„Oklamavatelný jest kůň k spomožení, aniž ve množství síly své vytrhuje“ (Žalm 33:17).

V celé historii vojenství – až do doby relativně nedávné – hrálo jednu z nejvýznamnějších rolí jezdectvo, aspoň v kulturách, které koně znaly a měly. Jízda častokrát bitvy vysloveně rozhodovala, a to jak ve starověku, středověku i novověku. Mongolové, kteří jako snad jediní v historii vytvořili čistě jezdeckou armádu, dokonce ovládli více než pětinu zemského povrchu a vytvořili po Britském impériu druhou největší říši v dějinách, byť v této rozloze setrvala jen po několik desetiletí.

Pokud jde o koně, svou roli sehráli dokonce ještě za první světové války, byť s příchodem zákopové války jejich bojový význam značně poklesl. Využíváni k boji ovšem zůstávali na východní a balkánské frontě, a důležitou roli stále hráli na Blízkém východě. Jinak sloužili především k nošení břemen a přepravě vojáků-pěšáků na bojiště. Definitivně vojenskému využití koňské síly odzvonilo v druhé světové válce, kdy již došlo k motorizaci transportu jak lidí, jak vybavení a proviantu.

Uplynulo tedy jen o málo více než sto let od doby, kdy každému generálovi ještě muselo záležet na tom, aby jeho vojsko disponovalo dostatečnou koňskou silou; mít je či nemít mohlo dost snadno rozhodnout o výsledku případného vojenského střetnutí. Platilo-li toto stále v době, kdy vojáci již běžně používali moderní palné zbraně, tím spíše to můžeme říci o době před jejich vynálezem, resp. plošným zavedením do praxe. Strategický význam koní ve válečnictví byl tedy v době krále Davida, autora našeho Žalmu, ještě větší, než v době novověké evropské expanze, kdy byl ještě stále značný. Přesto žalmista skrze Ducha Svatého varuje před spoléháním koně, že jejich síla je oklamavatelná, a staví to proti naprosté jistotě ve spoléhání se na Hospodina, Boha Bible.

Pochyby těla

Intelektuálně uznat pravdivost našeho verše většině vyznávajících křesťanů asi nebude činit problémy. Nakonec, verš je v Písmu svatém, na pochopení není nijak složitý, a můžeme si i z praxe připomenout případy, kdy jezdectvo selhává. Zejména ve špatném terénu s měkkou, bahnitou půdou, do které koně zapadají, jsou tato zvířata spíše ke škodě. To se projevilo například v bitvě u Sudoměře v roce 1420, kdy Jan Žižka i díky tomu porazil početnější a lépe vyzbrojené vojsko „Železných pánů“.

V teorii je to tedy jasné a zdá se, že není moc co řešit. Tato domněnka nám však v mysli může vyvstat jedině tehdy, když nad textem nebudeme dostatečně rozjímat a když se v povrchním přístupu nepokusíme vžít do situace vojáků v dobách, kdy jízda ještě tvořila rozhodující sílu vojska – nejlépe v době krále Davida, když se zabýváme jeho Žalmem.

Zkusme si představit sama sebe, jak coby pěšáci stojíme na bitevním poli a vidíme, jak se proti nám pomalu začíná rozjíždět nepřátelská jízda. Koně cválají a jsou rychlejší a rychlejší. Za chvíli již budou u nás, a co pak? Budeme smeteni. Jezdečtí koně váží od 300 do 700 kg, a nadto ještě nesou ozbrojeného jezdce. Takové rozeběhnuté mase opěšalý člověk při nárazu nemůže obstát. Nebo si naopak představme sami sebe jako jezdce, když coby součást kavalérie v plné rychlosti útočíme na skupinku pěšáků, na kterou se nadto můžeme dívat hezky svrchu. To by nám najednou patrně nepřipadalo, že kůň je oklamavatelný ke spomožení, ať už ku prospěchu nám, kdybychom na něm seděli my, nebo ku prospěchu nepřátel, kdyby na něm seděli oni. Byli bychom ve velikém pokušení se buďto oddat sebejistotě, nebo naopak propadnout velikému strachu.

Připomeňme si ještě, že Pán Bůh skrze Mojžíše předem izraelským králům zakázal shromažďovat příliš mnoho koní (Dt. 17:16). On dobře věděl, jak je naše srdce náchylné spoléhat na vnější věci, a kdyby měli Izraelci velmi silné jezdectvo, málokdo z nich by dokázal odolat pokušení důvěřovat spíše v sílu ořů než v pomoc jejich Boha. V pozici izraelských vojáků, na kterých útočí nepřátelská jízda, by nám však mohlo připadat, že toto Boží omezení je nesmyslné a že jej musíme ignorovat, máme-li obstát. Přeci jediné, co v praxi dokáže účinně zastavit nepřátelský útok jezdců, je postavit proti nim jezdce vlastní, pokud možno ve stejném počtu. Bylo by šílenství sami omezit své šance na vítězství tím, že se dobrovolně vzdáme válečných koňů, když nepřítel jich má celý zástup. Možná bychom si říkali, že přeci Pán Bůh nezakázal mít koně, ale mít jich mnoho. Ale co je to mnoho koní, už je otázka výkladu. A jistě jich nemáme mnoho, když jich máme jen tolik, abychom vyrovnali sílu nepřátelské jezdectva. To nám nikdo nemůže vyčítat Koneckonců, i Šalomoun měl velké množství koní, tak kdo by to mohl vyčítat nám.

Vítězství víry

Z toho všeho vidíme, že ač je snadné v teorii uznat pravdivost našeho verše, v praxi je to naopak pro tělo a krev velmi nepřirozené. Když se začne lámat chleba, naše smysly a rozum nám začnou říkat pravý opak – a je velmi těžké tomu odolat, protože naší lidské přirozenosti se to zdá nezpochybnitelnou pravdou, vždyť to máme přímo před očima, a čemu věřit, když ne svým vlastním očím?

V takové situaci je jediná cesta, jak obstát – dosáhnout z Boží milosti vítězství skrze víru. Takového vítězství, kdy se s modlitbou a očekávání na Boží jednání spolehneme na Jeho Slovo. Říká Písmo, že kůň je oklamavatelný k spomožení? Tak je to prostě pravda, tečka, byť se nám teď přirozeně zdá, že je to jinak. To, co Hospodin řekne, platí, protože On nemůže lhát, a Bible je vdechnuté Slovo Boží, to znamená, že co v něm čteme, má stejnou autoritu, jako by se teď rozevřela nebesa a my fyzicky uslyšeli hlas Boží. I když tedy nyní nevidíme, jak by nás – nebo naopak naše nepřátele – koně mohli oklamat, když jsou zjevně tak velicí a silní, ve víře se máme spolehnout, že dřív nebo později a tak či onak se to stane. Ale takovou víru v nás tělo a krev nevypůsobí, protože je zcela nepřirozená – to musí být dílo Ducha Svatého.

Víra, o které hovoříme, tvoří druhou stranu mince toho, co popisuje apoštol Pavel ve 4. kapitole Římanům, když dává za příklad Abrahama, že „v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů, podlé toho povědění: Takť bude símě tvé. A nezmdlev u víře, nehleděl na své tělo již umrtvené, ješto téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry umrtvený. O zaslíbení tedy Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilniv se věrou, dav chválu Bohu, jsa tím jist, že cožkoliv zaslíbil, mocen jest i učiniti“ (Řím. 4:18-22). V jeho případě se to, co Hospodin zaslíbil, tj. narození syna, zdálo přirozenému smýšlení naprosto nemožné, ale otec věřících se spolehl, že když to Pán řekl, tak se to stane.

V jiných případech se však víra naopak musí spolehnout na to, že i když se něco zdá přirozenému smýšlení zcela jisté, nelze s tím počítat, pokud Pán ve svém Slově varuje, že v to nemáme doufat. Chceme-li být jako Abraham, někdy musíme proti naději uvěřit i tomu, že se něco nestane, byť nám připadá, že tomu naprosto všechno nasvědčuje. Kůň na bitevním poli působí tak silně a mocně, ale když Pán Bůh varuje, že je oklamavatelný, máme si být jisti, že se na něj nedá spolehnout – a tím pádem ani neusilovat o to, vybavit si koňmi svou armádu, jak by přirozeně chtěl učinit každý vojevůdce. Máme mít přesvědčení krále Azy, který – když stál s vojskem kopiníků a střelců proti milionovému vojsku Mouřenínů s 300 vozy, volal k Hospodinu: „Hospodine, neníť potřebí tobě velikého množství, když ty chceš pomoci mdlejším. Pomoziž nám, Hospodine Bože náš, neboť v tebe doufáme, a ve jménu tvém jdeme proti množství tomuto. Hospodine, ty [jsi] Bůh náš; nechť nemá moci proti tobě bídný člověk“ (2. Par. 14:11). A Pán tuto modlitbu vyslyšel, „i ranil Hospodin Mouřeníny před Azou a před lidem Judským, tak že utíkali Mouřenínové“ (v. 12).

Praktická aplikace

V našem verši nejde samozřejmě jen o koně; kdyby ano, jeho praktická využitelnost by dnes již byla mizivá. Jeho smysl je varovat Boží lid před spoléháním na to, na co člověk obyčejně spoléhá; koně slouží především jako praktický příklad, přirozeně blízký Izraelcům v době Davidově, ve které byl Žalm složen. Šlo zde ovšem i o spojení s bojem za věci Boží. V době starozákonní teokracie měly izraelské fyzické války rovněž duchovní charakter; vnější, zemské boje znázorňovaly ono bojování proti duchovním zlostem vysoko. Tak Joáb před bitvou se Syrskými a Ammonitskými povzbudil svého bratra Abizaie: „Posiliž se, a zmužile se mějme, [bojujíce] za lid náš a za města Boha našeho, Hospodin však, což mu se dobře líbí, nechť učiní“ (1. Par. 19:13). Po Kristově vzkříšení již žijeme v duchovnější dispenzaci, a proto takové vnější přídavky odpadly; náš boj už má povahu ryze duchovní, nikoliv smíšenou, už není vůbec proti tělu a krvi.

Boží lid byl Davidem v našem Žalmu varován, že když bojuje za věci Boží, nemá spoléhat na prostředky, na něž se přirozeně spoléhá naše tělesnost, ale na Hospodina samotného, a bojovat způsobem, který jim On sám určil. A to platí pro všechny doby. Tím, co zde David učí, se máme řídit v každém našem usilování o prospěch Božího království, kterým má být zase o něco více potlačeno satanovo království temnoty.

Nepřizpůsobovat se v našich metodách světu – když se to řekne takto obecně, vyznávající křesťané nebudou mít většinou problém s tím souhlasit. Když jsme však v praxi postaveni do situace, ve které se „láme chleba“, najednou nám to může připadat jiné. Kupříkladu v každém sboru stávající vůdčí generace touží po tom, účinně předat svou víru generaci další, která právě dorůstá, aby i v jejich srdcích vládl Spasitel a oni se Jemu cele vydali a cele Mu sloužili. To je jedno z primárních bitevních polí, byť jistě ani zdaleka jediné. Pokud však nenesou sborové evangelizační snahy své ovoce mezi vlastními dětmi, patrně nebudou příliš úspěšné ani mimo církev.

Když křesťané vidí, jak jim nová generace pomalu odchází do světa a nemá zájem pokračovat v jejich šlépějích, a zároveň, jaké úspěchy mají americké megasbory se svým moderním, lákavým programem, postaveným zejména na světské hudbě, najednou není tak lehké uvěřit, že tyto tak zjevně účinné prostředky jsou ve skutečnosti oklamavatelné k spomožení a že problém s odcházející mládeží nebo s malým zájmem nevěřících o evangelium nevyřeší. Hledíme-li na věci tělesnýma očima, pak nelze toto vůbec srovnávat s kázáním Krista ukřižovaného, o čemž sice apoštol Pavel hovořil, že je jedinou věcí, kterou chce znát a hlásat, ale která oproti současným prostředkům působí tak suše a nezajímavě. Jistě, netroufli bychom si Pána Ježíše a kříž vůbec nezmiňovat. Ale musíme tomu trochu napomoci tím, že vše zabalíme do zábavnější formy. Bez toho se prostě neobejdeme, to musí každý uznat – stejně, jako musel každý uznat, že se bez koní nemohli obejít Izraelci, když je čekala nějaká veliká bitva.

Závěr

Tolik jen jeden z mnoha příkladů toho, jak se náš verš vztahuje k dnešní situaci. Mohli bychom detailně hovořit o dalších oblastech, například adaptování světské psychologie v pastoraci a zejména řešení manželských problémů v církvi, snahu se v ekumeně spojit s každým, kdo nese jméno křesťan, abychom byli ve společnosti dostatečně vidět a být proto „relevantní“, a podobně. To jsou všechno způsoby, v jejichž úspěch křesťané věří proto, že se jejich tělesným očím zdá, že ve světě fungují.

Nám lidem jednoduše kůň připadá velmi jistý k spomožení, a to samé platí pro všechny moderní způsoby, na jejichž úspěch přísahá tento svět. Přirozený člověk se na ně spoléhá, protože je to pro něj přirozené. Přemoci to lze jedině nadpřirozeným způsobem, to jest, z moci Ducha Božího. K tomu je potřeba prosit za Boží milost, ale zároveň se pevně ustavit v přesvědčení, že když Bible něco říká, je to pravda, protože jejím Autorem je Pán sám – a že to platí, ať nám to tak připadá nebo ne. Bez toho nikdy nebudeme moci ve víře zvítězit. Budeme-li kolísat ve svém ujištění o pravdě Písma, budeme přemoženi. Proto to také v církvi dnes vypadá, jak to vypadá, že toto pevné přesvědčení o pravdě Božího Slova křesťanům chybí.

Když nás tedy Boží Slovo vede, abychom získávali duše skrze bláznové kázání Krista ukřižovaného, ne v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázaní Ducha a moci, aby víra obrácených nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží, máme tak také činit, a v ničem nespekulovat. I když se to může zdát bláznivé, máme pevně věřit, že „bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé“ (1. Kor. 1:25). V tom duchovním boji o duše lidí jsou všechny koně – to jest, všechny světské prostředky – k spomožení zajisté oklamavatelné. Dřív nebo později to zjistíme, ale bez plného přesvědčení víry se o tom přesvědčíme, až když bude pozdě. Kéž nám Pán dá i v této věci plné vítězství, abychom nebyli oklamáni – oklamáni všemi „koňmi“ naší doby. Amen i amen.