůči kazatelům spravedlnosti, nebude ani dbát na jejich varování a má o hodně vyšší pravděpodobnost – i bez toho ostatně až příliš vysokou – že nebude ani činit pokání a tedy zahyne. Achab říkal o Micheášovi synu Jemlovu, že jej nenávidí, „proto že mi dobrého neprorokuje, než zlé“ (1. Kr. 22:8), a skutečně jeho varování nedbal, vyjel do bitvy a zemřel v ní. Obyvatelé Jeruzalémští nechtěli poslouchat Jeremiáše a na jejich město dopadl soud, před nímž prorok varoval: „Poďte a vymyslme proti Jeremiášovi nějakou chytrost; neboť nezhyne zákon od kněze, ani rada od moudrého, ani slovo od proroka. Poďte a zarazme jej jazykem, a nemějme pozoru na žádná slova jeho“ (Jer. 18:18). Poddanost a vážnost pravým služebníkům Božím předkládá Písmo coby povinnost: „Povolni buďte správcům svým a poslušni; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteříž počet mají vydati, aby to s radostí činili, a ne s stýskáním. Neboť by vám to nebylo užitečné“ (Žd. 13:17). „Předložení, kteříž dobře spravují, dvojí cti hodni jmíni buďte, zvláště ti, kteříž pracují v slovu a v učení“ (1. Tim. 5:17).

K tomu mají křesťanští rodiče své děti vést, aktivně i příkladem; nemohou si myslet, že jejich potomci budou brát kazatele vážněji, než oni sami. Pokud před dětmi však povolané kazatele Páně znevažují jako Cham, ať už slovy nebo postoji – totiž tím, že sami se nechtějí poddat biblickému vedení – přináší na ně zlořečenství. Takové děti budou spolu s Kanánem služebníky, otroky; ne snad bratří svých, ale hříchu a své vlastní tělesnosti, což je to nejhorší otroctví. To přivedl na svou rodinu Cham, a následovníků má v naší době více než dost.

Někdo však namítne, že to nelze brát ani zdaleka absolutně, a musíme takové učení nutně korigovat s ohledem na to, že žádný člověk není dokonalý a i dobří muži mohou v něčem učinit špatně. Je potřeba se mít vždy na pozoru. Na obecné rovině je pravda, že nikoho, ani toho nejlepšího, nemáme následovat ve zlém, když by jednal nebo učil proti Bibli. Z toho, jak to aplikuje moderní církev, by však člověk skoro řekl, že hlavním úkolem běžných věřících je ustavičně bdít nad svým kazatelem, jestli v něčem neujíždí, přičemž podle Bible je primární odpovědnost opačná.

Obezřetnost vůči špatnému duchovnímu vedení se však má uplatňovat primárně jiným způsobem, vesměs ignorovaným. Věřící mají povinnost s Boží pomocí rozpoznávat, jestli je jejich kazatel pravě povolán od Pána a jestli lze v jeho životě a službě vidět Boží působení a moc – čímž nemíníme pochybné charismatické zázraky, ale moc zbožnosti a věrnost Slovu Páně. Pokud ne, vůbec pod jeho kazatelnou nemají být, a mají hledat jiné obecenství, kde to vše naleznou. Pokud ano, mají si jej vážit a následovat jej, tak jak on následuje Krista: „Následovníci moji buďte, jako i já Kristův“ (1. Kor. 11:1).

Zbožný kazatel, kazatel spravedlnosti jako Noé, má být vážen i přes jeho nedostatky. Nikoho by nenapadlo si méně vážit nebo méně poslouchat slova Mojžíše, Davida nebo Petra pro jejich nedokonalost, a ačkoliv dnešní kazatelé spravedlnosti nejsou inspirováni Duchem Božím jako pisatelé Bible, i u nich máme rozpoznávat Jeho působení a poddaně je následovat ve všem dobrém (jiná věc je, kdyby padli tak, že přijdou o kvalifikaci staršího podle 1. Tim. 3 a Tit. 1). Nepoddanost zbožnému povolanému kazateli dnes málokdy pramení ze snahy zůstat věrný Pánu a nenapodobovat jejich nějaký hřích, mnohem častěji se jedná o projev svévole, kdy v církvi, podobně jako za doby soudců, chce každý, což se mu vidí, činiti (Sd. 21:25).

Závěr

Náš text nás učí, že Cham přinesl zlořečení na svůj rod, když zaujal posměvačný postoj vůči zbožnému otci, kazateli spravedlnosti, a to pro něco, co bylo pro Noéma objektivně hanbou, ať už zaviněnou či nikoliv. Už to je veliké varování. Ale co pak teprve přijde na ty, kteří se Božím mužům protiví a nepoddávají bezdůvodně? Ani pro jejich skutečné nedostatky si neospravedlníme, že se nepoddáváme jejich napomínání z hříchu, zejména pokud se všeobecně vzato naše slabé životní svědectví nedá s tím jejich zářícím srovnat. A což pak, když jejich údajné nedostatky žádnými nedostatky nejsou?

Pokud si důraz na svatost překroutíme coby zákonictví, poukazování na hřích coby nedostatek lásky a neústupnou oddělenost od apostáze coby pýchu, jakou naději máme, že dopadneme lépe než Cham? „Aj, spravedlivému na zemi odplacováno bývá, čím více bezbožnému a hříšníku?“ (Př. 11:31). Aj, tomu, který pohrdl kazatelem spravedlnosti v jednom ohledu ze spravedlivého důvodu, bylo na zemi odplaceno, čím více tomu, kdo jím pohrdl z důvodu bezbožného? Kéž dá Pán svou milost, aby se lidé zalekli, činili pokání a nehřešili po způsobu Chamově, protože Písmo učí, o jak závažnou věc se jedná. Amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *