Google

Ne silou ani mocí – ani v maličkostech

Datum:24 ledna, 2022
Komentáře
Přidej

“Tedy odpovídaje, mluvil ke mně, řka: Toto jest slovo Hospodinovo k Zorobábelovi, řkoucí: Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů” (Zachariáš 4:6)

Heslem práce Svobodné presbyterní církve v České republice na tento rok je známý verš pozdního z Malých proroků, poexilního Zachariáše. Ve sborech Svobodné presbyterní církve v Severním Irsku i v Severní Americe nejsou hesla náhodně losována, aby se vyhnulo nebezpečí, že se z nich stane jakýsi křesťanský horoskop, ale vybírají je po předchozích modlitbách kazatelé, podle toho, jak ho Pán vede, na co by se měl sbor více daný rok soustředit. Například v roce předchozím jsme měli za heslo velmi známé „ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:33), které se pak vinulo celým rokem, častěji se připomínalo, a bylo požehnáním a pomocí v růstu v této předůležité věci. Verš o tom, že pokroku ve věcech Božích nedosáhneme silou, ani mocí, ale Duchem Božím, na předchozí heslo navazuje a rozvíjí ho, jako ostatně vše v Bibli.

Základní význam

Jedná se o slova velmi známá, ale jejich plný význam a hloubku církev povšechně míjí – a s uplatněním v praxi je to ještě slabší. Síla i moc mají oboje svůj specifický obsah. Ve světě lidé věří, že hlavní hybnou silou dějin jsou buď výjimeční jednotlivci, nebo naopak masy lidí, jako národy, třídy apod. Náš verš učí, že v Božích věcech neplatí ani jedno.

Ne silou“ vyjadřuje, nebo v sobě zahrnuje myšlenku „nikoliv množstvím“. Použité slovo חיל, chayil, je mnohovýznamové; dá se mimo jiné přeložit jako armáda, ale někdy též bohatství, odvaha, nebo i zde užitá síla, ať už lidí, prostředků nebo jiných zdrojů. Poprvé se v Písmu vyskytuje v 34. kapitole Genesis: „Potom synové Jákobovi přišedše na zbité, vzebrali město, proto že poškvrnili sestry jejich. Stáda jejich, a voly i osly jejich, a což bylo v městě i po poli, pobrali. K tomu i všecko jmění jejich, a všecky malé [dítky] jejich, a ženy jejich zajali, a vybrali, co kde v domích [bylo]“ (Gn. 34:27-29). Další významné užití nacházíme ve 14. kapitole Exodu: „I zatvrdím srdce Faraonovo, a honiti je bude, a oslaven budu v Faraonovi a ve všem vojsku jeho; a zvědí Egyptští, že já jsem Hospodin. I učinili tak“ (Ex. 14:4), a pak i v dalších navazujících verších.

„Ani mocí“ potom poukazuje na moc, kapacitu, schopnosti či energii jednotlivce: „Ruben, prvorozený můj jsi ty, síla má, a počátek moci mé, vyvýšenost důstojenství a vyvýšenost síly“ (Gn. 49:3). „Aniž říkej v srdci svém: Moc má a síla ruky mé způsobila mi tato zboží“ (Dt. 8:17). „A ještě nyní jsem při síle jako tehdáž, když poslal mne Mojžíš. Jaká byla síla má tehdáž, taková i nyní síla má jest k boji, a k vycházení i k vcházení“ (Joz. 14:11). Dané slovo se používá o Samsonově síle v 16. kapitole knihy Soudců, když se Dalila snažila vyzvědět její tajemství, uspěla, Samson pro svůj hřích o ni přišel, ale v poslední chvíli života mu ji Pán k modlitbě navrátil.

Souhlas v teorii, popření v praxi

Na úrovni teorie křesťané nemají problém Zachariášovi souhlasně přikyvovat. Jistě, potřebujeme Ducha Svatého, bez Něj nezmůžeme nic. Ale v praxi bez síly ani moci ve výše uvedeném smyslu nechtějí udělat ani krok, resp. berou je jako neklamné známky Božího působení, bez kterých se církev neobejde.

Na praktickém popření výroku „ne silou“, ne množstvím, stojí celé ekumenické hnutí s jeho spojováním všech, kdo nesou jméno křesťané, ať už je mezi nimi zřejmé pravé, znovuzrozující působení Ducha či nikoliv. Duch má přitom v Božím Slově mnoho výmluvných přízvisek, podle kterých můžeme poznat, zda je co z Boha či nikoliv. Duch Svatý, Duch pravdy, Duch ten, kterýž jest z Boha, v protikladu ducha světa a mnoho dalšího hovoří jasně. Kde nevládne svatost, kde nezní pravda Slova Božího, kde převládá svět a světskost, tam nepřebývá Duch Boží. Ekumenické hnutí tyto věci však nijak nerozlišuje a vše je ochotno zahrnout pod svá křídla, což jasně vyvrací, že by kráčelo a prosperovalo „Duchem mým“, jak praví Hospodin zástupů.

A když už někdo nespoléhá tak silně na množství, tak se zase obrací k známým a význačným osobnostem. Velká jména přitahují velkou pozornost, konference známých a populárních učitelů Bible praskají ve švech, tam lidé očekávají Boží požehnání a působení. Ještě kdyby to byli zbožní a oddělení muži, jako v minulosti třeba Spurgeon, mohl by člověk doufat v to lepší, totiž že lidé hledají službu, v níž je patrná moc Boží a působení Ducha Svatého, jak to platilo o Knížeti kazatelů.

Musíme, však říci, že to se však neděje – a to i kdybychom ignorovali zjevné bludaře, proponenty charismatických extrémů a hlasatele falešného evangelia prosperity, jako Bennyho Hinna, Joela Osteena a mnohé jim podobné. Byť bychom hledali jen mezi muži teoreticky konzervativními a navenek oddanými pravdě Bible, nalezneme toho málo, pramálo, co by nás mohlo naplnit takovou nadějí. I hnutí tzv. nových kalvinistů, mezi které patří např. John Piper, Tim Keller, C. J. Mahaney, Al Mohler nebo Mark Driscoll, které by ve většině českých sborů lidé nejspíše považovali za velmi fundamentalistické, je ve skutečnosti prosáklé světskostí; podobně známý John McArthur, jehož učení by samo o sobě bylo docela solidní, se v praxi spojuje s „křesťanskými“ rappery, využívající velmi světské hudební formy.

Jelikož ony zástupy posluchačů tyto projevy světskosti, které nemohou pocházet z Ducha Svatého, netrápí, ale houfně se k těmto známým učitelům shromažďují, těžko to hodnotit jinak, než že místo skrze pravé působení Ducha, které světskost vypuzuje, ve skutečnosti doufají, že obdrží požehnání skrze „moc“, totiž vlohy a kapacitu těchto jednotlivců, kteří jsou skutečně po lidsku velmi schopní, často charismatičtí (v sekulárním slova smyslu), dobří řečníci, inteligentní učitelé. Ale ani v tom samotném nespočívá prospěch práce Boží. Být pod kazatelnou navenek obyčejného, šířeji neznámého, ale svatého, v pravdě zbožného, cele odděleného a Duchem naplněného kazatele přináší větší požehnání, než tisíc konferencí s těmito kompromisem nasáklými teologickými hvězdami novoevangelikálního světa.

Ale tam, kde nevidno ani sílu množství, ani moc známých, výrazných osobností, natožpak tam, kde malá stádce chtějí setrvávat ve stezkách starých a neadaptovat formy světa, na které (prý) jedině lze nevěřící přilákat – tam si moderní křesťanství nedělá naděje na pokrok a rozšíření království Božího. Jak snadné je pohrdnout dnem malých začátků, nebo – jak překládá anglická KJV – dnem malých věcí, o kterém ve stejné kapitole píše prorok Zachariáš! Když ale hledíme na vnější věci, když chodíme ne skrze víru v Boží zaslíbení odděleným, ale skrze vidění, pak se onomu pohrdnutí nevyhneme.

Potřeba moci Ducha nechápaná…

Jak jsme již uvedli, na abstraktní úrovni potřebu plnosti Ducha popírá málokdo, jestli vůbec někdo. Ale její pravý význam a rozsah moderní církev dobře nechápe. Ano, moc Ducha Svatého by chtěli mnozí, ale pod vlivem pentekostalismu a charismatismu si ji představují jako moc činit veliké divy a zázraky, mluvit jazyky, uzdravovat, být novodobými apoštoly.

To asi částečně plyne z arminánského pozadí celého hnutí, bereme-li jej již od dob Azusa Street – i když nepopíráme, že zdaleka ne všichni arminiáni jsou charismatičtí a že naopak charismatismu propadli i různí noví kalvinisté. Onen moderní arminianismu aspoň v praxi klade – pokud jde o aplikaci spásy v srdci – důraz na člověka a jeho autonomní rozhodnutí. Písmo proti tomu zdůrazňuje lidskou odpovědnost, nikoliv naši schopnost. Je tomu podobně, jako u onoho muže s uschlou rukou, kterému Pán Ježíš přikázal ji natáhnout, viz Mk. 3:1-5. To bylo pro onoho nemocného absolutně nemožné. Ale měl příkaz a měl povinnost ruku vztáhnout. Když ve víře poslechl, jak také podle své odpovědnosti měl, najednou ji vztáhnout mohl, ale přitom je zjevné, že ono natažení bylo vypůsobeno stoprocentně mocí Páně, a nikoliv synergií lidského a Božího činění. Je to zkrátka tak, že kdo nechce poslechnout a uvěřit, může si klást vinu jen sobě, a kdo uvěřil a poslechl, musí vzdávat díky Trojjedinému Bohu, který vše učinil pro něj a v něm sám.

Jistě, u zbožných arminiánů minulosti též nalezneme výroky, že vše dobré, co učiníme, je z Pána Boha a ne z nás. Ale praktický důraz moderního arminianismu leží na lidském rozhodnutí; pro Ducha Svatého, který působí i chtění i skutečné činění, je v něm místa jen málo. Pro toto zmatení lidé pořádně nerozuměli, jaká je úloha Ducha Božího. Jelikož ale třetí Osoba Božího Trojice také „něco musí dělat“, a v Bibli se často píše o různých zázracích, které lidé v moci Ducha činili, začali se křesťané z těchto kruhů upínat k oněm viditelným věcem, divům a zázrakům.

Duch Svatý je nám ale dán z jiných důvodů. Jednak nás zapečeťuje v Kristu a je jistým, neomylným závdavkem našeho spasení – zde se nám promítá i učení o zachování svatých. Rovněž je naším Utěšitelem. Ale co nás nyní zajímá nejvíc, Ducha a Jeho plnost potřebujeme, abychom mohli žít ten „obyčejný“ křesťanský život, dlít v modlitbách, čtení Písem apod. – totiž abychom tak mohli činit vše tak, aby v tom svatý Hospodin mohl najít zalíbení. Ano, v nějaké vnější formě se tomu nábožensky založený člověk snad nějak dotlačí, ale bude to jen marné vnější cvičení, jako byla mrtvá zbožnost farizeů a zákoníků.

…opomíjená…

Byť můžeme poukazovat, na to, že v praxi je to v moderní církvi s hledáním pravého naplnění Duchem Svatým – tedy ne toho v charismatickém smyslu – slabé, pořád by aspoň v evangelikálních kruzích málokdo slovy popíral, že potřebujeme Ducha Božího pro kázání, modlitbu a další duchovní povinnosti v úzkém slova smyslu. To je samozřejmě veliká pravda, ale jak při kázání na naše heslo zdůrazňoval bratr kazatel Miloš Šolc III., ve skutečnosti potřebujeme plnost Ducha nejen pro ně, ale i pro vše ostatní, co děláme, jak v církvi, tak v osobním životě, jakkoliv „neduchovní“ či „mimoduchovní“ se ta či ona povinnost může zdát. Potřebujeme zmocnění Ducha pro modlitby při bohoslužbě, ale i pro brigádu na sborové budově a podobné úkoly.

Když Hospodin povolal Bezeleele k vykonávání řemeslných prací na stánku úmluvy a jeho vybavení, zvlášť jej k tomu zmocnil (Ex. 31:1-4). To bychom mohli ještě odůvodnit tím, že potřeboval Ducha, aby vše učinil správně podle modelu, který Pán Bůh Mojžíšovi ukázal na hoře, což nelze považovat za běžné řemeslo. Ale i v Novém zákoně vidíme podobný princip, že moc Ducha potřebují věřící i pro zcela praktické činnosti. Když prvotní církev řešila ryze praktickou otázku služby při stolech a apoštolové se rozhodli zřídit úřad diakonů či jáhnů, vybrali „mužů sedm dobropověstných, plných Ducha Svatého a moudrosti“, aby jim poručili tu práci (Sk. 6:3).

Žádný úkol, i ten nejobyčejnější, si netroufli svěřit někomu bez Božího vyzbrojení shůry. Bez něj nemohli nic učinit. Naplnění Duchem nepotřebují jen apoštolové či kazatelé, ale i bratři a sestry, jenž uklízejí sborovou budou či se starají o její okolí a podobně. Zde se však může vkrást pochybovačná myšlenka, že přeci tyto činnosti běžně dělají i nevěřící a vesměs je dobře zvládají. Nakonec i my musíme vyznat, že jsme mnohdy pro vykonání podobných praktických služeb nijak zvlášť plnost Ducha nevyhledávali – a přesto byl sbor uklizený a o budovu postaráno.

Odpověď je dvojí. Za prvé, jakýkoliv prospěch a úspěch, který máme, plyne z Boží milosti, ať už té obecné, společné spravedlivým i nespravedlivým, na které nerozdílně velí vzchoditi slunci svému a dává na ně déšť (Mt. 5:45), nebo té zvláštní, kterou obdrželi jen znovuzrození křesťané zapečetění Duchem Kristovým. Pro děti Boží je hanbou spoléhat se na milost obecnou a nehledat milosti zvláštní. Nakonec, spoléháme-li byť jen v „obyčejných“ záležitostech pyšně na své síly a schopnosti, Pán leckdy způsobí, že selžeme, abychom se přesvědčili, zač naše dovednosti (ne)stojí. Nehledat v čemkoli pomoci Boží skrze Ducha je i z praktického hlediska mírně řečeno hrozný nerozum, zejména tehdy, je-li nám na tuto povinnost zvlášť poukázáno.

…a ke všemu nezbytná

Celá věc má však ještě důležitější aspekt. I když se člověku z obecné milosti Boží něco vnějšně podaří, nestačí to. Navenek můžeme mít stavení jako klícku, ale lidu Božímu má jít o to, aby jeho snahy obstály z pohledu věčnosti. Naše dílo, byť z lidského pohledu úspěšné a stabilní, se může přesto skládat jen z dříví, sena a strniště místo zlata, stříbra a kamení drahého, takže neobstojí v den, kdy vše zprubuje oheň Boží (1. Kor. 3:10-13). A bez Ducha Svatého k naší duchovní stavbě žádné zlato, stříbro a kamení drahé nepřidáme. A to neplatí jen o sloužení v církvi, ale o celém našem životě: „Protož buď že jíte, neb pijete, aneb cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte“ (1. Kor. 10:31). Bez naplnění Duchem nebude naše činění k pravé slávě Boží, ať už doma, venku nebo ve shromáždění.

Abychom svým dílem a celým životem skutečně oslavili Pána, bez plnosti Ducha se neobejdeme, je to zcela nemožné. I kdybychom měli za úkol jen ve shromáždění vytírat podlahu. Byť práci navenek vykonáme úspěšně, třeba i tak, že se nám dostane uznání a díků od bratří a sester, nezískáme uznání od Hospodina. Dílo Boží lze činit jen v moci Boží: „Jestliže kdo přisluhuje, [čiň to] jako z moci, kteréž jemu uděluje Bůh, aby ve všem slaven byl Bůh skrze Jezukrista, kterýž má slávu a císařství na věky věků“ (1. Pt. 4:11). Ta moc Boží, kterou uděluje Pán Bůh, je moc Ducha Svatého, protože jedině skrze Něj je nám tato moc udělována. Tento verš nám tak potvrzuje, že bez naplnění Duchem nebude naší službou Hospodin oslaven skrze Krista o nic víc, než Jej oslavily tělesné snahy farizeů, jakkoliv ostatními lidmi považovanými za etalon zbožného života.

Důvodů je mnoho. Jednak bez Ducha nebudeme v pravdě pokorní, leda pokrytecky, tělesně, pyšní na svou vnější poníženost. Tichost, která je s pokorou velmi blízce spřízněná („učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“, Mt. 11:29) patří mezi ovoce Ducha, to znamená, že tělo a krev ji nevypůsobí. Sami v sobě budeme činit vše samospravedlivě, jako vykonávání vlastní zásluh před Hospodinem, nebo jen navenek, abychom vidíni byli od lidí a měli jejich chválu. Neoblečeme se v postoj, ke kterému nás vedl Mistr: „Tak i vy, když učiníte všecko, což vám přikázáno, rcete: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme“ (Lk. 17:10).

Bez Ducha Páně nebudeme Trojjedinému Bohu sloužit s pravou radostí, jak máme, která rovněž coby ovoce pramení z Něj: „Služte Hospodinu s veselím, předstupte před oblíčej jeho s prozpěvováním“ (Ž. 100:2). Podpora práce Boží má Jeho lid naplňovat radostí v Něm, jako u Davida a jeho služebníků: „I veselil se lid, že tak ochotně obětovali; nebo celým srdcem dobrovolně obětovali Hospodinu. Nýbrž i král David radoval se radostí velikou“ (1. Par. 29:9). Ale nebyla v tom pýcha a samospravedlnost, jak král vyznal: „Nebo kdo jsem já, a co jest lid můj, abychom mohli míti moc k tak dobrovolnému obětování Tobě? Od Tebeť jest zajisté všecko, a [i to] z ruky Tvé dali jsme Tobě“ (1. Par. 29:14). Bez Ducha nebudeme takto vděčně vzdávat Hospodinu ze všeho díky a chválu.

A nejpodstatněji, jelikož prvním uvedeným ovocem Ducha je láska, i když třeba něco vykonáme, bez Jeho působení nic neučiníme z vroucího srdce milujícího Pána Boha; vše vykonáme jen coby suchou, mechanickou povinnost, v rozporu s nejpřednějším přikázáním milovat Hospodina z celého srdce svého, a ze vší duše své a ze vší mysli své. Budeme jako církev efezská, která sice pro Jeho jméno pracovala a neustala, ale opustila první lásku, což Pán držel proti ní a vyzýval k pokání, bez kterého by jinak pohnul svícnem jejím z místa jeho (Zj. 2:3-5).

Na závěr ještě můžeme dodat, že když nebudeme hledat plnost Ducha pro maličkosti, nepostoupíme k větším úkolům. Štěpán začal posluhováním u stolů v moci Ducha, a Pán z něj ze stejné moci učinil mocného služebníka, nejen co se týče činění divů, ale zejména v moci řeči, které nemohl nikdo obstát a pro kterou jej také ukamenovali (Sk. 6:10). Filip podobně mocně přinesl evangelium do Samaří a stal se z něj evangelista (Sk. 21:8). I v tomto tak platí slova: „Nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím“ (Mt. 25:21).

Závěr

Jestliže bez Ducha Svatého nemůžeme činit nic, ani ty nejobyčejnější věci, ke slávě Boží a způsobem, v němž má Hospodin zalíbení, musíme za naplnění Jím prosit. K tomu máme mnohá a veliká zaslíbení. „Poněvadž tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svatého těm, kteříž ho prosí?“ (Lk. 11:13). Ano, mělo by to být prošení, hledání a tlučení; intenzivní, usilovný, neutuchající zápas na modlitbách. A musíme ho spojit s pevnou vírou v Krista, který svého Ducha skrze ni udílí. „Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás, z skutků-li zákona Ducha jste přijali, čili z slyšení víry? (…) Ten tedy, kterýž vám dává Ducha, a činí divy mezi vámi, z skutků-li zákona, čili z slyšení víry? Jako Abraham uvěřil Bohu, a počteno jemu to k spravedlnosti“ (Gal. 3:2.5-6). A dále nesmíme Ducha, kterýmž jsme znamenáni ke dni vykoupení, zarmucovat (Ef. 4:30), tím méně uhašovat (1. Tes. 5:19) skrze hřích, tělesnost a připodobňování se světu, jak dnes obecně činí moderní novoevangelikální církve, včetně těch relativně konzervativně založených. Kéž v tom současným křesťanům Pán dá milost, aby mohli ve svém životě zakoušet naplnění slov proroka Zachariáše: „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.