Google

Sociální služba církve kdysi a dnes

Datum:10 ledna, 2022
Komentáře
Přidej

V předchozím článku jsme se zabývali trendem, který pokud do české církve v praktické rovině vůbec dospěl, pak jen minimálně – konkrétně úsilím mnohých adaptovat agendu světského progresivního ‘woke‘ hnutí a dát jí povrchně křesťanský nátěr s odůvodněním, že v Bibli o vztazích mezí etniky čteme; již není Řek ani Žid, ale všichni jsme jedno v Kristu Ježíši (Gal. 3:28), a mělo by podle nich tedy být správné usilovat o co největší rovnost mezi různými skupinami. Úskalími těchto moderních snah jsme se z biblického hlediska již zabývali.

V úvodu stati o „probuzené“, tj. ‘woke‘ církvi jsme poukázali na jistou analogii mezi současným průnikem progresivní ideologie do sborů a denominací, se snahami komunistické věrchušky naklonit si křesťany tvrzením, že komunismus a křesťanství aspoň na nějaké úrovni chtějí to samé. S tím přicházeli i někteří teologové, u nás zejména Josef Lukl Hromádka. Ona analogie sedí z více hledisek. Hromádkovo „marxistické“ křesťanství, kterému jde především o zlepšení situace chudých nebo lidstva obecně, vycházelo ke starého liberálního sociálního evangelia, které se odvrátilo od pravdy Písem a proto ve své slepotě začalo nahlížet na hřích ne primárně jako na princip zkaženosti v individuálních srdcích, projevujících se v páchání zla navenek, ale jako na sociální kategorii; ne jako na něco, co se smývá krví Kristovou a podmaňuje mocí Ducha Božího, ale co se napravuje pozitivním společenským působením a nápravě nefunkčních společenských institucí v dobráckém, rádoby „křesťanském“ duchu.

Současné progresivní hnutí představuje jen jinou variantu téhož, s tím rozdílem, že hlavní hledisko, ze kterého vychází, již není třídní, ale etnické. I pro tuto příbuznost má smysl se na celý moderní koncept sociálního evangelia zahledět z biblického hlediska.

Hlavní důraz

V Božím Slovu jistě najdeme o pomoci chudých ledasco. Navštěvování sirotků a vdov – tedy těch nejpotřebnějších – je podle Jakuba součástí náboženství čistého a neposkvrněného, tj, pravé zbožnosti, ovšem vedle ostříhání se neposkvrněného od světa (Jk. 1:27). Láska k bližním a z ní plynoucí ohled na jejich potřeby tedy musí jít v ruku v ruce s úsilím o osobní svatost. Koneckonců, když zkoumáme hlavní důrazy Pána Ježíše a apoštolů, první místo má vždy osobní vysvobození z moci hříchů, smíření s Pánem Bohem, proměna srdce skrze obmytí druhého narození a věčný život: „Věrnáť jest tato řeč a všelijak oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž já první jsem. Ale proto milosrdenství jsem došel, aby na mně prvním dokázal Ježíš Kristus všeliké dobrotivosti, ku příkladu těm, kteříž mají uvěřiti v něho k životu věčnému“ (1. Tim. 1:15-16). Z toho plyne vše ostatní. Předně máme hledat království Božího a spravedlnosti jeho, totiž svrchních věcí v Kristu Ježíši, a vše ostatní tomu musí být podřízeno.

Dávat důraz na produkt a pomíjet základ, totiž vyvyšovat sociální působení a nedbat na pravé, duchovní působení Boží v srdci skrze evangelium o vykoupení z osobního hříchu, je přepřahat kobylu před vůz. Nepřekvapuje proto, že sociální evangelium bují tam, kde se v důsledku liberálního přístupu ke Slovu Božímu opouští evangelium pravé, biblické. Když církev ztratí ze zřetele pohoršující kříž Kristův a moc Jeho krve, nic moc jiného, než navenek dobrácké sociální působení jí už nezbývá.

Apoštol Jan varuje, že jedním ze znaků falešných proroků, vedených duchem světa, je, že „oni z světa jsou, a protož o světu mluví, a svět jich poslouchá“ (1. Jan 4:5). Hodně z toho můžeme vidět i u současného papeže. Jeho rádoby láskyplné „feel-good“ proslovy o všeobecném bratrství, humanitě a vzájemné pomoci a péči o potřebné neuráží, svět jim rád naslouchá. Výsledek je však nulový, neboť proměna života bez moci Ducha Svatého působícího v srdci skrze víru v Pána Ježíše není možná.

Služba chudým v prvotní církvi

Pán Ježíš učedníkům řekl, že chudé budou mít mezi sebou vždycky, a vždy bude pro Jeho lid příležitost jim sloužit – i když bychom neměli minout, že tak učinil v kontextu obhajoby ženy, která Mu pomazala nohy drahou mastí, čímž zdůraznil, že služba Kristu a projevy oddanosti Jemu jsou nejpřednější, a že služba chudým má význam, jen když ji v našem znovuzrozeném srdci bereme jako formu prvého, pamatujíce na slova „Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili“ (Mt. 25:40). Je však na místě též zkoumat, jak Jeho učení praktikovali apoštolové. Mnozí se domnívají, že následují učení Kristova, ale již neporovnávají svou praxi a své důrazy s praxí a důrazy těch, kteří pod vedením Jeho Ducha pokládali základy praktického fungování církve.

Prvotní církev se nepochybně starala o chudé, ale když čteme předmětné pasáže detailněji, zjišťujeme, že tato institucionální péče církve, spojená s vynakládáním společných prostředků, se soustřeďovala dovnitř, vůči jejím členům. Samozřejmě, jednotlivci jako Tabita sloužili Pánu skrze svou soukromou charitu, ale nezdá se, že by prostředky na ní čerpali z církevních zdrojů. Dávání almužny má v životě věřících určité místo, Pán o ní mluvil i v kázání na hoře, ale opět šlo o tu soukromou, na což poukazuje i oslovení v jednotném čísle (Mt. 6:2-4).

Prvotní církev několikrát organizovala sbírky pro chudé, ale jednalo se o chudé bratří v Judstvu. Ve stejném smyslu je nutno chápat slova Pavla: „A poznavše milost mně danou, Jakub a Petr a Jan, kteříž se zdadí sloupové býti, podali pravic mně a Barnabášovi na tovaryšství, abychom my mezi pohany, a oni mezi Židy [kázali], toliko abychom na chudé pamatovali, což jsem se i činiti snažoval“ (Gal. 2:9-10). Onu finanční pomoc židovským věřícím nejen sám přinesl, ale rovněž k ní v epištolách vybízel Korintské (1. Kor. 16:1-3, 2. Kor. 8-9).

Rovněž oficiální péče o vdovy směřovala dovnitř církve, ne vně. „Vdovy měj v poctivosti, kteréž pravé vdovy jsou. Pakli která vdova dítky neb vnuky má, nechažť se učí předně k svému domu pobožnosti dokazovati, a zase rodičům se odplacovati; neboť jest to chvalitebné a vzácné před oblíčejem Božím. Kteráž pak právě vdova jest a osamělá, máť naději v Bohu, a trváť na modlitbách a svatých žádostech dnem i nocí. Ale rozkošná, živa jsuci, již umřela. Protož to přikaž, ať jsou bez úhony. Jestliže pak kdo o své, a zvláště o domácí péče nemá, zapřelť víry, a jest horší než nevěřící. Vdova buď vyvolena, kteráž by neměla méně šedesáti let, kteráž byla jednoho muže manželka, o níž by svědectví bylo, že dobré skutky činila, jestliže dítky vychovala, jestliže do domu pocestné přijímala, jestliže svatým nohy umývala, jestliže bídným posluhovala, jestliže každého skutku dobrého pilna byla. Ale mladých vdov nepřijímej; nebo když, nedbajíce na Krista, v chlipnost se vydadí, vdávati se chtějí, jsouce již hodné potupení, proto že první víru zrušily. Nýbrž také jsouce i zahálevé, učí se choditi po domích; a netoliko zahálevé, ale i klevetné a všetečné, mluvíce, což nesluší. Protož chci, aby se mladší vdávaly, děti rodily, hospodyně byly, [a] žádné příčiny protivníku nedávaly ku pomlouvání. Nebo již se některé uchýlily zpět po satanu. Protož má-liť kdo věřící neb která věřící vdovy, opatrujž je, a nebuď obtěžována církev, aby těm, kteréž právě vdovy jsou, postačilo“ (1. Tim. 5:3-16). Z kontextu je zřejmé, že zařazení mezi vdovy jim dávalo právo buď na příspěvky nebo jinou pomoc – jinak by těžko apoštol psal, že mladší vdovy si zvykají zahálet a že přednostně se o vdovy má starat členové vlastní rodiny, aby se tak učili pravé křesťanské dobročinnosti a aby zbylo na pravé vdovy, které nikoho nemají.

Zajímavě vypovídající z tohoto hlediska je i 3. kapitola Skutků, kde čteme známou stať, jak Petr s Janem uzdravili chromého, kterému řekl: „Stříbra a zlata nemám, ale což mám, to tobě dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď“ (Sk. 3:6). Tato slova obvykle vnímáme jako doklad toho, jak byli učedníci chudí, což je pravda, ale skrývá se za tím víc. Jistě, osobně Petr žádné bohatství nevlastnil, ale musíme si uvědomit, že v té době nezanedbatelné částky spravoval. V onom čase křesťané v nadšení první lásky „kteřížkoli měli pole neb domy, prodávajíce, přinášeli peníze, za kteréž prodávali, a kladli před nohy apoštolské“ (Sk. 4:34-35) – a ještě nedošlo pro neúnosnost tohoto úkolu ke zřízení úřadu diakonů v 6. kapitole. Kdyby tehdejší církev vedla sociální práci navenek, Petr by nejspíš nemusel říkat, že nemá zlato ani stříbro – nikdo by určitě nezpochybnil jeho autoritu vzít něco ze společných prostředků, aby jimi podaroval chudé. I když apoštol dobře věděl, že u chrámu sedí mnoho žebráků a mohl předem vybrat něco peněz, aby je po cestě rozdal potřebným, neučinil tak – což něco vypovídá o tom, jak a na jaké účely tehdejší církev své společné prostředky využívala.

Jistě, učedníci při své službě světu uzdravovali mnohé nemocné a činili veliké divy, ale to těžko můžeme nazývat sociálním působením církve v klasickém slova smyslu. Jednak to nečinila církev coby instituce, ale sami ti muži z titulu svého unikátního a dále nepřenositelného apoštolství, a proto je to nepřenositelné do poapoštolské doby, ať charismatici říkají, co chtějí. Především však uzdravování nesledovalo cíl uzdravení sama o sobě, ale představovalo viditelný duchovní obraz uzdravení z moci hříchu a vysvobození z moci ďábla, jak poukázal i Pán Ježíš, když uzdravil ženu v synagoze, která byla sklíčena a nijakž se nemohla zpřímiti: „Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan, aj, již osmnácte let, což neměla býti rozvázána z svazku tohoto v den sobotní?“ (Lk. 13:16)

Pokud je o příklad samotného Pána Ježíše, je pravda, že v době Jeho pozemské služby učedníci zřejmě občas dávali chudým almužny, protože když Jidáš při Poslední večeři odešel pryč, někteří si mysleli, že šel něco dát chudým (Jan 13:29). Nicméně Pán Ježíš i učedníci žili v prostředí, kde příslušnost ke společnosti v sekulárním smyslu de facto splývala s příslušností k náboženské obci, takže jakákoliv finanční pomoc židovským chudým byla pomocí „uvnitř“ židovské církve. Lze tedy debatovat, zda jejich charitu můžeme považovat za případ sociální služby vně církve. Ostatně ani nevíme, jak často chudé podarovávali; vzhledem k mizivým zmínkám v evangeliích to těžko představovalo podstatnou část jejich služby.

Křesťanský komunismus?

V souvislosti s rozebíraným tématem sociálního působení církve je vhodné adresovat rovněž otázku, zda praxe prvotní církve popisovaná v úvodních kapitolách Skutků apoštolských nepředstavuje jakousi křesťanskou formu komunismu či socialismu. Neměl nakonec pravdu v předchozím článku citovaný profesor Hromádka, že marxismus toho má s křesťanstvím mnoho společného? Koneckonců, můžeme zde číst, že „toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné. (…) Žádný zajisté mezi nimi nebyl nuzný; nebo kteřížkoli měli pole neb domy, prodávajíce, přinášeli peníze, za kteréž prodávali, a kladli před nohy apoštolské. I bylo rozdělováno to jednomu každému, jakž komu potřebí bylo“ (Sk. 4:32.34-35). Tato teorie se tedy na první pohled zdá mít nějaký biblický podklad.

Jako vše ostatní, i tuto tezi však musíme prozkoumat s ohledem na celý kontext Písma. Ani prvotní křesťané totiž koncept soukromého vlastnictví nezavrhli, jak ukazuje hned následující kapitola, kdy na Ananiášův pokus o oklamání apoštolů Petr odpověděl: „Ananiáši, proč naplnil satan srdce tvé, tak abys lhal Duchu svatému, a lstivě ujal peněz za to pole? Zdaliž nebylo tvé, kdybys ho byl sobě nechal? A když bylo prodáno, v moci tvé bylo. I proč jsi tuto věc složil v srdci svém? Neselhal jsi lidem, ale Bohu“ (Sk. 5:3-4). Petr tedy nijak nerozporoval Ananiášova vlastnická práva, včetně práva nakládat se svým majetkem po libosti. Trest přišel za pokrytecké lhaní, kdy s manželkou tvrdili, že přinášejí celou tržbu z prodeje, nikoliv jen její část. Kdyby si po prodeji vše nechali, nebo kdyby poctivě přiznali, že přinášejí jen část peněz, nikdo by jim nic nevyčítal a zůstali by naživu.

V pozdějších kapitolách Skutků ani následně v epištolách již podobné věci nenacházíme. Zmínky o sbírkách a jiných podporách chudších bratří ano (viz např. Jk. 2:15-16), napodobování raného modelu jeruzalémské církve či výzvy k němu nikoliv. Ten tedy zjevně představoval praxi omezenou daným časem a místem, a neplynul z toho, že by věřící pro vliv evangelia přišli s novou socioekonomickou teorií, kterou se od té doby měl řídit Boží lid všech následujících generací. Důvody, proč jeruzalémská církev ekonomicky fungovala takto, byly nejspíše dva, jeden duchovní a jeden praktický.

Když zvažujeme oba texty ze Skutků ve své vzájemnosti, můžeme dovodit, že to, že věřící měli všechny věci obecné, plynulo z dobrovolného rozhodnutí vlastníků, nikoliv tlaku nevlastníků – jak je tomu zpravidla při prosazování různých verzí socialismu ve světě. Fráze „aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil“ může naznačovat, že jejich vlastnické právo vlastně pořád trvalo, jen ho vlastníci nevyužívali. Pořád ty věci měli, ale nepravili je vlastními, tj. své právo si vůči ostatním nevynucovali, z veliké lásky své statky poskytovali všem, aby z nich měli bratří užitek, asi jako když naše milé přátele u sebe štědře hostíme a říkáme jim, aby byli jako doma. Což by ladilo s Petrovými slovy Ananiášovi. Hluboká a planoucí láska ke křesťanům – to byl tedy důvod duchovní.

Specifická situace po Letnicích

Důvod praktický plynul ze skladby prvních věřících. Při kázání o Letnicích, na základě kterého uvěřilo na 3 000 duší, nebyli přítomní toliko obyvatelé Jeruzaléma, ale židovští návštěvníci z různých zemí – těm také apoštolové zázračně mluvili v jejich rodných jazycích. Mezi nově obrácenými bylo jistě mnoho z těchto poutníků, byť poměr mezi Jeruzalémskými a cizinci lze jen těžko odhadovat. V této první době ti, kdo uvěřili, zůstávali a nevraceli se domů do svých zemí. K většímu rozšíření zvěsti evangelia do jiných částí impéria, zdá se, došlo až při prvním velkém pronásledování po umučení Štěpána (Sk. 8:1-4). Kdyby se čerstvě spasení poutníci začali hned po Letnicích vracet domů, obtížně by budovali své sbory v domovských městech; k tomu se jim nejprve muselo dostat prvotního vyučení v evangeliu. Než jej mohli začít předávat dál a sami vést nové učedníky, potřebovali toto vedení od Dvanácti. (Někteří učenci se domnívají, že nakonec někteří z apoštolů šli s takovými na východ, aby tam působili a podporovali lid Boží, ale ještě v 6. kapitole Skutků čteme, že všech 12 se nacházelo v Jeruzalémě, takže se to nestalo hned.)

Proto – nakolik lze říci – všichni, nebo významná část těchto poutníků v Jeruzalémě zůstávala delší dobu. Jenže na počátku zde přirozeně až na výjimky neměli žádné vlastní zázemí, své domy, své zaměstnání, nic – ale potřebovali něco jíst, někde bydlet a podobně. Tyto tělesné potřeby museli doplnit bratři z Jeruzaléma či okolí, což samozřejmě činili s velikou ochotností a láskou, jak v Písmu jasně čteme. A jelikož to bylo potřeba zajistit hned a v poměrně rozsáhlém objemu, jiný praktický způsob, než prodávání statků a společné užívání prvotní církev příliš neměla.

V pozdějších dobách a na jiných místech byly již podmínky odlišné. Když přinášel evangelium na různá místa apoštol Pavel, přinášel ho lidem v jejich vlastních městech, kde měli své vlastní zázemí, byť třebas u chudých věřících jen velmi prosté a základní. Nevyskytovala se mezi nimi veliká skupina bezprizorních „turistů“, kteří by museli zůstat na cizím místě a vyžadovali by okamžité široké zaopatření. Proto nikde jinde také původní jeruzalémskou praxi neopakovali – nebyl pro to důvod. Ano, povinnost praktické lásky k bratřím, nejen slovem, ale skutkem, a Boží volání Jeho dětí k široké štědré pohostinnosti vůči všem zůstaly, a to pro vše doby a všechna místa; obecné prodávání majetků a rozdělování nikoliv. Při důkladnějším zkoumání tedy u první církve žádný protokomunismus nenacházíme, jedná se o něco ve své podstatě zcela odlišného od toho, o co usiloval Marx, a navíc místně a časově omezeného.

Jako poznámku na okraj můžeme dodat, že i když si tento způsob zaopatření úplně prvních křesťanů vynutily okolnosti, nebyl zřejmě dlouhodobě udržitelný, což byl další důvod jeho postupného opuštění, a to i v Jeruzalémě samotném. Někteří teologové se domnívají, že v delším horizontu právě toto vedlo k velké chudobě tamních věřících, která byla, zdá se, větší než jinde. Když prorok Agabus varoval před hladem přicházejícím na celou římskou říši, starali se učedníci v Antiochii hlavně o bratry v Judstvu, a ne jinde (Sk. 11:29). Sbírky na ně se pak konaly opakovaně. To dokládá, že první lásku Jeruzalémských věřících jim takto Pán Bůh vynahradil a postaral se o ně v času nouze – ale přeci jen to poukazuje na praktické problémy, které by široké následování jejich příkladu přineslo. Není tedy na místě tuto praxi do současné církve tlačit, když si to již nežádají mimořádné okolnosti, ve kterých se první církev po Letnicích nacházela.

Pravá pomoc

Vrátíme-li se však k původní otázce sociální působení prvotní církve směrem vně, ke světu, pak musíme konstatovat, což již uváděl předchozí článek, totiž že jejich prioritou bylo kázání evangelia a záchrana lidí z moci ďábla a pekla, přesně jak vyzýval Petr ve svém letničním kázání, který „jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal jich, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého“ (Sk- 2:40). Vše ostatní mělo tento cíl podporovat, bylo mu cele podřízeno. To platilo i o uzdravování nemocných, kdy učedníci zdůrazňovali, že to vše činí Pán Ježíš Kristus sám, aby tím dotyčné směřovali k Němu pro svou spásu (např. Sk. 3:12nn, 9:32-35). Sociální působení pro pouhé sociální působení v Novém zákoně nevidíme.

Je rovněž zajímavé se na tuto problematiku krátce zaměřit i z pohledu Starého zákona. I staroizraelská společnost měla v zákoně Mojžíšově předepsaná pravidla sociální pomoci potřebným; ta však nespočívala primárně v dávání almužen, ale v umožnění chudým si zaopatřit obživu sbíráním paběrků na polích druhých, jak sebe s Noemi zaopatřovala například Rut. Pán Bůh to ustanovil tak, že ani hmotná nouze nezbavuje člověka údělu, který mu uložil po pádu, že v potu tváře své bude dobývat svůj chléb. Pouhé dávání peněz proto není vždy nejmoudřejší forma pomoci, byť ho přirozeně Bible nevylučuje. Musí se ale vyvažovat s biblickým principem, že „kdož nechce dělati, aby také nejedl“ (2. Tes. 3:10). Ano, kdo z objektivních důvodů pracovat nemůže (a není to z jeho strany jen výmluva), jíst má a může, ale jinak je dobré mít na paměti varování puritána Josepha Caryla (1602-1673): „Zahálčiví lidé mají být počteni mezi zloděje. Ti, kdo pro sebe nezískávají nic prací, kradou vše, co mají, od jiných. (…) Živit líné lidi je živit krádež. Pomáhat líným chudým není ani tak zbavovat je jejich nouze jako posilovat je v jejich neřestech.

Samozřejmě nelze paušalizovat, že každý chudý příjemce sociální pomoci je zahálčivý; ale je třeba být obezřetný. S ohledem na všechny tyto věci potřebuje lid Boží velikou rozvahu a moudrost od Hospodina, jak skloubit sociální působení s pravým šířením království Božího skrze kázání evangelia, aby ve všem zachoval správnou vyváženost a nesklouzl napravo nebo nalevo. Málokomu se to podaří dlouhodobě. Například Armáda spásy měla původně velmi dobré postoje, když ji vedl zakladatel William Booth; skutečně dbala především na hlásání zvěsti evangelia a sociální působení byl k tomu jen prostředek. Booth řekl například: „Ať se záležitosti světa postarají samy o sebe… mě jde o to, aby byl svět spasen.“ Často citovaný – v různých verzích – je jeho výrok, že hodlá bojovat, dokud ženy pláčou, dokud děti hladověji a muži jdou do vězení, což působí, že mu šlo o sociální věci samy o sobě; ve verzi, která se zdá jako původní, však pokračuje: „Budu bojovat, dokud zůstává ještě nějaký opilec, dokud bude na ulicích nějaká nešťastná ztracená dívka, dokud zůstává jediná duše v temnotě bez světla Božího, budu bojovat – budu bojovat až do konce!“ Touha přinášet světlo evangelia ztraceným i zde převládala.

Od doby Boothovy však Armáda spásy smutně upadla, evangelium se vytratilo a sociální práce pohltila pravě duchovní úsilí. Svým způsobem se na ní vyplnila moudrá předpověď jejího zakladatele, který při zvažování trendů již své doby řekl: „Mám za to, že největším nebezpečím, kterému bude čelit následující století, bude (…) náboženství bez Ducha Svatého, křesťanství bez Krista, odpuštění bez pokání, spasení bez znovuzrození, politika bez Boha a nebe bez pekla.“

Závěr

Úpadek a postupné odvracení se od neomylné pravdy Písem a čistého evangelia hrozí každé duchovní organizaci, jakkoliv původně věrné. V posledku vždy závisíme na milosti Boží a Jeho ustavičném působení, kontinuální obnově Ducha Svatého. Nicméně máme rovněž povinnost moudře spravovat své záležitosti a užívat správné prostředky tak, abychom duchovní úpadek nepřibližovali. Z toho plyne i nutnost moudrosti při sociálním působení, aby vedlejší nepohltilo to hlavní a abychom neprozřetelně nenadělali u příjemců pomoci víc škody, než užitku.

Za rozumný způsob považujeme, když se sociální působení spojuje s vyučováním. Proto se to misijní působení Svobodné presbyterní církve, která má jistý sociální rozměr, často soustřeďuje na děti a oblast školství. Sesterská denominace v Nepálu například provozuje sirotčinec, misijní práce v Ugandě a nově v Libérii má křesťanskou školu. V jejich rámci je o děti postaráno rovněž fyzicky a vedle obecných vědomostí se učí mnohým praktickým věcem, včetně efektivnějších postupů při zemědělské práci, kterou učí pak své rodiče. Ale na prvním místě zůstává, aby se od dětinství učily Svatá Písma znát, kteráž je mohou „moudré učiniti ke spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 3:15). Protože co jim pomůže, byť se pak i vymanily ze své veliké chudoby, ba, byť i všecken svět získaly, své pak duši škody učinily? (Mk. 8:36) Což je veliká pravda, která by měla především určovat charakter naší služby potřebným. A mimo Boží evangelium o spáse skrze krvavou oběť Mesiáše není člověku pravé pomoci.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: